IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

PRVNÍ CASTING

Octli jsme se v jakémsi skanzenu osmdesátých let minulého století, ale aspoň tam bylo teplo. Vše bylo původní: váha na pultu, chlebíčky v chlaďáku, lahváče, zarámovaný (mladý) Karel Gott a nahotinky na stěnách, umakart, štamgasti. Všichni jmenovaní, živí i zarámovaní, měli dost divné účesy, a teď nemluvím nutně jen o vlasech.

Paní vedoucí nosila osazenstvu panáky (bylo cca 11 dopoledne); jeden ze štamgastů si u pultu zaujatě hrál s takovou tou fascinující dětskou hračkou - nevím, jestli si ji pamatujete, ovšem já jsem ji miloval: v jakémsi plastovém obouručním akvárku plavou barevné kroužky, úkolem hráče je stiskem tlačítka spustit proud, který ty kroužky rozhýbe. Ty se pak snášejí v ideálním případě do přihrádek pro ně určených. Takhle nějak si představuji odvykací kúru při chorobném gamblingu.

S Milanem jsme si v bufetu v Tisé koupili čaj a marokánku a koukali jsme na to dioráma, které se tu před námi odehrávalo a které jsme coby pražská, resp. vsetínská kavárna nemohli pobrat. Popravdě se nám hlavně vůbec nechtělo jít ven do zimy a větru, a ještě k tomu závodit.

O pár desítek metrů nad bufetem ležel malinký kemp a nad ním se tyčily strmé skály. Přihlásili jsme se na půlmaraton vedoucí skrz skalní město a čekali, co bude. Nejdřív přistoupil neznámý mladý muž a strkal nám letáky doporučující, abychom se přihlásili na casting modelů a modelek do Teplic. Pravděpodobně nás neviděl se před chvílí převlékat. Zdvořile jsme odmítli, ač poctěni, ale mladík trval na svém, že nám to musí dát a že my si to musíme vzít, protože je to od sponzora. Tak jsme si letáky zmuchlali do kapsy, přesně jak sponzor chtěl.

Jiného pána jsem se ptal, kdy přesně je start, on mile odvětil, že si to mám přečíst na druhé straně startovního čísla. To mě plynule přivedlo k myšlence, že za 470 korun za účast (nepočítaje v to marokánku v bufetu) toho tu vlastně moc není. Akorát nafukovací brána a malý stan pro organizátory. A ještě jsme mohli do skalního města, což stojí normálně 30 korun, třebaže sveřepá paní v pokladně nás chtěla zkasírovat ještě jednou. Aby bylo jasněji: já zatím nejsem modelka, nepotřebuju vyhřívanou šatnu, saunu ani čtyři druhy jídla včetně dvou veganských, jen je mi vždycky smutno, když mě někdo ojebává.

Startovní čísla se nám ovšem povedla, aspoň co se podobnosti s pražskou hromadnou dopravou týče. Moje 193ka vozí nudisty z Vršovic na Šeberák či maminky do porodnice v Krči, Milanova 196ka se zase řítí ze Smíchova až na Kloboučnickou. Oboje to jsou spolehlivé, ne půlmaratonské, ale rovnou maratonské linky, a to je dobré znamení.

Nejdříve vyběhli lidé se štěkajícími psy a pak se, zhruba o dvě minuty dříve, než bylo napsané na tom čísle, dostalo i na nás. Čekaly nás tři sedmikilometrové okruhy. Vyškrábali jsme se po zledovatělých schodech skrz otvory ve skalách až na vrchol, turisté z nás byli tak vyjevení, že ani nestíhali nadávat. Ze skal nás pořadatelé prostřednictvím fáborků poslali ostrým sešupem plným šutrů a kořenů někam úplně dolů k jakýmsi rybníčkům a pak zase, jak to tak bývá, zpátky na hřeben, po pěkných pěšinkách. A pak ještě dvakrát. Můj převládající pocit byl úžas nad tou nádhernou krajinou kontaminovaný pocitem neodvratnosti výronu kotníku, pádu břichem na ostrou skálu a podobných nehod. Rozhodně to byl silný zážitek po všech stránkách.

Ve druhém kole jsem běžel s budoucím vítězem kratšího závodu, přesněji řečeno ze všech sil jsem visel pět metrů za ním a on na mě řval, aby mě motivoval. Kupodivu to fungovalo. Bohužel kolegův závod skončil, tak jsem na poslední okruh zůstal sám a nebylo to ono. Bolelo mě koleno a vzpomínal jsem na marokánku, ne v dobrém. Všichni konkurenční závodníci však byli buď daleko přede mnou, nebo ještě na prohlídce ve skalách.

Na trati mi bylo těžko, ale v cíli na mě padla totální zima a ještě větší trudnomyslnost, když jsem zjistil, že jsem zase skončil čtvrtý, jako před týdnem. Za to samozřejmě pořadatelé nemohou, jako i za to, že Milana těsně před cílem někdo nevybíravě předběhl, a ten tak skončil 16. Ovšem kdyby v cíli bylo kde se ohřát nebo mi někdo usměvavý podával chutný horký vývar, byly by moje pocity méně smíšené.

V blízké vesnici jsme se pokusili se najíst. Vstup do restaurace byl dovedně zamaskovaný v jakémsi dvoře mezi kamiony a další technikou. Na dveřích bylo napsáno "Agrobar", což navozovalo dojem, že si dáme maximálně štamprli čerstvého mléka, nicméně vstoupili jsme a v útulné místnosti posedávaly desítky lidí. "Hledáte někoho?" zeptala se ostře servírka, což nás trochu vykolejilo. "Máme zavřeno. Tohle jsou golfisti. Jste golfisti?" pokračovala žena a my jsme na potupném odchodu ani nestačili předstírat, že jsme.

Napadlo mě to až příliš pozdě, až nad polívkou u pumpy. Měli jsme jí říct, že jsme modelky a jedeme na casting do Teplic. To by koukala!

text Řízek, foto Petr Švanda a archiv

ZOO BERLÍN

Zdálo se mi o Aj Wei-weiovi. Normálně se mi sny nezdají a tím méně o čínských umělcích. Třásli jsme si rukou a já mu slušnou čínštinou říkal, jak obdivuju jeho práci. Tuším, že mi říkal něco podobného, solidní češtinou. Byl to trochu servilní sen. Pořád ale dával větší smysl než vyrazit ráno do Berlína a ten samý den se vrátit zpět. Jepičí výlet. Fotbalová turboturistika.

Aj Wei-wei postavil úplně jiný olympijský stadion, než je onen berlínský. Ten na rozdíl od Ptačího hnízda (neplést s Čapím) podpírají mohutné sloupy a nad Východní branou jsou pověšené olympijské kruhy. Přijedete-li v sobotu dopoledne v den zápasu domácí Herthy s Borussií Dortmund, je obří parkoviště před ještě větší ošuntělou budovou prakticky prázdné a na jeho okraji teprve stánkaři z dodávek vykládají bratwursty a hektolitry piva. Sedmdesáti čtyřem tisícům lidí, kteří dnes dorazí fandit, určitě přijde obojí vhod.

Jižák

Máme zamluvené dva lístky, tátovy připravené bagety jsme snědli a ještě asi čtyři hodiny zbývají do výkopu, vyrazíme do města - jak jinak než žlutým U-bahnem. Jet linkou U2 přes "Zoo station" je magické. Koukáme na vykachlíkované stanice, smějeme se Kubovi, který se marně snaží stáhnout si německý slovník a s jeho pomocí vyluštit brožuru dopravního podniku. Píší v ní, že v Pchjongjangu jezdí staré německé soupravy metra. Jen že místo reklam v nich visí portréty různých Kimů. Vylézáme na náměstí Alexanderplatz, kolem proudí davy lidí a občas je vidět i potácející se žlutočerný dres Dortmundu.

Nad námi se tyčí jakýsi Sputnik na párátku. "Když je člověk v Berlíně, měl by se podívat na Televizní věž," zavelí otec a nemá cenu mu odporovat, ostatně platí to on. Na řadu máme přijít za hodinu a půl, vyrážíme na procházku k Braniborské bráně. Na třídě Unter den Linden je čilý stavební ruch a fanoušků Borussie přibývá. U brány se nám na chvíli ztratí Kuba, protože se šel pozeptat, za co že to tam vlastně protestují Balúčové z Balúčistánu. V poklusu okukujeme Reichstag a zpět pod věž jedeme dvoupatrovým autobusem. Otec je dojatý: vzpomíná, jak naposledy jel dvoupatrákem po nějaké šílené pařbě z Brna, a to v roce 1992. (Jen o rok dřív U2 vydali Achtung baby, které se částečně natáčelo v Berlíně a začíná peckou Zoo Station.)

Ve věži se zařazujeme do fronty. Když nás pustí dál, následuje další fronta - na bezpečnostní rámy. Po ní fronta na frontu na výtahy. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Výtah letí do dvousetmetrové výšky rychlostí šesti metrů za sekundu a z ochozu je vidět celé město. Paneláky na východě se lesknou. Řeka se leskne. Leskne se i moje čelo, je tu fakt horko. Po polovině ochozu začíná další fronta - na výtahy směrem dolů. Tato fronta se pohybuje rychlostí šest centimetrů za minutu.

Jedna ze dvou šancí utkání

Otec a bratr si zatím nepřipouštějí vážnost a absurditu situace: být zavřený na vysoké věži uprostřed Berlína, zatímco utkání, kde jsme měli být, za chvíli začne. Připouštím si to za ně. Tak nenápadně, jako se na prosklené báni dá, předbíháme. Mladý pár se do nás španělsky pouští. Španělsky neumím, ale gestikulace je jasná - paní ukazuje na konec fronty. Vysvětluji, že situace je vážná, protože nestíháme fotbal (el fútbol!).  Doporučují, abychom šli dolů pěšky, je to jen 968 schodů. Ptám se dámy u výtahů, ale prý to nejde. Výtah se snaží, padá rychlostí šesti metrů za sekundu, ale už to nestíháme. Při úvodním hvizdu jsme někde pod zemí mezi Bismarskstrasse a Deutsche Oper.

A vlastně jsme nevyřešili jeden problém. Jsme tři, lístky máme dva. Táta s Kubou dvacet minut po výkopu mizí v hučícím stadionu, já se v autě převlékám do běžeckého. Na mapě jsem našel jakýsi lesík, směřuji k němu. Probíhám přes pěkný, až příliš úhledný park plný skalek a stinných míst. Ano, je to trapné, je to hřbitov. Naštěstí končí a za hlavní silnicí začíná Grunewald. Jak zjišťuji, je to berlínský Krčský les. Na hodinu v něm zmizím, zpátky na hřbitově už slyším hukot ze stadionu. Zápas právě graduje, zbývají poslední minuty. Dávám si Bratwurst mit Senf a pánové ve stánku žertem porovnávají kalorickou hodnotu buřtu s tím, kolik jsem právě spálil v lese. Kdybych uměl jazyk, něco bych jim řekl, takhle se jen blbě směju a přitakávám.

A pak se z nitra stadionu začnou valit modrobílí a žlutočerní. Samozřejmě, že zápas skončil 0:0. Nejvíc šancí bylo prý v prvních dvaceti minutách, tedy když jsme byli ještě pod zemí. Na druhou stranu, zážitek to i tak byl velký a sloup trčící hned ve výhledu vadil prý minimálně. Někdo v hledišti měl na sobě i sepraný dres Kollera. Dáváme nějaké další bratwursty a kakao v půllitrovém kelímku. Na nádraží S-bahnu čeká několik tisíc lidí. Kuba se opět ztrácí a nachází. Jedeme ještě někam do centra, vlak nás ale vyplivuje s fanoušky někde na předměstí. V tureckém bistru končíme výlet kebabem, nacházíme žluté U2, už zase prázdné parkoviště a jedeme domů. Řídím, táta vypráví, Kuba spí.

Druhý den mi píše Hertha a děkuje mi za návštěvu. "Byl to vzrušující zápas o čelo. Sice bez branek, ale s nesmírným zaujetím," rozplývá se mailový automat a nabízí mi slevu 30 procent na příští domácí zápas s Wolfsburgem (zvážím to). A takový byl ostatně i náš bleskový Berlín. Sice jsme za těch pár hodin pořádně nic neviděli, ale to zaujetí bylo nesmírné.

text Řízek, foto táta Luboš, Kuba a Ř.

STOPÁČ NACH BERLIN

Mašíny jsme nepotkali
text Venál, mobilní foto Kajetán

Zdarec Kájo, slyšíme se? Jo, vem prosím tě ještě ten německo-českej slovník, ať to vypadá, že aspoň lehce umíme německy.

Tak to byl začátek naší cesty do Berlína. Naneštěstí ho nevzal, a tak to zůstalo na mě. Česko-německý slovníček (cca dvacetistránkový slovníček k učebnici) Německy s úsměvem to jistil.

Po nezbytných zastávkách v potravinách u Hurdálků jsme nabrali směr Praha, konkrétně exit na Chomutov. Za krátkou chvíli, kdy na nás lidi troubili a ukazovali, ba co více, smáli se nám, jsme pochopili, že taková legrace to stopování asi nebude. Naštěstí po dvou hodinách nám zastavil jeden týpek z Chomutova . Tak jak pak dlouho tady stojíte? Asi tak dvě hoďky, opověděl jsem mu a už to začalo, co posloucháš za hudbu a neznáš náhodou tyhle lidi z Chomutova? Zkrátka jsem byl ve svém živlu.

Poté, co nás vyhodil na exitu na Chemnitz, jsme s Kajetánem zvolili jinou politiku stopování a hned po pěti minutách se osvědčila. Zastavila nám taková rodinka přímo z Chemnitzu a my se těšili na další cestu. Z Chemnitzu jsme nabrali dráhu na Drážďany a z Drážďan to už byla brnkačka.

Berlin byl tu. Pohodový Ďrážďaňák nás nechal u brutálně ukrutně mega vobrovskýho areálu bývalého letiště Templhoff.

Naše první kroky směřovaly k zastávce busu, jelikož jsme předpokládali, že tam bude plánek a nemýlili jsme se, skutečně tam byl.

Po krátkém rozkouknutí se jsme se odebrali spát do nedalekého parku, kde jsme to zakufrovali. Ranní probuzení bylo opravdu velice zajímavé, obzvláště buzení lišky, jež se v parku vyskytla. Zkrátka někdo chodí s liškami spát a my s nimi vstáváme.

Na centrum! zvolal jsem a my se skutečně odebrali nikolivěk po stopách bratří Mašínů, jak to navrhoval Kajetán, ale po naší vlastní ose. Procházeli jsme Berlínem a vstřebávali jsme krásy tohoto opravdu zeleného města, když tu najednou jsem ji spatřil. Berlíňandu ve věku cca mezi padesáti a šedesáti lety. S Kájou jsme na sebe mrkli a říkáme si, ta byla jasná. Ta hrála v péčku. Po tomto uvědomění jsme se rozhlíželi nejen po krásách města, ale i po slečnách a paních a nestačili jsme se divit. V průměru jsme označili tak každou třetí jako když už ne herečku do německého porna, tak jako adeptku rozhodně.

Procházka Berlínem byla opravdu náročná, viděli jsme snad vše, co jen stojí za to v Berlíně vidět. Počínaje Alexander Platzem až po rozbombardovaný kostel, Brandenburskou bránu, Checkpoint Charlie, Reichstag, galerie, muzeum, zoo, metro… Vůbec jízda metrem je v Berlíně docela specifická, ale to vám budu raději vyprávět osobně.

Made by Vencán 313 reg. ochr. znam. Kos OŘ

NÁLET NA DRÁŽĎANY

Osmá barva duhy
text a fotky Řízek

Nechápu, kde se tam ta stařenka vzala. S bílou růží, symbolem oficiálního připomenutí výročí náletů na Drážďany, zapíchnutou do klopy kabátu. Potkal jsem ji nedaleko nádraží Neustadt mezi pustými autobusovými zastávkami a kordonem (velmi slušných) policistů, asi sto padesát metrů od černého davu mávajícího ponurými vlajkami – tedy asi půl kilometru od nejbližšího černého anarchisty.

Nikdo jiní než novináři, fotografové, nacisti, policisté a stařenka se do té zóny nedostal. Na pódiu pod vlajkami zrovna jeden z řečníků zřejmě imitoval Hitlera, ale měl trošku dětský hlas. Ale asi to nemělo být vtipné.


„Nemyslím si o nich nic dobrého,“ ukázala na stádo obehnané železným plotem, spustila a pokračovala německy; chvíli jsem ten vodopád stíhal, pak už jsem kapky slov přestával chytat a omezil se jen na přitakávání a občasné Ja, ja. A pomyslel jsem si, jak je tohle vlastně zvrácené a že ty lidi moc nechápu.

Považte. Navlečete na sebe černé hadry a vyčistíte si boty (v nich je vaše síla), nastoupíte někam mezi podobné vlastence do vlaku, nebo sednete do auta. Na hranicích se vás policisté zeptají, kam jedete a zda náhodou nemíříte do Drážďan na demonstraci. Opáčíte, že nikoli, že jedete s bráškou popřát babičce k svátku.

Pak vylezete v poledne v Drážďanech na Neustadt Bahnhof do chladného dne, na prostranství u nádraží obehnaném železnými zábranami a obrněnými policisty vytáhnete nějakou vlajku a začnete poslouchat imitátory Hitlera. Semtam si zahulákáte nějaké to heslo, z pětihodinového ustavičného mávání vlajkou vás bude bolet ruka. Po novinářích a policajtech za plotem je třeba čas od času hodit sněhovou kouli nebo flašku, hodí se občas symbolicky zalomcovat s plotem. Když vyprší čas, zase se poslušně naskládáte do vlaku nebo auta. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

My ale nejsme náckové, a tak jsme se s kolegou fotografem parádně prošli. Vše bylo totiž hermeticky oddělené a utěsněné, aby k ultrapravičákům nepronikla ani ultralevicová myš. Brouzdali jsme ulicemi, reportovali a viděli náznak události.

To když několik desítek áčkařů usedlo na křižovatce na tramvajové koleje a odmítali se hnout, přestože to po nich policisté chtěli. Jednou, dvakrát, třikrát se hrozilo vodními děly. Vzhledem k zimě, která skrz tenké boty a tenké ponožky prostupovala přímo vzhůru už ne tak tenkým tělem, bylo snad razantní těžkooděné vyklízení křižovatky určitě mnohem humánnější.

Letělo pár skleněných lahví směrem k policejním autům, hořely nějaké koše a na důkaz velké drsnosti někdo převrátil auto. Žádná válka v ulicích. Nedaleko odtamtud deset tisíc obyvatel města utvořilo živý řetěz, prý tam byl i Kocáb a Džamila.


No, všechno asi lepší než být v černém stádu. Babička s růží se zase někam vypařila, ale to nevadí, stejně jí nebylo rozumět. Zima se vkradla úplně všude, redakční fabie ji ale dokázala rychle rozbít. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

NADĚLENÍ

O stromcích a lidech
text a foto Řízek

Prý z Německa ta móda přišla. Chvíli poté, co se vánočně naladění lidé protlačí sítem pokladen v hypermarketech, z bílé síťoviny vybalí jedličky a smrčky a počnou je ověšovat harampádím lecjakým.

Stromy jsou různé, tak jako to nadělení pod nimi. Turistický jehličnan při vánoční besídce byl usazen do kýble vystlaného novinami a pod ním se vršily méně či více umně obalené drobnosti pro radost, zejména pak pro radost Vlastíka. Ten toho obdržel tolik, že možná i samotného Ježíška překvapilo, co že to všechno dostal. Ale i mně tam nějaké věcičky zanechal, díky mu za to.

Strom u rodičů mé přítelkyně byl především dost hustej. Vypadal jako jeden z jejich psů - byl chlupatý a tlustý. Zlatavé koule měl oproti všem zvyklostem uspořádány po vzoru té infantilní stavebnice, kterou kdysi používala naše chemikářka pro větší názornost. Byly to zlaté molekuly vody – jedna velká koule coby kyslík a dva mrňavé vodíky. Přišlo mi to bezvadné, tím spíše, že na špici stromku bylo něco, co se podobalo kosmodromu v Bajkonuru.


Strom důchodce z Pankráce jsem nejprve přejel. Muž jej nešikovně položil doprostřed parkovacího místa, kam jsem se zrovna odhodlal zabočit. Zvláštní. Vypadalo to, že stromek někdo odložil, jako by bylo už po vánocich. Až po čase se stařec vynořil z útrob nedaleké dacie, čímž se vše vysvětlilo. „Stojíte mi na větvích,“ zaúpěl senior. Pod koly skutečně zůstalo pár jehliček. Snad si pán i s nedokonalým smrčkem užije dobré vánoce.

To bych vám rád taky popřál, ať už je váš stromek šmudla, či photoshopová krasavice. A kromě toho mi to nedá a věnuji vám ještě citaci Janka Ledeckého (sic!). Ťukáte si na čelo, jenže vše důležité kdysi populární zpěvák patrně neúmyslně vystihl, ať už ten text napsal kdokoli:

Ať ve zdraví se sejdem‘ u vánoční ryby
a připijem’ si vínem, ať nikdo nechybí.

Hezké svátky.