ZAJÍC - ZÁTOPEK - ANIMÁTOR

"Nečumte tam a pojďte do vody!" hulákal Pája slastně ležící na zádech na mělčině omývaný proudem hnědé Sázavy, jež měla v tu chvíli už za sebou svou poslední peřej. My jsme měli za sebou její vodáky milovaný úsek Týnec - Pikovice, jenže jsme místo kánoím dali přednost běhu. Tak jsme Páju poslechli a hupsnuli jsme tam s Venálem taky. Bylo to úžasné! Voda okamžitě odplavila naši únavu a pot až někam do Vltavy a zůstala jen radost, která ulpěla až pod kůží.

Jednou ráno jsme jeli běhat. Norové, iDnes.cz i Honsová sice shodně předpovídali, že bude pršet, ale ve skutečnosti začínalo být pořádné vedro. Chyběl jen Milan, který dal před během přednost záchodu. V Pikovicích (tedy v Petrově u Prahy) jsme se přilepili ke kožence poschoďáku, jenž nás pomaloučku svezl do Týnce nad Sázavou, zatímco jsme s mým bývalým lavicovým sousedem a mým stejně hovorným budoucím svatebním svědkem probrali a stihli pomluvit jen hrst našich někdejších spolužáků a dalších významných lidí.

Z Týnce vyrážíme po modré do kopce, ledva paní Endomondová z Václavova mobilu zavolala "Go!". V čele jsem já coby zajíc. Jsem vrchař, který přepálí začátek a patrně kolem 15. kilometru "narazí do zdi" (v kontextu okolí spíše do skály). Na druhém místě kluše Pája coby animátor (vymyslel trasu, stará se o naši nekonečnou zábavu i hydrataci, dovezl nás svým turbovozem na nádraží a sám se takto tituloval), hned za ním běží a mluví šedivá lokomotiva Václav, označuje se střídavě za účastníka a za Zátopka a kopce vážně nevyhledává.

Animátor, Zátopek a koženka

Modrá nás dovede na červenou, jinak se nic nemění - první polovina trasy vede převážně po širokých cestách, lesem a do kopce. Kilometry nám mizí tak rychle pod nohama, že mě i napadne kacířská myšlenka, jestli 20 kilometrů na ten nedělní výběh nakonec nebude příliš málo. Nechal jsem si to pro sebe, kluci by mě ostatně stejně nepustili ke slovu. Dozvídáme se, že kromě kávy, kuřete a vajec Václav nerad také sójový suk, což je škoda, neboť mu zrovna jeden nabízím. Je to můj oblíbený běžecký doping, což se dá lehce vystopovat z mého biologického pasu.

V Kamenném Přívozu si dovoluji upozornit na oblíbenou restauraci po levé straně, hned je to ale vykládáno jako projev slabosti, že snad chci zastavit na pivo a polévku. "Luki, nezbyl ti ještě ten suk?" ptá se Václav na 13. kilometru po táhlém kopci. A nezbyl, naštěstí má animátor připravenou jinou tyčinku. Kdyby neměl, třeba by Václav nakonec vzal na milost i kuřata a kávu.

Pak už ty kilometry utíkají znatelně pomaleji, ale jsou o to hezčí. Běžíme po Posázavské stezce nad řekou, je to euforie, tři kilometry před koncem fotí Pája takzvané selfíčko s námi třemi a sluncem v pozadí, takže to našim siluetám moc sluší.

Zátopek, zajíc, animátor a sluníčko

Když se cesta úplně narovná, Václav najednou přiloží pod kotlem, předjede animátora i vadnoucího zajíce a v čele skupinky dobíhá k pikovickému mostu, zatímco Pája zahazuje oblečení a vrhá se do řeky jen v trenkách a vodotěsných hodinkách. "Jé, vodotěsné hodinky, ty mám taky, přivezl jsem si je z Chorvatska za 30 kun!" raduje se chlapec, který k Pájovi zničehonic připlul.

Radujeme se také, protože jsme nezmokli, a přesto jsme celí mokří; že jsme nejeli na lodi, a přesto jsme v Pikovicích; a zejména proto, že jsme po dvou hodinách v cíli a jdeme na pivo.

text Řízek, foto Pája a Ř.