VANDR!

Květnová výprava očima Vendy
text Venda foto Milan

V pátek 7. května se naše šťastná třináctka sešla ve 14,30 na radotínském nádraží, odkud putovala osobním vlakem směr Praha Hlavní nádraží. My holky byly sice v oslabení tři ku deseti, ale i tak jsme se (i když s jistými obavami) vydaly vstříc osudu třídenního vandru. A nelitovaly jsme! Po zhruba dvacetiminutové jízdě prvním vlakem následoval přesun do druhého, který uháněl na Mnichovo Hradiště a ve kterém jsme strávili dobrou hodinku a půl, ulehčili našim batohům částečně snědeným jídlem a užili si první legraci.

Pak jsme vystoupili z vlaku, hodili batohy na záda a vydali se po červené turistické značce na zříceninu Valečov. Po krátké pauze na již zmíněném Valečově jsme ušli poslední kilometry tohoto dne. Cestou jsme potkali pár vyhlídek, Drábské světničky a Studený průchod. Po nalezení vhodného místa na spaní, opékání buřtů a postavení přístřešku byl čas jít spát. Probrali jsme se do studeného rána, nasnídali se, sbalili věci a vydali se na nejdelší trasu našeho výletu.

Po prvních deseti kilometrech se nám naskytl krásný pohled na hrad Kost. Tam jsme si slízali zmrzliny a muselo se chtě nechtě pokračovat na náš další cíl – Trosky. Dorazili jsme pod hrad, ovšem Michalovi s obřími puchýři a pár líným jedincům (třeba tobě, Vendo, viď? :), pozn. Mil.) se nahoru nechtělo, tak zůstali dole, popíjeli limču a hráli si se žlutým bagrem Bimbem, který pak obdivovali i ti, kteří šli nahoru na zříceniny (a zeshora jim mávali z věže!). Když jsme Trosky opustili a ve skalách našli místečko na spaní, postavili jsme přístřešek, najedli se, vyslechli Marťasův příběh a šli spát.

V neděli ráno jsme vyšli poměrně brzy, ačkoliv jsme měli moře času. Prvním cílem posledního dne byl zámek Hrubá Skála, na který jsme narazili asi kolem jedenácté ranní. Pak jsme pokračovali v cestě Hruboskalskem až do Turnova, kde jsme měli hodinový rozchod. Následně naše třináctka ušla poslední dva kilometry a ocitla se na nádraží v Turnově. Tam jsme si vyslechli pár nadávek na komunisty od pana Bezdomovce, který byl už dvacet let bez bytu a měl jen svou milovanou pampelišku. Nakonec jsme všichni znavení dorazili do Radotína o dvě hodiny dřív, než bylo původně plánováno. Bohužel se do tohoto článku nedá vyjádřit všechna legrace, kterou jsme na výletě zažili. Myslím, že se tento vandr povedl a už se těším na další!


Milan a Marťas děkují Vendě za shrnutí a taky se těší na další akci!

TADY KOSTNICE!

O zubu času a tak
text a foto Řízek

„Tady kostnice,“ nevzrušeně zvedla zvonící telefon, cukaly nám koutky směsí cynična s morbidnem. „Jasně, klidně sem pošlete další autobus,“ položila sluchátko a prodala nám každému po studentské vstupence za třicet korun kus. Taky jsme si mohli koupit malou lebku jako těžítko. Ale to už mi přišlo trochu moc.

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako už tolikrát, unikal. Trochu se za to stydím, ale byl jsem ohromen, dokonce tolik, že jsem nedával pozor a letmým dotykem objektivu o mříž jsem zapnul alarm. A to na vstupence psali, abychom zachovali úctu k mrtvým...

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek systematicky navršené do úhledných komínků. Opodál najdeme erb Schwarzenberků. Kostra ptáka (jako živý!) právě vyklovává oko Turkovi – jestlipak byli důslední a pro „reliéf“ nechali poslat pro lebku do Turecka?

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.


Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.

Bohužel byla zavřená, ta galerie. Litovali jsme zejména proto, že uvnitř měla být výstava věnovaná ranému „depresivnímu období“ malíře (lacině se vbízí dotaz, zda to bylo po svatbě či před ní). Jenže nedalo se svítit, a když už ano, tak jen lustrem s andílkem. (Promiň, pořád na to musím myslet).

Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.

Dost dobře to vím.