"Sudety miluješ a nenávidíš, vole," povzdechl si jeden ze závodníků po devadesáti kilometrech odporné dřiny střídané další odpornou dřinou. S Mňágou, která tyhle pocity určitě zná nejlépe a zpívá o nich zapomenutou písničku, dodávám, že Sudety taky nechápeš a chceš.
Chceš je tak moc, že se tři dny před jedním z nejtěžších maratonů u nás (oficiálně 113 km, 4 km převýšení) téměř odhodláš přihlásit. Zlomí tě kamarád Michal, který - ač sám nejede - ti pošle odkaz na nějaké internetové fórum. Kdosi tam na poslední chvíli prodává startovné, protože ho skolila "vyróza". Se slevou. Včetně trička. Včetně spolubydlícího.
V pátek ve 21:57 dojíždím do Teplic nad Metují, ve 21:59 nacházím kino, kde je kancelář závodu, a vyzvedávám startovní číslo. Mám ještě celých čtyřicet vteřin do předepsaného limitu, ale nenapadá mě, jak je účelně využít. Všichni jsou milí a snaží se mi mou situaci (Pražák, dezorientovaný, bezbranný) ulehčit. Paní přes trička mi celá nadšená vymění plandavé L za podstatně přiléhavější S. S jako Sudety. Jsem unavený. Jdu najít ubytovnu.
V pokoji jsou dvě postele, skříň a hodiny, co hrozně nahlas tikají. A cizí chlap s pestrobarevným, draze vypadajícím kolem. Jmenuje se Míra, mluví moravsky, váží 64 kilogramů a prodává kola. Pestrobarevná a draze vypadající. O skříň opřu své kolo, červené. Člověk Míra si ho dlouze znalecky prohlíží a závěrem konstatuje, že mám fakt dobrou pumpičku. Na důkaz přátelství bere do ruky šroubovák a šteluje mi přesmykač. Je to mnohem lepší, přestalo to rachtat, děkuji.
Vypráví o tom, jak závodí a jak prodává kola. Zásadní poznatek mi z toho vyšel ten, že jako pekař si může čas od času odnést domů nějaký ten rohlík, má podobné výsady i majitel cykloprodejny. Jen tyhle rohlíky jsou pestrobarevné. A karbonové. Nadšeně ukazuje různé vychytávky i speciální tretry a já váhám, jestli mu mám říct, že moje obyčejné tretry nedávno (ze msty, ne omylem) počůral kocour a že to nejde vyprat. Nakonec to zamlčím, on to ostatně v noci asi pocítí sám. Otevřené okno to fakt nezachrání.
V noci nemůžu spát, oficiálně proto, že hrozně hlasitě tikají ty hodiny. V pět ráno v ubytovně s papírovými stěnami vstávají první závodníci. Můj kolega se vyspal dobře. Líbí se mi, že svoje ambice neskrývá za fráze (neříká Jdu si to hlavně užít ani Rád bych hlavně dojel ve zdraví do cíle případně Jedu na pohodu), místo toho plánuje odjet domů pro jistotu až po vyhlášení vítězů, co kdyby. S podivně poťouchlým úsměvem mi přeje hodně štěstí. A vyráží z první řady mezi pravými závodníky.
Setkáme se kupodivu už po čtyřiceti kilometrech. Utečou jako voda, mají v začátečníkovi totiž vyvolat klamný dojem, že takové to bude už pořád. Kamarádské široké cesty, přehledné rychlé sjezdy a mávající dobří krajané u krajnice, kteří nám podávají iontové nápoje. Můj spolunocležník vypadá poněkud sklesle a uštvaně. Z jeho přerývaných vět vyrozumím, že nepřizpůsobil rychlost stavu jezdce, respektive ji přizpůsobil příliš dobrým jezdcům, a tak mu došlo. Chce to vzdát; snažím se ho přesvědčit, že je to unáhlené. Opět se loučíme, tentokrát mi klade na srdce, ať jsem opatrný. A je to dobrá rada, znovu děkuji.
O pět set metrů dál mi v prvním pořádném stoupání spadne řetěz a při jeho zběsilém nandavání si přiskřípnu mezi něj a ostré zuby tácu palec a chvíli to vypadá, že takhle budu muset pokračovat. Nakonec se z bolestivého sevření dokážu dostat, ale Sudety neodpouští, rázem se z dvoustého místa propadám o dobrých dvacet příček dolů. Pro profesionála by to byla asi rána, ale já jedu na pohodu a hlavně si to užít. Můj nový kamarád mě ještě jednou divoce předjede v technickém sjezdu, pak už se ale opravdu odebere předčasně do cíle. Chce si odpočinout, protože ho zítra zase někde úplně jinde čeká časovka na úplně jiném kole. V jiné papírové ubytovně s jiným podivným spolubydlícím. A jiné stupně vítězů.
Druhá třetina závodu je to nejdrsnější, co jsem kdy jel. Nechápu ji. Profil vypadá jako nějaký burzovní index v chatrné ekonomice ve smršti dobrých a špatných zpráv. Neexistuje rovina, neexistuje asfalt. Objevuje se nový typ povrchu - cesta dlážděná hrubými kameny. Seznamuji se s nimi a nejsou mi sympatické. Nahoru kloužou, dolů drncají. Lesy zvrásněné hlubokými kořeny. Propasti a strže. Nebe pravého bikera, očistec vyklepaného amatéra. A celé to trvá několik nekonečných hodin.
V poslední třetině nás přeci jen chvílemi nechají projet po silnici. Má ale osmnáctiprocentní sklon a kočičí hlavy. Z lidské hlavy je třeba dostat myšlenky na to, jak by v sedmdesátikilometrové rychlosti vypadal pád. Na každý pád už zbývají jen dvě občerstvovačky. Na jedné mají pudink, kafe a humor. "Máme tu speciální mazání na brzdy, aby vám to jelo rychleji," nabízí mi hoch. O pár kilometrů dál mi zase u potoka kolemjdoucí podávají pivo. Odmítnu ho i lávku opodál a brodím. Brodím blbě a peru boty. Kocouří odér z nich však nedostane nic a nikdo.
V cíli jsem zhruba 147., dvě hodiny za vítězem, přešťastný. Chci to vykřičet do světa, ale není tu vůbec signál. Zato je tu školní jídelna s jakousi čínou. Paní kuchařka mi docela naložila. A nejen ona.
text a foto Řízek
P. S. Bezvadná galerie plná pádů cizích lidí je tady.
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat