PEKLO SEVEROVÝCHODU

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)

Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?

To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.

Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.

Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.

Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!

Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.

Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.

Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.

A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.

Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.

Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.

text Řízek, foto Josef Pecka

1. MILUJI TĚ 2. NENÁVIDÍM TĚ 3. NECHÁPU TĚ 4. CHCI TĚ

Pěšina se prudce zlomila mezi skály. Někde hluboko dole řičí diváci a cinkají zvonce. Korytem mezi metrovými balvany se prakticky kolmo spouští jezdci na horských kolech. Někteří odvážně a těm se tleská, jiní s respektem. Já s očima navrch helmy svírám klepající se řídítka, drtím brzdové páčky a soustředím se výhradně na to najít mezi kameny a kořeny měkčí místo pro nevyhnutelný pád. Ideálně vystlané mechem. Připadám si, jako kdyby mě nutili na kolečkových bruslích sjíždět černou sjezdovku. Nevím, proč jsem tady.

"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.

Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.

V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.

V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.

Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.

V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.

Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.

O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.

Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.

V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.

V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.

text a foto Řízek

P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.