Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.
I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.
Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.
Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.
Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.
Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.
U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.
Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.
Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.
To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)
Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.
text Řízek, mobilní fotky Vanessa
Žádné komentáře:
Okomentovat