DESET DOBRÝCH DŮVODŮ

Proč jít Vltava run, ačkoli vám to na první dobrou přijde jako blbost?

1. Trochu běháte, snad i nesměle trénujete, těžko se ale přemlouváte k účasti v takových těch závodech, kdy vystřelí z pistole a tisícihlavý dav se vydá nějakou úzkou ulicí vstříc jiným ulicím. Přesto byste si v nějakém závodě rádi ověřili, jak vám to běží a co jste natrénovali. 

2. Jste už trochu zpohodlnělí, buď věkem, anebo jen sedavým způsobem života, kancelářskou prací, vlastní lenorou. Přesto vás láká dočasně zažít nějaké nepohodlí, snad i trochu dobrodružství. 

3. Součástí vaší pohodlnosti je i podvědomý sklon k samotářství, máte rádi svůj klid, domácí zázemí, vydáváte se z něho zřídka a vlastně neradi. Přesto cítíte vnitřní potřebu poznat nové lidi, pobavit se s nimi, možná i spřátelit. 

4. Máte kamarády a máte s nimi na sebe málo času. Potřebujete příležitost, která vás dostane na jedno místo, v jeden čas, na nějakou rozumnou dobu. A spojí vás aktivitou, jíž společně holdujete. 

5. Máte v práci kolegy a hodilo by se vám je líp poznat. Nesnášíte však násilné výmysly typu přihlouplých aktivit na teambuildingových outinzích. Rádi byste se poznali přirozeně, intenzIvně a mimo kancelář. 

6. Chodili jste v dětství do turistického oddílu, máte tedy pobývání v přírodě v krvi, dlouhou dobu už jste se však nevydali na nějakou výpravu do přírody. Přesto vás to i dnes, “v letech”, láká a čekáte na nějakou příhodnou příležitost. 

7. Potřebujete aspoň na chvíli změnit rytmus, dokonce i ten víkendový. Vyzkoušet něco jiného, u čeho dopředu vůbec nevíte, zda je to pro vás. Zrušit na chvíli rutinu a jít proti svým přirozeným spádům, za jejich hráz. 

8. Chcete zažít legraci. Takovou tu, kterou přináší pobytí v partě. Kde jste občas trochu ztrapněni a pak nechtěně, avšak stále ještě v řádu věcí ztrapníte druhého. 

9. Chcete si snad i něco dokázat, ale nejste tak úplně extrémista, rádi už s ohledem na závazky doma volíte opatrnost. Hranice, které chcete překonat, nejsou z jiné galaxie, stačí vám i ta nejbližší planeta. 

10. Jste soutěživí, ale máte rádi, když to nevyplouvá bezostyšně na povrch a má to samozřejmý korektiv v podobě kolektivu lidí různých hranic možností, týmu, kde jeden sám nezmůže nic, může ale hodně pomoct. 

Máte-li to takhle nějak, radím dobře, běžte Vltava run.

text Pavel T., foto Mirek T., Ján S. (více fotek zde)

NEJLEPŠÍ VŠECHNO

Václav zase slavil narozeniny, ale trochu se to přeci jen posouvá; umírněný večíreček pod slunečníky restaurace (dal tři piva) posléze zhodnotil slovy "bylo to hrozně příjemný a milý". Nikdo se neztratil ani nenašel a bavili jsme se o dětech a o práci.

Součástí tohohle (nejspíš) zmoudření je i zavedení tradice narozeninových dlouhých běhů. Loni jsme tak ve trojici zdolali v podstatě horskou trasu podél Berounky, letos jsem dostal dva úkoly: vzít si v pátek (před večírkem) dovolenou a naplánovat trasu.

Nasměroval jsem nás k Sázavě, ale končit se mělo u Vltavy. Sešli jsme se brzo ráno v metru, já s banánem, on s Brumíky k snídani. Malý vlak s velkou průvodčí a nefunkční toaletou dokodrcal do Pikovic, kde jsme vyrazili proti proudu a během prvních pár desítek metrů mi zvlhly boty a ponožky a představujme si, že to bylo kvůli ranní rose.

Hodinky nám začaly téměř synchronně počítat kroky či nastoupané metry, které začaly rychle přibývat poté, co jsme se po zhruba půlhodině odvrátili od sázavského údolí.

Kdyby počítaly i vyřčená slova, ty Václavovy by měly brzo plnou paměť.

Je to fascinující nepřerušovaný monolog, byť i v něm je občas i prostor pro otázky, ovšem ty jsou spíš řečnické anebo aby se neřeklo, protože odpověď Vašek zná nebo odhadne; známe se čtvrtstoletí.

Vlastně mě překvapuje, jak širokou škálu témat obsáhne(me), byť jsou ty hovory dost často odpíchnuté od společných vzpomínek, jako když jsme kolem řeky chodili na výpravy a Vláďa musel do vody pro míč, ne, tak to bylo až tohle hřiště, je větší, že jo?

Jak se odtamtud (kolem jakéhosi vodopádu) dostaneme k tématu jazykových dovedností, vlastně nejsem s to dosledovat, ale jsme tam. Nacházíme se v náročném terénu kdesi pod Teletínem a žlutá značka se ztratila někde ve svahu, otáčíme se a podvrtnu si přitom svůj špatný kotník a přecházím do chůze, zatímco Václav přechází do svérázné angličtiny, aby mi lépe přiblížil svůj nedávný hovor s lektorkou.

Kotník se mi podaří rozchodit a asi se v čase přece jen zlepšuje i ta angličtina, která tu s námi strávila asi pět kilometrů, jenže také tu jsme nechali za zády, je tady Pexův luh a u něj překrásný zrekonstruovaný mlýn.

Bohužel není čas o něm ztratit pár vět, intuitivní scénář Václavova podcastu nás nasměroval úplně jinam, baví(me) se bůhvíproč o nějakém pánovi, asi příbuzném, který snad tvrdil, že na vojně vesloval za Duklu, přitom ve skutečnosti jim dělal akorát kustoda a vesloval jen trošku. Jsem unavený.

Odtamtud je to jen kousek k hrázi Slapské přehrady a k příběhu o tom, jak (asi) Vaškova tátu povolali k pohraniční stráži, ale vložila se do toho babička a že jako žádný takový. On totiž měl blízko ke kynologům. Ne ten veslař, ten otec, teda asi.

Máme v nohách dvacet kilometrů a byť to není zrovna strhující tempo, nejde o zrovna nenáročný běh. Jinými slovy, ticho či soustředěné funění by byly zcela pochopitelné, takové chování by jen těžko mohlo být pokládáno za nezdvořilost.

Ne, my běžíme podél Svatojánských proudů, jak nesměle připomenu, a nevíme nic, nevnímáme malebné okolí a ani ten prakticky hmatatelný klid kolem, protože bůhvíproč porovnává(me) kvalitu jednotlivých rozluček se svobodou, jak se kolem nás před pár lety při svatební epidemii přehnaly. Zde musím ocenit, že můj parťák celkem soudně připustil, že ta jeho, kdy usnul už navečer, se ne zcela povedla.

Blíží se cílové Štěchovice a volby taky, každopádně vlastně nevím, proč se o nich teď bavíme. Máme po třech hodinách, které utekly, jak když si člověk na dálnici pustí rádio, 26 kilometrů v nohách – ale i kdybychom jich měli desetinásobek, jsem si naprosto jistý, že by ticho nebylo. Takže bychom příště mohli zkusit nějaký ultramaraton. Až Vašek vyzvedne děti ze školky a já doedituju články.

text a foto Řízek

OSOBÁK

Samozřejmě že napouštím vaničku, vyměňuju plenky, hledám vhodnou intenzitu uspávacího drndání, marně si vzpomínám na slova ukolébavek a v naprosto náhodných konfiguracích obličejových svalů své toho času jedenáctidenní dcery hledám tu duchaplné zamyšlení, tu jakési náznaky úsměvu. A hlavně se dojímám, jak se ostatně sluší a toleruje.

Ale přece jen ještě pořád i trochu běhám a chci na poslední chvíli stihnout ještě nějaký ten úspěch, který mé letošní sportovní sezoně jaksi chybí: maratony mi zrušili a ty nezrušené jsem pustil k vodě kvůli bolesti v tříslu. Na Míle jsem měl jet, a nejel a místo toho pečoval, ale kocour mi to vynahradil tím, že žije. Triatlon se změnil v příjemnou vyjížďku mezi hospodami. Hanspaulku přerušil koronavirus, na fotbalovém turnaji novinářů jsem si napořád zkřivil prst a už nebudu nikdy chytat.

Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.

A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.

I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.

Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.

Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.

Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).

text Řízek, foto David

NOČNÍ VÝPRAVA

Stalo se tehdy něco divného. Byla už tma, zdržel jsem se v práci a šel jsem na rozlučkový večírek, kam se mi hrozně nechtělo. Vystoupil jsem na Malostranském náměstí, bezmyšlenkovitě jsem žvýkal kebab a kráčel jsem Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu, když mi někdo z kapsy u kabátu vytáhl telefon. Dva měsíce staré lenovo, které jsem si přivezl z Polska, když jsem předchozí mobil stejného typu rozsekal o podlahu tamního nádraží.

Týpek v tmavě zelené bundě, který to mohl, ale nemusel udělat - ale musel to přece být on, když tam nikdo jiný nebyl -, přidal do kroku. "Pane, vy jste mi asi ukradl telefon, vraťte mi ho," vypadlo ze mě. Souboj neschopného zloděje s neschopným okradeným.

"Chlape, já žádný telefon nemám, ani svůj. Asi jsi ho někde ztratil," opáčil muž a ani se nezastavil. Šel jsem za ním jako pes a přemýšlel jsem, co dělat. "Nechoď za mnou jako pes," zavrčel muž a vedl mě temnými zákoutími širšího centra Prahy, kde jako k uzoufání nebyl žádný policajt, který by mi pomohl a ochránil mě. Nebyl tam vůbec nikdo.

Kdyby to nebylo tak hloupé a nedůstojné, bylo by to asi docela zábavné sledovat. Celé to navíc trvalo dlouhé minuty. Až po drahné době jsem si třeba uvědomil, že vlastně pořád mám v ruce to nedojedené jídlo. Naše putování i konverzace se nicméně začaly točit v kruhu, muž byl stále agresivnější a párkrát mě symbolicky (jak policisté posléze uvedou do protokolu) udeřil pěstí do obličeje a do břicha. Já jsem se však dál zdráhal mu jednu natáhnout. Asi jsem se nechtěl snížit na jeho úroveň, navíc mou muskulaturu najdou jen lidé s bujnou fantazií, pročež jsem se naposledy pral asi tak v páté třídě. Od té doby se snažím řešit konflikty spíš domluvou, což se v tomto případě ukázalo jako neúčinné.

To už jsme byli na kraji Kampy, kde jsem konečně našel cizího člověka ochotného mi pomoci. Předchozí oslovené lidi tahle obskurní záležitost nechávala v klidu, nechtěli do ní zabrušovat, aby z ní pak nemuseli vybrušovat. Kolemjdoucí pejskař volá na mé číslo, zjišťuje, že telefon je vypnutý. Mezitím se domnělý zloděj vzdaluje do přítmí a najednou bere nohy na ramena a mizí někde pod Petřínem. Utíkám za ním, ale chlap má náskok a mizí mi z očí. Ironií je, že loni jsem naběhal skoro 3000 km. A nic z toho; zjevně to chce se zaměřit spíš na rychlost a výbušnost než na vytrvalost. Ta je vhodná při maratonech, ale při pronásledování darebáků je zbytečná.

Chlap na útěku ještě skopl z kola messengera, který se jej pokoušel natočit na mobil. Dva strážníci vytvořili rojnici a pár minut po něm intenzivně neúspěšně pátrali. Pak mi ukázali cestu na policejní služebnu ve Vlašské ulici, kde jsem jim tohle celé vyprávěl. Nevěřili mi, že je něco takového možné, ale zapsali si to - trvalo to asi tři hodiny - a že mi dají vědět, až něco zjistí. Na večírek jsem už nešel.

Dali mi vědět o měsíc později, že případ odkládají. Podobně odložen byl zřejmě už dříve i můj telefon, a to v nějaké zastavárně. Policejní vyrozumění jsem měl spolu s jiným telefonem v kapse stejného kabátu, když jsem opět navečer vystupoval na Malostranském náměstí, tentokrát bez kebabu. Člověka se zelenou bundou jsem nezahlédl, ale potkal jsem postupně Marušku, Táňu Fischerovou, Milana s Natálkou, Mirka Topolánka a kapelu Vltava.

Ta ten večer zrovna v Malostranské besedě hrála, přičemž začala písní Noční výprava a zkazila ji (nikomu to nevadilo, protože koncert byl jinak skvělý). Přemýšlel jsem, jestli se muži v zelené bundě jeho noční výpravy jednou vymstí. Tuším, že ne, ale rád bych se mýlil.

text a foto Řízek 

SOMMELIÉŘI A VINAŘI

„Třicet lidí na Vltavě? To mi nepřijde moc komorní,“ podivil se Franta, když jsem mu na kole začal nadšeně vyprávět svoje nedávné zážitky. Nedorozumění se vyjasnilo, když jsem doplnil, že nešlo o sportovní, ale o kulturní akci a že jsme nejeli na kánoích, nýbrž na bílém víně.

Vypočítal jsem čas potřebný k vychlazení lahve chardonnay z pokojové teploty samoobsluhy U Zuzanky na takovou teplotu, aby po přesunu před areál Žlutých lázní v teplém letním podvečeru mělo optimálních 10 stupňů (nad nulou), k maximální spokojenosti sommeliéra Řízka.

Šťastnou shodou okolností tato doba uplynula právě ve chvíli, kdy jsem musel vyrazit na vlak, přesunul jsem tedy víno z mrazáku do batohu, přidal k němu svůj optimálně podchlazený sauvignon, lahve oddělil novinami kvůli tepelné a mechanické izolaci a takto vybaven jsem cestoval na Palackého náměstí a dále, už s Řízkem, na stanici Dvorce.

Tady jede Kubča

Zhruba dvacet minut před plánovaným začátkem představení jsme začali s degustací na jedné z laviček lemujících hlavní silnici, pozorujíce ptáky, debatujíce o běhu a o Kubčovi, který se za námi řítil na kole přelidněnou cyklostezkou. Když konečně dorazil, degustace již byla téměř u konce, navíc už podle všeho koncert začal, a proto jsme opustili své dočasné útočiště a zamířili směrem, kde jsme podle linoucích se tónů tušili naši oblíbenou kapelu.

Ještě štěstí, že jsme s Řízkem měli lístky koupené předem, jinak bychom se nejspíš na akci nedostali. Tedy za předpokladu, že jich organizátor dal do oběhu třicet. Přibližně tolik lidí se totiž pohupovalo pod odkrytým pódiem, kde kytarista, prý známý např. ze seriálu Vinaři a reklam na jogurt, zpíval o tom, co by dělal v nebi, kdyby tam dneska byl.

„Ta je dobrá,“ postaral se Řízek zbytečně hlasitě o úvodní ostudu, když zazněly první tóny písně s pohádkovými motivy. Následovaly další písničky převážně z posledních dvou alb, prokládané těmi povinnými, ale i méně hranými skladbami ze vzdálenější minulosti.

Nejlepší z koncertu bylo z ryze objektivního hlediska sólo v písničce Prodává se kytara, ačkoli Kubča bude tvrdit, že to bylo „Amore, amo, more“.

Po posledním tónu se z muzikantů jako kouzlem stali Vietnamci, stánkaři a obchodníci se suvenýry. „ŘÍZKOVI Robert Nebřenský,“ napsal na poslední stránku zpěvníku Robert Nebřenský a nechal knížku plnou notiček, veršů a akordů kolovat mezi ostatními členy Vltavy, aby je tam začínající švestkový magnát měl podepsané všechny.

Domů nás svezl blanokřídlý výtah, lodě postavené na vodě s kapitánem Pejskem, na přídi jelen, a vzadu, mezi lidmi sám, modrooký pán vzadu jeden.

text Milan, foto Řízek

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Sledovat řeku, jak se od pramenů mění z dovádivého potůčku v mohutný klidný tok, jak bytní a nabývá na síle, budou moci o jednom květnovém víkendu závodníci štafetového běžeckého závodu Vltava Run, zatímco jim samotným budou síly spíše docházet. Nás se to netýká. Já a mí kamarádi je budeme sledovat maximálně zpovzdálí přes sociální sítě, neboť jsme to celé nějak zvrtali. V pěti stručných dějstvích vám vylíčím, jak se to stalo.

1. Nadšení 

Na začátku je touha a asi čtveřice běžců. Někdo nám řekl o čtyři sta kilometrů dlouhém víkendovém závodu podél Vltavy, poslal odkaz, a my teď hoříme nadšením. Má nás být trojnásobek plus dvě dodávky, dvanáct tisíc za startovné a další drobnosti. A tak jsme už na začátku prosince obeslali kamarády a pustili se do přemlouvání. Reakce, pokud se dostavily, oscilovaly mezi nadšením a opatrným zájmem. Bylo to nadějné.

2. Doufání

V polovině ledna je nás už přibližně sedm. Dalších několik váhá, včetně mojí ženy. Jsme pěkná partička: dva novináři, ajťák, telefonní obchoďák, auditor, právník, sportovní prodavač, možná i internista. Jen ten název nám chybí.

3. Zrada

Nejhorší rozchody jsou e-mailové. Když mi Milan jednou ráno píše, že se svou nadnárodní firmou sestaví vlastní štafetu, je to jak kudla do zad, tvořená jedničkami a nulami. Ztrácíme v něm jednoho z tahounů. Náš chystaný tým zato dostává dva pracovní názvy "Nesnášíme Deloitte" a "Milan Kučera je zrádce".

4. Hořkost

Konec ledna, poslední šance na přihlášení s nižším startovným. Je nás osm, vybírám peníze. Kupodivu se mi na účtu nějaké scházejí. Chceme se jmenovat Vltava Rum, je to vtipné, jenže stejně vtipný už byl někdo loni, takže nám název systém nedovolí. Co teď? Jak se později ukáže, drahocenné minuty ztrácíme demokracií - nechávám hlasovat o novém názvu. Těsně vítězí můj návrh Hledání ztraceného času nad Lumpenkavárnou. Ale je to ostatně jedno, protože krátce před naší registrací organizátoři přihlášky kvůli naplnění kapacity stopnou. Peníze posílám zpět a dostavuje se hořkost.

Moc se mi líbila představa běžet za tým Hledání ztraceného času. Představoval jsem si Karla Čáslavského v cyklu Vltava v obrazech komentujícího ty skvělé divně zrychlené záběry vorařů na vltavských peřejích, dělníků budujících kaskádu i prvorepublikových bruslařů v Praze. A samozřejmě se mi líbily i další vrstvy toho názvu. Třeba rozpaky závodníka, který dumá, proč běžel tak pomalu. Nebo koneckonců ten čas ztracený vymýšlením názvu, který nás nakonec stál místo na startu.

5. Záchvěv

O měsíc později, když už jsem na závod málem zapomněl, se mi ozvala paní z Vltava Runu, že prý rozšířili kapacitu a že jestli tedy nechceme taky běžet. Už ne za 12 tisíc, ale za 15 tisíc, jenže co je dneska zadarmo, že jo? Jenže nadšení vyprchalo: z osmi původních běžců zůstávají tři, kteří si včas nenašli nějakou výmluvu.

Prohlašuji tímto tým Hledání ztraceného času za mrtvý. A všem těm stovkám zpocených lidí, kteří se budou v dešti motat po úzkých cestičkách na Šumavě a uhýbat před týmovými dodávkami, přeju, ať si to užijí. A závidím jim to samozřejmě jen trochu.

text Řízek, ilustrační snímek: E. Chalupný , Vltava 1903) [Public domain], via Wikimedia Commons

BEZVADNÍ BLANOKŘÍDLÍ CHLAPI

Přes mlčenlivou Vltavu mě z Anděla převezla šestnáctka, načež jsme se v sedmnáctce setkali s Milanem a jeho šestnáctkou. Někdy se to takhle vyvede - kdyby mi těsně neujela sedmička s desítkou, nebylo by to bývalo ono. Jeli jsme na Dobešku, kde nás čekala další Vltava, tentokrát hudební.

Na kopci jsme se setkali s Maruškou, Vaškem a Haničkou, ovšem nebylo to snadné, protože Vašek, když nás zahlédl, zrychlil. Já jsem zase neomylně zamířil k jiné budově, jako bych tam byl poprvé. Občas se mi stane, že to orientačně úplně nezvládám. K mým problematickým místům, zejména podzemním parkovištím a obchodním centrům s více než jedním patrem, teď můžeme přidat i Dobešku.

Dívali se na mě jako na pako, ale dal jsem si místo piva cider a chutnal mi (a až pak jsem zjistil, že ho vyrábějí dva hipsterští vousáči zřejmě z vody načerpané na náplavce a z jablek z letenských sadů). V sále z parketu tentokrát odstranili židličky, protože se mělo trsat. Marušku to neodradilo a po jednom sedátku se sápala, načež přiskočil pořadatel a mile jí vyčinil, že stejně celý den seděla a ať se tedy kouká zase postavit. Vydržela to až do přestávky. Pak vybojovala židličku a kriticky hodnotila taneční kreace mé i ostatních platících. A věřte, že bylo nač se dívat.

Vltava ukázala zpěváka Roberta Nebřenského v nové košili a vybaveného novou kytarou, pak přehrála téměř celou poslední, velmi povedenou desku a zařadila pár nových kousků. Jak Robert Řízkovým stránkám prozradil, chystají nové album, které snad vyjde začátkem příštího roku.

V kotli se mimo jiné pohyboval i pan Čtvrtníček, na čemž v naší části obecenstva nepanovala shoda, ale já jsem si byl naprosto jistý. I jeho jsme kriticky hodnotili.

To vltavské vystoupení bylo prima, tím spíš, že do základní sestavy nedávno přidali nového saxofonistu a ten se stal určitě jednou z hvězd utkání, když se v závěru převlékl za Bezvadného chlapa. A díky němu také mohly zaznít oprášené téměř zapomenuté staré pecky - třeba Blanokřídlý výtah (Píseň neexistujícího muže). Zde se dokonce zapojil i slušně zaplněný Strahov, tedy vlastně sál Dobešky, a sborově si zazpívat jeden z nejúdernějších sloganů, co znám: Chci být brácha s nebem modrým a jen trousím švestky z modřin. A to se člověku jindy než na Vltavě prostě nepoštěstí.

text a fotky Řízek

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé

Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci

Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.

"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!

Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek

VE VÍLÍ KŮŽI

Překvapení moc neumím, ale tentokrát jsem se fakt snažil. Vytáhl jsem svou partnerku na utajený přednarozeninový výlet. Nebylo to vůbec snadné, je zvědavá jak vopice. A Luki, co si mám vzít na sebe? Nic nepotřebuješ. Pojedeme autem? Ne, sockou. Je to daleko? Jo, je. A co tam bude? Uvidíš.

Vystoupili jsme u Viktorky, ale mířili jsme k Akropoli. Bystré Marušce to nemohlo ujít, akorát si z nějakého důvodu myslela, že jdeme na koncert Hm. Nechal jsem ji v tom, takže až ve frontě na šatnu se to profláklo. "Jééé, Luky, bude tu hrát taky Vltava," mžourala poloslepá Maruna na nástěnku opodál. "Někdy desátýho," ostřila dál do dálky. Tehdy zrovna bylo desátého, škoda.

Kromě téměř dokonalého utajení považuji za malý zázrak to, že před x lety rozpadlá kapela splnila slib a novou dlouhohrající desku nazvanou Komedianti se vracejí domů skutečně natočila.

Zatímco album je převážně o lásce (která mimochodem vypadá jak přesýpací hodiny), jako většina desek většiny umělců, koncert byl převážně o marketingu: Nebřenský reklamy opravdu umí. Poté, co prohlásil, že deska je zabalená ve vílí kůži (rozuměj celofánu) a že její zakoupení dočista změní náš život, nemohli jsme jinak než ji koupit.

Koncert měl podivuhodnou, ale upřímnou dramaturgii. Kapela zahrála všech 13 nových skladeb přesně v tom pořadí, jak si je nyní lidé budou vypalovat.

Mezitím desku nenápadně pokřtila, aniž album čímkoli polila (ani žádnými sekrety, jako jejich nejmenovaní kolegové ze šoubyznysu). A pak až do ultimátní desáté hodiny hráli staré vykopávky jako Básník les, Prasátko, Zajíc a koza, Hurá písničky nebo Bezvadnej chlap.

Seděli jsme na schodech, protože mě noha už moc nenesla a protože jsme nebyli s to snést výlevy několika hulákajících dementů. Poslouchali jsme, drželi jsme se za ruce a komíhali se do rytmu. Tak to má být.

text Řízek s přispěním Marušky, fotky Řízek

VLTAVA S BUBLINKAMI

Každý rok probíhá v Praze festival Prague Proms. Není to žádné Mighty Sounds ani Rock for People, ale především klasika. Protože pořadatelé vědí, že dvě stě let staré fláky netáhnou úplně všechny, zařazují do programu i takzvanou jazzovou sekci. A tím se konečně prokousáváme k tomu, že letos byla ozdobou tohoto moderního chlívečku i kultovní sestava Vltava, kterou jsme prostě nemohli zmeškat.

Z letních festivalů a malých klubů však pro tuto příležitost známý boyband vyrostl, a tak na nás z lístku koukalo: Misto konání - Mercedes Benz Forum. "To je jako kde?" ptal se Lukáš nedůvěřivě. Odsekla jsem mu přesvědčivě, že to přece s jeho GPSkou najdeme. To ho asi uklidnilo a otcovsky mi poradil, ať netahám moc věcí, že půjdeme do kotle.

A tak jsme se vydali směr Chodov, chvíli jsme bloudili, až jsme spatřili parkoviště plné mercedesů nejrůznějších barev, cen a karosérií. Tušili jsme, že přihořívá. Prosklenná budova připomínala takové ty "hóch kancly" plné důležitých kravaťáků.

Trochu nejistě jsme vstoupili dovnitř, kde se mezi prvotřídními modely německých bouráků skvělo minipódium a desítky malých židliček. A všude byla spousta manažerů a jejich zelených vdoviček, kteří si nás měřili zvědavými pohledy.

Jak sloni v porcelánu jsme se radši vydali do toho "kotle" a sedli si za postarší pár do druhé řady. Dáma měla perlové náušnice a kostým od Versaceho. Já měla kecky za tři stovky a taštičku Skyline. Svůj doprovod jsem proto poslala pro skleničku sektu, aby se síly trochu vyrovnaly.

Vltava začala hrát na čas a Robert Nebřenský byl jako vždy okouzlující. To si ale asi nemysleli naši movitější kamarádi z první řady. Pán si sice chvíli podupával do rytmu, ale po prvním songu se i s kostýmkem Versace vymotávali směrem k východu.

Stejnou cestou jsme zmizeli i my, ale až za hodinu a půl po povedeném koncertu. S sebou jsme si vzali katalog automobilky na křídovém papíře; skončil na prestižní hromadě časopisů na záchodě. Nastoupili jsme do našeho mercedesu Škoda a odjeli jsme směr luxusní loft 2+1 za naším exotickým černým panterem ze Žižkova.

text Maruška, fotky Řízek

VLTAVA JE MOŽNÁ

Když Robert Nebřenský zestárl, udělal pár reklam na jogurty a oprášil kapelu Vltava. A to není žádná vodácká kotlíkářská sestava, jak by se mohlo nezasvěcencům jevit. Je to trochu pop, trošku rock, jazz, hodně poezie, a hlavně beat. Vltava beat.

Obnovená Vltava hrála na fesťáčku na Habrovce, který se konal asi 500 metrů od našeho bydliště, a tudíž jsme tam nutně museli být. Habrovka je v místech, kde se šedivý Činžákov láme do zelených Chaloupkovic s cihlovými střechami. Maruška a Milan už postávali v davu, když se skleslí fotbalisté Pája a Řízek vyvalili z auta po trapné porážce nedaleko odtamtud. Vltavané nám na zlepšení nálady zahráli Hurá písničky.

Hurá, pivo! Dali jsme si tedy pivo Hubertus, které mi posléze takzvaně vypadlo z pusy, čímž jsem si udělal v davu prostor. Ostatní s neobvyklým nápojem měli méně problémů, ale ani jim zpočátku nechutnal. Pak už to bylo lepší.

Počátky Vltavy sahají někam do osmdesátých let, hravé písničky s poetickými texty a nápaditou dechovou sekcí, bla bla bla. Na konci devadesátých jsem se s nimi seznámil já, na začátku nultých let jsem stihl jeden koncert, a pak se rozpadli.

A loni vznikla Vltava nová, kytarovější, úplně bez dechů. Byl jsem úplně bez dechu napětím, jak jim to půjde. A šlo to bezvadně. Bez starých hitů by to nebylo možné a Nebřenský dokazoval, že si je ještě docela slušně pamatuje. Ale Kapitána pejska asi ne, to je škoda. Nových písní byla přehršel, nevadilo to, naopak. Láska je možná!


Měli jsme výbornou klobásu. Byla obrovská, z masa a člověk si k ní mohl dát úplně všechno. Křen, hořčici, kečup a voňavý chleba. A klidně i ten Hubertus, pít se to koneckonců dá. Přidávali jsme si jak my, tak Vltava. Zahráli Bezvadného chlapa - to je ta písnička, co znáte z televizní reklamy. Ne na jogurt, ale na Staropramen, víme?


Když už udeřila policejní hodina, fesťák pokračoval divadlem bez nás. Šli jsme k nám domů, pořád to bylo necelých 500 metrů. Nalákal jsem kolegy na slivovici v plastové láhvi od Fanty. Pustili jsme se do ní a k tomu pro změnu Rammsteiny. Kocour pařil s námi, běhal po bytě a pronásledoval svou oblíbenou hračku. Byl to fajn večírek.

text a fotky Řízek