Zobrazují se příspěvky se štítkempodolí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempodolí. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 9. října 2025

SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

pátek 7. února 2025

ČÍSLO 27

Máme ledacos společného, třeba dceru, ale taky se v lecčem neshodneme. Rozděluje nás postoj k maratonským dobrodružným závodům na kolech, válce v Gaze i k panu Beanovi. Ona to nesnáší, přitom jsou ty krátké filmy naprosto geniální. Jak si na lavičce dělá ten sendvič a buší do těch rybiček botou. Nebo jak si zabouchne dveře a pak jde po hotelovém schodišti nahý, minimalisticky zakrytý jen vtipnými cedulkami. 

Ty se za něj možná stydíš, ale ve skutečnosti je to frajer. Ale teda nechtěl bych to zažít!

Chodím někdy ráno plavat, protože je to po cestě do práce a je to pohyb, při kterém mě ani trochu nebolí noha. Oblíbil jsem si venkovní bazén v Podolí: vzduch -3, voda 26, sociální zařízení 1981 a dost často překvapivě málo lidí. Chodím i tehdy, když se mi nechce, což je ostatně skoro pokaždé. A někdy se rozhoupu až v úplně poslední možnou chvíli, pročež zapomínávám esenciální věci: mýdlo (konejšil jsem se tím, že rozhodně nejsem sám), brýle (plavčice mi onehdy půjčila erární, které fungovaly jako dvě lokální akvárka), čip s nahraným kreditem. 

To mě dneska ráno trochu mrzelo, ale dobrá, už se stalo. U paní u turniketu kupuju hodinovou vstupenku, přebírám jednorázový čip a v pánských šatnách hledám skříňku. Jsem už skoro matador a mám rád svoje rituály: vyhledávám volnou skříňku někde kolem čísla 25. Nižší čísla jsou sice blíž ke sprchám, ale zas tam je víc loužiček na dlaždicích. Pětadvacítka je sedmý schod. 

Kvapně se převlékám a zjišťuji, že jsem si dnes nevzal ani ručník, patrně jsem ho dal prát. Nu což, nějak holt oschnu. Beru trofejní látkovou taštičku s Olgou Havlovou, v níž de facto zbyly akorát brýle, čepice a sprcháč, a jdu si to nějak odkroutit. 

Mám úplně volnou dráhu, ale všechno je nějak blbě; nateče mi okamžitě voda do uší i do pusy, divně se u toho komíhám a po patnácti minutách chci ven, reálně vylézám po 45 minutách řádně otráven a to vlastně ani nemám ten ručník. 

Ždímu plavky a abych si nepřipadal tak odvázaný, zakrývám aspoň to nejnutnější fíkovým listem z Olgy Havlové a spěju ke své skříňce, ať už jsem pryč, a zjišťuju, že jsem si nezapamatoval, která to vlastně je. Jsem v klidu, protože to bude určitě někde kolem pětadvacítky. To bych se vsadil.

Zámky na skříňkách, které připadají ještě v úvahu, svítí po přiložení čipu červeně (bydlí v nich někdo jiný). Zbylé sousedky pětadvacítky jsou otevřené a není v nich nic. 

Přitom v jedné z nich bylo všechno: kromě mého veškerého oblečení včetně předražené péřovky, batohu a klíčů i mobil, kterým bych si mohl přivolat pomoc. Už je tu s námi kromě Olgy i panika, tím spíš, když si na kontrolním displeji (dobrý nápad to jít zjistit!) pípnu čip a u čísla mé skříňky svítí "--". 

Diskutabilní výhoda je, že jsem mezitím hrůzou aspoň uschnul. Oblečený jen v pantoflích a látkové tašce s motivačním citátem (ano, byly v ní samozřejmě i ty mokré plavky, ale vůbec jsem si na ně nevzpomněl) jsem nakráčel k paní u turniketu, protože víc šancí mi nezbylo. 

Asi už viděla leccos, protože bez jakéhokoli viditelného pohybu mimických svalů odvětila: "Číslo 27. Nezamknul jste, jiný návštěvník si toho všiml a upozornil nás. Tady máte náhradní čip, tím si to odemkněte."

Na zakrývací tašce stojí: "Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která postaví lidi na nohy." Děkuju! 

Milá paní v kavárně vedle redakce mi dost často upřímně říká, že vypadám hrozně/sešle/uštvaně. Tentokrát správně vycítila, že nemá říkat vůbec nic. Beztak bych ji neslyšel, měl jsem vodu v obou uších. 

Koupil jsem si sendvič s rybičkami.

text a foto Řízek

pátek 29. března 2024

RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek

pondělí 24. října 2022

LEVOBŘEŽNÍK V KRAJINĚ SCHODŮ

Chtěli jsme s Lukášem oslavit během předplatitele Deníku N, protože jich je hodně (a pořád přibývají). Vymysleli jsme si na to takovou blbinu, která se proměnila v nejdelší a nejstoupavější běh mého života. Usoudil jsem, že by to stálo za zaznamenání v písmenech a slovech. A vyšlo z toho deset ponaučení:

1.       Blbý začátek neznačí špatný konec

Začalo to vlastně celé úplně špatně. Na smluvenou dobu, pár minut po osmé, jsem dorazil na Zelenou lišku. Vůbec poprvé jsem se odhodlal zazvonit, neb jsem si myslel, že nikoho tou dobou nemohu probudit, vždyť Heda bude už ve školce a Maruška v práci (nevím, proč mě spíš nenapadlo, že ani jedna už po osmé nespí.) Zvonek jsem mačkal s jistou nejistotou, jmenovka Wernerovi je poněkud vyšisovaná, ale ujistil jsem sám sebe, že na dvojité W, které bylo jasně patrné, a -rovi (taktéž rozpoznatelné) nezačíná, respektive nekončí jméno žádné jiné partaje v domě. Dobrý, ozval se známý hlas.

Pak už to ale začalo být špatný. Když jsem uslyšel hlasy z kuchyně, slušně jsem pozdravil. Když jsem se zul, postoupil jsem dále do předsíně, po delším čase uviděl povyrostlou Hedu a jal se jí pochválit krásné, vlnité blond vlásky. Ne, na to už nedošlo. Spustil se hlasitý pláč, který nebyl k utišení. Nezabralo tatínkovo ujišťování, že jsem kamarád, ani prezentace důkazu skrze stejně oranžovou běžeckou obuv. Zabralo až moje odebrání se na toaletu za účelem převlečení se. Stalo se mi to, tuším, poprvé v životě, ale kdo mi to tady uvěří? (A ano, pamatuju si zcela přesně, že když jsem odcházel, tak už mi Heda věnovala opatrný úsměv.)

2.       Dobrý plán dlouho zraje

Plán na tuhle běžeckou bláznovinu se rodil dlouho. Věděli jsme, že rekordní počet předplatitelů Enka chceme znovu, stejně jako v březnu, oslavit během. S touto konkrétní podobou oslavy přišel Lukáš: vyběhneš z domu, máš za úkol nastoupat tisíc metrů, neběžet nikdy stejnou cestou a vrátit se zase domů. Trasu do mapy naklikával o sobotě, kdy se volební komisaři loudali s dodáním výsledků. Od té doby už jsme jen čekali, až budeme oba fit a najdeme termín, kdy budeme oba moct. Nechtělo se to dohromady nějak sejít. Středa minulého týdne ráno vyšla jako nadějný kandidát. Manažersky bezchybně jsme dokázali předchozí den zadat externímu grafikovi Petrovi namalování hned dvou titulních stran, poprosil jsem Michala, dalšího z mých dvou zástupců, zda by ve středu nevzal editorskou poradu, ještě večer jsem si nachystal věci. Ano, říkali jsme si večer, že si to ještě ráno potvrdíme, i tak mě závan pochybností v ranní Lukášově odpovědi na otázku, zda tedy jdeme, zaskočil. Z mé reakce bylo asi patrné, že bych fakt rád šel, takže jsme šli.

3.       Nastav správné, rozvážné tempo

Vlastně jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Oba tak nějak tušíme, že nejjistější cestou k dobrému zážitku na konci je snížit na začátku očekávání. A tak jsme si krátce po vyběhnutí sdělili, po kolika kilometrech si myslíme, že skončíme. Lukáš po patnácti, já po sedmnácti. Věděl jsem, že mě s největší pravděpodobností čeká nejdelší běh života s nejvíce nastoupenými metry. Běžet sám, jistě jsem vyběhl rychleji. Tempo, které stanovil Lukáš, se však ukázalo daleko prozíravější. Zejména díky němu jsem přestával moct až někde na 27. kilometru.

4.       Schody, miluju schody (ocaď pocaď)

Plán trasy měl Lukáš stažený do hodinek. Odchýlili jsme se od něj nechtěně poprvé někde na čtvrtém kilometru. To neznamená, že bychom se do té doby už několikrát nevraceli. Navzdory rozvážnému tempu chvíli trvalo, než jsme si vycvičili postřeh a oči na nalézání i těch nejméně patrných cestiček odbočujících do kusů městské zeleně a kopců. Nejhledanějším místopisným úkazem se pro nás staly schody. Strmě se jimi stoupá (efektivita využití terénu je v této fíkovině klíč k úspěchu) a v Krči i Podolí jich je požehnaně. Podstatnou část běhu jsem prostě nedělal prakticky nic jiného, než že jsem hledal schody. A měl radost z každých dalších, které jsem objevil. A byl zklamán, když jsme některé z důvodu nedostupnosti vhodné trasy (jíž jsme ještě neběželi) za nimi museli oželet. Radost z nabídky schodů mi vydržela přibližně na 26. kilometr. Nepamatuju si už přesně proč, ale od té mety dál už jsem po schodech příliš netoužil.

5.       Krásné kusy Prahy, mně neznámé

Jsem lokál patriot, taky by se dalo trochu přesněji a případněji říct, že jsem lokální omezenec. Narodil jsem se v Dejvicích a domnívám se, že šestka je nejkrásnější a nejzelenější čtvrť Prahy. Že Šárka a Stromovka jsou nejkrásnější kusy přírody v metropoli a že Hanspaulka, Ořechovka a Baba jsou vilové čtvrti, nad které v matičce není. Tak ne, pozor, v Krči a Podolí je taky krásně a já to tam vůbec neznám. Čekal jsem městský výběh, měl proto i silniční boty, a my jsme v první půlce běhu strávili většinu času v zeleni (občas to podklouzávalo, trailovky by se užily). A těch starých, zrekonstruovaných i nových hezkých vil! A ty výhledy! No, levobřežník udělá dobře, když taky vyrazí na druhý břeh Vltavy.

6.       Dobeška je všech kopců královna

Krásné a zábavné to bylo úplně celé, přesto není těžké říct, co bylo z celých devětadvaceti kilometrů do dálky a devíti set metrů do výšky vůbec nejkrásnější. Tři výběhy na Dobešku. Každý úplně jiný: jeden víc parkový, jeden víc schodový a jeden skalní. Ten poslední, ve skutečnosti co do pořadí prostřední, byl pro mě top zážitek celého dopoledne. Výběh to pravda moc nebyl, na tu skálu jsme se v předklonu vydrápali pomalejší chůzí, ale jednak to bylo z pohledu nastoupání mimořádně efektivní, hlavně ten zážitek byl tak jiný a tak hodně blízko přírodě, nadto s odměnou krásného výhledu na konci, že nad něj nebylo.

7.       Mluvím, dokud můžu

Nepovažuju se za vyloženě povídavého člověka, i když přiznávám, že jsou v mém nejbližším okolí lidé, kteří mě mají za kecku. Při tomhle běhu jsem spolehlivě fungoval jako otvírač slepých diskusních uliček. Otvírání i brzké uzavírání bylo naprosto logické. Lukáš potřeboval vlastně téměř permanentně sledovat mapu na hodinkách, což byla starost, která se mě netýkala. Přirozeně tedy vždy stáčel hovor k tomu, kam zahnout či zda bude přece jen potřeba se vrátit. Já se za dané situace nemohl „zbavit odpovědnosti“ otvírat k diskusi zcela nesouvisející (vzájemně a ani s během) témata, která potkával nevyhnutelný osud visení ve vzduchu a rozplývání se v něm. Vydrželo mi to dlouho, jako vytrvalci, přibližně do 25. kilometru, kdy jsem se odmlčel v naději, že pošetřené síly poslouží k mému doběhnutí zpět na Zelenou lišku.

8.       Dlouhý běh je dobrý běh

Když už jsme u té vytrvalosti, asi je to jedna z mých dispozic. Běhat jsem začal teprve před dvěma a půl lety, poslední zhruba rok se pokouším občasně docházet na tréninky na ovále na Děkance. Jsem v tom nedůsledný, letos jsem tam dlouhé měsíce nebyl, obrázek je nicméně stále stejný: utíkám co mi síly stačí sám, zatímco ostatní krouží kdesi daleko přede mnou. Měl bych se začít smiřovat s tím, že rychlost nebude zřejmě s padesátkou na dohled mojí nejsilnější stránkou. S vytrvalostí by to přece jen mohlo být jinak. Už před časem jsem vypozoroval, že běh se mi začíná líbit tak od devátého kilometru. Pochopitelně jsem nevěděl, zda tenhle dám, tušil jsem, že poběžíme vzdálenost, kterou jsem si nikdy nevyzkoušel. O moc dál už to nešlo, Lukášovo povídání z času, kdy jsme už byli jen kousek od jeho domova, že bychom mohli ještě podběhnout magistrálu a pokračovat, mě vyděsilo. I tak jsem si potvrdil, že dlouhé běhy by mi vadit nemusely.

9.       Stoupavý běh je zábavný běh

Stejně jako mě baví ty stoupavé. Mám tu výhodu, že bydlím na kopci (i když se jmenuje Suchdol). Běžet kousek dál znamená běžet z kopce a pak do kopce. Už ten les, co mám hned za domem, se rychle začíná svažovat k řece. Běhat nahoru a dolů je pro mě přirozenost, která mě baví. Tahle fíkovina s vertikálním kilometrem „na dvorku za domem“ je tak pro mě dostupná a vítaná zábava. Docela se těším, že ji někdy zopakujeme tady v okolí.

10.   Dobrý den začíná během

Nebudu předstírat, že jsem měl po doběhnutí dost. Ale zároveň to byl krásný pocit. A co je nejlepší, ten se mě udržel celý zbytek dne. Když to hodně zjednoduším, docela spolehlivě se dají rozlišit dny na ty, které začaly během, a na ty zbylé. První mají obvykle lepší start, s větší energií a ajfrem, které vydrží až do odpoledne. Nadšení právě z tohoto běhu bylo stejně dlouhé jako on a stejně se táhnoucí jako pár z kopců, které nám bylo dáno běžet.

text Pavel, foto Strava

pondělí 10. října 2022

BUBINY NOHOJ

Nebudete mi to věřit, avšak opravdu se nesnažím prostřednictvím dcery dohnat to, co jsem nestihl. A není to tak, že bych byť jen chvílemi snil o tom, že bude kupříkladu slavná atletka a bude nás jednou živit; ono by to ostatně s genetickou výbavou, kterou dostala do vínku, bylo spíš málo pravděpodobné, ledaže by se v budoucnu místo skoku vysokého soutěžilo třeba v podlézání. 

Jasně, běhání mám strašně rád, jsem nezdravě soutěživý a vlastně mě trochu mrzí, že jsem začal pozdě, ale to fakt neznamená, že jsem nutil Hedu v jejích 22 měsících závodit. Opravdu mi nemusíte věřit, ale vůbec jsme o tom závodě nevěděli. 

Předali jsme si dítě i s oblíbenou červenou motorkou v Podolí. Maruška se pod dohledem své trenérky pustila do protahování a my jsme ji chvilku očumovali. "Máma cvičí," konstatovala Heda a vlastně k tomu nebylo co dodat. Obešli jsme hřiště a chtěli jsme pomalu vyrazit k domovu, když se ozvalo varovné "Papat něco." Naše zásobníky kapsiček, tvarohových koláčů a nakrájených jablíček byly asi na pěti procentech, ale opodál nás vábila večerka, a tak jsme kormidlovali jejím směrem. 

Jenže jsme oba zpozorovali nezvyklý ruch před tamní sokolovnou. Něco se tam chystalo, sportovně odění lidé tvořili hloučky okolo stolků se startovními čísly a my se rázem ocitli v pařátech pořádajících sokolek: "Dobrý večer, běžíte s námi nahoru na Kavky? Ne? To zvládnete, to je kousek." "Něco papat," reagovala Heda.

Nějaký chlapeček nám zčásti konsenzuálně věnoval několik sušenek, což načas vyřešilo část problémů, do toho si to k nám přihasil manžel mé někdejší spolužačky a začal nám líčit svůj dnešní napínavý den v práci, aniž bychom se přihlásili k odběru těchto novinek. Celkově tam vznikl zmatek. Bylo mi to bytostně nepříjemné, ale musel jsem to nějak rozhodnout (jestli opatrně a v poklidu domů, anebo se pustit do neznámých vod). Tak jsem si řekl, že to riskneme - třebaže jsem považoval za prakticky jisté, že pro nás i samotná cesta bude cílem, jak zpíval Oldřich Janota (a pak se nestačil divit).

Připnul jsem Hedě sichrhajckami její první startovní číslo, když nepočítám to z porodnice, a už byla naše. Motorku odmítala opustit, avšak pravidla ji patrně nezakazovala, takže jsem do sporu nešel. Prvních pár desítek metrů jsem v kabátu a naprosto nevhodných botách vlál za odrážejícím se dítětem. To se však tím přepáleným startem poněkud unavilo, a tak pod schody vedoucími někam nad plavecký bazén zavelelo "kokoně," což znamenalo, že se z enduro závodu stal dostih s tím, že kůň otec ještě v jedné ruce držel už nepotřebnou motorku. 

Situace byla nadmíru výtečná, Heda si prozpěvovala tu svojí o tom, jak vagon drcl do vagonu, kolem nás se míhaly děti s čelovkami a supěli jsme do kopce. Tohle je bazén, tam se chodí lidi koupat, víš? zbylo mi v plicích ještě trochu vzduchu pro vzdělávání. "Bubiny nohoj," odpovídá naprosto logicky, protože když se koupe, ráda při tom dělá blbiny nohou. 

Tak zase zkusíme nožičky. "To to je?" ptá se každých pět až deset metrů a obvykle jde o atraktivní předměty typu kámen nebo list. Jenže se pomalu šeří ("Bububu!"), čelovek přibývá a my žádnou nemáme, protože jsme přece nešli závodit, ale koupit koláč do večerky. Naštěstí cíl už máme v dohledu a Heda ví, že finiš je důležitý, takže dobíhá celá rozmazaná.

Teď bych měl stopnout hodinky a nahrát to na Stravu, akorát jsem je v tom zmatku zapomněl zmáčknout. Z kopce nám to jde dobře, i když trochu unaveně, navíc se musíme opakovaně ujišťovat, že tu nejsou žádní čerti. Ani duch. 

A už tu není ani medaile, protože ji Heda snědla dřív, než jsme se vrátili k mámě, jíž akorát skončilo cvičení a začal údiv.

text a foto Řízek


pondělí 7. dubna 2014

BITVA U PŮLMARATHONU

"Až se budeme vracet, možná budu zvracet," reagoval Václav na můj dotaz, jak se cítí po prvních asi dvou stech metrech jeho prvního a našeho prvního společného půlmaratonu. Jeho předpověď se naštěstí nenaplnila a my jsme za další hodinu a tři čtvrtě mohli v cíli v euforii volat našim ženám, jež to naše sdílené hrdinství samozřejmě vůbec netankovalo a znamenalo to pro ně jen zasmrádlé auto a další zpocené hadry na praní. Ale pro nás to znamenalo hodně.

Ještě než se sociální sítě o víkendu málem protrhly pod vahou příběhů novopečených půlmaratonců, vypálili jsme jim všem rybník, neboť jsme na stejně dlouhou trať vyrazili už o dva dny dříve, tudíž všichni byli v podstatě opoždění. Vůz pořadatelů nás ve čtvrtek za soumraku odvezl na start u podolské porodnice, což mi jako symbolický začátek přišlo víc než vhodné (byť jsem se narodil na Vinohradech). Cíl je na stejném místě u auta a tam tu symboliku nevidím. Netřeba zastírat, že jsme oba byli nervózní z toho, co následující desítky minut vlastně všechno přinesou.

Po pomyslném výstřelu z pomyslné pistole jsme se mezi imaginárními špalíry fanoušků pustili proti línému proudu Vltavy. Bouřkové mraky se schovaly za obzorem, byl fakt nádherný večer, teplo jak na konci května, míjeli nás bruslaři i cyklisté, zato pomalejší běžce jsme předbíhali a tlachali jsme jak o závod. V tom jsou běhy s Václavem tak specifické, ale u tohohle delšího podniku pozitiva jednoznačně převládala - v tom vodopádu slov to hrozně rychle uteklo.

Za ledárnami v Braníku míjíme areál koňáků a vzpomeneme na Svatou Kristýnu, která na těchto místech někdy provozuje gymnastiku na koňském hřbetu. A jak se později dozvíme, Kristýna tam je a slyší a poznává nás. Probíháme "krásnou alejí" - mého spoluběžce trasa ohromila - a blížíme se k Mostu inteligence. Na sedmém kilometru přichází první problém, Václavovi se rozváže tkanička. Nadává, že nám to zkazí čas, zastavuje se a v novém rekordu usilovně šneruje.

Jak se blížíme ke Zbraslavi, cyklistů i veškerého provozu ubývá a začíná se šeřit. Pod Mostem Závodu míru přichází kýžená otočka a pár loků z lahviček, které vleču na opasku. A vracíme se stejnou cestou.

Čekám, kdy Václav začne tuhnout, vadnout, kdy se začnou protahovat pauzy mezi větami, zkrátka kdy se konečně objeví nějaký signál krize, ale on místo toho zrychlil, jako by už chtěl být doma. Jestli jsme před otočkou běželi kilometr průměrně třeba za 5:10, na cestě zpět zrychlujeme na nějakých 4:50 a řítíme se z pustých Komořan zpět do Podolí, zatímco padá tma. Davy lidí, které potkáváme, nás nezdraví a nezajímáme je, i když podle těch obrovských koláčů na břiše a zádech musí všem být jasné, že za sebou máme něco výjimečného.

"Kde je to auto?" ptá se kolega v pomyslné cílové rovince na nábřeží za porodnicí a v jeho hlase jsou slyšet nevyřčená slova "už", "sakra" a "pitomý" a potlačovaná naléhavost. Od startu uplynula hodina a tři čtvrtě. Drobná bílá tečka se nakonec opravdu vynoří, pomalu se zvětšuje, nabývá rysy naší fabie, najednou jsme u ní a v ní a radostně voláme těm ženám, že jsme celí a šťastní, a ty to nezajímá, ale to už znáte.

text a mobilní foto Řízek