VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ

Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.