PROCHÁZKA PRAHOU, TO JE VÝKON

Spočítat, kolikrát jsme byli my kamarádi-žurnalisti v hospodě, by se myslím s úspěchem nedalo. Zato společné výlety a procházky, ty se i za ty mraky let, co se známe, zcela přehledně dají přepočíst na prstech jedné ruky (anebo nohy). Jak ukázal lednový výlet večerní Prahou, je to škoda. Když je dostatek pití na posilněnou, dá se to zvládnout v jakémkoliv počasí, i když se pak může stát, že některé etapy výletu zůstávají tak trochu v mlze.


Výlet jsme absolvovali ve složení 7 lidí a čtvrt (našemu Fandovi se asi výlet také líbil, soudě podle toho, že svého otce tlačícího kočárek povzbuzoval k rychlejší jízdě hlasitým „Heja! Heja!“). Sraz byl v centrále klubu turistů, která voněla turistikou, a slabší povahy to těžce nesly. Vlastně všecky povahy to těžce nesly. Kromě Lukáše odkojeného turistikou, který to komentoval slovy: „Já nic necítím."


Mírně traumatický zážitek jsme se rozhodli kompenzovat alkoholem. Každý s vlastní flaškou vína v ruce jsme vyrazili směrem na Pařížskou, dále jsme pochodovali přes Letnou, Pražský hrad (kde jsme doplnili hladinku alkoholu v krvi), Petřín a Strahov až na Břevnov, kde naše mise končila.

Po cestě jsme nezabloudili, a dokonce jsme splnili několik úkolů pro chytré hlavičky (obojí hlavně díky detoxu Míši s Honzou). Pamětní list, který jsme v cíli dostali, si myslím zasloužil každý člen naší výpravy.


Speciálně však Míša M. za to, že celou trasu (v lednu!) ušla v prstových botách, aby nám dokázala, že jsou fakt super.


text hostující hvězda Anča B., fotky Ř.

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

DVOŘÁKOVIC HOCHZEIT

Nevěstu mám bůhvíproč uloženou v mobilu jako Anča Opilá Spolužačka. Pochází to nejspíš z prváku a nebudu to měnit - Anča Opilá Spolužačka Dvořáková by vypadalo blbě, uznejte sami. Ten den měl nicméně být tím nejdůležitějším v jejím životě a taky byl. Konala se velkolepá svatba.

Na obřadu v Libeňském zámečku se někdy v polovině dubna sešlo hrozně moc novinářů, tím spíš je trochu ostuda, že náš zpravodajský server o něm informuje takhle pozdě. Ale muselo to uzrát.

Řízek a nevěsta.

Anča je mou bývalou spolužačkou a kolegyní a brala si mého bývalého kolegu. Je zároveň velkou kámoškou Marušky, jež jí svatbu odsvědčila. Já jsem byl zase jmenován do odpovědné funkce šoféra bílé fabie, měl jsem na starost především odvoz další, toho času těhotné kamarádky Anči, již mám v telefonu uloženou jako Protiva. Proč, to asi nemá smysl řešit, ale je to vlastně omyl; Protiva je protivný chlap z cestovky, který se opravdu jmenuje Protiva, ale Anča taková není - žádná z Anč.

My se brát nemůžeme,
protože nemám rodný list.

Odvoz těhotných je v pohodě, jen nevím, kde se vypínají airbagy spolujezdce, ale dělat svědka, to není jen tak. To máte třeba obstarávání svatební knihy. Nevěděl jsem, že něco takového je, ale bez toho vám nikdo během večírku nenapíše, že jste krásní, že vám to přeje a že tomu Martinovi závidí. Nebo se musí vybírat šaty a společně si lakovat nehty a dělat vlasy. Pevně doufám, že až půjdu mému nejmenovanému kamarádovi na jeho budoucí svatbě svědčit, že aspoň ty společné nehty vynechá.

Všechno vlastně vyšlo, kromě počasí. Ale protože zámeček i restaurace, kde se odehrávaly další důležité věci, jsou zastřešeny, zas tolik to nevadilo. Stál jsem hrozně vzadu mezi stafáží, a tak jsem jen z vyprávění vyzvěděl, že prstýnku se k nevěstě asi vlivem nízké teploty nechtělo. A jen na fotografiích jsem pak obdivoval obrovité řízky, jež se podávaly na hostině - pokud to fotograf nějak neupravil, abychom záviděli.

Ženy.

Před zámkem se házela rýže a také tam bylo hrozně dlouhé focení, polibky, skupinky a tak. Pak jsem se s kamarádem odebral na utkání hanspaulské ligy, což bylo možná trochu trapné, ale jsem rád, že to svatebčané zvládli i bez nás.

Večer se hodně jedlo v restauraci sympaticky pojmenované Řízkárna, jež se nachází v bývalém hodinovém hotelu, na ukrutném kopci na kraji vesmíru a nedaleko indonéského velvyslanectví, což z ní činí trojnásobně magické místo. Pak se tančilo a někdo se chtěl zmocnit pochodní před restaurací. Zábavová kapela měla slušný repertoár a i ty Mandrage se jim dají odpustit, když je nevěsta má ráda.

Buďte šťastni!

text Řízek, fotky Petr Topič

POLIBEK V OPARU A RÝŽÍ TO BOLÍ

Je tomu právě týden, co jsme s našimi nejbližšími dospěli k názoru, že jsme už opravdu dospělí. Naše kamarádka Anička se totiž rozhodla, že už více nebude nosit své příjmení Baumová a že se jí víc líbí příjmení Milana, který občas hostuje v týmu FC Forejt jako útočník „řepkovského“ typu. My jsme u toho byli, vydavatel tohoto občasníku dokonce v pozici fotografa.

Předměty doličné.

Velký den novomanželů Batistových (s nimiž jsme onehdy strávili nezapomenutelného silvestra) se odehrál na Staroměstské radnici. Mediální m*dky a Vašek se po desáté hodině přiřadili ke svatebčanům. Nevěsta byla překrásná, slušelo to i Milánkovi s tím bílým motýlem. Jen Špirkovi ten celkový slavnostní dojem kazili jakousi igelitkou.

Jako zástupkyně něžného pohlaví, která se teď naštěstí může dovolávat kvót, jsem ocenila především svatební kytku, kterou jsem ale opět nechytla. Tentokrát to dávám za vinu Lukášově od rána opakované větě o tom, jak nesnáší svatby.

Karolínka svatby taky moc nemusí.

Jako kdybych ho snad do nějaké hnala. Za prvé na to nemáme peníze, za druhé bychom se nedohodli na předmanželské smlouvě, kde bych prosazovala výhradní péči o Pepana v případě rozvodu.

Veselka našich kamarádů byla organizovaná jakousi neznámou paní, ale asi to nedělala poprvé. Ta nás hezky seřadila do špalíru po dvou. Vzhledem k tomu, že můj milý byl kvůli focení indisponován, utvořila jsem pár s reportérkou prestižních Hospodářských novin Míšou, která se proslavila tím, že v minulosti vyprávěla otci nevěsty, jak se jí zdál lesbický sen se mnou a jeho dcerou.

Tohle jsem si trochu nedal.

Pak to vzalo rychlý spád. Kecy té paní  (co jsem absolutně neposlouchal, soustředil jsem se na polibek, od toho tu jsem), prstýnky - a pak konečně ten polibek, který jsem jako správný fotograf nechytl. Jako Maruška nechytla tu kytku. Teda já jsem to v podstatě stihnul, avšak ta fotka má hned několik zásadních nedostatků, což pozná i amatér, natož svatebčan, kterého se to přímo bytostně týká.

Třeba že je zaostřená na diváky po levici, a jak to nevěsta glosovala, oni dva jsou v jakémsi oparu. Může to vypadat jako avantgarda, nicméně je to nešikovnost.

Tady už se mi to povedlo.

Byl jsem z toho poněkud nešťastný - protože jakkoli nemám rád svatby, mám velmi rád Anču a Milana. A takové první manželské políbení, to už se prostě nedá zopakovat. Kdybychom to chtěli dodatečně ještě zaranžovat, bylo by to drahé - ten pronájem radnice a tak, museli by se zase svolat příbuzní a navlíknout se do těch hogo fogo šatů. Takže si spíš nechte vyprávět od novomanželů, jaké to bylo. Pro mě to byl mžik. Mám to někde na sítnici, ale na paměťové kartě ne.

Před radnicí čekalo auto s jakýmsi kýčovitým zaláskovaným plyšovým útvarem na střeše (což je přesně ten typ objektu, kvůli nimž svatby moc nemusím), ale to bylo pro ruskojazyčnou svatbu, která se odehrávala paralelně. Anču s Milanem zasypala rýže a prý to hrozně bolelo - a to jsem potlačil nápad vzít pytlíkovou.

S naším společným dárkem to naši
kamarádi opravdu vyhráli.

Pak zapadli do aut bez plyšových hovadin a jeli na hostinu. Večer jsme jim ukázali, jak se hraje bowling. A jiná jejich kamarádka zase, jak správně seřvat obsluhu, aby si všichni na obou stranách pultu připadali celý večer trapně.

Nedosti na tom, tohle je ta fáze svateb, kterou já můžu. Když se slétne Vašek a Řízek a začnou obcházet s talířkem a vidličkou stoly a nenápadně sondovat, co stojí za to a čemu se pro příště (a příště bude pak několikrát) vyhnout. Není to moc decentní, ovšem všichni dělají, jako že nic a že to je normální a ať si kluci dají do nosu. Taky že jo.

Jedeme domů a já přemýšlím, jak to, že se už  (metaforicky řečeno) kácí i v našem lese. A že je to vlastně hezký. A že věřím, že jim to vyjde.

text Maruška a Řízek a fotky Řízek

VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

NOVOROČNÍ DESATERO Z KRKONOŠ

Jak důstojně zakončit rok 2011? V lyžácích a s helmou na hlavě! A když se mě někdo za 30 let zeptá, jak jsem trávila Silvestr 2011, vybavím si:

1. Dvě bílé fábie pokryté tučnou vrstvou čerstvě napadaného sněhu.

2. Torouše znuděně ležícího v křesle, naštvaného, že už zas ponocujeme a on nemůže v klidu chrápat.

3. Důmyslnou skříňku na klíč s těžko průstřelným kódem 1234.

Anča, ta to napsala.

4. Snůšku těch nejsprostších nadávek při jinak poklidné a laskavé hře Mašinky  (aneb Ticket to Ride Europe) - ty svině nás ani jednou nenechaly vyhrát!

5. Smrad v našem pokoji u záchoda (později jsme ten pokoj překřtili na žumpu).

6. Maruščiny hřejivé vložky do bot, které se neustále shrnovaly, a zabránily tak Milanovi v neustálé snaze být první na lanovce (což jí podle mého názoru nikdy neodpustil, a právě proto ji tak potrestal v posledním čísle Mašinek, ale to je jen má neověřená hypotéza).

Toroušova pomazánková závist.

7. Lukášovu roztomilou epizodu se servírkou v hotelu Arnika:

Hotel Arnika, sedmá večerní, rezervace na jméno Werner u zadního stolu u okna. Přicházejí čtyři aktéři: Maruška, Lukáš, Milan a Ája, usedají ke stolu a sedí. Stále sedí. Nikdo si jich nevšímá. I když už mají dlouho vybráno, stále si jich nikdo nevšímá. Jedna ze servírek, ne nepodobná herečce Martine McCutcheon z Lásky nebeské, už je skoro u nás, ale jen skoro.

A: Myslíte, že si nás všimne?
L: Nejdřív obslouží všechny ostatní, pak doplní zásoby, vytře hajzly a pak možná.
Servírka (slyšela ho): Budete si přát?
A: Malou stellu.
M: Dvojku bílýho.
M: Velkou desítku.

Novoroční narozeninový dort.

L: Pro mě taky.

Servírka (vypočítává): Takže to máme jednu Stellu, malý pivo….
M: Ne, já chtěl velký.
Servírka: Pardon, dobře velký.
L: Pro mě taky velký.
Servírka (podrážděně): To mi došlo!!

Pes a jeho pán Milan.

Hodnotíme, jak moc zlý to od ní bylo, zatímco se těšíme na naši po celém dni lyžování zaslouženou večeři. Když s ní servírka konečně přijde, rozdá nám postupně talíře s pokrmy. Ten Lukášův si nechá na závěr. Svíčkovou.

„Maso je kdyžtak pod omáčkou, jo?“

Smějeme se. Servírka má plusové body. Když objednáváme po dobré večeři čtyři panáky, tři lemondy a jednoho ferneta s mangem či s čím, servírka se usmívá. Když nám je přináší, ptá se:

„Tak pro koho je ten drsoň?“ L: „Pro mě.“ Servírka se neudrží a vyprskne smíchy. „Pardon.“

Maruška, drsoňova partnerka.

8. Naše focení na Černé hoře, kde jsme všichni v helmách, brýlích a Milan dokonce v kukle. „Tahle fotka má tu výhodu, Ančo, že ji budeš moct ukazovat i v dalším manželství,“ praví Maruška.

9. Šípkový cukroví, které vlastně nikomu nejelo.

10. Milanovu hlášku (už doma, zhodnocení Silvestra): „Bylo to skvělý. Panovalo tam takový … porozumění.“

text: hostující hvězda Anna Baumová, fotky normální i mobilní Řízek

ZA MORAVSKÝM BOHATSTVÍM

Epopej, Dukovany a jiné poklesky
text Anna Baumová, fotky Řízek a další

„Hele tak nakonec jedou uplne jiny lidi: anca, hanka, vaclav, jeho kamarad ridic, lukyho kamarad z gymplu a vanessa z tydnu,“ stojí v smsce od Marušky, která přichází pozdě v předvečer vejletu.

Koho z nás asi Maruška v autě upřednostní, a kdo si naopak vylosuje černého Petra? Tak zní otázka, která mi šrotuje hlavou cestou ke Smícháči. Tam už je ale jasno. „Anča, Hanka a Vanessa jedou s Václavem a Kajetánem,“ prohlásí generál jménem Mariana Pítrová, uchichtne se a ujede spolu s Aničkou, Lukym a jeho spolužákem.

„Néééééé,“ křičí ty, co znají Václava. Vanessa smířlivě mlčí. Náš osud je zpečetěn. Auto se známými dušemi mizí v dáli a nám ostatním, co nasedáme do auta Kajetánova třicetiletého bratra, nezbývá než seznámit se. Václav zná jen mě a Hanku. Já jen Václava a Hanku. Hanka jen Václava a mě. Kajetán jen Václava. A Vanessa nikoho. V normální konstelaci lidí by vás asi před více jak dvouhodinovou cestou napadlo jediné: Teď je zaděláno na pěknou nudu! Nikoliv však v našem autě! Těžko říct, zda nás sbližuje ručička tachometru oscilující někde mezi hodnotami 170 a 180, nebo něco jiného, každopádně do Moravského Krumlova už vjíždíme jako nerozlučná posádka.

A je čas na oběd. Vanessa tahá Lukyho za rukáv: „Prosím, pojďme do Černé Hory, já nikam jinam nechci, prosím, tam to bude dobrý, pojďme!“ Jasně, Vanessa je zkušená žena a určitě ví, co je dobrý, a tak se jde. Tentokrát se ale šeredně splete. Když se k nám dokolíbá číšník se slovy:“ Škyt, ergh, škyt, takže co to bude?“, je ještě čas prchnout. To jsme ovšem neučinili. Ti chytřejší z nás, kteří tuší zradu, vybírají z menu nikoliv podle obvyklého myšlenkového pochodu: „na co mám chuť“, nýbrž podle „co by tu tak mohli nejmíň zkazit“. Takže objednáváme smažák pro většinu z nás. Odvážnému štěstí přeje, tentokrát však Lukymu, Vanesse ani Hance, kteří okusí místní „jakoby steak“, nepřeje. Uaaaargh!!!

Po „jakoby kafíčku“ se konečně dobíráme k cíli našeho výletu: Slovanské epopeji. Prohlídka je ve dvě, takže veselá devítičlenná skupinka má ještě čas prozkoumat vrcholek Moravského Krumlova, záhadnou kapli. Ta je po důkladném ohledání identifikována jako kaple svatého Floriána. Poté, co jeden člen výpravy vyšlápne psí lejno (Vanesso, vidíš, diskrétně mlčím o tom, kdo!), opouštíme vyhlídku a vracíme se zpět na Epopej.

A začíná prohlídka snů s průvodkyní snů. “Prosím všechny – nádech – aby stáli od obrazu vždy alespoň jeden metr – nádech – a malé děti si drželi u sebe – nádech – aby nám tu nepobíhaly a podobně,“ káže přísná mladá průvodkyně. „Alfons Mucha: Slovanská Epopej,“ zhluboka se nadechne. „Jiří z Poděbrad,“ recituje nadpis. „Bla bla bla, čárka, tečka, bla bla bla,“ slabikuje slečna, která by se se svojí přednáškou na téma Epopej jistě umístila vysoko v dětské recitační soutěži Pražské vajíčko. My v té chvíli vyměňujeme mezi sebou nechápavé a lehce ironické pohledy. Ano, Vanesso: WTF a OMG! Následně jsou hoši důrazně pokáráni, že „ruší výklad“. Proto do návštěvnické knihy nesmazatelným modrým inkoustem vpisujeme: „Převézt do Prahy. Děkujeme!“

Necelých 14 kilometrů nás pak dělí od Dukovan, a tak nic nemůže zabránit zvídavým Pražákům, aby prozkoumali taje moravské jaderné elektrárny. Luky (nebo některý z jeho navigátorů) nás odveze k tajemné budově v levé části areálu. „Luky, my ti do toho jako nechceme kecat, ale tohle nevypadá na oficiální vstupní bránu,“ shodujeme se. Po důkladnějším prozkoumání objektu usuzujeme, že musíme jinam a jedeme už do pravé vstupní brány s informačním centrem. Tam se nás ujímá veselá padesátnice a vysvětluje, že „Dukovany mají čtyři bloky VVER 440, typ V 213, každý o výkonu 440 MW. Každý rok dodávají do sítě kolem 13 TWh elektrické energie, což představuje asi 20 % z celkové spotřeby elektřiny v České republice.“ Mluví velmi rychle a nevím, jak ostatní, ale já naprosto netuším o čem. Pak nám spiklenecky ukáže i simulátor jaderného reaktoru, (který by taky mohl dobře simulovat disko plac, pozn. autorky.)

U modelu celého areálu položí naše skupinka dobře míněnou otázku: „A k čemu slouží tahle budova, u které jsme původně parkovali a celou si ji prošátrali?“ „To je uložiště nejnebezpečnějšího jaderného odpadu, dováží ho sem i z Temelína,“ odpoví veselá paní jaderná fyzička. Skutečně? No ne! Aha, tak my už radši pojedeme domů…

ANKETA: Co by se mělo udělat s Epopejí?

Venál /24 let, historkář/: Okamžitě převézt do Prahy.
Kajetán /24 let, řidič/: Měla by se střelit Japoncům.
Mariana /22 let, studentka/: Je to monumentální dílo a zaslouží si monumentální prostor. Ten by se v Praze nejdřív měl postavit. Potom převézt.
Řízek /25 let, podpantoflák/: I když to bude maloměsto bolet - hotel Epopej a možná i pneuservis se bude muset přejmenovat -, raději bych to viděl v Praze. Anebo ať obrazy zůstanou klidně na Moravě. Hlavně v něčem méně nahňáceném, co nemá díry ve stropě.
Milhauz /24 let, polodůchodce/: Dát ji jako billboardy po Praze... nebo aspoň dát králíkům.
Anna /22 let, studentka/novinářka/: Přemístila bych ji do adekvátních prostor, které by byly hodny epesního díla takové význačné osobnosti, jakou byl Alfons Mucha. Jestli ty prostory budou v Praze, nebo v Moravském Krumlově, anebo kdekoliv jinde v ČR, je fuk.
Hanka /22 let, studentka/: Epopej bych nechala v Krumlově, pokud by to tam opravili a dali tomu větší prostor. Jinak převézt.

Chceš se zapojit do ankety? Napiš svůj názor do diskuse pod článkem!