V AKCI

Nikomu se nechce dávat 2650 korun za startovné na pražský půlmaraton. Naštěstí můj finančně gramotnější kamarád Václav šetří a má za tři. A má za tři roky poprvé možnost si půlmaraton opravdu zaběhnout: předchozí dva ročníky zrušili.

Václav totiž už před pandemií chytře zakoupil v akci výhodné balení všech pražských masových běhů (půlmaraton, maraton, pětka). A nedávno mu zavolali s překvapivou informací: startovné mu převedli na letošek a že si to buď zaběhne, nebo to propadne.

Propadnutím by se výhodnost nabídky rozplynula, a tak zase začal trénovat a jako generální zkoušku vymyslel společný rychlejší běh v proporcích blížících se chystanému závodu.

Protože šlo o test, nebylo možné jen tak nazdařbůh vyběhnout od mého nebo Vaškova domova, hodinu a půl střídavě zvedat nohy a vést velmi důležité řeči a pak se se slovy "tak pozdravuj rodinu" rozloučit a jít osprchovat. Akce měla pevně daný itinerář. Ten měl, jak se později ukázalo, několik slabých míst.

Předně jsme se z různých důvodů rozhodli vyběhnout v neděli časně ráno. Ta neděle však byla specifická tím, že se v noci měnil čas tím horším způsobem. Zároveň se naši potomci nejspíš telepaticky dohodli, že příprava bude autentičtější, pokud nás unaví noční nespavostí.

Poslední slabinou byl nápad dojet těch asi pět stanic do Podolí autobusem:

- Luki, máš lístek? Nemám nám to koupit přes SMS?
- Ne, nemám s sebou ani telefon, ani peněženku. Tady ve stotřicetčtyřce jsem navíc nikdy revizora nepotkal. A dneska? V půl osmý ráno? Po změně času? Vždyť tu jedou tři lidi.
- No dobře. A jak se ti spalo? Mně hrozně. Tobě asi taky, že jo.
- No co ti budu povídat...
- ... ty vole revizoři, hele je, jak nastupujou. Kupuju esemesky.

Chceš-li poznat svého přítele, vezmi ho s sebou do autobusu a nekupujte si lístky. Dvojice mladých revizorů zkontrolovala zbylého jednoho člověka a pochopitelně zamířila k nám. A že jsme si ty lístky koupili pozdě (to mají, bohužel, tak trochu pravdu).

Václav je ofenzivnější a takový štěkavější (ale třeba je to taktika, jen ji v tom nevidím), já to zkouším nějak okecat (jo, koupili jsme to pozdě, ale zapovídali jsme se a nastoupili teprve minulou stanici, jedeme jen kousek, což je všechno z 90 procent pravda, jsme sportovci, platíme daně, buďte trochu lidští), ale nevypadá to úplně nadějně. Pánové chtějí volat policajty, Václav manželku. Já už to chci mít hlavně z krku a vyběhnout.

Nikomu se nechce dávat 2×1000 korun za jízdu na černo, ale když jste jediný, kdo to může udělat, prostě musíte (Václav bezkontaktně platit neumí). Trochu vztekle se loučím, Václav ještě zahuláká jejich směrem pár pravděpodobně sarkastických poznámek ("To jste hrdinové! Gratuluju! Máte ze sebe dobrý pocit?") a můžeme konečně vyběhnout - moc dobrý pocit z nás nemám.

Test dopadne dobře, určenou trasu zvládneme ve slušném tempu, ale do řeči nám moc není. Nakonec kupujeme ženám zákusky a "to velké kafe s mléčnou pěnou/myslíte latté?" a jdeme domů raději pěšky.

Kilometr běhu nás dnes každého vyšel na pěkných 65 korun. Ještě že Vašek (v závodě zaběhne o týden později slušných čas 1:33:39) koupil ten výhodný balíček a já chodím jen na sociální závody se startovným 40 korun (spodní snímek z Běhu na Čerčanský chlum), abychom ušetřili.

Tak pozdravuj rodinu.

text Řízek, foto Martin Digmayer a Ř.

HAVÍŘKA XXL

Tlustý autobusák mohutnýma rukama otáčel obrovským volantem karosy a jeho panděro rýsující se pod zpocenou modrou košilí se pravidelně pohupovalo na složitě vypadající sedačce vybavené různými kolečky, pákami a regulátory. Desetiletý Řízek jako obvykle stál v uličce přesně na žluté čáře ohraničující hájemství řidiče a fascinovaně sledoval právě to panděro a parádní sedačku. Snil o tom, že ji jednou taky vyzkouší - a skutečně se mu to splnilo, a netrvalo to ani dvacet let.

Pravda, sedačka neměla kolečka, ale jen tři různá tlačítka. Taky to nebyl autobus a nebo aspoň kamion, ale náklaďáček naložený sportovním zbožím. Ale když jsem v Radotíně přejel zpomalovací práh a zhoupl se jak děcko řádící na skákacím hradu, euforie se dostavila. Ještě modrou košili a panděro a byl bych jak můj dětský vzor. Byl bych ten zpomalovací práh přejížděl tam a zpátky do večera, jenže jsem musel splnit úkol.

Kamarád Franta mi onehdy nezištně pomohl s malováním v bytě. Dokonce z té šichty chudák onemocněl. Nevěda, co mu nabídnout na revanš, spíš jsem tak prohodil, že za něj klidně někdy pojedu autodopravu, když nebude moct. Když pak po měsíci zavolal, že ta chvíle nastala, musel jsem se skoro štípnout do tváře, že se mi to nezdá. Vzal jsem si na to dokonce v práci volno a už v půl šesté ráno (beztak jsem vzrušením nemohl dospat) jsem od Frantova bratra, ředitele přepravní společnosti, vyslechl veškeré instrukce. Zdálo se to prosté. "Nemůžeš to zvorat. Máš to naložený, pojedeš do Dvora Králové, tam o tobě vědí. Něco podepíšeš - psát umíš, ne? (přikývnu) -, buď tam v osm. Klíčky jsou v zapalování, moc to nehoň," pronesl a zmizel.

Pak jsem rozvážně vyrazil ze dvora, pohoupal se v sedačce a prakticky bez incidentů přejel po Jižní spojce Prahu. Kousek za městem vylezlo slunce a vesele nás zdravilo. Na pozdrav jsem mu zamával clonou. Před Hradcem mi začala docházet nafta a ručička ke dnu klesala strašně rychle. Po nekonečných třiceti kilometrech jsem konečně potkal pumpu. Nehonil jsem to, ale přestával jsem stíhat. Tím spíš, když jsem se před Jaroměří zasekl v zácpě kvůli frézování vozovky. Představoval jsem si, že vezu na palubě nálož, kterou přesně do 8:00 musejí experti v nákupním centru deaktivovat. Bohužel jsem dorazil v 8:02, ale bomba zjevně selhala.

Předvedl jsem na své poměry parádní manévr a opatrně jsem zacouval k prodejně. Její osazenstvo se nahrnulo k náklaďáčku. "Váš kolega přijíždí pokaždý blíž. Asi tak o pět metrů," vpálí mi dívka v červeném tričku. Vysvětluji jí, že nejsem řidič, nýbrž záskok. Ale že se pokusím. Šnečím tempem, bedlivě sledován dalšími červeně oděnými osobami, zacouvám ještě blíže k prodejně - připadá mi, že korba už skoro prochází výlohou - a objevuje se další zádrhel. Kurta nejde povolit. Naštěstí je prodavač sportovních potřeb zručnější než já, což ostatně překvapí málokoho.

Dál jde všechno jako po másle. Za půl hodiny je vyloženo, podepsány formality a můžeme odjet. Po chvíli boje s nedostatkem výškových centimetrů se mi podaří korbu znovu zaplachtovat a vyrazím k domovu. Na cestě mě chytne ještě průtrž mračen, nicméně to už je maličkost. Hlavně že jedeme a houpeme se v sedačce. Mimochodem, není moc pohodlná, celou cestu se kroutím. Zato jsem pod volantem našel tempomat a od té doby se moje řízení smrsklo na občasné pootočení volantem a rozvláčné předjetí kamionu.

Na dálnici stavím u pumpy. Normálně bych si dal kafe, ovšem když jsem teď něco jako kamioňák, dávám si kafe a "Havířku XXL". Zjistím, že je to bageta ze zmrazeného polotovaru naplněná párkem, slaninou a rozpečeným eidamem. Houpu se, žvýkám ten potravinový doplněk pro růst kamioňáckých břich, jednou rukou držím horký kelímek a druhou si tohle celé odškrtávám ze seznamu dětských snů.

text a foto Řízek

NAŠI FURIANTI

Naše třetí letošní fotbalová hanspaulka fiktivním divákům nabídla návrat v čase, setkání s televizní celebritou a několikanásobné furiantství a chvástounství. A taky jsme samozřejmě prohráli. FC Forejt - La Famiglia 1:4...

Kolemjdoucí a svatebčané se nedaleko Libeňského zámečku divili, když jsme s kapitánem přímo na ulici shodili saka a jali se ze svatebního převlékat do fotbalového, v našem případě do páchnoucích běžeckých trenýrek respektive fešného modelu složeného z termoprádlové soupravičky doplněné mým starým brankářským dresem. Jestli hádáte, že ten jsem si vzal já, tak jste vedle.

Cesta autobusem a tramvají měla svou logiku: náš týmový vůz musel zůstat Marušce a transportovat těhotnou kamarádku, a tak jsme se museli učit číst jízdní řády a jet potupně sockou. Samozřejmě, že bychom tramvají mohli jet i v oblecích, ale to by nebylo ono. Takhle přesně cestoval na zápasy (a především z nich) Vlastimil tak před jedenácti lety, kdy naše slavná fotbalová kariéra byla ještě v dupačkách, než poznal kouzlo když už ne sprchy, tak aspoň převlékání. V teplákách a zeleném dresu, kapající škvárovou emulzí znečišťující koženku a zaujatě popisující klíčové momenty zápasu, zpravidla opačně s většinovým výkladem.

Václav navíc po cestě zkoušel žonglovat se třemi míči. Já jsem se zase netajil tím, že jedu načerno. Byl na nás pěkný pohled. "Luki, ta paní se nás bojí," poznamenal při pohledu na stařenku, která s obdivuhodnou rychlostí vyklidila prostor autobusové zastávky, v jejíž blízkosti jsme se dočasně nacházeli.

Korunu všemu nasadil Václav právě na zastávce Bulovka, jenž se na liduprázdném plácku u dálnice jal chvástat svým fotbalovým uměním. Předvedl velmi slušnou kopací techniku či driblování o skleněnou výplň, než jej o míč připravila položená taška. Unikátní videodůkaz mi zakázal zveřejnit, bude nám muset stačit přepis:

"Ahoj, jsem Vašek a jsem kapitánem FC Forejt. Rád bych se tímto představil. Mezi moje přednosti patří nožičky, teď vám ukážu ještě kličky... driblink s balonem (míče utíkají a zastavují se o lavičku)... Vidíte, umím ovládat dva balony najednou. Tohle je improvizovaná brána (ukazuje na tašku), ukážu vám střelbu dvěma míči. Vidíte, zasáhl jsem dvakrát svůj cíl. A teď se vrátím k nožičkám (míče opět utíkají). Vidíte, umím si nahrát i o zastávku (zadribluje o přístřešek). To je vše."

Pak už nám to naštěstí jelo. Zápas samotný nicméně poznamenalo to, že jsme sestavu slepili na poslední chvíli, a především fakt, že soupeři byli mnohem lepší. Přesto jsme se ujali vedení, Péťa vyslal zákeřnou přihrávku před branku, která k radosti FC Forejt skončila gólem. Klasicky nám vedení vydrželo asi třicet sekund a do poločasu nám důraznější La Famiglia dala další dva góly, přičemž ten druhý tam spadl těsně před poločasem, jako pokaždé - začal jsem sprostě nadávat, až jsem spoluhráče poděsil, že mi něco je, ale byl jsem jen hrozivě naštvaný.

Druhou půlku jsme neodehráli špatně. Matyáš, driblér Venál, Luboš, Péťa, navrátilec Franta i nováček David bojovali a vizuálně vyrovnali obraz hry, ale ke snížení jsme se nijak nepřiblížili. Největší šanci vyhlavičkoval Péťovi kdysi populární moderátor Pavel Zuna z brankové čáry, ale myslím, že už mu to odpustil. Na konci už jsme to trochu otevřeli a La Famiglia tak dlouho nezištně přihrávala na nikým neobsazeného chlapce v útoku, až se mu v posledních vteřinách poštěstilo mě zostudit a uzavřít výsledek na 4:1.

Nutno říct, že zápas byl velmi příjemný, atmosféra víkendová, hrálo se  nezákeřně a až na debilní mokré kluzké hřiště na druhém konci planety se to každému muselo líbit. Snad i proto jsme se pak odebrali všichni do hospody, Vašek pokynul moderátorovi, jak jinak - a furiantství posedlo i mě a nechal jsem se vyhecovat k tomu, že jsem svůj údajně vodotěsný telefon Sony ponořil do půllitru s vodou - původně jsem se holedbal, že ustojí i pivo, ale vyměkl jsem.

Piva jsme dali dvě, jak dopadlo potápění, se podívejte na videu. Dovoláte se mi i nadále, jen vás někdy možná neuslyším, ale třeba je to shoda náhod.

Ke dnu tabulky po nadějném začátku opět klesá i FC Forejt, ale jak říkám, byla to tentokrát příjemná prohra.

text, mobilní fotky a video Řízek

VIDIMSKÉ ZIMITVÍ

Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.

Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.

K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.

Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.

Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.

Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.

To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.


To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.

Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.

Tak zas někdy ve Vidimi!

O BURČÁCÍCH A LIDECH

Mikulovské vinobraní na vlastní kůži
text Honza Horký, fotky Řízek

Asi taky znáte aspoň pár z té spousty vtipů/posměšků/urážek, kterými se častují Pražáci s Brňáky ve snaze dokázat si, jaké město má nad druhým navrch. My Pražané to sice víme, ale vysvětlujte to v Brně. Občas zní historky Pražáků o nenávisti Brňáků až hrůzostrašně. Kamarád dostal v Brně kvůli svému nevinnému „heléé volééé“ pěstí, jiní dopadli hůř, když jim nikde nechtěli nalít. Nás ale nic takového naštěstí nepotkalo. Naopak.


Na vinobraní v Mikulově, což je od Brna kousek, nám totiž nalívali velmi ochotně všecko, co teklo. A to včetně piva, což se považuje na vinobraní tak trochu za přestupek proti etiketě. Asi jako když se na firemním večírku vysmrkáte do kravaty.

Ale zpátky k vínu. Teda hlavně k burčáku, o kterém jsme básnili už cestou autobusem z Brna do Mikulova. Na úvod jsme si připíjeli výborným červeným. Ten nám vykouzlil na tvářích spokojené úsměvy, a my tak mohli všem ukázat naše červené zuby. O chvíli později přišel na řadu neméně dobrý bílý burčák, kterého jsme se drželi už po zbytek odpoledne, které plynule přešlo do večera a pozdních ranních hodin.


Na jeho konzumaci jsem se až tak nepodílel (jsem to prase, co pilo pivo), ale matně tuším, že burčáku padlo asi šest lahví. Na svědomí je měli hlavně Lukáš s Michalem, kteří si kvalitu pochvalovali s každou lahví pokaždé o něco víc. Být tam o chvíli dýl, možná by se propili až na burčákový Olymp.



Ale o čem z mikulovského vinobraní vlastně psát, když tam toho bylo tolik? Třeba o degustaci vína, kterou jasně vyhrál Lukáš se svým tramínem, a pak už jen smutně sledoval, jak jeho sklenička za uznalého pokyvování putuje od pusy k puse? Nebo o tom, když jsme utřeli nos a neviděli místní největší sud na víno, protože, jak nám sdělila dost akurátní slečna, jsme „laická veřejnost“, která k sudu (asi posvátnému) sama nemůže? Nebo o monstrózních bramborácích, které nás překvapily svojí mastnotou a konečnou cenou? Ono totiž 100g/16 Kč vypadá docela sympaticky, než to mrsknou na váhu. O šílených pouťových atrakcích připomínající trenažéry NASA, kam Míša s Lukášem moudře šli před tím, než si dali ty bramboráky? Možná o koncertě Olympiků, kteří už sice snesou přirovnání k velmi archivním ročníkům vína, ale stejně to rozbalili ze všech nejlíp? O závěru v nonstopu, kde se nás díky jukeboxu snažili vytrvale přesvědčit, že Praha je matka měst a nálad, což stejně všichni víme? O zpáteční cestě autobusem, kdy už jsme o burčáku nebásnili, jeho poslední láhev nedopili a v zatáčkách se křečovitě drželi sedadel, ale nakonec to všechno sportovně ustáli?


Těžko se z toho vybírá. Snad můj chatrný popis doplní Lukášovy fotky. Nejlíp ale uděláte, když si to v Mikulově prohlídnete příští rok sami…nebo s námi.

A na úplný závěr jedno velké díky Hrbáčkovým, kteří nás nezištně ubytovali a hostili…i když jsme ti pražští cajzli.


Více fotek z Moravy najdete (časem) ve fotogalerii, slibuje Řízek.

OKLIKOU

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.

Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.


Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.


Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.

text a mobilní fotky Řízek