PIŠKOTŮV NEPOHÁR

Měl to být nejlepší Piškotův pohár v dějinách. Místa v obou základních skupinách se vyprodala za 23 hodin. O putovní trofej se mělo utkat osm fotbalových týmů včetně obhájců loňského prvenství. Nejlepší střelec turnaje měl dokonce vyfasovat voucher na pobyt na Labské boudě pro dvě osoby se snídaní (takže si s sebou do 1340 metrů nad mořem mohl hypoteticky vzít třeba nejlepšího brankáře). Nakonec, když je to ten jubilejní desátý ročník, nechali jsme vyrobit trika. Jsou moc pěkná a mám jich plnou bednu.

Pointu není složité uhádnout: někde na druhém konci světa někdo sežral nedovařeného luskouna, který předtím sežral vadného netopýra, a rozjel se divný dystopický film s prvky blbé komedie. Jedním z bolestných, ale zároveň těch globálně nejméně tragických důsledků bylo odložení našeho turnaje na neurčito.

Zmatená tisková konference vlády kvůli hrozbě nákazy nejdříve zrušila akce nad sto osob. Na našem turnaji by se druhou březnovou sobotu pravděpodobně bývalo sešlo takových osmdesát, devadesát lidí. Přes různé vychytralé nápady jsme už tehdy byli o krok před ostatními, jak říká Babiš, a turnaj jsme odpískali.

Co dělat, když se nemůže hrát? Půjdeme aspoň týmově do hospody a dáme si na bráchovu počest do nosu (svíčková se šesti, výpečky, nebo možná smažák) a vzpomínkového panáka, nebo i dva. V sobotu ráno jdu v noci čurat, chci být nenápadný jako v reklamách na přípravky na prostatu, a tak v předsíni nerozsvěcím a cestou zpět zavadím dlahou na zlomeném prstu o prázdnou láhev od vína, která na botníku marně čekala, až ji někdo odnese do zeleného kontejneru.

Zatímco se láhev kymácí a snaží se to ustát, uléhám, načež nás o pár vteřin později vyžene z postele gong oznamující tříštění skla o dlaždice. Jsou asi tři hodiny ráno, žena mžourá do mobilu a zjišťuje, že se vláda v noci pod rouškou tmy rozhodla od sobotních šesti zavřít většinu obchodů a veškeré hospody. Zatímco v polospánku sepisuju článek na náš zpravodajský web (díky mé nešikovnosti budou čtenáři s insomnií informováni včas), rozmrzele mi dochází, že týmový oběd v nedaleké restauraci, na který se Piškotův pohár smrskl, se rovněž odkládá na neurčito.

Za úsvitu vymyslím alternativu: pozvu spoluhráče domů. Vezmu z našeho špajzu veškeré zbylé lahve z narozeninové sklizně a objednáme třeba pizzu, spíš několik. Péťa povypráví o tom, jak se mu učí ve škole bez dětí, Kája se svěří, jak mu dorůstá klíční kost, já budu mlít o práci za časů koronaviru a zbytek obstará Václavovo řečnění.

Ten z nápadu není překvapivě vůbec nadšen. Navrhuje, že místo toho vytvoříme hlouček v parku. A tak si říkám, proč vlastně ne.

A jdeme do Pankráckého parku, je krásný den. Sedíme na lavičce před zavřenou kavárnou, lidi ještě nemají roušky a legálně tvoří hloučky, na trávě dorostenky metají hvězdy a děti si hrají s červeným letadlem, které dokáže vyletět děsně vysoko, ale soustavně přistává v korunách okolních stromů. "Tak na Adama," zavelí kapitán a zavelí ještě několikrát. Než dorostenky zmizí a místo nich se objeví jeho žena a dvě děti. Procházka pokračuje v podobném duchu, ale v sousedním parku. Z Kavčích hor je vidět panorama Hradu a někde za ním se rýsuje hora Vlhošť, tvrdí Kája. Přijde mi to jako blbošť, ale kdoví. Koukej na ty psy, jak blbnou, nebo co to vlastně dělají.

Taky blbneme. Ale pohár letos bude. Musí, když už mám ty trička.

text a fotky Řízek