SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

NEKONEČNÉ VTEŘINY S POTÁPĚČEM

Dalo by se říct, že při našem sobotním delším výběhu nás poháněla vzájemná nenávist. Nadávali jsme si víc než obvykle. Třeba mně se nemohlo zapomenout, že jsem nás obrovsky zdržel tím, že jsem se na poslední chvíli vracel pro věci na převlečení. Zatímco Milan nás nechal patnáct minut čekat před svým hotelem, respektive hotelem, v němž bydlí. Bez udání důvodu! Ani Vašek podle mě nebyl bez viny, ale už si nevzpomenu, co provedl. Určitě to však bylo opovrženíhodné.

Zkrátka prvních pár kilometrů jsme byli navzájem vulgární a i tempo jsme zvolili takové, aby nám na to vyzbyl dech. Na lavičce u pomníku Rudých letnic seděla dívka a koukala do mobilu. Aspoň se nám to tak zdálo. Ve skutečnosti to byl ale odpadkový koš přeplněný různobarevným bordelem, byla to jak optická iluze, co si určitá skupina lidí kdysi dávno přeposílala e-mailem, než vynalezli Facebook. Vašek si nevšiml dívky, koše ani Facebooku.

Pak jsme se najednou octli ve Slavičím údolí, které se v tužších zimách stává sáňkařským areálem pro chudé se zákeřným skokánkem uprostřed. Nadávky ustaly, Milan vzpomenul svou naštíplou kostrč, Václav přidal do pléna letitou historku s nejdelším pilotovaným letem a já zavzpomínal na rozštípané sáně. Ničení saní ve Slavičáku k Radotínu patří asi jako zpožděnky, cementárna a cukrárna U medvídka pandy, kterou vynalezli ještě dávno předtím, než jsme se stali čínskou kolonií.

Nad Lochkovem jsme se omylem octli na nájezdu na dálnici, pochopitelně jsem za to zase mohl já. Když se to vyjasnilo, zavedla nás červená značka na asfaltku, po níž projížděly kolony myslivců v terénních vozech. Cesta vedla k jakési rozvodně. Bál jsem se klukům říct, že jsme tam jako děti chodili s babičkou na šípky a že tam tehdy byla mrtvá liška, protože by to na mě zase svedli. Pak přišel asi nejhezčí úsek cesty, během nějž jsme řešili nejprve ODS pod Petrem Fialou a posléze zvracení do postele a jeho nevýhody.

O pár kilometrů dál už za Cikánkou jsme zahlédli dokonce i živou veverku. Tedy kromě Vaška. Ale byla to opravdu veverka. Zatímco jarní slunce už svádělo tlusťochy, aby navlékli barevné elasťáky a vyrazili po asfaltové cyklostezce na kolo, u potoka v lese ještě zůstala pachuť zimy, bláto bylo zmrzlé a na jednom místě zůstal dokonce uklouzaný led. A už jsme si vzpomněl, proč jsme si utahovali z Vaška. Byl oblečený jak potápěč, chyběl mu jen šnorchl a ploutve a chvílemi i kyslík. Muselo mu být hrozné vedro a opruzeno.

Na šestnáctém kilometru jsem v lese zakopl, pár vteřin v hlubokém předklonu vybíral nevyhnutelný pád, načež jsem se opravdu rozsekal. Kamarádům to přišlo pozoruhodné a groteskní, zvlášť ten nekonečný a předem prohraný boj důstojnosti s gravitací. Těžko se na to dalo reagovat, bylo to potupné skoro jak nausea na prostěradle.

"Dneska je to hodně avantgardní," odtušil pak Milan, když jsme si u takzvaného Southforku (říká se, že ranč dostaly dcery nějakého úspěšnějšího člověka k maturitě, snad za samé jedničky) střihli cestu přes pastvinu. A pak dolů do Černošic. Vyhnuli jsme se Jansově ulici pojmenované po jiném kamarádovi, protože je příliš příkrá. A posledních pár mil jsme zcela bez fantazie dotáhli po asfaltu podél řeky mezi těmi cyklisty probuzenými ze zimního spánku.

Na Sokolovně jsme čekali víc než hodinu na oběd. Pro případný personál: to nulové dýško máte přesně za to, mohli jste nás aspoň varovat - zvlášť když na nás bylo vidět, jak obrovský máme po 23 sobotních kilometrech hlad. Mezitím historka o mém zdlouhavém pádu nabyla neustálým opakováním na směšnosti. Když si pro mě přijela manželka, měřila chvíle mezi zaškobrtnutím a kontaktem s podložkou už třicet vteřin a dále narůstala. Až si na to příště s kamarády vzpomeneme, bude to možná půlhodina v potupném předklonu. Anebo si raději najdu jiné kamarády.

text Řízek, foto Strava.com

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB

V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.

Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

NEJDŘÍV JE TRÉNINK

Nápad trénovat přes zimu venku vzbudil u části našeho fotbalového týmu když ne zděšení, tak určitě odpor. Racionálně vzato, není to příliš dobrý nápad. V zimě je zima, někdy je led, jindy sníh, jde ti pára od pusy, na čepici se vytváří takový hnusný tenký film z námrazy a potu, máš rudé tváře a přitažlivost jakéhokoli jiného trávení pátečního večera, ať už se jedná o hospodu, sex nebo přemítání u televize, je nekonečně větší. 

Přesto těch, které podobné choutky nejspíš míjejí, je poměrně mnoho, soudě podle celkem vysoké účasti. Nejeden nadšenec už od pátečního oběda odpočítává vteřiny, už aby si v práci mohl odpíchnout a vyrazit mrznout na umělou trávu u radotínské sokolovny. Ovšem pokud se nám do cesty nepřiplete karban.

Jeden z účastníků tréninku se v diskusním fóru honosí přezdívkou Strike, ti ostatní, kteří na něj v pátek netrpělivě čekali, jej mezitím prekřtili na megadebila a hůře. To proto, že namísto tréninku hrál s kumpány poker - a to v nálevně vzdálené provokativně jen pár metrů od hřiště. Samozřejmě, že nám právě tento borec chyběl do ideálního počtu a jeho absencí hra utrpěla.

Hazard jej však zcela ovládl. "To mu ty karty v práci nestačí?" dumali oslabení fotbalisté, zatímco úředník nedaleko prohrával svou gáži. Nejdřív je přece trénink, pak teprve ženy, karty a jazz! Když asi po půlhodině konečně dorazil, nikdo o něj už nestál. Natáhl na sebe bůhvíproč buclatý dres s číslem 1 a nevnímaje kritiku ze všech stran se přesunul na své tradiční okrajové místo a funěl a mával rukama.

Ale abych jen nepomlouval: každý pátek hrajeme parádní, takřka ligový fotbal. Technické finesy a hravé kombinace zkušených hráčů FC Forejt se drolí o namakané tvrďáky z lakrosu. Padají branky krásné i trapné, někdy celou dobu leje, jindy se sype sníh jak v ruské pohádce a celý stadion vypadá jako jeden velký romantizující výjev. Lámeme si ruce, kopeme se do kotníků. A nakonec se nám nechce domů a jdeme na pivo to celé rozebrat neviditelnými elektronickými tužkami.

Jen podivín Strike se vrací k balíčku karet.

text a ilustrační mobilní fotka Řízek

ŽIDLE

Poplesový evergreen

text a fotky Řízek

Na plese jistě tančili až do rána, až se nové parkety v sokolovně styděly černými šmouhami. Kapela hrála, jako kdyby každý muzikant chtěl vyhrát nějakou svou vlastní talentovou show. Honorace byla nastrojená, chtěla se líbit, plebs chroupal brambůrky a arašídy a hýčkal si své tři lístky do tomboly.

Na všech bylo napsáno SMŮLA, ZKUSTE TO ZASE ZNOVU, ale na balkoně, kde se gymnastické kruhy skoro protínají s nebesy a kde horní konec provazů a tyčí ústí do stratosféry, byl prima výhled na to vše reprezentativní pinožení. Koupili další pytlík arašídů, dvě plechovky staráče a láhev červeného čehosi a unavenému dítěti kofeinovou injekci v plastu.  

Pytlíky zmačkali, víno vypili a arašídy rozházeli pod stůl, brambůrky vysypali na sousední stůl a plechovky taky, zase nevyhráli, probuzené dítě nožem vyrylo do desky stolu kosočtverec se třemi proužky a šli domů.

Takhle nějak to určitě vypadalo na radotínském plese, soudě podle věcí, které jsem našel, když jsem tam v neděli ráno tradičně uklízel. Vždy se tam natlačí zástupci různých radnicí dotovaných spolků - ti samí lidé se potí doufajíce v granty; pár svalovců z řad turistů, o něco víc skautů a skautek. Ty vidím právě jen jednou do roka tam, jak skládají ubrusy a přepečlivě rovnají stoly a židle. Ionesco se tím kdysi inspiroval a napsal hru Židle, absurdní jako ta fotka nahoře.

„Letos nahoru na ty stoly fakt nelezu,“ řekl jsem Petrovi asi pět vteřin před tím, než mě Starosta požádal, abych vylezl nahoru na vznikající a v bocích se vlnící pyramidu těch všech stolů. 

Nešlo neposlechnout (granty, polichocení); a navzdory všem těm rokům se mi to podařilo postavit blbě, takže se Správce nervozně škrábal za uchem a mumlal: „To je blbě, kluci, to je blbě.“

Přesto se to tam nějak nakonec vešlo, plebs si možná místo výhry v tombole odnesl nenápadně pár židlí a stolů. Dostali jsme jako grant zbylé plechovky staráče, zatímco skautky vysávaly, a příště zase přijdeme nasát zbytky plesové atmosféry, to víte, že přijdeme!

ŽIDLE A DALAJLÁMA

Odvrácená strana plesu
text a foto: Řízek

V seznamu spolupracovníků, který před tradičním radotínským plesem rozesílal šéf akce Rádoš, figurovala celá řada jmen. U mého byl typický a výstižný nápis „ještě neví“; u Honzinova dokonce razantní „nepřijde“. Přesto jsme se tam zrovna my dva v neděli ráno sešli, abychom v sokolovně uklidili tu spoušť, co tam tanečníci zanechali.

Musím se pochlubit, že jsem tam byl nejdříve. Dílem proto, že jsem si trochu spletl hodiny, ovšem zejména z toho důvodu, že jsem netančící. Tím pádem svěží, a tak jsem si už krátce před desátou zvesela přesouval židle mezi bledými nevyspalými sokolníky.

Václav dorazil o celých třináct minut později a na plese také nebyl – ještě toho trochu! Tančící veřejnost se trousila, ale účast zaostala za papírovými (tedy spíš mailovými) předpoklady. Naštěstí tam byla spousta skautů a skautek. „Prosím tě, jak se jmenuje ta v tom zeleným? A ta s tou zavázanou rukou?“ Ze své oblíbené, kompenzační pozice na hromadě stolů jsem měl nádherný výhled na tu lopotící se tlupu brigádníků.

Nejvíce legrace je vždy s těmi obřími míči. V sobotu, když jsme sál pro tu slávu připravovali, jsme je samým jásotem posílali vzduchem; to byste nevěřili, jak taková věc pěkně lítá nad ostrými hranami židlí a stolů! Však nám to taky brzy zatrhli. Dobré jsou taky ty barevné třásně, jež se táhnou nad hlavami tanečních párů. Přivazovali jsme je s Vlastou a nadávali jsme si u toho s vulgaritou dosahující průměrných karetních hodnot. Sokolové trochu nevěřili.

Starosta Karel a starosta Míra nám na závěr poděkovali za odvedenou práci a já jsem si zabavil totálně kýčovitý kalendář, tak jako loni. Ale tentokrát bez Petra Čecha, ten je přece zraněný. Nakonec přišel dalajláma, potřásl si s námi rukama a zase někam zmizel. Do Nepálu, nebo možná do Kosoře.

Tak zas za rok, milé židle a stoly.