OBRÁZEK PRO PEPANA

Už opravdu naposledy
text a foto Řízek

Už žádný Vižňov, slíbil jsem tu před nedávnem. Jenže když vám někdo něco slíbí, pokaždé tam je přítomné to mrazivé, zneklidňující latentní napětí, jestli ten slib dojde naplnění, či nikoli – to dělají ta kvanta nesplněných slibů. A ta důvěřivá nejistota je přece právě na těch slibech to pěkné a přitažlivé. A proto všichni raději slibujeme, než bychom obyčejně řekli „možná; asi; spíše ne; divil bych se, kdyby jo; zbude-li čas“. Pak, když to náhodou vyjde, vyzní to mnohem lépe – "aby ne, vždyť jsem ti to slíbil, kotě.“

Jeden z té hromady slibů, které těm splněným kazí pověst (tedy obecně snižují rating slibování), je právě tento vižňovský. Kočka, která se na vás skrze spleť větví dívá, totiž pochází právě odtamtud; jednou ráno, když jsme vyráželi na výlet, jsem ji zahlédl u cesty. A tak dlouho jsem kroutil kolečkem, než se namísto všech těch delikátních větviček zjevila (plus mínus) v plné ostrosti její flekatá tlama.

To ovšem pořád nezdůvodňuje, proč tu vlastně oxiduje. Jsou pro to dva dobré důvody. Zadně, dokopal jsem se k vytvoření pololetkového alba – a vesměs z fotek, které zatím nikde, vyjma možná nástěnky na nádraží, nevyšly. Je to zase samá Vlastíkova kostkovaná košile a Markova zelená bunda, asi bychom je do příštího výletu měli nějak převléknout. I tak to stojí za zhlédnutí, zvlášť když je to zadarmo.

A předně, můj kocour se dnes u veterináře podrobil drobné úpravě, která mi má po nějaké době vrátit spánek a zajistit průchodnější vzduch v našem doupěti. Pravda, jemu asi moc výhod nepřinese. „On vážně váží pět kilo? No, tak teď bude o něco lehčí…,“ cynicky poznamenala sestřička, když jsem v čekárně na Zbraslavi viditelně rozladěného Pepana umístil na váhu.

Pak dostal pigáro, ale zvládal to celkem statečně. Téměř vůbec nebrečel, a tak si zaslouží tenhle obrázek.

KAMENNÝ OSTEN A POLÉVKOVÁ HANBA

text a foto Řízek

Naposledy z Vižňova

Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ. Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo.

Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------

Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti. Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl. Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.

VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ

Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.