ZÁPADNÍ EXPRES

Na horách se válí spousta nevyužitého sněhu, po kterém se brzy jen zapráší, tak jsem si vzal v práci na dva dny volno, abych konečně vyrazil na běžky. Protože se mnou nikdo nechtěl jet, že prý pracují, a pálit benzín jen pro vlastní potěchu mi přišlo vůči planetě sobecké, nejel jsem nikam - v úterý jsem místo toho skončil v bazénu a na hodině angličtiny, pochopitelně nikoli naráz, a veškeré naděje jsem upřel na středu. "Viděl jsi předpověď? V Jizerkách má celý den pršet, pojedeme jindy," oznámil mi kolega. Později se ukázalo, že nakonec jel a zmokl sám.

Tak jsem běžky i kamarády nechal být, když jsou takoví, a vzal jsem to ráno zpožděným autobusem na Smíchov, odkud mi měl téměř ujet Západní expres Berounka. Ten se plazí údolím stejnojmenné řeky, zatímco já se budu opačným směrem plazit úplně stejně, akorát přes okolní kopce. Takový je plán.

Ostrým sprintem jsem doběhl domnělou Berounku, ale vlak měl klasické zpoždění. Navíc stánek s párky v rohlíku, který na třetím nástupišti pořád je a přežije patrně i atomovou válku, byl zákeřně zavřený. Čas se zastavil, můj pohled ulpěl na billboard Zeman znovu 2018 s fotografií vlídného padesátníka a litoval jsem, že nejsem kdekoli jinde.

Opožděný expres byl prázdný, nikdo se tak nemusel pozastavovat nad tím, že jsem si v kupé nenápadně vysypával drobné kamínky z běžeckých bot. Za okny míhal se život jak leporelo a Berounka plynula tak, jak plynula kdysi, v Dobřichovicích nabízeli koňský hnůj za odvoz a v Berouně mě vlak vypustil do zimy. Z nádražní haly se mi vůbec nechtělo.

Nejdřív se stoupá kolem berounské rehabilitační nemocnice, ale nebude to dlouho trvat a budu zase dole, na asfaltce u Svatého Jána pod Skalou. Mimochodem, vláda nedávno schválila, že se jeho areál stane kulturní památkou. Což je skvělé, ale doufám, že kvůli tomu neomítnou tu hnusnou zeď, kolem které stoupá červená značka. Jsou tam různé vyryté obrazce a informace o tom, kdo koho aktuálně miluje, ale k té cestě to tak nějak patří.

Další krpál vede nad Bubovické vodopády, jejichž název je i tentokrát poněkud zavádějící. Bubovické nepochybně, ale vodopády sotva. Jsou tam jen dvě smutné louže, lávky nad vyschlým korytem připomínají starý vtip o paní, která si kupuje podprsenku, aniž by měla poprsí. To ale neznamená, že tam není krásně. Je.

Karlštejn je ve všední den v mimosezóně ospalá díra, kde se dá platit eury. Červená mě vede do kopce nad Mořinu, tam se překulíme do druhé poloviny výletu, zatímco moji kolegové v karlínské redakci zrovna načali hlavní poradu. V Karlickém údolí trasu přeznačili, vede teď takovou strmě stoupající strouhou, kterou osadili informačními tabulemi s názvem Romantické údolí uprostřed krasu. Bylo by to ještě romantičtější, kdyby člověk zastavil, vydýchal se a zaposlouchal třeba do zpěvu ptáků zblblých klamným pocitem, že už je jaro. Ale to bych nebyl já. Jsem jako Forrest Gump křížený Emilem Zátopkem - chtělo se mi běžet, tak jsem běžel, ale nemohl jsem, proto teď přidávám.

Běžím přes Solopisky, které trumfují Prahu. Kromě obligátní Malé Strany se jedna ze dvou místních ulic jmenuje Velká Strana, ale tyhle problémy tentokrát řešit nemusíme. Když na kopci Klapice nad Radotínem zahlédnu v dálce pražské paneláky, vím, že jsem skoro doma a že budu mít případným (zmoklým) kamarádům co vyprávět.

text a foto Řízek

NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek

DUHA A TŘÍŠŤ

  Až se mě jednou zvědaví budoucí vnuci optají, co jsem dělal, když u nás zavedli prohibici, uskrnu ze sklenky (podle okolností) buď svou dobrou whisky, anebo vodu se šťávou a začnu jim poutavě vyprávět: Byli jsme zrovna v Rakousku a nějaké organizované nechlastání nám mohlo být v podstatě šumák a ani bychom o něm nevěděli, kdyby Marušce nepřišla zpravodajská esemeska.

Mnohem větší šumák a hukot ovšem vytvářely vodopády, u nichž jsme se chvíli předtím nacházeli. A taky vířivka v blízkých lázních, kde jsme skončili posléze, ale o tom až jindy.

Jak už mnozí z mých kamarádů pochopili, autoturistika má totiž také svůj půvab. A tak jsme se z okresního městečka Zell am See, kam jsme opět zajeli na prodloužený víkend, vydali prozkoumat zhruba padesát kilometrů vzdálené Krimmelské vodopády (anebo to jsou možná Krimmlské vodopády – prostě ta blízká ves se jmenuje Krimml a čeští cestovatelé se s tím překladem, jak internet radí, popasovali různě).

Ačkoli je v žádné databázi rekordních vodopádů nenajdete (maximálně jako druhé nejvyšší v Rakousku, a to ještě bůhví), jejich okázalá webová prezentace z nich dělá nejvyšší vodopády v Evropě a páté nejvyšší na světě, a tak jim to přejme. Nehledě na to, který vodopád dál dočůrá, jsou tyto na první pohled vážně efektní. A nejen na ten první.

Padající masa vody, která se rodí nahoře v ledovcích, vytváří jakousi mlhavou tříšť s občasnou duhou, což je tolik podobné takzvanému mlhovišti, v němž jsme jako děti dováděly ve školce.

Neznáte mlhoviště? To je betonový plac s ohyzdnou kovovou konstrukcí s drobnými sprchami, z nichž na nahaté uřvané sídlištní děti prýští v drobných kapkách ledová voda. Asi už se to ve školkách nedělá. Tak nějak to ale vypadá na místních vodopádech.

S jejich historií a morfologií nebudu dlouze otravovat, beztak o ní v podstatě nic nevím a tady je o tom hafo. Fakticky jsou to tři samostatné vodopády o celkové výšce necelých 400 metrů a jak to tak v Rakousku bývá, žádná velká panenská divočina to není (prý je dokonce nedaleko schovaná elektrárna, a není divu!).

Žádná pustina s kamzíky, o turisty je dobře postaráno, první stezku tam někdo vybudoval už v roce 1835, a to je sakra dávno. Za dvě a půl eura, které vybere nekompromisní paní u vstupu, se tak můžete šplhat po široké upravované cestě plné extrémně zabezpečených vyhlídek až úplně nahoru – a komu by se nechtělo, po okolní silnici ho vyveze vodopádové taxi. Můžete si taky koupit rádoby tradiční kloboučky, kravské zvonce či krásnou památeční fotografii od pána, který trpělivě snímá veškeré příchozí, pořád stejně, celý den - od dubna až do konce října, kdy se vodopády zavírají.

O něco později, s Kaprunem a mraky.

Co se týče návštěvníků, tak podle našeho interního sociologického průzkumu převládali Češi a muslimové, jejichž zahalené ženy Maruška překřtila na bubáky. Výstup nám trval necelé dvě hodiny a při zpáteční cestě kupujeme oblíbenou bylinkovou limonádu Almdudler a párky na tácku.

Procházka to každopádně byla velmi povedená. Cestou domů uondaná Maruška klimbá.

text a fotky Řízek