RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

CO VŠECHNO BYLO JINÉ

Je to trochu banální doporučení, ale není úplně snadné ho v praxi žít. Pokud se člověk chce někam posouvat a zlepšovat, potřebuje dělat věci jinak než dosud. 

Bolí mě od prosince při běhu noha. Pravé zadní stehno. Učení a zasvěcení tomu říkají hamstring. Je to taková ta bolest, co je nepříjemná, ale když člověk ví, co vše mu běhání dává, dá se snést. Byl to jeden z důvodů, proč jsem si v čase zimním nekoupil číslo na maraton. Pak ho vyprodali a přestal jsem to řešit.

Když se dva týdny před závodem v děkankářském chatu ukázalo, že by mohlo být k dispozici startovní číslo přes kamarády-běžecké souputníky, vrátil jsem maratonský start v myšlenkách do hry. 

A asi deset dní před závodem se rozhodl, že si číslo pořídím a půjdu. Já, který potřebuje být na vše připraven minimálně na 114,7 % a mít jakoukoli větší událost naplánovanou dlouho dopředu a prošpekulovanou ze všech ohledů a stran. 

Takže nyní všechno jinak, nejen rozhodnutí na poslední chvíli, ale následně i vědomé nechystání se. Kamarád a vlastník tohoto blogu neměl chat plný všetečných dotazů co a jak. Rodina se o mém startu dozvěděla den dopředu na oslavě synovcových dvacátin. Jasně, měl to přece být můj “už” druhý maraton, ale nastolení klidu a stavu bez očekávání v mysli i těle bylo záměrné. 

Ano, naplánoval jsem si den před startem, že závod rozběhnu v tempu 4:45, a to se pokusím udržet, co to půjde (abych si zaběhl osobák, potřeboval jsem srazit průměrné tempo někam pod 5:00). A ano, ani tentokrát jsem plán nedodržel a nechal se strhnout závodícím davem k rozbíhanému tempu 4:35, které se na tachometru hodinek podařilo držet dlouhých pětadvacet kilometrů. Vše ostatní však šlo tak nějak mimo plán. 

Bude to asi znít neuvěřitelně, ale zlomový okamžik v předmaratonském čase pro mě přišel při úterním ranním tréninku na Děkance 8. dubna. V rozpisu od trenéra byla taková ne úplně obvyklá věc: Míle běžená naplno, jakoby v závodě. Startovali jsme ji z příslušné čáry jako závodníci, běželi ji naplno a já doběhl poslední. Ne těsně, ale jasně poslední. 

Už v dalším průběhu tréninku - šly se ještě tři míle mezi M a T a pak čtyři rychlé čtvrtky - jsem si chytil, že něco je u mě až záhadně jinak. Chorobně soutěživý jedinec jako já se měl logicky sunout do stavu zoufání anebo propadat zvrácené radosti, že někde zase skončil první od konce. Nenastávalo ani jedno, přicházel naprosto prostý stav přijetí skutečnosti a smíření se s ní. 

Aby má zkouška byla náročnější, výsledky zapsal trenér na papír, ten vyfotil a poslal do společného chatu. Mohl jsem si to své poslední místo krásně na vlastní oči a s odstupem prohlédnout. A tím pohledem si testoval, zda potkání se s pokorou je reálné. Zřejmě bylo, klid zůstával stejný, nafrněnost stranou, pocit důvěry v sebe nenarušený. 

Byl to ten pocit, který jsem si oživoval po celou dobu, co jsem v neděli 4. května pletl nohama v uličkách Prahy, v Husákově tichu i na Strakonické. Určitě, počasí bylo daleko přívětivější než při loňské premiéře. Určitě, měl jsem tentokrát “zázračné topánky” v podobě karbonek. Určitě, i nějakou zkušenost člověk napodruhé má a zužitkovává. 

Ale to hlavní, co bylo jiné, bylo něco jiného. Neběžel jsem závod s netrpělivostí, a tak mi nezačalo docházet už v Podolí. Neběžel jsem ho ani s nesmyslnou ambicí a představou o tom, co bych měl dokázat. Nechával jsem běh co nejvíc plynout, a tak ten problém, který přišel někde za třicátým kilometrem, byly prostě “jen” bolavě unavené nohy. Pokoušel jsem se je uvolňovat, co jsem uměl.

Vím, hamstring nemusel vydržet. Vím, křeče mohly přijít. Jenže já jsem právě běžel ten nejpříjemnější a nejrychlejší maraton svého pětiletého sportovního života. 

text Pavel, foto Honza

POLŠTÁŘ

Až obuju si ráno červené papírové 200 gramů vážící boty, dojde mi, že mi došly výmluvy, že už není čas se jakkoli šetřit nebo spekulovat. Kromě obuvi s karbonovým plátem mně i dalším maratoncům hrála do karet i předpověď, neboť slibovala dvanáct stupňů a pod mrakem, nadto jsem se cítil v rámci možností zdráv - a navrch jsem se až nečekaně dobře vyspal. 

Kdy jindy to zkusit na tři hodiny? Až mi bude ještě víc? Až se mi rozpadne i druhá pata? Nebo až holky přestane bavit volat na mě "do toho, do toho"? 

Takže si ani moc nezoufám, že to nevyšlo. A ani si příliš nenadávám, že ze scénářů, které se daly vymyslet, jsem suverénně sáhl po tom nejhorším možném, tedy po tom nejtroufalejším.

A tak jsem nenápadně prolezl do koridoru B, ačkoli mi pořadatelé, jak se o zhruba tři hodiny a deset minut později dozvíme, zcela správně přidělili céčko, a pustil jsem se ve skupině podobných aspirantů za jednorázovým kamarádem Martinem do pražských ulic v odvážném tempu zhruba 4:12 na kilometr.

Lze v tom vidět i logiku: téměř vždy člověk ve druhé půlce zpomalí, takže si tímhle způsobem krásně vytvoříme polštář.

A ono to šlo zprvu dobře, Martina jsem měl na dohled a pod zataženou oblohou mi připadalo, že spíš klušu než reálně závodím. Prvních pár kilometrů mi vadil akorát závodník číslo 816, který zvolil stejné tempo, jenže si k tomu hodlal nahlas pouštět úplně debilní hudbu. Jinak vše plynulo.

Pak vykouklo sluníčko, které tu vůbec nemělo být, navíc začalo foukat. V tomhle jsou běžci strašné primadony, horší než fotbalisti, nejinak já (vzal jsem si z obou subkultur to horší). Ahoj, já jsem Otravný nárazový protivítr, pozdravil mě na Rohanském nábřeží můj další společník. Idiot hudby byl pořád s námi, Martin se pomalu vzdaloval (v cíli 3:07), ostatní kamarádi z SK Babice byli buď výrazně rychlejší, nebo kousek za mnou. Na obrátce v Nuslích jsme si plácli s Pavlem, vypadal svěží a doběhne si za chvilku pro senzační osobák. 

Největší tajemství bylo, jestli tam budou. V Podolí na mě čekaly a podávaly mi gel! A to se Hedě určitě strašně nechtělo, protože jí na těch závodech vadí hluk a davy a vlastně ve svých čtyřech letech moc nechápe, co na tom ti lidé vidí. Já jsem v tu chvíli ale viděl hlavně ji a Marušku a cítil jsem, že mě to letmé dvojsetkání nabije do další poloviny.

Akorát že ve skutečnosti se mi to začalo hroutit pod nohama už na otočce u budoucího Dvoreckého nebo jakého vlastně mostu. Opět se běželo proti větru a tady jsem poprvé zvolnil, protože jsem cítil, že začínám okorávat. Na smíchovský břeh a na nenáviděnou Strakonickou jsem už mířil smířen s tím, že v poledne na Staromáku rozhodně nebudu. Ale pořád jsem měl odhodlání doběhnout to tak nějak bez ostudy. Neshořet úplně, jen postupně vyhasínat. 

A někde u holešovické tržnice mi došlo, že mi došlo. Tempo se samovolně změnilo ze závodního na takový malátný klus a těch posledních pár kilometrů nemá smysl moc popisovat, žádný velký pohyb tam ostatně k vidění nebyl. Nejdelší mi pak připadal úsek mezi cílem a Karolinem, kde jsme měli zázemí. Pak jsem měl křeče, válel se pod stolem, pil ocet a nechal se zachraňovat kamarády, což by se asi taky nemělo stávat moc často, ale už o tom nebudeme mluvit. 

Každopádně jsem tam byl a Heda konstatovala, že "nejdůležitější je, že jsi to doběhl, tati," přestože oba víme, že nejdůležitější je teď nalepovat náplasti s Tlapkovou patrolou poraněným plyšákům a plánovat přespávačky s kamarádkou Eliškou. 

O něco méně důležité je, že když si odmyslíme ustřelený rok 2019, byl to i přes zmatlaný konec můj nejrychlejší maraton v životě, první po dvou operacích paty. Chleba samozřejmě levnější nebude.

A ještě o něco méně podstatné je, že ten běžící reproduktor dopadl ještě hůř než já.

text Řízek, foto Honza

JAK ZHUBNOUT

 
Dostal jsem po dlouhém sobotním běhu hroznou chuť na ochucené nealko pivo, takže jsem otevřel lednici a vyndal z ní několik lahví plnotučného mléka (Heda má kakajíčkové období). Samozřejmě tam žádné nealko nebylo, byť bylo potřeba se přesvědčit, ale dalo se to celkem elegantně řešit. Přímo naproti vyrostla nová prodejna potravin. 

A je tak blízko, že mi ani nepřijde blbé tam vyrazit v pantoflích. Možná že bych tam šel i v teplákách, kdybych nějaké měl. A co teprve až to objeví náš soused, který chodí po chodbách domu běžně ve slipáčích (což je oproti jeho jiným vlastnostem a činnostem ještě celkem bezpečná libůstka)!

Leckdo považuje okolí Budějovické za poněkud odpudivé, protože tu poslední volné mezery mezi mrakodrapy a rozpadávajícími se komančskými budovami vyplňují podivné existence a trochu tísnivá zákoutí, v nichž se bojí snad i ty alzaboxy, které tam někdo pohotově vměstnal. Ale já to tady mám strašně rád a dobře se tady žije. 

Pravda, nezlobil bych se, kdyby tady těch hnusných věcí ubylo. Akorát že předchozí vedení radnice se věnovalo hlavně návštěvám solária a současné jenom sveřepě blokuje návrat tramvají, protože jejich voliči jezdí autem, jinak o něm nevíme. Na jejich obhajobu je asi fér dodat, že čtyřka je docela velké město a že těch ošklivostí k řešení je celkově asi víc. Ale neškodilo by, kdyby se někdo třeba zamyslel nad tím, jestli ta ulice musí mít opravdu dva pruhy v každém směru a široko daleko žádný přechod a jestli ten slepenec nonstopů, vietnamských prodejen a bister, internetové kavárny (!), prodejen zázračných hubnoucích přípravků, kosmetik, pedikúr a automatů na HHC není možné aspoň vizuálně, když už ne funkčně dostat do 21. století. 

Ale máme tady aspoň tu novou prodejnu potravin. Vznikla na rohu v místech kdysi dávno autosalonu, potom dlouho celkem slušné restaurace, kam jsme kdysi chodili na výborné, pak už trochu slabší obědy (za covidu k okýnku), pak už vůbec, protože nastaly "technické důvody". Potom se z restaurace stala drahá indická a po čase se opět objevily "technické důvody" a pozoruhodné na tom bylo, že i dlouho poté na Googlu přibývaly nadšené recenze s pěti hvězdičkami. Pak to bylo víc než rok prázdné.

Potom někdo odstranil grafiti z výlohy a začalo se tam něco dít. S napětím jsme to z okna pozorovali, protože ač jsme doufali, že tam vznikne útulná kavárna, pekařství, drogerie nebo zverimex, nám bylo téměř jasné, že tam zase bude nějaká úplná kravina (opravna šicích strojů, prodejna použitých mikroskopů, aromaterapie pro psy apod.). 

Ale dopadlo to tedy celkem dobře - jenže napůl. Majitel toho slepencovitého útvaru zřejmě usoudil, že prostor je moc velký, což vyžaduje od nových nájemců přílišnou odvahu, které se jim nedostávalo, a tak jej rozdělil na dvě prodejny. 

A tak jsme zase napjatě čekali, co bude tady, na chodníku před provozovnou se zuřivě střídaly dodávky a na sousedských skupinách sociálních sítích, což jsou vlastně novodobé pavlače, probublávaly fantastické teorie. Jedna paní povídala, že prý zdravá výživa. To je dobré. Budu tam moct chodit kompenzovat kebab, který je hned vedle. 

Akorát že ta zdravá výživa je nakonec zase jen další nesmyslná hubnoucí prodejna, do které nikdy nikdo nepřijde - nechcete, aby vás někdo viděl, že jdete do hubnoucí prodejny. Přesto se tu nějak záhadně drží a množí: druhá je asi o sto metrů dál směrem k metru a třetí přímo v našem vchodu. Ach jo.

Pokud by někdo chtěl zaručeně zhubnout, stačilo by, kdyby dostatečně dlouho běhat mezi nimi. Naproti si následně může v jiné užitečné provozovně vylepšit zpocenou pleť. 

text Řízek, foto Mapy.cz

AHOJ MARATONČE

Každý jsme v něčem dobrý. Myslím takové to dobrý, které se chtě nechtě stává naším sebedefinujícím znakem.

Já jsem například dobrý v odkládání věcí. Nemyslím takové ty každodenní nepříjemnosti, které má člověk tendenci valit před sebou. Mám na mysli věci, na nichž vám z nějakého – více či méně důležitého, respektive pofidérního – důvodu záleží.

Pro lepší pochopení ilustrace z minulosti. Věřte či nevěřte, přesouvám se až do poloviny devadesátých let dvacátého století. Pracoval jsem už notnou řadu měsíců ve sportovní redakci Českého rozhlasu. Chystal sportovní vstupy do zpráv, živého vysílání, režíroval pořady S mikrofonem za fotbalem a za hokejem. Pochopitelně jsem si od začátku pomýšlel na okamžik, kdy se já sám za mikrofon, jedno zda studiový či reportážní, také posadím a okusím svou chvíli živého vysílání. Pokukoval jsem po ní, ale také jsem ji svéhlavě a tvrdohlavě odsouval. Pod různě formulovanými záminkami, se skutečným důvodem jediným: ze strachu, že se ukáže, že na to nemám.

Nechme čas trhnout oponou a přesuňme se do dvacátých let století jednavacátého. Na jaře roku 2020, uprostřed nevím už kolikáté vlny covidu, se rozhodnu začít běhat. Pomýšlel jsem na to už déle, ono bydlet na kraji Prahy, kde les máte dvě stě metrů od domu, k takové aktivitě láká. Ale hnulo mnou až věčné a náročné vysedávání na vynuceném home officu. Abych se z něj a z pracovního náporu nezbláznil, začínám vybíhat do Roztockého háje.

Nejdříve jen tak, později s mobilem a očima hledajícíma prostou nativní aplikaci měřící “ušlou” vzdálenost, ještě později s mobilem, do kterého jsem si na radu kolegy/kamaráda/běžce stáhnul aplikaci Strava. V ní začínám šmírovat, jak se taky běhá a “trénuje”. Necelý rok po prvním vyběhnutí, uprostřed nevím kolikáté vlny covidu, zajdeme s kolegou/kamarádem/běžcem na mé první tréninky na ovále na Děkance a ČZU. O půlroku později zavítám premiérově na trénink se skupinkou vedenou Honzou Havlíčkem na Děkance, kam kolega/kamarád/běžec pár let chodí jednou týdně trénovat.

Otázka, proč to dělám, je nasnadě a má snadnou odpověď: běhání mě baví, chytlo mě, dělá mi dobře a docela mi i jde. V žertu si párkrát řeknu “Kde já jsem mohl být, kdybych s ním začal před třiceti lety?”

Že bych si někdy mohl zaběhnout maraton, mě poprvé nesměle napadlo zhruba v čase prvních návštěv na Děkance. Do prvního startu zbývalo dva a půl roku. Proč tak dlouho, to by se dalo vysvětlovat sáhodlouze, jádro odkládání ale bylo stejné jako čtvrt století před tím v rozhlase: obava, že vyjde najevo, že na to nemám.

Čas se však ukázal jako mocný léčitel.

Že by letošní jaro a pražská trať mohly být okamžikem a místem, kde ztratím své maratonské panictví, jsem se rozhodl v lednu. Ne že by mě lákal masový závod, platí pravý opak, přišlo mi však praktické být sladěn s kolegy, které potkávám v úterý ráno na tréninku a jejichž úsilí v naprosté většině mířilo k pražskému maratonu.

Na tréninky jsem se snažil docházet pravidelně, tréninkového rozpisu se držet v maximální míře, kterou mi umožňovaly pracovní povinnosti a potřeba být co nejvíc s rodinou. Tréninkové úsilí vzbuzovalo zprvu poměrně dlouho pocity marnosti, zhruba měsíc před závodem se proměnilo v pocit, že to začíná běhat a zhruba o dva týdny později v přesvědčení, že forma vrcholí předčasně.

Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že o botách, trenkách, tílku i gelech, které si na start vezmu, bylo rozhodnuto a jasno dlouho dopředu. Hlavou se i tak honila spousta otázek, které bych za normálních okolností valil na kolegu/kamaráda/běžce, z něhož se však od ledna stal nedobrovolně kolega/kamarád/momentální ne-běžec, a tak jsem se pokoušel ho vědomě netýrat dotazy na závod, který pro něj nepřicházel v úvahu (případně na tomto místě se omlouvám za těch několik případů, kdy jsem se neudržel). (Omluva se přijímá, pozn. red.) 

Jedna pozoruhodná věc se i tak děla – vracím se k myšlence na čas coby mocného léčitele: jak se závod blížil, nedostavovala se nervozita, myslí i tělem se šířil klid. Ne snad pramenící v přesvědčení, že to zvládnu, ale kotvící vědomí, že co šlo v přípravě udělat, uděláno bylo a závod ukáže, zda to bylo dostačující a zda vůbec jde o podnik vhodný pro mě. Pryč byl byť náznak pocitu něčeho fatálního, věci dostaly svůj přirozený vývoj a spád.

Jako správný asociál jsem si maloval, jak si to v sobotu 5.5. odbudu všechno hezky pěkně sám. Tuto představu nabourala zhruba týden před závodem parťačka z Děkanky Zuzka, která se přes Facebook ozvala s dotazem, jak si to plánuju, a dva dny před startem vytvořila chat, kam pozvala startující Děkankáře za účelem domluvy společného srazu.

Bylo potěšující pozorovat, jak se samotářská psyché metamorfuje do té, jež se těší na sdílený prožitek. Zázemí, které jsme pak před závodem získali díky Martinovi v Karolinu, byl luxus, jenž zážitek z celé neděle zvednul pro mě do výšin nečekaných. Tak moc jsem si na společnost zvyknul, že ve mně zábavně hrklo, když mi Zuzka po příchodu na Staroměstské náměstí řekla, že oni jdou odstartovat do áčka, a já se i po opuštění Martinem šel osamoceně dle původních, nyní však již zapomenutých představ schovat kamsi do hlubokých útrob startovacího koridoru E.

Opomněl jsem dosud zmínit, jak jsem si vlastně svůj běh plánoval. Bez přetvářky, za hlavní cíl a zároveň výraz žádoucí pokory maratonského premianta jsem považoval doběhnutí do cíle. Když jsem mysl pustil k úvahám o cílovém čase, přál jsem si zacílit k metě tří hodin a třiceti minut. Jak se pár týdnů před závodem začalo dařit v tréninku, pustil jsem ji na špacír k myšlenkám na čas kolem 3:20. Lehce zděšeně pokukující po okolí, namačkán v Celetné ve svém startovním koridoru, choval jsem v sobě odhodlání běžet v přibližném tempu 4:40.

Zaznívá z dáli tlumený výstřel startovní pistole a z blízkého reproduktoru se začíná linout ohulená ústřední melodie Smetanovy Vltavy. Z veřejných prostor ji mám v paměti spojenou z okamžiků ruzyňských přistání na palubách letadel ČSA. A je asi důkazem mého stáří, že mě její poslech i za specifických okolností, kdy dávám do pohybu své tělo v chumlu stovek a tisíců lidí, dokáže dojmout.

Běžím. Hodinky zatím prakticky vůbec nesleduji. Je potřeba koukat po okolí, protože jsem dál součástí davu, který se trhá pomalu a při vbíhání do uliček Malé Strany opět houstne. Jednotliví běžci si hledají místo, o kterém si myslí, že jim dle jejich výkonnosti náleží. Pokouším se o to samé a beru to několikrát po levém obrubníku před kolegy, kteří vypadají, že (zatím) nechtějí běžet tak rychle jako já.

Usmyslím si, že si v chumlu vyhlédnu běžce, který by od pohledu mohl mít podobnou ambici, jen o poznání lepší styl běhu, a jsem odhodlán se ho držet.

Nacházím ho. Má odhadem tak o třicet let méně než já, stylovější oblečení i pohyb, v uších sluchátka a běží jen o trochu rychleji než já. Držím se ho celou cestu až někam za Úřad vlády. Pod Letnou, někde kousek před tím, než dosáhneme Holešovic, ho předbíhám, i u něj se mi nakonec zdá, že běží na mou současnou formu pomalu. To stále ještě držím tempo zhruba 4:35.

Vývoj závodu pro mě nabírá dramatický zvrat ve chvílích, kdy doběhnu do Podolí. Zjišťuju, že nemohu. Poměrně náhle, zato zjevně. Nohy ztěžkly, tělo ovládla všeprostupující únava, nechce se běžet dál. Vlastně se zdá, že to ani nejde. Řadu kilometrů zaměstnává hlavu vracející se úvaha, že je čas to vzdát. Přidává se píchavá bolest v pravém stehně, která této myšlence hlasitě přitakává. Neumím provést jiný mentální cvik než uchýlení se k prozatímnímu závěru, že prostě ještě chvíli zkusím běžet.

Překvapivě to funguje. Po pětadvacátém kilometru jako by se tělo pocitově zase rozběhlo. Strakonická vykreslená kolegou/kamarádem/běžcem/ne-běžcem jako slzavé údolí trati ubíhá překvapivě rychle a snadno. Po seběhnutí z ní sice nepřichází další obdobná krize, ale očividný úbytek sil ano. Zpomaluju a měním si závod na úsekový běh od jedné občerstvovací stanice k druhé. Oproti první polovině závodu na nich zásadním způsobem měním taktiku: místo pokusů o vypití trocha vody za běhu (párkrát skončila spolehlivě v nose) cíleně zastavuju a piju v klidu. Druhý kelímek vychrstnu vždy na hlavu a zátylek.

Druhá a poslední krize přichází při vyběhnutí z Holešovic do Karlína. Nějakou dobu už se hlava zaobírala propočty, zda mě skutečně mohou doběhnout pacemakeři tahající svůj roj běžců do cíle v čase 3:30. Vychází mi, že by k mému doražení dojít nemělo. A pak se najednou přese mě přeženou a já se ani nepokusím se jich udržet. Nejsem toho schopen. (V matice jsem byl už v prvním ročníku na gymplu zcela marný.)

Kdybyste náhodou netušili, kde vás na pražské maratonské trati čeká největší krpál, řeknu vám to. Je to vyběhnutí z Husákova ticha. Ten nicotný kopeček mi zhruba dva kilometry před cílem dává pořádně zabrat. Na nábřeží pak v nohách cítím doslova každou kostku dlažby, po které běžím a úpěnlivě vyhlížím asfalt v Pařížské. Přichází. A s ním i odměna v podobě schopnosti zrychlit. Nečekám to, ale děje se to. Běžím rychleji než řada závodníků přede mnou.

Odhadem tak nižší desítky jich v té ulici, kterou jsem jako malé dítě bydlící v Benediktské chodil rád na procházky s mámou a ségrou, předbíhám. Jsem na modrém koberci, i přes zlité a dioptricky už dávno nedostačující brýle vidím na časomíře 3.32:něco, protínám cíl. Nejsem příliš emotivní člověk a pocit si nepřipouštím prakticky žádný. Mizím opatrným krokem do Karolina, kde už jsou všichni kolegové, někteří dávno převlečení. Přijmu gratulace k maratonské premiéře a zapomenu komukoli říct, aby mě na památku vyfotil.

Na záchodě se převléknu a pak navzdory odhodlání vyrazit rovnou za Jaruškou domů odejdu za kolegy do Lokálu v Dlouhé na polívku a pivo. S nejmilovanější ženou se potkáváme v Dejvicích, zvu ji na oběd do Grosseta. Doma mě pak překvapí odměnou v podobě kytky, láhve sektu a velkého balení Raffaelo. Jako vždy, když mi právě ona projeví tak láskyplnou náklonnost, mě to dojme (čti výše: nejsem příliš emotivní člověk).

Do čtyřiačtyřiceti jsem se nikdy nevěnoval pravidelnému sportování. Týden před osmačtyřicátinami uzavírám čtyřletý “olympijský” cyklus celkem intenzivního běhání dokončeným maratonem. Nic speciálního to se mnou nedělá. Jako kdyby to celé prostě jen mělo takhle být.

Epilog 1

Když jsem někdy zkraje roku 1997 konečně souhlasil, že na rozhlasový mikrofon zkusím poprvé jít, vrátil jsem se ještě roztřesený po odvysílání večerního sportovního přehledu ze studia, v kanceláři redakce zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval tehdejší šéf sportu Mirek Augustin. Povídá: Vítej mezi rozhlasáky.

Epilog 2

Poté co si v neděli 5. 5. 2024 cestou z Karolina zavolám s Jaruškou, vytáčím ještě rychle před Lokálem na jeho výzvu v telegramu číslo kolegy/kamaráda/běžce, abych mu řekl pár prvních dojmů. Z mobilu se ozývá: Ahoj maratonče.

text Pavel, foto Pavlův archiv

V TENZI

Přiznávám, byla mezi námi určitá tenze. Maruška věděla, že na ten pražský maraton chci, protože se mi to loni ani před čtrnácti dny nepovedlo, ačkoli dobře vím, že je to tak krátce po Vídni úplná blbina a navíc sobecké.

Já jsem zas dobře věděl, že ji to mimořádně štve a že to opravdu není moc kamarádské. Ale nějak jsem si nemohl pomoct: z dětského hřiště na Kampě jsem rozmrzele koukal na Karlův most a záviděl těm, kdo se po něm proběhnou. Předpověď slibovala ideálních dvanáct stupňů - moc jsem tomu nevěřil, ale kdyby to vyšlo... Při maratonu nesnáším vedro a Strakonickou, tohle by vyřešilo polovinu problémů. 

Řekli jsme si, že si řekneme ráno. 

Trochu chrchlající Heda měla večer 37,2, ale před půlnocí dostala zimnici a teplota zničehonic vyletěla skoro na 40. Když se soustředí, legračně funí, teď funěla též, ale legrační to nebylo vůbec. V půl třetí zábal zabral a zabrali jsme i my, všichni jsme vyčerpaně usnuli a spali až do rána. Na maraton nemyslel nikdo. 

Do rána teplota klesla. Hedě na normál, venku na slibovaný podnormál. Otevřel jsem okno a řekl jsem si, že teda půjdu. Ovace pochopitelně nepřišly. 

Číslo jsem dostal od kamaráda Jirky dole na Václaváku a dezorientován jsem zjistil, že start přesunuli tamtéž. To bylo příjemné, protože jinak bych ho nestihl. 

Vědom si nedávného selhání a ne úplně ideálního spánkového režimu, vzdal jsem jakékoli pokusy o osobní rekord, oprostil se od snění o maratonu pod tři a nastavil realističtější tempo cílící někam ke třem deseti, bůhví jestli. 

I to bylo zpočátku složité držet. Městský maraton je charakteristický velkým množstvím lidí. Musejí se ustálit, jsou jako lógr. To vše na kočičích hlavách na Újezdu, kudy to kupodivu vedlo. Paříž-Roubaix. 4:25 na kilák. Na Karlově mostě ani fandící noha. Ono je opravdu chladno. A vůbec nefouká. Počasí jak na objednávku. 

Hrozně se hlídám, držím tep nízko a plácnu si s každým dítětem, které nastavuje ruku, to jsou totiž ty zkušenosti. Jejich tatínci jsou o fous méně sobečtí, vzali je na maraton, který samozřejmě zajímá jenom je (ty tatínky), ale jsou spolu. 

Já jsem sám, kolegové z oddílu mají k cíli blíže než já. Běžím opravdu zvolna, jako když Václavova oktávka na dálnici nechá odpočívat dva válce. Václav s Hankou přišli, v Podolí na mě mávají a Václav mi cpe nějakou nesmyslnou tyčinku. Ještě se směju a do druhé poloviny vyrážím zdánlivě relativně svěží. 

Minu 27. kilometr, kde jsem to loni před prodejnou elektra vzdal, když mi došla energie, a Šlachtův billboard, že on to naopak nevzdává. Po otočce na Lihovaru se to trochu rozjede, ale když se vrátím do centra, vzdor šetřící strategii na mě začínají kilometry doléhat. Na Vltavské na mě Petr volá, ať zvedám nohy, což se snadno řekne, a Libeňský most je napodruhé strašně vysoký, ostatně jako vždycky. Je to jediný pražský zvedací most. 

Konečně přichází krize, od 36. kilometru se moje tempo propadá k pěti minutám a zvedat nohy opravdu nepomáhá; dlouhé nezáživné pasáže v Karlíně trávím přepočítáváním cílového času. Zakázal jsem si zastavit byť třeba jen na chvilku u občerstvovačky. V Pařížské, kde se dřív končilo, i dál v Celetné jsou konečně mraky lidí, a tam už se tím pádem zastavit nesmí. 3:13. Medaili a číslo pro Hedu mám a v telefonu najdu povzbuzující zprávu od Marušky. A za čtrnáct dní zaplaťpánbů žádný maraton není.

text Řízek, foto Zuzana B. a Ř.

NÁKLAĎÁK

Rozhlédl jsem se po gastronomické sekci obchodního domu a napadl mě bezvadný fór ve stylu takzvaných boomerů, což podle všeho jsem: vlézt do Šmaku české kuchyně a dát si tam náklaďák, když už jsem dnes bez osobáku. Musím si pospíšit, protože zanedlouho bude při podobných žertech naše dcera protáčet panenky.

Ale pak mi to tam připadalo celkově hnusné a dal jsem si místo toho u Libanonců musaku. A pak v Tchibu dortík, tři koblížky a kapučíno. Na žal.

Pražský půlmaraton měl být takovým testem mé formy a konzistence před dvojnásobnou vzdáleností. Maraton běžím ve Vídni už za tři týdny, a třebaže si na osobní rekord a na čas ke třem hodinám nevěřím, aspoň bych to zas jednou rád nějak důstojně dokončil, ne jako loni v Praze.

A věděl jsem, proč se mi nechtělo: ukáže se naplno, že moje forma není valná. Bylo mi předem celkem jasné, že pak budu zklamaný sedět nad plastovým tácem v obchodním centru a přemítat, kde všude se stala chyba.

V počasí to nebylo, protože prakticky všem ostatním kolegům z týmu přivál silný jihozápadní vítr osobní rekordy. Asi to bylo spíš v nohách. 

Pustili jsme se do toho. Na startu jsem našel Davida, který slezl z gauče a s nímž mě pojí společný nejrychlejší privátní půlmaraton – dva dny po Hedině narození (do porodnice jsem pro holky přijel pozdě, zato v euforii) jsme spolu bez nějakého velkého trápení běželi podél Vltavy za 1:27. Proč by to nemohlo jít dnes stejně, ba i rychleji?

První třetina byla vlastně celkem fajn. Když pomineme to, že trať je prakticky stejná jako ta maratonská minus všechna hezká místa a že ta elektrizující atmosféra byla fakt jen ve fantaziích moderátora, nějak to utíkalo. Drželi jsme se docela blízko našeho rekordního pokusu a ani to moc nebolelo. 

David má tu zvláštní vlastnost, že když běží, rukama plave. A pak, že ve třetině půlmaratonu musí jít čůrat - zrovna to se mu stalo minule! Krátce poté, co na Strakonické odběhl, mi začal odplouvat i osobní rekord. 

Tady se přece mělo začít zrychlovat, protože vítr měl pomáhat, měl jsem se stát lidskou plachetnicí, ale ono ne. Nepomohl ani gel, který jsem před startem vysomroval od kolegy Honzy B. (1:18), ani rozklus a rovinky s Luckou (1:24) a Tádou (1:15), prostě se to (já) začalo nějak sypat. Dohnal mě nejdřív David, protože nasadil kraul a spěchá zpátky na svůj gauč, a pak kousek před Libeňským mostem i vodiči na 1:30. To byla sice rána pro moje ego, na druhou stranu se s nimi běželo dobře. 

Než mi tedy před Husákovým tichem utekli, jak David, tak smečka kolem vodičů. Konečně přišel ten vítr, jak před ním varovaly rosničky, a oddělil mě od ostatních spěchajících pro medaile za účast. Je pozoruhodné, jak rychle se člověk při takto pomalém pohybu dokáže propadnout (do beznaděje). Dva kilometry k poslednímu krátkému výletu na levý břeh Vltavy byly nekonečné a způsobily, že jsem se v cíli objevil až v čase 1:30:01. Když jsem konečně došel do stanu, kde jsme měli s týmem zázemí, octl jsem se mezi samými vysmátými lidmi jásajícími nad novými osobními rekordy. Já jim to samozřejmě přeju, ale...

Za tři týdny to bude každopádně jiná story. Minimálně v tom, že kolem mě nikdo jásat nebude. Respektive pokud ano, nebudu jim rozumět, neboť do Vídně jedu sám, žádná výprava krajanů se nechystá. A pak půjdu do nějakého Šmaku rakouské kuchyně a dám si na žal řízek a sachr. Místo osobáku mě pak čeká rychlík do Prahy. Haha.

text Řízek, foto Karel

POHLADIT PRŮDUCH

Facebookový debatní kroužek SK Babice, v němž se řeší běhání a závodění a fandí se těm, kdo zrovna trpí při maratonu, jsem si ještě v nemocnici bezprostředně po operaci ztišil, aby mi to bylo méně líto. Proto jsem si jen náhodou v pátek v pozdním odpoledni všiml, že se večer běží jakýsi městský orienťák a že jsme na něm vítáni.

Zatímco orientace v přírodě ani ve městě mi vůbec nejde, občas se dokážu rychle a zároveň nesprávně rozhodnout, a tak jsem poslal spěšně poslední článek korektorům a místo klidného večera s holkama si v rychlosti zabalil závoďácký nátělník a vyrazil na koloběžce na smíchovskou náplavku.

Running up that Hill patrně spočívá v tom, že se z bodu A máte nějak dostat přes několik dalších kontrolních bodů v určeném směru a pořadí zpět do bodu A. V tomto konkrétním případě jsme měli postupně potkat výdechy ze Strahovského tunelu, sochu T.G.M. na Hradě a nakonec jakousi další sochu na Žofíně. Stáhnout si trasu do hodinek je považováno za faux pas a člověk by se tím prý i ochudil o část srandy. Kontroly nikdo nekontroluje, vše je na bázi poctivosti. Vlastně se mi celý ten koncept hrozně líbí, včetně toho, že na startu nás bude asi deset.

Nebyl však čas se rozplývat, musel jsem se rychle rozhodnout: buď si tu trasu pěkně naplánuju nad mapou a pokusím se ji naučit, jenže nestihnu start, nebo tu přípravu odfláknu, ale zato to těsně stihnu.

Takže jsem se na startu před jednou z kobek na náplavce stydlivě ptal přítomných, jak poznám ty tunelové průduchy a jestli je to nějaká větší věc (byla). Měl jsem prakticky jediný plán: vyběhnout přes Arbesák a pak nějak skrz Kinského zahradu vzhůru a pak se uvidí. Možná to není nejkratší, ale aspoň trochu to tam znám.

Hned po startu se přítomní rozdělili na dvě skupinky: jedna zjevně mířila tam, kam jsem původně chtěl já, avšak první dva dravci měli očividně jiné plány a jako by to chtěli střihnout přímo přes Anděl a pak asi rovnou vzhůru přes ten park za obchoďákem. Zahodil jsem veškerou taktickou přípravu a pustil se za nimi, protože nepochybně vědí, co dělají. Ukázalo se však, že oba mají pro strach před auty a tramvajemi uděláno, ale hlavně lepší nohy. Mnohem.

Takže byli hned pryč. U Anděla jsem tak byl už sám a více méně náhodně natrefil na schodiště v parku Sacré Coeur, naštěstí zrovna v situaci, kdy na téhle šílené křižovatce nastalo krátké bezautí. O kus výš už jsem byl skoro bez dechu, zato jsem pochopil, že výdechy z tunelu opravdu nepřehlédnu. Serpentinami jsem se doplazil až na Strahov, pohladil betonové monstrum, vyhnul se louži, abych nešel vodičkou, a spatřil, jak se z opačného směru, tedy asi od Kinského zahrady, blíží závodnice, jež se posléze stala mou vodičkou.

Někde na Loretánském náměstí jsme prohodili pár slov, protože mi tepovka klesla z nějakých těch mezních hodnot. Pohladili jsme T.G.M. Přes Jánský vršek jsme spadli někam k Malostranskému náměstí a pak mi Katka v nestřeženém okamžiku zdrhla, ale místo ní se objevil zadumaný a trochu zanedbaný Jiří Pospíšil kráčející zjevně od Mlejna, tak jsem zamířil opačným směrem a dohnal Katku.

Poslední sochu jsme na Žofíně hravě našli a závěrečný kilometr jsem jen přemítal, jestli jsem gentleman, nebo naopak prevít, který na náplavce nasadí k drtivému finiši a o sekundu soupeřku-souputnici porazí. Dopadlo to klasicky někde mezi: doběhli jsme společně.

Jelikož ti dva, kteří mi na startu utekli, byli v cíli už deset minut a před námi dorazila nejspíš většina dalších, žádné ovace se nekonaly. A tak zbývalo poslední rozhodnutí: dát si pivo v cíli, nebo ještě stihnout dát Hedě dobrou noc. Tohle jsem třeba vyhodnotil správně. 

text Řízek, foto Petr M.

34 TISÍC ZCELA NESMYSLNÝCH KROKŮ

Mívám blbé i blbější nápady. Dost často je nejprve testuji na ženě. Míra jejího odporu bývá indikátorem, zda jejich realizace stojí za to. Někdy doufám, že vzdor bude tak tuhý, že mi nezbude než vycouvat.

Zaběhnout si sám maraton místo všech těch, které zrušili, přišlo mimořádně hloupé i mně. Jenže manželka překvapivě nijak zvlášť neprotestovala. Zjevně se kolem děje tolik divných věcí, že je lepší nad podobnými výstřelky mávnout rukou a čekat, až se to přežene.

Překvapený nebyl ani otec, který se měl stát doprovodným vozidlem – spolehlivou tatrovkou s náhradními díly a polévkami z pytlíku, jež na Dakaru zachraňuje osamělé motocyklisty, hazardéry zapadlé do dun. "V pátek se mi to hodí, napiš, kde mám být," reagoval. Dokonce se zdálo, že v běžeckém úboru nebudu aspoň na části trasy sám, jenže kolega a vodič Milan si večer před "závodem" naměřil 37,4, což na 42 kilometrů dlouhý výlet není nejlepší predispozice.

Nehrála Má vlast, nekonal se ani primátorův motivační projev k závodníkům, ostatně se nekonali ani ti závodníci. Praha v sedm ráno trochu připomínala Pripjať, tři minuty před pomyslným výstřelem jsem zaparkoval v opuštěném Podolí a pořád byl ještě čas to otočit, protože startovné by nepropadlo, ale u zavřeného bufetu s grilovanými kuřaty, kde jsem si vymyslel startovní čáru, by to už vypadalo divně, a tak jsem běžel.

Loni na podzim jsem snil o maratonu pod tři hodiny, ale pak jsem skončil s nohou v sádře; na jaře se mi zdál tentýž sen a fakt jsem se snažil a poprvé v životě vážně trénoval, jenže v sádře skončil celý svět, maratony nevyjímaje.

Avšak doběhnout za tři hodiny z Dvorců do Klecánek a zpátky by znamenalo ukrajovat kilometry za čtyři minuty patnáct sekund. To nejde, to by byl úplně nejblbější nápad, na to se nikoho ptát ani nemusím. Zkusím držet rozumnějších 4:30, ale už u podolské porodnice zjišťuji, že to opravdu není tak pomalé a že ten mazácký štrúdl k snídani není úplně v bezpečí.

Na čtvrtém kilometru je první kritické místo. Semafor u Národního divadla neví, že se tady bojuje o každou sekundu. Svítí zelený panáček, který je mi vlastně trochu podobný. Tělo i štrúdl si tak nějak zvykly na nepohodlné tempo, míjím Karlín, kam jsem běhával do práce, a za pár zatáček už nebudu sám.

Kipchoge měl při svém vídeňském dvouhodinovém laboratorním maratonu jednačtyřicet vodičů, zato já mám tátu na kolečkových bruslích. Veze gely a dva různobarevné iontové nápoje. Kanoisté trénují v peřejích a my na hladkém asfaltu dokonce trochu zrychlujeme a závodíme s popelářským autem. "4:25? Proč?" komentoval by aktuální tempo obvyklý parťák Václav. Keňský rekordman si se svými vodiči asi moc nepokecal, my jsme toho probrali celkem dost. Dokonce jsme i zavolali ženě. Nádherně to uteklo.

V Klecánkách u přívozu je virtuální půlmaratonský mezičas; kdybych vydržel, jsem už za slabých 95 minut v pomyslném cíli (nevydržím, vždy mám druhou polovinu pomalejší). To je už jen asi 17 tisíc kroků. Hned na otočce mě píchne v boku a můj běh, který nikdy nebyl moc učebnicový, se stává ještě zkroucenějším. Táta nicméně dál klouže po asfaltu, vypráví a upozorňuje na architektonické a přírodní zajímavosti, já spíš přitakávám. Otec nabízí, že mi smíchá dohromady žlutou a červenou limonádu, jako to dělají na Sokolovně. Směju se už trochu křečovitě, ale je mi lépe než na otočce.

V Troji se loučím s tátou a opouští mě i krize. Kolem třicátého kilometru bych na pražském maratonu v šíleném vedru hypnotizoval billboard na Lihovaru, který by se pořád neblížil. Tady jsem klusal ve stínu a blížil se k Rohanskému ostrovu a pak už je to jen kolik? Deset? A to přece běhám skoro každé ráno. Proč mě bolí záda? A ruce? Co si na chvilku sednout tady na lavičku?

Na rozdíl od běžného maratonu míjím lidi, kterým je moje utrpení úplně lhostejné, protože o něm ani nevědí, považují mě za poněkud uříceného občasného sportovce, který si v rámci platných pravidel zpestřuje karanténu. "Maraton se mimo závod dobře zaběhnout nedá. Bez štrúdlu diváků podél trati, kteří ti ve druhé půlce nedovolí vystoupit z trati a vzdát, to dobře zaběhnout nejde," rozumuje nad mým výkonem Michal, jeden z tréninkových kolegů z Děkanky. A asi na tom něco je. Hlava by už to hrozně chtěla zapíchnout, kdekoli, hned.

Musí mi stačit dvoučlenný štrúdl. Jeho první část čeká před Rudolfinem a podává mi vodu, na 38. kilometru je mi rozhodně nejhůř. "Jsem už v hajzlu. - Ale nejsi." (Je pravda, že už jsme s manželkou vedli i duchaplnější konverzace). U Národního divadla je zase na přechodu zelená a po náplavce do Podolí už je skoro jak běžet po chodbě bytu, jen to podstatně víc bolí. Dvanáct set metrů do konce (tři kolečka na oválu) a z auta mi má žena mává. V cíli voní grilované kuře, táta fotí a podává obě limonády, abych si mohl dát míchanou.

Fakt hrozná blbost, ale nezapomenutelná.

text Řízek, foto táta

RAZICÍ STROJ TONDA

V sobotu ráno jsem si přivstal a doběhl zkontrolovat, jestli je Krčský les na svém místě. Byl tam i s veverkami, zajíci, laněmi a běžkyněmi vlečenými přešlechtěnými psíky; za hodinu jsem byl zpátky a cítil jsem se po dlouhé době tak dobře, že bych snad i maraton zítra uběhl. Poznámku v podobném duchu jsem připsal na sportovní sociální síť Strava, ale to jsem neměl dělat, protože mi vzápětí píše kolega-běžec z tréninkové skupiny na Děkance, že jestli si troufám, má pro mě na zítra číslo.

Přes rezolutní NE!, které jsem si vyslechl od manželky, mi ta myšlenka vytrvale vrtala hlavou, jako když razicí stroj Tonda neúnavně proráží budoucí tunely metra. To mě pak druhý den dovezlo na start. Kromě vlezlé zimy tam čekali budoucí osobní rekordmani z Děkanky a taky číslo 666, které bylo pro mě. Jako neznaboha mě to nijak nepohoršilo, na druhou stranu, maraton třeba ve Vatikánu bych v tom běžet nechtěl.

Satanský dres měl ještě jedno důležité privilegium: spadal až do sektoru B (B jako brutálně krutě rychlí). Všichni ti, kteří si to přišli "hlavně užít", tak zůstali už od startu za mnou, nebudeme tedy do sebe navzájem kopat a dloubat se lokty do žeber. Tedy až na kašpárka. Měl na hlavě srandovní čepici s rolničkami a běžel o kousek rychleji než já. Měl jsem ho dlouho před očima, kašpara.

Radek. Fotku jsem mu ukradl z FB.

První kilometry jsem strávil s bývalým kolegou Radkem řečeným Radomír. Někdy, když se moc inspiruje našimi články, říkáme mu Kradomír, ale to teď není důležité. Radek je mladý, rychlý, atletický člověk na svém prvním, teoreticky velmi rychlém maratonu (nakonec 2:59:30). Proto ho na začátku stáhnu o dva energetické gely, aby si moc nevyskakoval. Radka to ale nijak nezpomalilo, takže mi kousek před prvním Husákovým tichem začal nenápadně utíkat. S tím jsem tak trochu počítal, akorát jsem předpokládal, že spolu vydržíme tak do poloviny závodu, ne jen do necelé čtvrtiny. No tak šťastnou cestu s kašpárkem.

Chvílemi dost foukalo. Diváci byli spíš únorově zachumlaní - z jednoho se na šestnáctém kilometru vyklubal můj táta, tradičně řešící složité dilema, zda ocením spíš fotku, nebo povzbuzení (pokouší se o obé). Znám jeho superschopnost přesouvat se po závodem paralyzované Praze, proto mě vůbec nepřekvapí, že ho po trase uvidím ještě čtyřikrát.

Úsměv se mi ztratil podobně jak předtím Radek až na Strakonické, což je předpeklí. Kritické místo maratonu: pořád zbývá zdlouhavých patnáct kilometrů, je vidět daleko dopředu, což vysílá unavené hlavě klamný signál, že se závodník vůbec nehýbe, nýbrž jen trpí. Jediné, co se pomalu přibližuje, je obrovský Jaromír Soukup na billboardu na Lihovaru. Když se konečně otočíme, na dalších poutačích ho vystřídá Babiš s Charanzovou. Chci pryč, ale zrovna fouká proti nám.

Plácám si s dětmi na Palackého mostě. Jednomu z nich rodič rafinovaně natáhl gumovou rukavici, aby od toho našeho sajrajtu ještě něco nechytlo. Předbíhám Petra, se kterým jsem chtěl běžet, ale hned po startu mi utekl, a Martina z Děkanky. Druhý jmenovaný má asi nějaký problém (závod nedokončí), ale mohutně mě povzbuzuje.

Nastává předposlední peklo - cesta po levém břehu do Holešovic. Zvlášť podbíhání mostů je v této fázi závodu velmi populární. Naštěstí fouká méně než před pár lety, kdy tady vítr třeba převracel méně ztepilé kilometrovníky.

Libeňský most je lakmusový papírek zbytku závodu. Pořád to jde (vkrádá se dokonce troufalá myšlenka, jestli jsem to nerozběhl až moc s respektem). Po seběhnutí z mostu do Karlína to najednou jde dokonce až moc. Předbíhám řadu lidí a těsně před odbočkou do Pařížské uvidím i kašparovu čepici. Je to buď já, nebo on. Ale asi něco vytušil, protože do cíle doběhl o pár vteřin přede mnou.

Paní v úschovně zavazadel jsou prvními ženami, které se na mě dnes smějí. Ve skutečnosti se smějí na mé startovní číslo, prý se na ně těšily. Fotím se s nimi jako Jarda Jágr s Mynářem.

A tím moje dnešní mise končí, na Budějovické si ve fastfoodu objednávám dvojitý hamburger, hranolky a sprite, aby byl svět zase v rovnováze.

text Řízek, foto táta a maratonské šatnářky

IMERZIVNÍ JABLONĚ

I takové dny v životě - jinak velmi vyrovnaného, zkušeného a se vším smířeného - muže jednou přijdou a neklepají dvakrát. Doposud vidím svou milovanou ženu, jak vchází do dveří a ve spěchu spojeném s chaosem sobě vlastním mi oznamuje:"Miláčku, jdeš s námi na imerzivní divadlo?". Ten otazník si samozřejmě můžete odmyslet, nebyl nijak výrazně důležitý stejně jako jiné otazníky v jejích dalších, čistě oznamovacích větách.

Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.

V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Spatřuji strohou, nijak výrazně opečovávanou zahradu, ačkoliv plně postačující svému účelu. Poté vcházíme bočním vchodem po schodech dolů, kde odkládáme svrchní šatstvo.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.

Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.

Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.

K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.

Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.

Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Poslední patro, které se skládá ze dvou menších pokojů, je věnováno neveselé historii této stavby a taktéž snad ještě neveselejším osudům původních majitelů.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.

Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.

Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.

Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Příběh je relativně propracovaný a celý děj se vám doslova odehrává přímo před očima. Můžete za jednotlivými herci chodit po celé vile, a když je vhodná doba, vést s nimi i dialog. Avšak nezapomeňte se prosím nejdříve řádně představit, a to včetně všech titulů!

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.

Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.

Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.

Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.

V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.

Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.

Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.

Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.

Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.

text Petr Kop, foto manželé Kopovi

ŠMOULÍ KREV

Jsem pořád ještě přesvědčený, že žiju na jednom z nejhezčích míst Prahy. Nejsou tu vůbec žádná turisticky přitažlivá panoramata ani pulzující noční život - tedy občas tu v parku hulákají bezdomovci, ale to se nepočítá. Ani kavárny se sofistikovanými názvy a vybydleným, přitom pravděpodobně rafinovaně stylovým interiérem. Přesto má zapadlé umrněné sídliště Zelená liška svoje vlastní specifické kouzlo. Je malebné, i když se jeho křivolakými uličkami mezi pejskaři proplétá popelářské auto.

To je ale minulost, protože už se neproplete. Jednoho rána se po obou stranách uliček objevily modré pruhy jako od krvácejícího šmouly. Ta čuňata je zběsile načmárala skrz výmoly i tam, kde na zanedbané vozovce asfalt úplně chybí, a především tam, kde si dosud nedovolili parkovat ani nájezdníci ze Středočeského kraje. Ti loni zjistili, že je nedaleko metro a že se u nás dosud parkuje grátis, a tak celé okolí každý všední den vezmou útokem a vyplení veškerá parkovací místa i chodníky. Při pohledu na změť fabií HTP s eskem na poznávacích značkách i klidnější lidé než já nemají daleko ke zkratkovitému jednání. Liška is fucked, chtělo by se říct.

Modré zóny u nás po mnoha odkladech mají začít platit 1. července a to modální sloveso je možná až příliš silné. Mohly by možná začít platit. Tohle město se totiž dál drží tradice, že jakákoli IT zakázka či dopravní změna je provázena průserem. Systém na vydávání parkovacích karet spadl hned první den.

O týden později už se všechno podařilo nahodit. Měl jsem zrovna volné odpoledne (nějak se mi jich teď sešlo víc), tak jsem svou činorodost nasměroval do budovy úřadu. Dojít tam není úplně snadné. Výlez z metra a přilehlou pasáž před časem zavřeli, protože se hroutí.

Uvnitř instituce mě zaujala nápadně dlouhá fronta u cedulky s nápisem Plavenky pro seniory. Na informacích žádám o informace. Paní okamžitě přechází do plačtivé defenzivy. Že za to nemůžou. Že se vydává jen sto lístků denně. Že se to teď nevydává, ale že je tam paní. Nebyl jsem z toho moc moudrý, nicméně došlo mi, že nekonečná fronta na domnělé plavenky se dotýká i mě.

Vrátil jsem se domů pro dostatečně tlustou knížku. Tři úřednice seděly u počítačů, jedna byla asi mimořádně důležitá, protože nad sebou měla slunečník, aby se nepřehřála. Možná byla serverem. Poslední paní suplovala nefunkční výdej lístků do fronty. Prostě halekala po chodbě. Kromě toho rozdávala už poněkud nervózním, ale pořád ještě disciplinovaným čekatelům papíry s tužkami. Z neznámých důvodů jsme měli uvést svou mailovou adresu. Takhle nějak si představuji zařizování občanky v Úlanbátaru. Nebo v nějakém středočeském městě. Samozřejmě bez urážky.

Záda přede mnou vůbec nemění polohu. "Vono by to chtělo vzít klacky a vyhnat tu verbež. Dobytek je to!" rozčiluje se starší pán. Jiná paní smutně konstatuje, že je tu dnes potřetí a že čeká od šesti hodin ráno (je jedna odpoledne). "Každej den sem chodím a každej den nejsou čísla," posteskla si. "To je bordel na kolečkách," hodnotí jiná. Pak někdo vtipný přijde a ptá se, jestli je to fronta na brambory. Ne, na plavenky. Občas se z davu ozve nesmělá výzva k defenestraci kohokoli - úřednic, Středočechů, starosty. To by ovšem bylo jen gesto. Radnice sice sídlí ve výškové budově polikliniky, jenže bohužel v přízemí.

Starosta ve frontě čekat nebude. Parkovací kartu nepotřebuje, neboť auto nemá. V radničním plátku nezapomíná zdůraznit, že jezdí na elektrokole. Po volbách na něm neslyšně pošlape do zapomnění.

text a fotky Řízek

MAKÁME

Mému zaměstnavateli přebývalo volné startovné na pražský maraton. Dozvěděl jsem se o tom ledabylým dotazem na oddělení, jež má na starosti korporátní zaměstnanecký blahobyt. Pravda, před 14 dny jsem stejnou vzdálenost běžel ve Vídni, následně jsem nemohl moc chodit, šoural jsem se a fňukal. Ale přece jim to tam nenechám.

Je to blbá vlastnost, která se patrně dědí z určité strany mého rodokmenu. Třeba má babička (učitelka) shromažďování jakýchkoli věcí, které je možno zadarmo získat, dotáhla do dokonalosti. Těmito předměty, mezi nimiž převládaly vyřazené vodovky, křídy, učebnice a další archaické výukové materiály, se v podstatě zastavěla. Z pozůstalosti by se bývalo dalo vybavit několik nenáročných škol v Africe.

A tak tedy jdu. Okolí mě má v lepším případě za idiota. Marně Maruška argumentuje, že jakýsi odborník doporučuje mezi maratony aspoň čtyřměsíční pauzu. No jo, ale ví odborník, že to je zadarmo?

---------------------------------------------

V Praze běžím počtvrté. Vím tedy, že polovina lidí v metru na mě kouká s neskrývanou nenávistí. Chápu je. Spolu s kolegy jim na celou neděli zavřeme přesně tu část města, kterou zatím Dolínek s Krnáčovou ušetřili. Ta druhá, tolerantní polovina pasažérů jsou závodníci.

Ještě před startem jedním skvělým manévrem předbíhám několik tisíc lidí. Místo sektoru K, kam mě moje na poslední chvíli vydané startovní číslo posílá, se totiž nenápadně vplížím do dravějšího sektoru C. Nemá se to. Možná se to i nesmí. Jenže káčko je pro ty, kteří chtějí především přežít a průběžně posílat selfíčka, kdežto v céčku převládají kompresní podkolenky, energetické gely a neskrývané ambice. Nic z toho nemám. Céčko je ale i pro ty, kteří nechtějí na Karlově mostě kličkovat mezi výrazně pomalejšími lidmi a odpadkovými koši po chodníku. Každý chce být v céčku. Kromě těch, kteří chtějí být v béčku.

Běží se rychle. I proto se mi první polovina závodu děsně líbí. Lehce pofukuje, ještě není takové vedro, usmívám se na lidi, plácám si s neznámými dětmi u hrazení a zatím se ode mě ještě neodvracejí. Poslouchám cizí rozhovory. Někdo se chlubí, že byl ve Vídni. Vida - další, který neposlechl experty ani manželku. V poločase zdravím fandícího Vaška s rodinou, krátce předtím potkávám i skupinu těch nejrychlejších, mezi nimiž nápadně svítí bílý Američan, který to pak celé nečekaně vyhraje (ve skvělém čase).

Ve druhé půlce přituhuje, přitom začíná být nesmírné horko. Na Strakonické, která je sama o sobě otravná, nudná a dlouhá, visí nesčetně billboardů s Babišem. Směje se na nás, vstřícně gestikuluje a tvrdí, že makají.

Taky makáme. Konečně jsme na Libeňském mostě, pro nějž to taky klidně může být už poslední maraton. Vypadáme mnozí hůř než on. Už není nálada na plácání a úsměvy. Vídeňský kolega odpadl. Hlava by chtěla běžet pořád stejně, ale nohy se chtě nechtě připomínají s tou Vídní. "Co je zas tohle za úlet?" ptají se nešťastně. Na posledních třech kilometrech výrazně zpomaluji a nepozorovaně se kolem mě prosmýkne (vídeňský) osobní rekord. Ale dobíhám ani ne půl minuty sám po sobě. To je asi sto metrů, z toho se nestřílí. V cíli mě fotí kamarád Petr; volá na mě, ale vůbec o něm ani o sobě nevím.

Na masážním lůžku (přece jim tam tu masáž zadarmo nenechám) se ukáže, že na tom nejsem tak dobře, jak sám sebe přesvědčuji. "Křeč, křeč, křeč!" volám zoufale, když se marně snažím slézt. Obě masérky mi protahují nešťastnou končetinu. Ostatní běžci přihlížejí. Po tomhle incidentu seznám, že je čas sbalit medaili a nesmysly od sponzorů a odejít.

---------------------------------------------

Takže se mi hromadí nevzhledné medaile, upomínkové předměty a zážitky ze závodů, které jsem nemohl vynechat, protože byly zadarmo. V podstatě jsem se jimi zastavěl. Moje pozůstalost tak jednou může skončit v pěkném vetešnictví, nebo v prostorném kontejneru.

text Řízek, foto Petr Topič

NOČNÍ VÝPRAVA

Stalo se tehdy něco divného. Byla už tma, zdržel jsem se v práci a šel jsem na rozlučkový večírek, kam se mi hrozně nechtělo. Vystoupil jsem na Malostranském náměstí, bezmyšlenkovitě jsem žvýkal kebab a kráčel jsem Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu, když mi někdo z kapsy u kabátu vytáhl telefon. Dva měsíce staré lenovo, které jsem si přivezl z Polska, když jsem předchozí mobil stejného typu rozsekal o podlahu tamního nádraží.

Týpek v tmavě zelené bundě, který to mohl, ale nemusel udělat - ale musel to přece být on, když tam nikdo jiný nebyl -, přidal do kroku. "Pane, vy jste mi asi ukradl telefon, vraťte mi ho," vypadlo ze mě. Souboj neschopného zloděje s neschopným okradeným.

"Chlape, já žádný telefon nemám, ani svůj. Asi jsi ho někde ztratil," opáčil muž a ani se nezastavil. Šel jsem za ním jako pes a přemýšlel jsem, co dělat. "Nechoď za mnou jako pes," zavrčel muž a vedl mě temnými zákoutími širšího centra Prahy, kde jako k uzoufání nebyl žádný policajt, který by mi pomohl a ochránil mě. Nebyl tam vůbec nikdo.

Kdyby to nebylo tak hloupé a nedůstojné, bylo by to asi docela zábavné sledovat. Celé to navíc trvalo dlouhé minuty. Až po drahné době jsem si třeba uvědomil, že vlastně pořád mám v ruce to nedojedené jídlo. Naše putování i konverzace se nicméně začaly točit v kruhu, muž byl stále agresivnější a párkrát mě symbolicky (jak policisté posléze uvedou do protokolu) udeřil pěstí do obličeje a do břicha. Já jsem se však dál zdráhal mu jednu natáhnout. Asi jsem se nechtěl snížit na jeho úroveň, navíc mou muskulaturu najdou jen lidé s bujnou fantazií, pročež jsem se naposledy pral asi tak v páté třídě. Od té doby se snažím řešit konflikty spíš domluvou, což se v tomto případě ukázalo jako neúčinné.

To už jsme byli na kraji Kampy, kde jsem konečně našel cizího člověka ochotného mi pomoci. Předchozí oslovené lidi tahle obskurní záležitost nechávala v klidu, nechtěli do ní zabrušovat, aby z ní pak nemuseli vybrušovat. Kolemjdoucí pejskař volá na mé číslo, zjišťuje, že telefon je vypnutý. Mezitím se domnělý zloděj vzdaluje do přítmí a najednou bere nohy na ramena a mizí někde pod Petřínem. Utíkám za ním, ale chlap má náskok a mizí mi z očí. Ironií je, že loni jsem naběhal skoro 3000 km. A nic z toho; zjevně to chce se zaměřit spíš na rychlost a výbušnost než na vytrvalost. Ta je vhodná při maratonech, ale při pronásledování darebáků je zbytečná.

Chlap na útěku ještě skopl z kola messengera, který se jej pokoušel natočit na mobil. Dva strážníci vytvořili rojnici a pár minut po něm intenzivně neúspěšně pátrali. Pak mi ukázali cestu na policejní služebnu ve Vlašské ulici, kde jsem jim tohle celé vyprávěl. Nevěřili mi, že je něco takového možné, ale zapsali si to - trvalo to asi tři hodiny - a že mi dají vědět, až něco zjistí. Na večírek jsem už nešel.

Dali mi vědět o měsíc později, že případ odkládají. Podobně odložen byl zřejmě už dříve i můj telefon, a to v nějaké zastavárně. Policejní vyrozumění jsem měl spolu s jiným telefonem v kapse stejného kabátu, když jsem opět navečer vystupoval na Malostranském náměstí, tentokrát bez kebabu. Člověka se zelenou bundou jsem nezahlédl, ale potkal jsem postupně Marušku, Táňu Fischerovou, Milana s Natálkou, Mirka Topolánka a kapelu Vltava.

Ta ten večer zrovna v Malostranské besedě hrála, přičemž začala písní Noční výprava a zkazila ji (nikomu to nevadilo, protože koncert byl jinak skvělý). Přemýšlel jsem, jestli se muži v zelené bundě jeho noční výpravy jednou vymstí. Tuším, že ne, ale rád bych se mýlil.

text a foto Řízek 

TVRDÉ Y (BĚŽECKÁ ABECEDA)

Miloš Čermák sepsal do speciálního běhacího vydání Hospodářských novin, jehož speciálnost i velkolepost malinko narušila jakási vládní krize, takovou abecedu o tomto údajně nejlevnějším sportu. Protože i moje nápady mí kolegové svévolně vykrádají a tento se mi líbil a lepší teď nemám, nabízím vám svou vlastní soukromou běžeckou abecedu letošního pražského maratonu.

A - Až budu (konečně) v cíli. Od 32. kilometru jsem nemyslel na nic jiného.

B - Blbost. Vlastně jsem myslel i na to, že běhání na vzdálenosti delší než řekněme 20 kilometrů je úplná kravina. Tím spíš na asfaltu, kočičích hlavách a s dalšími deseti tisíci lidmi.

C - Cíl. Prostor s modrým kobercem, časomírou a lidmi, kteří předávají každému medaile a těch hůře vypadajících se s upřímným zájmem ptají, jestli nepotřebují pomoc, což jsem odmítl.

D - Drogy. Pár kilometrů před koncem potřebuju jakýkoli doping. Dobrovolníci mají jen banány, pomeranče a ionťáky. Na jednom stolečku ale leží kostky cukru. Samotný cukr jsem nejedl od dětství a je to paráda.

E - Energie. Kvůli jejímu akutnímu nedostatku s sebou prozíravější běžci tahají jakési gely. Ti hloupější marně vyhlížejí občerstvovací stanice.

F - Fronta na toitoiky. Odvrácená strana jakéhokoli většího závodu. Bez níž to ale nejde. Lidé, kteří z budek vycházejí, se na čekající povzbudivě smějí. Kdo zvládne maratonskou toitoiku, toho už maraton nezaskočí.

G - Garmin Forerunner 230. Jeden z jednodušších modelů americké značky sportovních hodinek. Umí ukazovat tep, průměrné tempo, čas i další praktické věci. Naopak neumí člověka přesvědčit, že běží příliš rychle, plastovému tělu s gumovým řemínkem prostě chybí autorita.

H - Honzejk Petr. Známý komentátor HN a zkušený běžec. Taky kolega, který mě po jarním poměrně rychlém půlmaratonu dokázal přesvědčit, že zvládnu dvojnásobnou vzdálenost když ne za tři hodiny, tak za 3:15 určitě. Petrovi autorita nechybí, ovšem mně se na konci nebudou dostávat síly. Takže nakonec za 3:24. 

CH - Charita. Svůj první maraton jsem běžel pod křídly Diakonie, další dva pod pláštíkem Economie, která za mě startovné zatáhla a nic za to zatím nechtěla. Ačkoli je příjemné běžet zadarmo, z toho, že moje peníze půjdou na dobrou věc (jen částečně, větší část jde do jiných kapes), jsem měl lepší pocit. Ale ne zas takový, abych jim jen tak sám od sebe ty tři tisíce poslal. Jsem tedy špatný člověk, ale ne zas tak špatný, abych si to neuvědomoval.

I - Impulse. Moje boty se jmenují Altra Impulse, vypadají jako modro-žluté ploutve a i jejich nákup pár dní před závodem byl poměrně impulzivní. Upřímný obchodní název tohoto výrobku by měl být Otlačený Nárt.

J - Jiné boty. Samozřejmě bych si mohl vzít i starší pár značky Saucony, které mají v katalogu interní označení Rozedřená Pata. To rozhodování bych vám nepřál.

K - Kompenzace. Nedostatek čehokoli je perfektní pobídkou k tomu, aby člověk začal běhat. Kupříkladu pro mě byl ten správný impuls, když mi před lety ukradli kolo a já neměl dost peněz na nové.

L - Libeňský most. Běží se po něm dvakrát a nesmí se moc dupat, aby se nepropadl. Leží na 37. kilometru závodu, tedy v místech, kde řada závodníků naráží na své vlastní zdi. Tuhle část vyhledávají jen otrlí diváci s různými dekadentními úchylkami.

M - Maruška. Na Národní třídě se vidíme poprvé, cupitá podél hrazení. Tak jako pokaždé na mě volá, že běžím moc rychle. "Už tam skoro jsi, už jen jeden Krčák," povzbuzuje potom deset kilometrů před cílem, narážejíc na tradiční, léty prověřený okruh skrz voňavý les a pěkné cestičky, kde blažený člověk potká srnky a zajíce, ne žádné dlažební kostky a křeče. Zasním se a na chvilku to funguje. Maruška bude muset po závodě absorbovat spoustu nezajímavých postřehů a skuhrání. A jejím úkolem je mě přemluvit, abych se na to příště vykašlal. Nebo abych o tom aspoň přemýšlel.

N - Nohy. Není to překvapivě to, co dostane nejvíc zabrat. Horší je, když bolí vůle.

O - Oběd. Sním obrovský talíř mexického chilli a k tomu dva odpudivé zákusky z místní cukrárny. A banány a pomeranče nechci dlouho vidět.

P - Pařížská. Nejhezčí část závodu, cílová rovinka. Hodně se tu fandí a modrý koberec na obzoru se zvětšuje každým krokem. Pak si můžete navíc koupit i kabelku anebo šperk.

Q - Kvalita. Pokud by expert analyzoval můj výkon, seznal by, že ta mi ke konci trochu chyběla. Asi by mi vytkl i to, že jsem se občas na občerstvovačce zastavil a předstíral, že si dlouze vybírám mezi desítkami stejných kelímků vody. Ve skutečnosti jsem prostě potřeboval chvilku jít.

R - Radost. Její nejintenzivnější fáze je hrozně krátká, nastává krok za cílem hned po zamáčknutí hodinek a trvá obvykle do prvního marného pokusu o další krok. Ale stojí to za to.

S - Strakonická. Dálnice mezi 26. a 31. kilometrem, na níž není nic, jen v dálce lze pozorovat billboard. V těchto místech se každoročně můj do té doby celkem rytmický běh stává vadným a rychle vadne a vkrádá se malomyslnost. Nejméně oblíbený úsek.

T - Táta. Je neskutečný, zvládá jednou rukou fandit a druhou fotit. Na triku má motivační nápis ROCKY - tuším, že to má nějakým způsobem odkazovat ke mně. K tomu se v pražské MHD ochromené závodem rychle orientuje a s pomocí schématu trasy se v předstihu dokáže vždy přesunout přesně tam, kudy v blízké době poběžím. Toho samého otce tak během závodu vidím několikrát a na rozdíl ode mě nemění tvar ani skupenství.

U - U Husákova ticha. Na 39. kilometru před Těšnovským tunelem se s tátou loučíme. Uděluje mi poslední povzbudivá slova a taktické pokyny do finiše a mizí v metru. Tunelem se běží dvakrát, nejdřív asi na desátém kilometru, pak až těsně před koncem. A zajímavé je, že se mezi těmi dvěma setkáními asi desetinásobně prodlouží. Když jsem konečně napodruhé proběhl skrz a blížil se k nemocnici Na Františku, začal jeden ze soupeřů zpívat Auld Lang Syne. Asi to byl Skot.

V - Vodiči. Pánové s vlajkou, tahouni, motivátoři i srandisti. Deset kilometrů, po něž jsem se jich držel, uteklo nejrychleji. Pak mi nemilosrdně zdrhli na Strakonické a s nimi i vysněný čas 3:15.

W - www.runczech.com. Tam se můžete přihlásit na maraton, pokud to na těch nepřehledných stránkách někde najdete.

X - X (tvar nohou). Pro běh na delší vzdálenosti je takový tvar nevhodný, dejte na mě. Ošoupete si o sebe kolena a dost to bolí.

Y - Tvrdé Y. Přece si v metru po závodě nebudu sedat. Radši budu stát jako tvrdé Y nad jediným volným místem. Je nás tam takových několik. Koukáme na sebe, ale všichni to vydržíme, protože jsme přeci vytrvalci.

Z - Znovu? Zase za rok? Asi jo. Asi určitě.

text Řízek, foto táta