KAPITÁN KORMORÁN

Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek

NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka

UVOLNĚNOST MĚŠŤÁKA

"Parní plavba pražská stále se zmáhá, malé i velké parníky letní dobou po Vltavě jen se hemží, na tisíce Pražanů používá výhod vzešlých soutěží plavební a rádo navštěvuje povltavské stanice jednak svou rozkošnou polohou, jednak historickými událostmi památné."* Je zkrátka čas na nedělní výlet, na nedělní výlet k vodě.

Svatojánské proudy. Jeden z mnoha příkladů nevšední a turisticky právem vyhledávané scenérie, která nám leží prakticky za zadkem, ale kde jsme nikdy nebyli. Že je tam nádherně, věděli už v roce 1888, kdy Ottovo nakladatelství vydalo ten geniální výše citovaný bedekr; a netrvalo to ani 126 let a přišli jsme na to taky.

Skály šedé

Byl krásný skoro letní den a parníky jak před lety ládovaly výletníky proti proudu Vltavy přímo do Štěchovic - jak jsme jim záviděli tu pohodu na vlnách! Jak jsme jim nezáviděli ty úpaly na horní palubě! Jeli jsme pouhým klimatizovaným vozem bez lodního šroubu či koles, a tak jsme ve Štěchovicích, "poslední to stanici parníků pražských", museli vystoupit a pokračovat po svých.

Taktně jsem zamlčel, že vyrážíme vlastně na nejstarší značenou trasu KČT (o rok mladší než citovaný průvodce - vypadá to, že tou dobou byla tato oblast skutečně turistickým šlágrem). Čtrnáct kilometrů do Slap a zpět jsme museli absolvovat ve svižném tempu, neboť jsme chtěli v podvečer stihnout kino - o čemž si turisté před 126 lety mohli nechat maximálně zdát. Zato měli k ruce vynikajícího průvodce:

"Obyčejně vypraví se na výlet do Svatojánských proudů celá tlupa. Když se byli výletníci po plavbě téměř čtyřhodinné posilnili, vyjdou s průvodcem, který jest v Štěchovicích zároveň obecním strážníkem, do lesa, kterým po mírném vrchu vede klikatá cesta k proudům." Dá-li se věřit autorovi bedekru, hovorný strážník navíc znal řadu loupežnických historek a věděl, ve které skalní sluji (prakticky každá skála tam má jméno) se lotři skrývali. Dokážu si představit, jak se pražskému panstvu tajil dech.

Rudokožci

Klikatá cesta tam skutečně stále je. Hovorného strážníka ovšem suplují informační tabule naučné stezky, místo proudů je elektrárna a parníkem se tím pádem dá jet dál, protože původní ostré peřeje nahradila poklidná hladina přehrady, na níž drandí čluny a kolébají se pramice s opékajícími se rudokožci. Ty tam jsou tak slapy, jichž se voraři právem obávali, se skalisky pod vodou zákeřně ukrytými. Ty dal naštěstí císař Ferdinand III. "prachem rozmetati a odstraniti", poněvadž nad Štěchovicemi mnoho plavců a jiného lidu za své vzalo. A co nezvládl Ferdinand, dokázaly o pár desítek let později vltavské přehrady.

Maruška našim výletům přezdívá "pochody smrti" vzhledem k tempu, které obvykle nasadím. I tentokrát jsme předbíhali právě ty tlupy a malebné okolí vnímali prakticky v poklusu. Přesně, jak autor průvodce sliboval, po obou březích pnou se k obloze vysoké skály jednak šedé a lišejníky různých barev porostlé, jednak lesem zakryté. Míjíme staré osady, zašlé kánoe dávno zašlých trampů a žena se mě ptá, co je to paďour. Moc se jí koncept paďourství líbil.

Tohle už jsou slapské schody.

"Stinný, vonný les nás vítá, dýše a šumí líbezně a měšťák cítí uvolněnost, jížto mu boží příroda skýtá." To je všechno moc hezké, ale chtělo by to nějaký pozdní oběd - jak rádi bychom se byli posilnili! Až v Třebenicích na návsi riskneme palačinku s kompotovaným ovocem a uháníme kratší a asfaltovější cestou zpět do vyhřátého vozu.

A už coby paďouři můžeme vzpomínati, jak "každý ten skalní velikán k nám hovořil řečí tajůplnou a přece známou, v hlubinách duše lidské ohlasu nalézající", a rozloučit se se zvoláním:

"Štědře v proudech Svatojanských ruka boží darů přírodních udělila!"

text a fotky Řízek

* Turnovský, Josef Ladislav. Z Prahy do Svatojánských proudů. Příruční knížka pro cestující a výletníky. Vydalo nakladatelství J. Otty v roce 1888.

ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek

KOLEČKOVÝ VÝLET

Můj druh má spoustu hobby. Takže v bytě se nám válí koule na bowling, obrovský drak (říká se tomu „kajt“), kytara, dva foťáky, turistické mapy a v neposlední řadě kolečkové běžky. Právě posledně jmenovaný předmět jsme se rozhodli provětrat v mé učící pauze. Vzali jsme běžky, vzali jsme brusle a hurá do Poděbrad. Ne do lázní, jak si určitě myslíte, alebrž na cyklostezku podél Labe.

Bylo 26 stupňů, sun was shining a my vyrazili na cyklostezku směr Poděbrady-Nymburk. Nejdřív teda hezky pozvolna, takže po dvou kilometrech jsme zastavili na točenou limonádou. Kousek od nás zrovna probíhaly jakési hasičské závody, tak jsme se radši po dopití žlutky rychle sebrali, abychom neviděli, jak bude v alejích nablito.

Svištěli jsme dál, dokonce se mi na mých nových bruslích značky Fila (product placement musí být) podařilo předhonit Lukyho. Určitě by vám tvrdil, že je to tím, že neměl k těm suprběžkám suprhůlky, ale to mu nevěřte. Než jsem stačila zajásat, jak jsem si ho namazala na prsa, svalil se za mnou jak pytel. A výsledkem byl silniční lišej na pikantním místě… Určitě by vám tvrdil, že i za ten karambol může absence hůlek, ale to mu taky nesmíte věřit.

Skaut chvíli fňukal, ale než jsme dojeli do Nymburka k mostu a stavidlům a závodům dračích lodí, bylo po breku. Abyste nám věřili, tak jsme se tam vyfotili a v kolečkách jsme měli tak 9 kilometrů. Teprve? No hergot, tak šup šup. Přeběhli jsme na druhý břeh (bez registrace) a namířili jsme si to zpět do Poděbrad. Trochu jsme bloudili, ale blondýně nakonec poradil domorodec a tak jsme se vydali po tom hezčím břehu pěkně zpátky.

A to vám bylo bájo. Nikde nikdo, cesta uzoučká, ale přitom tak akorát. No idylka. Luky už nespadl, mě po 18 kilometrech začaly ty nové brusličky tlačit, tak už jsem si finále přes město odpustila a doploužila se do cukrárny. Ale to byla taková cukrárna, že i Homer Simpson by doughnuty vyměnil za jejich dobroty.

Břicha jsme si naládovali zmrzlinou, pan Odřený zadek dokonce nějakým jogurtem s živou kulturou a uťapaní jsme to zalomili autem směr Praha-Budějovická, kde už se ostatním krámům stýskalo po Lukyho běžkách. Hned druhý den si skaut pořídil nějaká udělátka, díky kterým teď může jezdit na běžkách i s hůlkami. Takže teď jestli spadne, tak už nám nebudeme moct tvrdit, že za to můžou ty hůlky, co nemá.

text a mobilní fotky Maruška, mapička Endomondo.com

ZVYKÁM SI, DÍKY

Jak mete nové koště?
text a foto Řízek

Některé životně důležité změny nelze přehlédnout a nelze je ani nechat bez komentáře. Kupříkladu tato.

Na své zdlouhavé cestě za fotografickým osvícením jsem před několika dny opustil excentrickou zrcadlovku Olympus a zařadil se mezi dav těch, kteří se budou s brunátnými tvářemi do krve hádat o to, zda je lepší Nikon, nebo Canon. Dřív jsem se jim smál a lakonicky nabízel třetí možnost, a sice, že rozhodně Olympus. No ale ona to vskutku pravda není, i když přiznávám, že jej mám hodně rád a nedám na něj dopustit.

A tak teď tu máme, co jsme chtěli. Ve velké modré krabici malá černá krabička, několik svazků černých drátů a průvan na běžném i úvěrovém účtu. Má nová D 90 má podle jednoho z odborných konzultantů, s nimiž jsem o problému přestupu do nepatrně vyšší třídy hovořil, nabídnout "hodně muziky za strašně málo peněz." Do polemiky o množství hudby se zatím pouštět nebudu, ale s druhou částí už si dovolím nesouhlasit. Je to pro mou příjmovou kategorii velmi drahá sranda.

Kromě práce, studia, večerů s přítelkyní a kitingu na sněhu jsem poslední dny věnoval právě testování nového přístroje, pochopitelně. A jaké jsou první dojmy?

Je těžký! Přístroj spolu s poměrně masivním objektivem váží tolik, že by bylo v případě krajní nutnosti možné použít jej jako zbraň na blízko.

Návod překládal imbecil. Nebo někdo, kdo českou stylistiku a podobné věci spatřil jen z rychlíku. Je také zarážející a možná i trochu demotivující, jak v něm coby příklady slouží neskutečně hnusné tmavé fotky o velikosti hnusné poštovní známky.

Displej má rozměry menšího okna. Je to skoro k nevíře, jak se něco takového do malého tělíčka foťáku vejde. Nicméně, jestli se fotka povedla, stejně zatím poznám až v počítači. Ale je to pěkné.

Ostří velmi rychle, přesně, baterie má velikou výdrž, menu je přehledné a možnosti nastavení berou dech. A to tak, že po několika stovkách expozic máte stejně dojem, že vychytávky přístroje využíváte přibližně ze dvou procent. Nicméně i první začátečnické fotky mají dobré barvy, minimum šumu a prakticky vše, co má být ostré, ostré jest.

A tak můžeme vyrazit na fotovycházky. Já s Nikonem, Maruška s Olympusem. V Městečku u Nespek má žena chatu, a co jsem doposud nevěděl, také řeku. Ze silnice je totiž zcela skryta za domy s uštěkanými psy a za podivné rezavé maringotky. Je to ale Sázava, plyne líně, a tak v klidu počká, než si ta hejblátka nastavím.

Zvykám si a je to prima.