SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

KDO JE BŮH? (pro Hedviku)

Proč ráno vychází sluníčko a v noci je tma ? Proč je v létě teplo a v zimě padá sníh ? Proč ptáci lítají – a vůbec, kde se najednou vzali? A kdo vlastně vymyslel maminku a tatínka?

Na to se všichni ptali, ale nic nevěděli. Věděli jen, že Někdo to všechno musel zařídit, aby to tak, Hedviko, bylo. Nebo ne?

A když nevěděli, tak vymyslili, že ten, kdo to zařídil, je asi dědeček, který bydlí nad těmi lidmi, na nebi, aby na všechno viděl. Zkrátka na nebesích. 

Ale nikdy nikdo takového dědečka neviděl. Tak si ho malovali a představovali, že má vousy a je hodný. A protože ten dědeček, co je nahoře, všechno vidí a všechno stvořil a řídí, začali mu říkat Stvořitel. A protože všechno může, protože je nahoře, zkrátka nad lidmi, říkali mu Všemohoucí.

Jenomže nikdy nikdo toho dědečka Stvořitele a Všemohoucího neviděl. Tak jen věříme, že je.

A já jako tvůj malý dědeček, který nic nestvořil ani není všemohoucí, věřím, že takový větší dědeček asi je, i když jsem ho neviděl. Tomu se říká Víra.

Hele, Hedviko, věřit v něco, co jsem neviděl, neslyšel, nešáhl si na to ani neochutnal, je docela prima. Věř dědečkovi!

text děda Láďa, foto Řízek