VANDR!

Květnová výprava očima Vendy
text Venda foto Milan

V pátek 7. května se naše šťastná třináctka sešla ve 14,30 na radotínském nádraží, odkud putovala osobním vlakem směr Praha Hlavní nádraží. My holky byly sice v oslabení tři ku deseti, ale i tak jsme se (i když s jistými obavami) vydaly vstříc osudu třídenního vandru. A nelitovaly jsme! Po zhruba dvacetiminutové jízdě prvním vlakem následoval přesun do druhého, který uháněl na Mnichovo Hradiště a ve kterém jsme strávili dobrou hodinku a půl, ulehčili našim batohům částečně snědeným jídlem a užili si první legraci.

Pak jsme vystoupili z vlaku, hodili batohy na záda a vydali se po červené turistické značce na zříceninu Valečov. Po krátké pauze na již zmíněném Valečově jsme ušli poslední kilometry tohoto dne. Cestou jsme potkali pár vyhlídek, Drábské světničky a Studený průchod. Po nalezení vhodného místa na spaní, opékání buřtů a postavení přístřešku byl čas jít spát. Probrali jsme se do studeného rána, nasnídali se, sbalili věci a vydali se na nejdelší trasu našeho výletu.

Po prvních deseti kilometrech se nám naskytl krásný pohled na hrad Kost. Tam jsme si slízali zmrzliny a muselo se chtě nechtě pokračovat na náš další cíl – Trosky. Dorazili jsme pod hrad, ovšem Michalovi s obřími puchýři a pár líným jedincům (třeba tobě, Vendo, viď? :), pozn. Mil.) se nahoru nechtělo, tak zůstali dole, popíjeli limču a hráli si se žlutým bagrem Bimbem, který pak obdivovali i ti, kteří šli nahoru na zříceniny (a zeshora jim mávali z věže!). Když jsme Trosky opustili a ve skalách našli místečko na spaní, postavili jsme přístřešek, najedli se, vyslechli Marťasův příběh a šli spát.

V neděli ráno jsme vyšli poměrně brzy, ačkoliv jsme měli moře času. Prvním cílem posledního dne byl zámek Hrubá Skála, na který jsme narazili asi kolem jedenácté ranní. Pak jsme pokračovali v cestě Hruboskalskem až do Turnova, kde jsme měli hodinový rozchod. Následně naše třináctka ušla poslední dva kilometry a ocitla se na nádraží v Turnově. Tam jsme si vyslechli pár nadávek na komunisty od pana Bezdomovce, který byl už dvacet let bez bytu a měl jen svou milovanou pampelišku. Nakonec jsme všichni znavení dorazili do Radotína o dvě hodiny dřív, než bylo původně plánováno. Bohužel se do tohoto článku nedá vyjádřit všechna legrace, kterou jsme na výletě zažili. Myslím, že se tento vandr povedl a už se těším na další!


Milan a Marťas děkují Vendě za shrnutí a taky se těší na další akci!