VODÁCI V JEHLIČÍ

Vymysleli jsme hru
text a fotky Řízek

V neděli ráno jsme se s Matoušem probudili – ovšemže každý jinde – a spolu s ostatními vedoucími jsme na sebe mžourali v jídelně. „Chtělo by to něco nevšedního,“ zamyslel se Péťa nad odpoledním programem našich dětí.

„Kimovka a hry v lese, piš to tam,“ zahrál jsem si na autoritu, třebaže jsem byl v Čimelicích vlastně jen víkendovým návštěvníkem. Pod otřepanými hrami v lese se totiž měla skrývat bezvadná a originální zábava. Aspoň jsme v to doufali.

A tak jsme ji vymysleli. Slalom deblkánoí na divoké vodě. Možná už někdy někdo něco takového objevil, ovšem suchá varianta – to tu pravděpodobně ještě nebylo. A jestli bylo, tak si to nechte pro sebe, ať nadšeným vynálezcům nezkazíte radost.

Pro slalom na divoké vodě je zapotřebí především svažitý kus lesa, nejlépe s nějakými drobnými překážkami, které mají nahradit nebezpečné vodní válce, vývařiště a víry. Také je zapotřebí Matouš. Ten totiž z krajinek vyřeže patnáct slalomových branek, zatímco si spoluautor nechá zdravotnickým personálem převázat svou bolavou pacinku. Těch třicet tyčí pak Matouš samozřejmě také odnese do lesa, zatímco já musím mít volné ruce – vymýšlím přece trať.

V lese jsme mezi stromy natáhli na provázcích branky, které se klikatily v zapeklitou trať plnou různých podrazů, zákeřností, protivodných branek a vlásenek. Všemu přihlíželi coby platící diváci veverky, kamzíci, zajíci a možná tam z nedaleké vodní hladiny dohlédl i obávaný labuťák, který svým ostrým zobákem a svalnatými perutěmi ve spaní straší už několik generací čimelických táborových děcek.

Děti se nejprve tvářily nechápavě, když jsme je s vestami a pádly a kusem klády odvedli do lesa. :-O nahradil pak převážně znuděný výraz, tedy :-¬/. Asi čekaly, že to bude nějaká další varianta lesního golfu s plastovými jamkami. Nůda! Nedalo moc práce vysvětlit, že kláda je lodí, jehličí zákeřnými vlnami, a vesta je tak naprostou samozřejmostí, a když to dokázala zpracovat naše unavená obrazotvornost, dětská o to snáze.

Přibližně po druhé třetí otrkávací jízdě jsme to našli. Začalo nás to bavit, závodníci po vteřinkách vylepšovali rekord trati, bylo tam nadšení úspěšných dvojic, zklamání bludných posádek, dokonce i nějaká uplavaná pádla. A vše směřovalo k vrcholu. To když se do vln vnořili i Péťa s Jirkou. Jejich exhibiční jízda ale skončila fiaskem na deváté brance– zmatený háček totiž namísto do ní navedl loď do protivodné branky 4, a to byl, vážení sportovní přátelé, konec všem nadějím.

To já s Matoušem jsme si ostudu neudělali. Náš čas sice na nejlepší děti o kousek nestačil, ale na druhou stranu jsme se necvakli. Což by se mi například s nejhorším vodákem, kterého Blanice poznala (Václavem, ne mnou), povedlo pravděpodobně nejméně šestkrát.

VIDIMSKÉ ZIMITVÍ

Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.

Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.

K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.

Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.

Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.

Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.

To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.


To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.

Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.

Tak zas někdy ve Vidimi!

NA STOJÁKA S HM...

Levné víno, divné ženy a božský zpěv
text Matouš Šroubovák Pružinka, foto Železný Nikon Řízek

Jak dny, měsíce a roky přibývají, člověk produkuje postupně stále víc čehokoliv, ať už dluhů, maturitních otázek, anebo jako v případě kapely Hm… písniček. Teď, když má Hm… tři alba a další je na cestě, má kapela v repertoáru nezpočet nádherných písní, jediný problém je, že je na koncertě nestihnou odehrát všechny, což je samozřejmě škoda.



Být na místě kapely, prožíval bych opravdové dilema: hrát ozkoušené písně, nebo risknout a zahrát něco uplně jiného, co nikdo nezná? Jedni uvítají to, druzí ono - tak jak se má kapela těm nevděčníků převlečeným za publikum, herdek, zavděčit? Vyřešili to způsobem, který k nim už prostě patří, a to bravurním koncertem v divadle Dobeška!



Písní bylo mnoho, nových, starých i těch na přání. Kapela byla vytleskána celkem čtyřikrát a pohostila diváky nášupem o čtyřech hudebních chodech. O tom, z čeho bude přídavek složen, rozhodl plebejský tribun hlasitým vyřváváním názvů jednotlivých kusů.



Na koncert jsme jeli zpočátku ve složení Řízek, Marťas, Špína a moje maličkost. Už cestou jsme dorazili zbytek Pražské vodky načali „Venálovo víno v akci.“ Na Smíchově se k nám přidala Nela a v Podolí Dominika. Původně jsme plánovali na koncert jít od Lihovaru, ale déšť naše smělé plány zkazil, tak jsme nakonec úspěšně divadlo přejeli a po několika minutách už jsme se vítali s Frantou a připíjeli nyní už vínem s kolou. V sále se k nám ještě připojila Sikina s Basítkem.



Atmosféru koncertu kazily podle Řízka „samý divný holky“- zvlášť tehdy, když se všechny začaly stahovat z našeho dosahu. Jeho teorii stvrdily Nela se Sikinou, když nás v samotném konci opustily také.



Z koncertu nás vezlo Košťálské bratrstvo, a to ve dvou vozech. Jeden jel direkt do Radotína, ten druhý naopak na Budějovickou, kde po skorobouračce vyklopil Řízka a následně též nabral směr Radotín. Tam už jen udělal vyhlídkovou jízdu, vyložil dva cestující a svou pouť skončil u nádraží, kde jsem skončil i já a moje reportáž.

VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ

Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.

OD NEVIDIM DO VIDIM.

Putování po Horní Dolní
text Matouš a foto Řízek

Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.

Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.

Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.

Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.

Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.

Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.

Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.

Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.

(27. 11. 10:36)