ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N

BEROUN

Beroun. Nechce se mi tam, nemám na to místo dobré vzpomínky - spoluhráč (!) mi tam před několika lety zlomil prst tak kvalitně a následná zdravotní péče byla natolik podařená, že bude navždy křivý (ještě jsem se s tím úplně nesrovnal). Navíc jsem nemocný, s přestávkami už asi měsíc kašlu a chrchlám.

Na druhou stranu je mistrovství republiky ve futsale novinářů jakousi tradicí, respektive jedna z akcí, kam rok co rok chodím, aniž bych už vlastně přesně věděl proč. Začalo to tak, že někdy dávno, kdy se ještě na titulních stranách časopisu Týden objevovaly i jiné věci než Jaromír Soukup, mě tehdejší šéf sportovní rubriky jako nadějného eléva vzal s sebou, abych jim chytal.

Protože novinařina je v českém podání dost fluktuační povolání, postupně jsem se na stejném postu ve stejném Berouně octl v různých dresech, až jsem skončil úplně bez dresu, protože Deník N hraje zápasy v černých trikách bez čísel, což svádí k podcenění, a já jsem brankářské věci postupně vyházel a poztrácel. Budu si muset vzít nějaké své běžecké hadry a doufat, že to nikdo nepozná.

V sobotu ráno je mi zrovna lépe, Maruška protočí panenky a vyrážím na sraz.

Tak jsme tu a je to tady stejné. Akorát vyměnili moderátora u mikrofonu, což byl náš tradiční zdroj zábavy, protože znal asi dva hráče jménem a ostatním vymýšlel různé padnoucí přezdívky, třeba tělnatému brankáři v zářivém dresu neřekl jinak než Růžový panter. I během zápasů hraje muzika, asi aby byla atmosféra, ale nějak to nepomáhá, protože první tři mače končí 0:0. 

Góly začnou padat až těsně před naším vstupem do turnaje. Hrajeme se Seznamem, kam přemigrovala část HN, nezdají se být příliš silní. To my samozřejmě taky nejsme. První polovinu desetiminutového utkání držíme krok a jediní dva naši skuteční fotbalisti Prokop a Tomáš mají velké šance. Seznam nás pak překvapí po rychle rozehraném rohu a v závěru ještě zvýší na 2:0 a my se můžeme jít klouzat. Minimálně na hodinu, než na nás zas přijde řada. 

Proti regionálnímu Deníku opět nejsme favorité. Vzdorujeme zhruba pět minut, než se nám to začne sypat. Prohráváme 0:4 a mohlo to být asi i horší, každopádně jsme se velmi rychle zbavili veškerých nadějí na postup do semifinále, takže se nám třeba bude hrát lépe. 

Jdeme na oběd, protože máme zas asi hodinu pauzu. Část týmu dává guláš s knedlíky, ti ambicióznější "dietní" kuře s bramborem.

Třetím soupeřem je Prima, která na rozdíl od nás ještě postoupit může. Musíme něco změnit: Tomáš navrhuje, abychom si vybrali opačnou stranu než dosud. A funguje to. Nebo ty knedlíky. Ač to nikdo nečekal, dáváme první gól. Pak se ale jeho autor nechá po faulu na minutu vyloučit, soupeři v čele s Kubou z bývalého Týdne, který tohle celé vlastně způsobil, nás zmáčknou u branky a nakonec se jim s naší vydatnou pomocí podaří vyrovnat.

Jenže krátce před koncem druhý z našich fotbalistů promění brejk a všichni jsme z toho u vytržení, nejvíc mírumilovný kolega Michal, kterému agresivní protivník roztrhne dres, respektive tričko se zvoláním: "Co tady stojíš?!". Se závěrečným hvizdem přichází strkanice, o které se v kuloárech bude mluvit nepochybně víc než o našich výkonech, neboť z toho existuje video. Pro záznam dodávám, že hlavní aktéři se skrze mediátora (mne) navzájem omluvili.

Máme radost, protože už nebudeme tak trapní. V posledním zápase, jak po chvíli zkoumání zjistí i moderátor, nám ani Hospodářským novinám o nic nejde, leda o čest. Ze druhého místa postoupí Seznam, i kdybychom se rozkrájeli. Bereme si každopádně zas tu lepší stranu a dáváme gól z první šance, Michal s natrženým trikem posílá do branky míč, který se k němu odrazil od tyče. Soupeři kupodivu reagují tím, že odvolají brankáře (sport v HN nikdy nebyla úplně silná stránka, ale to ani u nás), což se jim po chvilce vymstí a pak ještě jednou - kolega Prokop dává dva góly z vlastní poloviny. 

Končíme třetí ve skupině, což je tak akorát. S dětmi našeho trenéra Honzy ještě chvilku blbneme na hřišti, kam se teď nikdo nehrne, a pak, zatímco kolegové vedou pozápasové rozbory, mě svezou na vlak.

V kupé sedí pán a na mobilu kouká na biatlon, bohužel mu to zpravidla před střelbou spadne, jak se vlak plazí kolem Berounky, kde není signál. I tak jsme oba se svou sobotou spokojení.

text Řízek, foto organizátoři Chance Press cupu

HANOPIS PLNÝ JEDOVATOSTÍ

Jeden se k dlouhému běhání po nemoci vracel, druhý se s ním před operací loučil, třetí chtěl tak trochu oslavit blížící se narozeniny.

Tři kamarádi měli rozličné záminky, proč se v sobotu časně ráno sešli v osobním vlaku do Berouna a navzájem si poměřovali své běžecké vesty a batohy, ztráceli banány, popleteně hledali záchod a o poličku nad sedadly si opakovaně otloukali hlavu. 

První byl pro druhé dva milým překvapením, neboť jeho účast zdaleka nebyla jistá. Nejenže byl před časem nemocný, ale jeho děti mají aktuálně v součtu jednu zlomenou klíční kost a spoustu pupínků. Co vše ostatním přenesl, ukáže až čas.

Už ve vlaku se ujal slova, což si třetí běžec nemohl nechat líbit, a tak se o prestižní pozici hlasatele přetahovali až do samého závěru tohoto zážitku. Pokud by si je troufla zkontrolovat průvodčí, patrně by si jí kvůli strhující diskusi nevšimli.

Čerstvě uzdravený atlet od prvních metrů volal po rozumném tempu. Třicet kilometrů a skoro tisíc výškových metrů přeci jen není běžná porce. Volal směrem k druhému běžci, který se vzdaloval k horizontu a dělal, že jej neslyší. Po pětadvaceti kilometrech usoudil, že už toho má dost, a chtěl domů dojít sám, pěšky a pomalu. To mu druzí dva pochopitelně zakázali, a tak doběhli společně.

Druhého účastníka bůhvíproč nemají rády manželky jeho kamarádů. Někdy je to až očividné. Nevím jak bůh, ale já si myslím, že je to proto, že ony zbylé přátele někdy přivádí na scestí, jako jsou třeba podobné dlouhé výlety, a pak o nich navrch napíše hanopisy plné chytrých i trapných jedovatostí. 

Ostatně druhý běžec je často terčem kritiky i oněch kamarádů samotných, třeba proto, že z něj při společných výbězích často vidí jen vzdalující se záda v prastarém triku. A bude ještě hůř, až mu ortopedi spraví kotník. Stoupá vlhkým lesem, pravidelně oddechuje, sleduje kameny pod nohama, hopkající zajíce, přelézá padlé kmeny a je mu úplně krásně a trochu smutno. Ví, že mu to bude chybět. Zespoda k němu stereofonně doléhají útržky dialogů obou hovornějších kolegů. 

Jaká témata stihnou za tři a čtvrt hodiny probrat? 

• Humorná nedorozumění pramenící z homonymních názvů zahraniční sportovní aplikace a českého programu sloužícího primárně k odhlašování stravy ve školce (na mostě v Berouně);
• Problémy českého zdravotnictví, komparace s Německem (průběžně);
• Neschopnost starších lékařů pracovat s výdobytky techniky, jako je třeba telefon (nad Mořinou);
• Kdy jste se cítili po sportu nejhůř (u Bubovických vodopádů);
• Kdy jste naposledy viděli, že by u Bubovických vodopádů byla nějaká voda (u Bubovických vodopádů);
• Jak jsem se tady před dvěma lety vyválel v bahně a zarazil se až o nějaký kůl (pod Kubrychtovou boudou);
• Hrdý otec a obří slalom dětí ročníku 2016 a 2017, motivace budoucích závodníků jedlým papírem z cukrárny (nad Roblínem);
• Transplantace srdce a jak na to (kolem Velké Ameriky);
• Že jim ten kretén zase utíká (průběžně).

Druhý muž občas klopýtl a jednou ztratil rovnováhu tak, že málem spadl. I to se nepochybně po operaci zlepší. 

Třetí běžec (budoucí oslavenec) sice ztratil banán, ale elán mu vydržel až do konce. Také s sebou táhl iPhone v igelitovém pytlíku, aby se nezapotil. Společně s prvním, zdaleka i zblízka nejvyšším účastníkem, jehož ruka je nejdelší selfie tyč, trio sportovců zvěční nad Amerikou. Relativně krásné společné fotky pak ostatním pošle esemeskou, takže se zdeformují.

V cíli donutí překvapeného kolegu obíhat radotínský Albert, aby se mu na hodinkách ukázalo kýžených třicet kilometrů, do nichž mu původně chybělo několik set metrů. V prodejně následně nakoupí spoustu úplných blbostí včetně gumových baget a šíleně se nacpou, zatímco jim ujíždí vlak.

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, třetí odmocnina z 324. Všechny tři po zbytek dne hřály zážitky a bolely nohy úplně stejně.

text Řízek, foto Pája/Vašek, koláž Strava/Řízek

S PRSTEM A BEZ NÁBOJE

Jaká je pravděpodobnost, že si na stejném turnaji po dvou letech podruhé zlomím prst? Přemýšlel jsem o tom ve chvíli, když se ze stříbrného passatu, na který jsem čekal a nesměle mával na parkovišti K+R na Kačerově, vyhrnuly dvě úplně cizí ženy. K mému překvapení vůz odjel dál beze mě. 

Ale dopadlo to celé dvojnásobně dobře: v dalším stříbrném passatu, interně přezdívaném Mašinka Tomáš, už seděli novináři z Deníku N v přestrojení za fotbalisty. A ten prst, který už bude navěky křivý, tentokrát zůstal aspoň celistvý.

Zbytek je už vlastně méně důležitý: v Berouně se hrál šestnáctý ročník futsalového turnaje novinářů. Loni jsem chyběl a aniž by moje účast něco změnila, byl to podle všech indicií průšvih – vejtahové z Primy třeba v samooslavném textu neváhali používat obraty typu "beznadějně poslední Deník N". Dali jsme, stejně jako předloni, kdy mě vlastní hráč zmrzačil, jedinou branku a ani jednou nevyhráli. 

Takže i letos jsme tam dorazili opět v pozici těch, od nichž se vůbec nic nečeká, snad jen že zaplatí tisíc korun za startovné a ukážou na mobilu, že jsou očkovaní. Tentokrát nás bylo komfortních devět, z čehož třeba dva tři měli s fotbalem vážnější vztah než my ostatní. A někteří z nich si navíc ještě veřejně masírovali bolavá třísla.

Samozřejmě to nestačilo: sotva jsem si po hrozně dlouhé době navlékl rukavice a den staré sálovky zakoupené za nekřesťanských 550 korun v Decathlonu, vletělo na nás Aktuálně a naše taktika "dáme ty horší dozadu a ti lepší budou dávat góly" se ukázala jako nefunkční. Ve druhé minutě jsme byli už za stavu 0:1 svědky velmi srandovního obranného zákroku našeho Michala a v prázdné hale, protože komentátor zrovna mlčel, bylo krásně slyšet plesknutí ruky o míč a naopak. Penaltu jsem chytil naposledy asi před deseti lety a série pokračuje; zápas skončil 1:3 a my měli čtvrthodinu na to se sebou něco udělat. 

Do zápasu s Novou jsme nastoupili se zásadně reformovanou taktikou "ti dobří budou bránit a ti ostatní budou dál od naší branky". A ono to docela fungovalo. Tomáš, předtím řidič stříbrného passatu a jinak i hráč třetí hanspaulky, pak okopáván prošel středem hřiště a vstřelil první vítěznou branku od založení Deníku N. Na oslavy nebyl čas, protože jsme se ještě museli probránit do konce.

Teď jsme měli pauzu delší, skoro dvouhodinovou. Dost času tedy bylo nejen na automasáž třísel, ale i na postupovou matematiku. Zase nám nepomohlo Aktuálně, které remízový zápas s Lidovkami ztratilo v úplném závěru divným gólem přes celé hřiště. Tím nám bývalí kolegové z Karlína určili, že proti stejnému soupeři nutně musíme vyhrát, jinak jedeme domů (dobře, ještě oběd a pivko). 

Vynikající komentátor, protože nás má zafixované jako lemply, prohlásil, že náš zápas o bytí a nebytí "nebude mít žádný náboj", což se nás dotklo. Na druhou stranu, ten náboj trval jen asi polovinu utkání, kdy jsme drželi aspoň remízu. Pak se Lidovky ujaly vedení a záhy poté se to celé rozpadlo. Začalo to silně připomínat úvod našeho vystoupení na turnaji, akorát místo chaosu a bizarní penalty jsem tentokrát já místo na některého z našich útočných es hloupě rozehrál na tísněného Vaška, což mi hned po zápase naštvaný automasér vytkl, a bylo to beznadějných 0:2. A tečku obstaraly ještě jesle v poslední sekundě utkání, kdy už mí kolegové na druhé straně hřiště patrně přemýšleli, jaké že to mají číslo skříňky a ve které kapse mají poukázku na oběd v restauraci, protože já jsem o tom rozhodně už přemýšlel.

Prý nakonec vyhrály Novinky a považují to skromně za Nagano, my jsme každopádně nebyli poslední. Skončili jsme totiž zhruba šestí, na roveň s chvástaly z Primy disponujícími opravdickým Šebrlem.

V berounském pivovaru mi omylem přinesli malé cyklopivo a ve vlaku, který mě vezl domů, jsem nejspíš nechal kamarádovu půjčenou pletenou čepici (promiň). Celkově mi to přijde jako přijatelný výsledek, zanechali jsme určitě pozitivní dojem. A teď si ještě počkáme na výsledky PCR testů.

text Řízek, foto Chance press cup

ŠIROKO DALEKO

Existují konvenční narozeninová přání a konvenční narozeninové dárky. A pak jsou ty podivnější: Václav si nepřál nic než skupinově doběhnout z Berouna do Radotína. Necelých třicet kilometrů přes kopce.

Mám ho rád a přišlo mi to málo, a tak jsem na poslední chvíli, v předvečer expedice v obchodě s levným sportovním zbožím sháněl takzvanou běžeckou vestu na dlouhé výlety a jakési lahvičky, které se do ní dají chytře umístit a pak se z nich v průběhu výkonu dá třeba upíjet.

Našel jsem ji na internetu, byla černá a levná. Její jedinou nevýhodou bylo, že ji mají na skladě jen v Polsku, tak jsem koupil jinou, větší, ošklivější, bílo-zelenou. A rovnou jsem vzal dvě, protože Milanovi, druhému účastníku výpravy, zhatila případnou oslavu epidemie, tak aby mu to nebylo líto.

Přijímat dárky člověk musí umět, což Václav umí. Přestože měl od kolegy půjčenou mnohem lepší vestu (což jsem samozřejmě nevěděl), tvářil se, jako by dostal přinejmenším roztomilé štěňátko.

Cesta vlakem nám utekla bez nehod. Průvodčí se ptala, kdo z nás snídal česnek, ale nikdo jsme se nepřiznali. A venku už nepršelo a nemělo by, pokud aplikace nelže.

Běžíme od nevábného prostranství mezi nádražím a dálničním mostem po červené k areálu špitálu, kde se prý natáčela Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (ta strašlivě špatná). Tato zajímavost a proud asociací dočista polapí mou pozornost, mineme odbočku a najednou jsme na mokré pastvině, kde překračujeme energií nabité, nebo přinejmenším tak se tvářící ohradníky. Máme za sebou sotva dva kilometry a už bloudíme, hořekuji, ale červená značka zase za chvíli odkudsi vykoukne a zvolna stoupáme na první z plejády kopců.

Mokré kameny kloužou, ale brzy jsme v pořádku zase úplně dole pod skalou i pod svatým Jánem. Následuje historka, jak Václav po příkré stezce tlačil nebo tahal kočárek. Není to moc zajímavé, ale přeci jen má dneska narozeniny. Milan se strašně vzteká, protože vesta a lahvičky s vodou mu srandovně skáčou na hrudníku. Omlouvám se, že menší velikost neměli. Celkem logicky mi vpálí, že jsem ji nemusel kupovat. Má pravdu. Ale to poskakování je fakt legrační. Nakonec Milan část věcí přesune do zadní kapsy, čímž se jeho pohyb stane o trochu plynulejším.

Bubovické vodopády jsou paní Columbová, nikdy je nikdo neviděl. Tentokrát bylo všude kolem hodně mokro, i v mých botách. Skalky a vymletá místa jen dávala tušit, kudy se kdysi valila voda. Nebo aspoň zurčila.

Vymlel se Václav. Ujely mu kecky a po zadku se svezl po blátě tak, že se zastavil až o trčící pařez. Byla to jediná trčící věc široko daleko. O kopec výše se osvědčily papírové kapesníky, které patří k základní výbavě každého běžce, a darovaná lahvička s vodou. S asistencí se kolega zvládl umýt v poklusu, neztratili jsme tak drahocenné vteřiny.

Vaškovi rodiče se na Karlštejně brali. Všichni to víme, ale pro jistotu si to zopakujeme. Opouští nás humor, v nohách máme už nespočet výškových metrů, o horizontálních kilometrech ani nemluvě. Z Karlického údolí nás cesta vede Romantickým údolím uprostřed krásu, jak je napsáno na turistické tabuli podél ukrutného krpálu. Zůstaneme plus mínus kompaktní. Ale už máme celkem vymleto.

Tohle už je téměř vše, ještě seběhnout do Solopysk, vystoupat k South Forku a dolů. Nasadit roušky, koupit pití ve večerce, dvě a půl hodiny se převlékat u auta a zase někdy. "Tu vestu si sice nemusel kupovat, ale není tak úplně debilní, dík," loučil se Milan, jelikož cestou a věkem zmoudřel.

text a foto Řízek

TROCHU SEKTA

"Prostě normálně udělejte fakáče." Laborantka stroze navigovala mou pravou ruku na rentgenové podložce. K evaluaci futsalového mistrovství republiky novinářů jsem si vybral Thomayerovu nemocnici, posmutnělého doktora a sanitáře, který mi narovnal zlomený prst do správné polohy a obaloval mi jej sádrou. Spoluhráči zůstali v Berouně a dali si do nosu. A vyhrála TV Nova. My jen těsně ne.

Nejen naši odpůrci, ale i upřímnější rodinní příslušníci často o Deníku N říkají, že jsme jako sekta. Na turnaji jsme se této nálepky spíš nezbavili, protože jsme si jako jediní dovezli velice rozsáhlý a dokonce i slyšitelný fanklub. Jeho tři členy jsem přivezl já vozem, zatímco zbytek týmu jel společně ekologičtěji – vláčkem s Honzou Moláčkem, který tento vtípek prý naposledy slyšel ve čtvrté třídě.

Dejte jim člán!

Bylo nás jak much. Přijelo několik manželek/přítelkyní, navíc zahraniční reportérka Petra, investigativkyně Eliška a Tomášova žena, o níž bude ještě řeč, přivezly děti a všichni naši fanoušci (příčestí budu mít správně, protože ač ženy a děti dominovaly, byl mezi příznivci i Filip, editor víkendové přílohy zvané Konťák) se dožadovali gólů. Podobně jako se my, editoři, u redaktorů občas hlasitě dožadujeme slibovaných článků. Protože bývají dlouhé, říkáme jim člány. Voláme: Člány, člány. Ano, jsme asi trochu sekta.

Samozřejmě se těch gólů dožadovali marně. Začátek turnaje těšil všechny fanoušky defenzivního fotbalu, první tři desetiminutové zápasíčky skončily 0:0, včetně našeho duelu s regionálním Deníkem. Šance byly na obou stranách, těch našich bylo víc. Shodli jsme se, že jsme měli vyhrát a že by nás to mohlo mrzet. Sporťák řečený David nestřídal.

V bílém hraje Aktuálně.

Zatímco v Deníku neznáme nikoho, Aktuálně.cz jsou vesměs naši bývalí kolegové, a tak měl zápas náboj. A taky před ním rozhodčí nechali přifouknout míče, které byly jak šutrák. I přes to, že popěvek "Dejte jim gól, ať se všichni poserou" zpívaný Filipovým cimbálovkovým hlasem rezonoval halou, jsme se prakticky nedostali za půlku a sehraní borci z Karlína, zocelení nedávným požárem v jejich supermoderní redakci, nám z řady šancí dovezli dva góly do opuštěné branky. David nestřídal.

V té mele jsem si toho ani moc nevšiml, ale v mezidobí jsem si při některém ze svých četných kontaktů se šutrákem zlomil prostředníček pravé ruky. Když jsem sundal rukavice, poslední článek zcela změnil tvar, nabobtnal a stal se článem, který zjevně potřeboval jakoukoli editaci. V kantýně došel led, ale žena našeho grafika Tomáše vytáhla růžový tejp a vytvořila mi tam konstrukci podobnou mým pokusům spravit cokoli v domácnosti pomocí stříbrné "americké" pásky. I placebo ale funguje a přece nepojedu hned domů, když máme ještě hrát proti Hospodářkám.

David plácá, ale nestřídá.

Jejich šéfredaktor kouká na můj růžový prst a žertuje, že budou týmově střílet na pravou ruku. Do vedení ale jdou úplně jiným způsobem, zcela propadneme a editor Peky se řítí na mou branku, já se řítím proti němu, ale chybí mi krok, Peky mě elegantně obchází a trefit prázdnou branku pro většinu hráčů (vyjma našeho týmu) není zas tak složité. Ale nás to probudí a zbytek zápasu celkem ovládneme. Všechny pěkné střely však kolega Dubák pochytá, takže se radujeme až po divoké akci plné dorážek, na jejímž konci je David, který už nemůže, ale nestřídá. Pár vteřin před koncem znovu propadneme a šéfredaktor Jaš běží sám na branku, ale už je unavený, tak střílí – na pravou ruku. Prostředníčkem vyrážím a zápas končí smírně 1:1. Shodneme se, že jsme měli vyhrát a že nás to bude asi mrzet.

Fanynku a domácí a vědní redaktorku Adélu víc mrzí, že si její kluk mezitím natřikrát zlomil nohu při squashi. Opouští nás a vyráží do nemocnice a my jim oběma držíme palce. Před posledním zápasem zajdeme na oběd. Po výpečcích s knedlíkem budeme ještě stabilnější, protože se nám posune těžiště níže. Mysleli jsme, že už jsme mimo a bez šance na postup mezi nejlepší čtyři, ale celé se to zamotalo, a tak nám proti Lidovkám stačí jakkoli vyhrát.

Jenže zápas je velmi opatrný a prakticky bez šancí. David opět nestřídá a mimo hrací plochu se poprvé ocitne až tehdy, když je za ilegální skluz vyloučen. Oslabení přežijeme, a naopak máme šanci při přesilovce vylepšené přímým kopem. Bohužel největší týmový slušňák a vítěz každodenní ankety o nejoblíbenějšího editora Honza Jiřička, když dostane míč přesně na nohu metr před brankou, se zalekne opožděného hvizdu rozhodčího a balon místo zakončení odevzdá. Přitom klidně mohl skórovat a stát se legendou. Pokus o zoufalý tlak ještě zabrzdím já, když popleteně zakopnu míč na tribunu, i když kolem mě široko daleko nikdo není ("N e p o c h o p i t e l n é selhání brankáře deníkářů," huláká přestárlá mánička od komentátorského stanoviště), a pak už je opravdu konec. Lidovky doprovodí Aktuálně do semifinále a souhrou divných okolností jsme nakonec až poslední ve skupině.

U pozápasového hodnocení v nádražní restauraci jsem z pohotovostních důvodů chyběl, a tak nevím, jaký recept mužstvo vymyslelo, abychom příště blamáž neopakovali. Jestli naše góly přeci jen nedáme už před platební bránu. Či zda místo některých popracovních hospod nezařadíme tréninky. Nebo zda nezkusíme v crowdfundingu vybrat peníze na nějaké opravdové fotbalisty.

text Řízek, fotky Eliška H. B.

ZÁPADNÍ EXPRES

Na horách se válí spousta nevyužitého sněhu, po kterém se brzy jen zapráší, tak jsem si vzal v práci na dva dny volno, abych konečně vyrazil na běžky. Protože se mnou nikdo nechtěl jet, že prý pracují, a pálit benzín jen pro vlastní potěchu mi přišlo vůči planetě sobecké, nejel jsem nikam - v úterý jsem místo toho skončil v bazénu a na hodině angličtiny, pochopitelně nikoli naráz, a veškeré naděje jsem upřel na středu. "Viděl jsi předpověď? V Jizerkách má celý den pršet, pojedeme jindy," oznámil mi kolega. Později se ukázalo, že nakonec jel a zmokl sám.

Tak jsem běžky i kamarády nechal být, když jsou takoví, a vzal jsem to ráno zpožděným autobusem na Smíchov, odkud mi měl téměř ujet Západní expres Berounka. Ten se plazí údolím stejnojmenné řeky, zatímco já se budu opačným směrem plazit úplně stejně, akorát přes okolní kopce. Takový je plán.

Ostrým sprintem jsem doběhl domnělou Berounku, ale vlak měl klasické zpoždění. Navíc stánek s párky v rohlíku, který na třetím nástupišti pořád je a přežije patrně i atomovou válku, byl zákeřně zavřený. Čas se zastavil, můj pohled ulpěl na billboard Zeman znovu 2018 s fotografií vlídného padesátníka a litoval jsem, že nejsem kdekoli jinde.

Opožděný expres byl prázdný, nikdo se tak nemusel pozastavovat nad tím, že jsem si v kupé nenápadně vysypával drobné kamínky z běžeckých bot. Za okny míhal se život jak leporelo a Berounka plynula tak, jak plynula kdysi, v Dobřichovicích nabízeli koňský hnůj za odvoz a v Berouně mě vlak vypustil do zimy. Z nádražní haly se mi vůbec nechtělo.

Nejdřív se stoupá kolem berounské rehabilitační nemocnice, ale nebude to dlouho trvat a budu zase dole, na asfaltce u Svatého Jána pod Skalou. Mimochodem, vláda nedávno schválila, že se jeho areál stane kulturní památkou. Což je skvělé, ale doufám, že kvůli tomu neomítnou tu hnusnou zeď, kolem které stoupá červená značka. Jsou tam různé vyryté obrazce a informace o tom, kdo koho aktuálně miluje, ale k té cestě to tak nějak patří.

Další krpál vede nad Bubovické vodopády, jejichž název je i tentokrát poněkud zavádějící. Bubovické nepochybně, ale vodopády sotva. Jsou tam jen dvě smutné louže, lávky nad vyschlým korytem připomínají starý vtip o paní, která si kupuje podprsenku, aniž by měla poprsí. To ale neznamená, že tam není krásně. Je.

Karlštejn je ve všední den v mimosezóně ospalá díra, kde se dá platit eury. Červená mě vede do kopce nad Mořinu, tam se překulíme do druhé poloviny výletu, zatímco moji kolegové v karlínské redakci zrovna načali hlavní poradu. V Karlickém údolí trasu přeznačili, vede teď takovou strmě stoupající strouhou, kterou osadili informačními tabulemi s názvem Romantické údolí uprostřed krasu. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby člověk zastavil, vydýchal se a zaposlouchal třeba do zpěvu ptáků zblblých klamným pocitem, že už je jaro. Ale to bych nebyl já. Jsem jako Forrest Gump křížený Emilem Zátopkem - chtělo se mi běžet, tak jsem běžel, ale nemohl jsem, proto teď přidávám.

Běžím přes Solopisky, které trumfují Prahu. Kromě obligátní Malé Strany se jedna ze dvou místních ulic jmenuje Velká Strana, ale tyhle problémy tentokrát řešit nemusíme. Když na kopci Klapice nad Radotínem zahlédnu v dálce pražské paneláky, vím, že jsem skoro doma a že budu mít případným (zmoklým) kamarádům co vyprávět.

text a foto Řízek

NARAZIT DO ZDI

Že maratonci občas hlavou trefí zeď, o tom jsem až do soboty neměl tušení. Do té doby přehnaně hovorný a vtipkující Pavel kolem 25. kilometru zčistajasna zbledl a zmlkl, jako kdyby mu do pusy vlétla rozzuřená včela, která už to nemohla poslouchat. Ovšem, jak jsem se záhy dozvěděl, stalo se mu to, čemu prý běžci říkají Hit the Wall. Říct, že mu došly síly, se samozřejmě taky dá, ale nezní to tak sexy.

Před touto nemilou příhodou jsme se hekticky sešli na radotínském nádraží. Vyděšený pěti stupni nad nulou a temnými mračny jsem koupil lístky do Berouna a s lehkou nervozitou jsem pozoroval přijíždějící vlak. Jak zastavuje u peronu. Jak se otvírají dveře. Jak výpravčí bere do úst píšťalku. Vtom se na druhém konci nástupiště objeví elastický muž atletickými proporcemi připomínající mého někdejšího gymnaziálního souseda Páju. Mávneme na sebe, nastupujeme a souprava se okamžitě rozjíždí. Nechybělo mnoho a byl by z toho pozdní příchod a poznámka.

Veselý doktor Pavel, sladěný do modré, ukazuje značkové vybavení, já nenápadně zakrývám díry na nohavicích a ponožkách a užasle poslouchám, jako pak po dalších několik hodin, napínavé vyprávění o extrémních běžeckých závodech, jejichž exoticky znějící jména nábožně v duchu přeslabikuji a okamžitě zapomínám. Přesto si nás průvodčí splete s cyklisty a vnucuje nám čísi kola uskladněná na chodbě vlaku. Pája to nějak srandovně glosoval, ale to už je přece Beroun, zapínáme sporttestery a vyrážíme po červené.

Na to, že nás čeká necelých 30 kilometrů okořeněných asi šesti kopci, běžíme nějak moc rychle. Ješitnost mi nedovolí na to upozorňovat. Běžíme a řešíme závody, zásnuby a Pájův budoucí "six pack", což je, jak jsem se sám dovtípil, mezinárodní ekvivalent pekáče buchet. Je přece lepší mluvit než mlčet, poněvadž to rychleji utíká. Následuje Svatý Jan pod Skalou a prudký výšlap. Doslova. Extrémní běžci prý totiž takové kopce nevybíhají, ale využijí svých dlouhých vysportovaných nohou a svižně kráčejí. Svižně kráčíme.

U Bubovických vodopádů, které nedávné deště přece jen trochu zdramatizovaly, už zase klusem doháníme skupinu seniorů a nervózně jak pan Bean na hotelovém schodišti se za nimi smýkáme po skalách. Pája pak frajersky brodí mimo kluzkou lávku, klopýtne a důchodci se smějí, jak jeho goretexová obuv začne okamžitě čvachtat.

Pak si začvachtáme energetickým gelem. Mezi cizinci na karlštejnském nádvoří působíme rozruch. Pavel totiž bůhvíproč vytáhl svou někdejší legrácku a volá: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo Liberéééc, Liberééc!" Směje se, ale vtipné to není, nikdy to totiž nebylo vtipné, ani když jsem to slyšel poprvé. Tak už to Pájo, prosím, nikdy neříkej!

Aniž bychom zakoupili suvenýry, stoupáme k Mořince a dále k Vonoklasům. Navrhuji přestávku na kofolu v restauraci v Solopiskách, ale jsem přehlasován. Zrovna v těchto místech, po zhruba 22 uběhnutých kilometrech, začíná náš parádní ultratrail být poměrně únavný. O další tři kilometry dál Pája zcela ztichne, ačkoli témata mu ještě nedošla, on totiž narazil na tu pomyslnou zeď. Rád bych mu nějak pomohl, ale zábavné říkačky neumím. Studnice fórků vyschla. Běžíme mlčky, značně zpomalujeme. Pod námi se rýsuje Radotín, probrodíme se posledním bahnem a po bezmála třech hodinách a 28 kilometrech v nohách končíme symbolicky u urnového háje. Kde taky jinde.

A nejvíc mě zajímá, jak o tomhle výkonu bude vyprávět, proto si to s ním zase někdy moc rád poběžím poslechnout.

text Řízek, foto Pája

NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici

Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak

Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici

Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek

VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

SNĚHEM ZA MEDVĚDY

Sobota 14. ledna byla významným dnem nejen pro tři táborníky, kteří s námi jeli na jednodenní výlet do Berouna, ale taky třeba pro tamní medvědy. Berounští zámečtí chovanci se totiž po narozeninové oslavě probudili o rok starší. Tradiční tábornický zimní výlet si připsal čtvrtý ročník a nabídl kromě medvědů i čerstvý sníh, bloudění, bahno a srandu. 

V Radotíně ke mně do vlaku přistoupili tři vedoucí a tři táborníci a pokračovali jsme směr Beroun. Po výstupu na konečné jsme se přes centrum vydali za berounskými medvědy, kteří jsou známí tím, že před několika lety účinkovali ve Večerníčku. To byla ale ještě malá roztomilá medvíďata.

Nyní jsou to však už obrovští dvanáctiletí medvědi (docela by mě zajímalo, jestli si na své vystupování před kamerami někdy vzpomenou; uznávám, je to asi nesmyslná úvaha, ale co my víme...). Když jsme dorazili k jejich obydlí, byl venku zatím jen jeden. Měli totiž den před naší návštěvou oslavu narozenin, tak zbylí dva ještě odpočívali.

Za chvíli ale vylezli i oni, a tak jsme se mohli pokochat pohledem na všechny tři sourozence. Vzpomněl jsem si, jak na prvním výletu do Berouna se dva z nich docela drsně rvali. Ale tuto sobotu byli úplně v klidu a pohodě.

Po rozloučení s medvědy jsme se vydali do Svatého Jana pod Skalou. Cesta do této obce byla úžasná. Z pátku na sobotu totiž v podstatě poprvé tuto zimní sezonu pořádně v Praze a okolí sněžilo, a proto jsme si mohli užít chůze po sněhu a užívat si zasněženou krajinu.

Po příchodu do Svatého Jana pod Skalou a seznámení se s jeho historií jsme se nasvačili. Původně jsme se chtěli občerstvit teplou polévkou v jednom z místních restauračních zařízení, ale měli zavřeno, tak jsme byli vděčni alespoň za místní autobusovou zastávku.

A pak následoval výstup na vyhlídku nad Svatým Janem. Nevím proč, ale vždy mě ten pohled z této vyhlídky dostane. Byl jsem tu již několikrát, ale pořád mě to tu fascinuje.

Z vyhlídky jsme pak pokračovali na Bubovické vodopády. Po menším zabloudění přes Solvayovy lomy (rozsáhlá technická památka těžby a dopravy vápence), která však náš výlet příjemně zpestřila, jsme dorazili k oněm vodopádům (malé, ale parádní). Po jejich překonání jsme se vydali do obce Srbsko.

To již někteří z nás byli celkem dost slušně na kalhotách zabahněni, protože sníh se začal částečně s bahnem mísit. Avšak i přes tuto skutečnost jsme se rozhodli navštívit místní hospůdku a dát si polévku a pití. Z milé hospůdky nás nevyhodili, naopak, paní čísnice byla velice ochotná. Dokonce při placení ji musel Milan upozornit, že by po něm za jeho útratu měla chtít víc peněz.

A pak už nám zbýval jen přesun po mostě přes Berounku na vlakovou zastávku a odjezd do Radotína (v mém případě samozřejmě až do Bohnic). Myslím si, že se výlet (ostatně jako každým rokem) vyvedl, a už se těším na jeho jubilejní pátý ročník. 

text Péťa, fotky Milan