V LOJI

Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma. 

To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.

Celé fotoalbum (Řízkův foťák) najdete zde.

Fotky od sestřenky Hanky jsou tady.

Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku. 

Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není. 

Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.

 

U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.

Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu. 

Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.

Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.

A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.

Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat. 

Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného. 

Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.

Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.

text Řízek, foto Kolektiv Řízkova foťáku

 

ZPÁTKY NA ZAČÁTKU

Tady to celé vlastně začalo. 

Dvaadvacet nebo třiadvacet let zpátky byla na Pražačce nechutná škvára, potrhané sítě a já jsem z branky pohledem tlačil ručičky na obrovských hodinách na nedaleké věži, ať už to skončí. Při prvním historickém soutěžním utkání FC Forejt nás soupeři hrozně mleli, marně jsem se válel v prachu, prohráli jsme 0:2 a pak jsme umounění jeli přes celé město domů. A bylo to úplně super, protože jsme konečně měli vlastní tým.

Z tehdejší sestavy jsem k velké radosti svých nynějších spoluhráčů zbyl jediný a poslední. Letos na poháru pořádaném na bráchovu počest bylo moje vytrčení z časoprostoru znát dosud nejvíc: kvůli zmatlané změně termínu (moje chyba) totiž chyběla obvyklá pojítka s minulostí, a to jak tradiční spolupořadatel Václav, tak nejvěrnější diváci Péťa a sestřenka Hanka. 

Ale nebyl jsem na to sám: pokladník Kasper (FC Forejt a další týmy) a Honza (Deník N) akrobaticky pomohli přepravit materiál přes vysoká a vždy nesmyslně zamčená vrata areálu. Filip (FC Forejt) donesl z práce senzační i obskurní věcné ceny, takže se budoucí vítěz turnaje mohl třeba zabalit do autodeky. Fotograf Kuba (Forejt a Deník N) přinesl i o volném víkendu svůj pracovní nástroj. Tomáš z Radotína nám věnoval pivo. Jiný Tomáš zase pro nejlepšího hráče nocleh na své řekněme horské chatě. A Václav se i z Říma intenzivně zajímal, jestli jsem vzal nástěnky a jestli jsou otevřené šatny. Vzal a byly.

Nevím, čím to je, ale na Piškotově poháru až na nečetné výjimky platí, že je vždycky krásné počasí (třeba je týden hnusná kosa, pak v sobotu svítí a v neděli je zase hnusně) a že moje týmy končí mezi poraženými. 

Nejinak letos: spálil jsem si pleš a Forejt i přes slušnou jarní přípravu a úspěšný vstup do ligy zapomněl dávat góly. V prvním zápase proti Tutto Bene moje střela jen těsně minula vingl. Filip pak trefil tyčku. A skončilo to 0:0, stejně jako náš poslední duel ve skupině s velmi obměněnou a posílenou Kozou znezaneřáděnou (dosud nevynechali žádný ročník). Proložili jsme to prohrou 0:2 s týmem Jedna noha netleská (který je synonymem naší zimní přípravy, resp. necháváme se od něj každý týden porážet) a brzy bylo jasné, že semifinále bude letos tradičně bez nás.

Mezitím jsem chytal za Deník N. Přišly se na nás podívat Maruška s Hedvikou a ta plakala, protože se bála, že mě v bráně něco trefí (a já jsem se bál, že ji něco trefí, když s dědou Lubošem a Boženkou blbli za brankou). Naštěstí se jak jí, tak mně dařilo celkem úspěšně uhýbat. 

První prohra nesehraných novinářů doplněných kamarády byla ještě milosrdná 0:1, ale pak se to stupňovalo. Na druhou stranu jsme na rozdíl od Forejtu chvilku i vedli po bizarním gólu z obrovského úhlu, kdy brankář TJ Sigmy Churpos marně reklamoval, že míč prošel děravou sítí (jsem si téměř jistý, že ne, ale na jeho místě bych to taky zkoušel). Pak jsme ale dostali dva góly asi za patnáct sekund a dopadlo to jako vždycky. 

Jeden z nejlepších zákroků pak místo mě předvedl Tomáš, který obličejem vyrazil míč směřující neodvratně do šibenice. Tak jsem ho později v zápase o poslední místo rafinovaně přemístil do branky a sám šel ve stejném čase šel hrát o páté místo za Forejt. Nepomohlo to ani na jednom hřišti: Enko prohrálo asi 1:5 a Forejt sice konečně poprvé skóroval, jenže do vlastní branky a skončil šestý.

Každá skupina měla svého hegemona: v áčku to byl Kasperův narychlo sehnaný Prosex (jiný tým se na poslední chvíli odhlásil), kde zářili především bratři Zunovi. V béčku obdobně vládla Jedna noha netleská a tyto týmy se probojovaly až do finále (třetí skončila Koza, která porazila J. R. Club, a sestřenka Hanka z toho měla velikou radost, když se to dozvěděla). A na vedlejším hřišti hráli fotbal v nafukovacích bublinách a já jsem přemýšlel, jestli by nám to spíš pomohlo, nebo překáželo.

Pak už jsem jako před lety napjatě pozoroval věžní hodiny a přemítal, jestli to stihneme dohrát, než nám skončí pronájem a hráči zorbingu se překulí i na naše hřiště. A taky jsem přemýšlel o fotbalistových biologických hodinách a kde v nich najdu budíček.

Na prodloužení to naštěstí nevypadalo, finálový zápas skončil jednoznačnou přestřelkou 4:1 a Jedna noha mohla slavit, neboť poprvé získala Piškotův pohár, klíčenky a autodeku. A celkově jsme to i bez bublin celkem dobře skouleli. 

text Řízek, foto Kuba P.

POHÁR PŘETEKL

Třináct ročníků našeho fotbalového Piškotova poháru začínalo v časných dopoledních hodinách. Až letos jsme si řekli, že se místo toho sejdeme ve tři a budeme do té doby trávit sobotu s rodinami a užijeme si to.

Jak jsme si to užili? Náš kocour ráno bůhví jak chytil sýkorku, letěl bytem a postupně ji v chodbě, ložnici a dětském pokoji cupoval, zatímco se vyděšená žena zavřela na záchodě. Protože po Hedě jsem to chtít zatím nemohl a nikdo další tam nebyl, musel jsem nastoupit a po několika pokusech nešťastné zvíře druhému nešťastnému zvířeti vyrval ze chřtánu. Obouchaná sýkorka dostala šanci a využila ji: sletěla z balkonu do parku.

Vyrazili jsme na nákup a vzali to právě přes park: zatímco jsem koukal, jestli někde neleží bezvládná sýkorka, dítě klidně jednoucí na odrážedle nedaleko mne najednou zakňouralo "chci za maminkou" a zmizelo. Jakože doslova. 

Nejdřív mi to přišlo jako špatný vtip, který se brzy vysvětlí, ale v parku nebyla, nebyla ani u maminky, která zrovna odnášela tříděný odpad ke kontejnerům. Začali jsme zmateně běhat po okolí a dvě minuty hrůzy skončily tím, že ji žena našla na ostrůvku uprostřed přechodu přes hlavní silnici za rohem (ale prý počkala na zelenou). Uf. No, užíváme si to.

Po rozpačitém obědě v drahé restauraci, kde neměli rádi potulující se děti, vyrazily holky na loutkové divadlo o Ferdovi mravenci a brouku Pytlíkovi, mě i bednu s banány a dalšími klasickými proprietami Piškotova poháru konečně nabral Václav a až na to, že nám málem došla nafta, žádné další incidenty nenastaly.

A tak to mohu konečně stočit k turnaji. Sešlo se nás přesně devět a půl týmů, což je nejvíc v historii. Ta polovina znamenala, že jsme s kolegy z Forejtu řešili dilema, zda nás bude moc na jeden tým, nebo málo na dva. Zvolili jsme tu druhou variantu s tím, že jsme do každé skupiny umístili jeden Forejt a hodlali jsme se personálně mírně prolínat. Já sám jsem navíc měl chytat za Deník N, takže vše nasvědčovalo tomu, že vyrovnám svůj rekord v počtu týmů, jimž to budu kazit, a v počtu židlí pro jeden rozměrnější zadek. 

Poprvé jsme hráli na hřišti Motorletu a mělo to svoje výhody: třeba to, že to bylo po všech stránkách lepší, pokud člověku jde o fotbal. Složitější byly přesuny mezi dvěma hřišti, na nichž se paralelně hrálo, protože mezi nimi se nacházelo ještě jedno velké, na němž malé talentovanější děti hrály skutečný fotbal. Pokud člověk hrál za tři týmy, celkem se naběhal, aniž by vůbec vkročil na hřiště.

V deseti týmech bylo pochopitelně složitější dostat se mezi nejlepší čtveřici, která se posléze utká o putovní pohár. I když měl člověk hned tři kandidáty. Forejti na obou hřištích měli k postupu blíže než Deník N. Béčko na horním hřišti celkem nečekaně sbíralo body, byť občas hrálo bez střídání, bohužel však selhalo proti FC Restart, což byl tým, který nakonec skončil úplně poslední.

Áčko na spodním hřišti hýčkalo naděje ještě déle. "Hlavně ať nejsme spolu ve skupině, už se trošku známe," přál si Lukáš, kapitán týmu Jedna noha netleská, s nímž jsme přes zimu odehráli asi deset bezvadných přáteláků. Samozřejmě to vyšlo tak, že jsme proti nim hráli hned první zápas (a vyhráli jsme). Jenže v zápase, v němž jsem byl v očividném střetu zájmů, jsem našemu Filipovi nepochopitelně chytil hlavičku zblízka a krátce poté šel Deník N hned do dvoubrankového vedení, které už Forejt nestihl dotáhnout. Zatímco reprezentace našeho nezávislého média tak jako tak skončila až čtvrtá ve skupině, Forejtu někde v těchto místech pravděpodobně unikl postup.

Tou dobou už jsme byli všichni bez výjimky mokří - hráči, jejich odložené věci, diváci, papírové tašky připravené na předávání cen, poháry i nástěnka s výsledky. Po několika letech a první hodině parádního počasí přišlo něco mezi přeháňkou a průtrží mračen, ochladilo se o pár stupňů a nejlepší by bylo se do něčeho zachumlat, kdyby to všechno nebylo durch.

Hráli jsme tedy jen o celkové pořadí a nakonec sedmé Enko porazilo Kozu znezaneřáděnou, která pořád nevynechala ani jeden ročník. Legrační náboj měl duel o páté místo, o něž se už pod umělým osvětlením utkaly oba Forejty. Naše béčko bylo od začátku lepší, ale nechali jsme to dojít až do penaltového rozstřelu, kde jsem se dokonce trefil i já a vyhráli jsme. Penalty ostatně rozhodly poslední čtyři zápasy poměrně vyrovnaného turnaje: z trofeje se radovali hráči TJ Sigma Churpos včetně našeho bývalého stážisty Erika, kteří v rozstřelu porazili J. R. Club.

Zbývalo zmrzlýma rukama nadepsat diplomy a rozdat ceny. Brouk Pytlík vypadající jako já srazil z lavičky menší pohár pro poražené finalisty, který se samozřejmě rozsekal. Naštěstí jsme to takovou tou šedivou "americkou" páskou opravili tak, že to prakticky vůbec není vidět.

Piškotův pohár je vzpomínka na mého mladšího bráchu Adama a kdyby tu byl, mohli bychom teoreticky v béčku Forejtu nastoupit hned tři, protože jsme se na hřišti potkávali s nejmladším bráchou Kubou, který je mu ostatně podobný. A jednou, když mi to uprostřed boje ujelo, jsem na něj zavolal Adame!, aby mi poslal přihrávku. Kdo mě zná, ví, že mám mimořádně tichý a slabý hlas, takže to vlastně nikdo neslyšel. Nebo kdoví.

A pak už pohár přetekl, a tak nám zhasli.

text Řízek, fotky Kuba P.

TŘINÁCT

"Píčovina to je!" odfrkl Jiřina místo pozdravu. Na fotbalové hřiště Hrabákova v něm dorazila klíčová postava mužstva FC Forejt B tvořeného vesměs hráči, jejichž čas už vypršel a zenit už dávno nastal, což byl jeden z příběhů letošního Piškotova poháru.

Myslím, že nápad na veteránský tým, který Jiřina celkem přesně pojmenoval, vzešel z Václavovy hlavy. Mého kamaráda a spoluorganizátora jsem hned zkraje turnajové soboty naštval tím, že jsem slíbil, že mu udělám na cestu toust, ale nějak zahaprovala komunikace, takže jsem mu to sežral. Václav poprvé kroutí hlavou. Byl to dobrý toust. Oba ze zkušenosti víme, že se stihneme najíst teprve, až bude po všem. Václav se brzy uklidní, protože se sám láduje rozmraženým pečivem z Alberta a protože ví, že nade mnou bude kroutit hlavou ještě několikrát.

Můj příběh je totiž o snaze stihnout vše a zavděčit se všem, což v důsledku znamená, že nic nefunguje pořádně, protože nic nestíhám. Letos mám třeba na turnaji (až) tři týmy: kromě FC Forejt B ("béčko"), Deníku N ("enko") teoreticky i FC Forejt A ("áčko") a do poslední chvíle si nejsem schopný vybrat, za koho tedy budu hrát a na jakém postu. Možná za všechny. Čekám, že to někdo vyřeší za mě, ale pochopitelně je to každému fuk. Taky bych měl udělat nějaké fotky (dopadne to tak, že jich mám 600 a nemám čas je přebrat, ale aspoň už mám napsaný kus článku). 

Jako spolupořadatel taky kompletně zfušuju losování do skupin. Patrně to vypadalo jako manipulace ve snaze dostat naše veterány (a sebe sama) do co nejslabší skupiny, nicméně ve skutečnosti to byla jen neschopnost. 

Ale povedlo se: přestože se na hrotu rozvážně pohyboval legendární Péťa (Forejt; hostující Fíla na něj řval "Strejdo, střílej!"), v obraně Václav barokně přihrával soupeřům a místo kombinační hry jsme vsadili na klasický nakopávaný hnusofotbal, jsme v prvním zápase slavně přehráli tým Jedna noha netleská, s nimiž se tradičně přátelsky poměřujeme během zimní přestávky, 2:0. Následný zápas s Tutto Bene byl asi tak oboustranně zábavný jako daňové přiznání (oboustranné) a nemohl skončit jinak než bez branek. 

Pak dal Jiřina gól přímo z rohu, kterým zachránil plichtu s Kozou znezaneřáděnou (naši kamarádi, nevynechali jediný ročník!), a tím i šokující první místo v (slabé) skupině plné remíz.

Silná skupina byla pětičlenná. Hned zkraje se ukázalo, že moje ambice objevit se v různých dresech bude naplněna jen symbolicky. Můj Deník N totiž proti Forejtu A nastoupil ve stejný okamžik, kdy Forejt B se mnou v bráně přehrával Jednu nohu. Možná, kdybychom příští rok hráli na třetiny... Novináři nicméně i beze mě porazili naše áčko. 

Pětinásobní vítězové turnaje z Torolky měli chvíli předtím nečekaně namále proti nováčkům z Realu Holyně, když vyhráli jen 3:2. Zatímco Forejt A i Deník N sbírali body maximálně za remízy, a to jen sporadicky, o postup bojovaly zbylé tři týmy. Černý Petr vyšel na tým Na zdraví pana Macháčka a rozhodl o tom až poslední zápas ve skupině právě proti perifernímu Realu.

Mezitím občas zapršelo a holky se chodily zahřát do restaurace u hřiště čajem za osmdesát korun. Placky se třináctkou (zapomněl jsem samozřejmě na začátku vysvětlit či připomenout, že právě třináctku Piškot nosil na dresu) v pytlíku ubývaly a na atletické dráze se stranou těch lítých bojů připravovaly mladé atletky, načež vytáhly oštěpy a staly se z nich amazonky. 

Pak se hrálo semifinále, v němž jsme se se seniory octli jako ve snu,  a zároveň na druhém hřišti mač o sedmé místo. Deníku N, který je samozřejmě taky můj, už předtím odešel jeden ze stěžejních hráčů na opravdický fotbal, a tým tak neměl nikoho na střídání. Špatné svědomí, že jsem nechal kamarády v bryndě, jsem řešil manažersky: "Chlapi, kdo si chce kopnout za Enko?" verboval jsem hráče z našeho áčka zajídající v hospodě deváté místo. Bohužel se zvedl jen zraněný a poněkud malátný Kasper, ale zas celkem nadšeně. Na hřišti vše směřovalo k výkopu, nasměroval jsem tedy i Kaspera a poradil, ať vezme rozlišovák, protože hrají černí proti černým. 

Pak jsem doběhl na hřiště, dal rychlý rozhovor pro klubový Facebook a věnoval se zase chvilku herní činnosti. Real Holyně nás měl dle očekávání přejet výrazněji, ale ujal se až gól těsně pod poločasem, kdy jsem jako Petr Čech zkušeně podběhl centr, čímž jsem si po tom sežraném toustu a zosleném losování připsal konečně i nějakou tu herní minelu. Pak jsme dostali ještě jeden normální.

Trochu jsem polevil v koncentraci a zaostřil na vedlejší hřiště, jak se daří Enku s posilou Kasperem. Ten oděný v rozlišováku mohutně povzbuzoval: "Deník N, Deník N," což bylo v pořádku, ale moment, něco je divně - Enko hraje v černých dresech, rozlišováky mají Tutto Bene a těm asi nepřišlo divné, že za ně hraje někdo cizí. 

Kasperovi nadšení vydrželo až do konce, kdy "jeho" mužstvo zvítězilo nad "mým" mužstvem na penalty. "Ale moc rádi vás čteme," konejšil poražené kolegy jeden ze soupeřů. Kasperův příběh je o dobrosrdečnosti a zmatenosti a asi i panácích. A z mých organizačních lapsů byl tenhle rozhodně nejzábavnější.

Jelikož do finále přes Torolku překvapivě postoupila Jedna noha netleská, čekal na naše unavené (a hladové) seniory ještě zápas o třetí místo. Jeho osud určil až krásný gól akrobatickou patičkou zblízka, který jsem uznale ocenil, ač jsem jím byl ztrapněn. Veteráni posílení o několik najedených mladších kolegů pak měli pár zářnějších chvilek, ale i tenhle mač dopadl 0:2 a vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo, protože celkově se ta píčovina povedla. 

Nikdo se neporval, nezhádal, nezranil, a nadto bylo pohárové finále zase jednou napínavé. Zbývá říct, že vyhráli reprezentanti Holyně, a to až na penalty. A taky, že pokud si díky turnaji pár lidí na bráchu vzpomnělo, má to pro mě pořád velký smysl.

text Řízek, foto Ivana (Deník N) a Real Holyně, Hanka (Koza znezaneřáděná) a Ř.

TŘI TRIKA

Pokaždé přemýšlím, co se podělá tentokrát, a pokaždé oceňuju inovativnost toho podělávání.

Všech osm týmů dorazilo, slunce svítilo, ceny pro účastníky byly úhledně srovnány v dárkových taškách, které jsme doma našli (cedulku "Lukášovi od Ježíška" jsme s Maruškou na poslední chvíli sundali). Zkrátka to vypadalo, že jsme na nic nezapomněli a že dvanáctému ročníku Piškotova poháru v malém fotbale na kraji Krčského lesa nic nestojí v cestě.

Akorát že Piškotův pohár stál v cestě neznámým lidem, kteří na stejném hřišti hodlali hrát nějaký bezmála prvoligový zápas. Nejdřív jsme je s chápavým a vlídným úsměvem zaháněli, že si asi spletli místo a čas, jenže pak, jak těch lidí přibývalo, se začínalo ukazovat, že správce prostě hřiště (za nekřesťanský peníz) pronajal dvakrát.

Tady se zase ukázaly rozdíly mezi pořadateli: já jsem se chtěl nějak dohodnout a třeba i na chvíli uskromnit, Václav se (celkem oprávněně) vytočil doběla a hodlal to hnát skoro až do Štrasburku. Tam by panu správci hrozil úhrnný trest: obžaloba mu klade za vinu i to, že zapomněl odemknout šatny a že volal zpátky zrovna při minutě ticha.

První liga se nakonec vešla a zhruba hodinu koexistovala s naším turnajem, aniž by kdokoli přišel k úhoně anebo byl omezen na svých právech. 

A my jsme mohli začít hrát. Tedy hned poté, co vyřeším dilema, kdo vlastně jsem. Jsem pořadatel? Příležitostný fotograf? Útočník pořádajícího a letos velmi početného týmu FC Forejt? Brankář nově sestaveného, personálně skromného týmu Deníku N? Nebo dokonce útočník Deníku N pro případ, že jedna z našich hvězd nebude schopna běhat a sama skončí v brance? 

Díky příznivému losu (zápasy obou mých týmů se skoro nekryly) jsem řešení dilematu spíš odložil: v ukrutné zimě (sluníčko trochu klamalo tělem) jsem se na hřišti nadále pohyboval ve třech různých trikách a každé mělo svůj význam. 

V zeleném dresu Forejtu jsem se pustil do skupiny B. Jako střídající hráč, obdoba třináctého útočníka, jsem se občas proběhl po hřišti v nudném a opatrném utkání proti J. R. Clubu (0:0). Pak jsem zahodil zelené triko a natáhl černé, protože Deník N čekala turnajová premiéra proti Tutto Bene.

Pak jsem zahodil černé triko, protože Tutto Bene byli taky černí, a natáhl bílé triko, původně určené do branky. A o chvíli později jsem natáhl levačkou z velké dálky a mohutný gólman u tyče nebyl včas - to byl spektakulární gól na 1:1.

Nakonec jsme remizovali 2:2, přičemž jsem se ochomýtl i v další klíčové situaci: dostal jsem ve vápně kopačkou do hlavy (tuhle tradici jsem zahájil loni). Jenže hvězdný kolega David, který na chvíli opustil branku, nařízenou penaltu poslal do tyče. Už tehdy mě napadlo, že nás to bude mrzet, a taky že jo.

Těžší úkol bylo neztrapnit se proti favorizované Torolce, která Piškotův pohár už čtyřikrát vyhrála a působí podle některých zdrojů momentálně ve třetí malé lize. My v Enku sice nabízíme prvotřídní zpravodajství a publicistiku, ale fotbalově se teprve hledáme. Torolka však taky trochu tápala. První polovinu jsme tentokrát se mnou v brance (v bílém triku) celkem bez obtíží drželi bezbrankovou remízu, jenže pak jsme se na pár minut zamysleli a rázem prohrávali 1:4. Konečné skóre 2:5 více méně odpovídalo obrazu hry, kdy nás sice mleli, ale kulhající David občas sebral míč a dal gól. Tohle nás asi zas tak mrzet nemuselo. 

Kamarádi z Forejtu (beze mě) mezitím prohráli s týmem Na zdraví pana Macháčka, který byl papírově nejsilnějším členem jejich skupiny. Do semifinále ale pořád vedla relativně schůdná cesta. Forejt potřeboval nejdřív jakkoli porazit Kozu znezaneřáděnou (sympaťáky, kteří na turnaji nechyběli ani jednou) a pak doufat, že si hegemon skupiny Macháček poradí s J.R. Clubem (mohl by, když je ten hegemon).

V obdobné situaci se shodou okolností octl i můj druhý tým: potřeboval nutně porazit mužstvo Jedna noha netleská, ideálně větším rozdílem, a pak držet palce Torolce, aby přejela Tutto Bene (taky by mohla, když pořád vyhrává). Poločasový výsledek 0:0 však nevypadal, že by se to mohlo povést, přemístili mě proto do branky a stále víc kulhajícího Davida do útoku. Vyplatilo se: s kolegou Prokopem zařídili výhru 3:1 a naděje žila.

Jelikož Forejt porazil Kozu 3:0 (v závěru jsem se mihl v jeho sestavě, a dokonce běžel sám na branku, ale zvoral jsem to), zelená i černá trika shodně čekala, jaký osud jim určí jejich soupeři.

A ti je vypekli: J.R. Club (doslova) vybojoval vítězství nad Macháčkem a přeskočil Forejta a lenivá Torolka byla daleka tomu, aby vyhrála o potřebné tři góly nad Tutto Bene: zápas skončil remízou. Oběma týmům s mou spoluúčastí tak k postupu chyběl jediný bod - to je třeba ta neproměněná penalta.

Torolce stáli v cestě zkušení a už celkem uklidnění hráči J.R. Clubu, ale překvapení nenastalo, stejně jako v semifinále, kde Macháček přejel Tutto Bene. Zkrátka se ukázalo, že tyto týmy hrají dobře, jen když potřebují vyřadit Forejta a Deník N. 

Moje schizofrenie vyvrcholila v zápase o páté místo, kde se oba moje týmy potkaly. Oblékl jsem opět černé triko, ale měl jsem pochopitelně chvílemi tendenci přihrávat kolegům v zeleném, jelikož s některými z nich hraju 19 let.

Po vyrovnaném poločase dvou už trochu malátných týmů vše dospělo k bizarní pointě: vítěznou branku na 2:1 jsem našemu novému gólmanovi Kasperovi vstřelil právě já. Jasně, že jsem ten gól oslavil - prostě jsem měl radost. Takže Enko páté, Forejt šestý, Jedna noha netleská sedmá a Koza znezaneřáděná osmá. A dál? 

Třetí místo bral J.R. Club a zprvu vyrovnané finále pak v poměru 4:1 nepřekvapivě ovládla Torolka. Zvednout pohár pro vítěze nad hlavu však bylo letos výrazně těžší, neboť jsme nechali předělat podstavec, který je nově z mramoru. 

Usoudili jsme, že fotbalu bylo až dost (pro příště zkrátíme poločas na milosrdnějších 13 minut; ostatně půjde o 13. ročník a brácha hrával v dresu s třináctkou, takže to bude vypadat jako nějaká sofistikovaná numerologie). Rozdali jsme vše, co jsme měli, zjistili jsme, že máme strašný hlad, a přemístili se do tradiční nálevny na Zelené lišce. To už jsem měl zase zelené tričko Forejtu, protože kolegové v černém vzali po turnaji děti na Slavii, což mě míjí.

Nejdřív to vypadalo na komplikovaný vztah, když Matyáš rozzuřil uštvaného vrchního tím, že si objednal (problematický a časově náročný) čaj. Nakonec to bylo příjemné posezení plné nečekaných a podnětných informací.

Dozvěděli jsme se, že jeden z našich nových spoluhráčů rapuje, jiný drátuje divadla a třetí nějak figuroval v rodině přítelkyně, dcery nebo matky Karlose Vémoly (ztratil jsem se v tom, navíc to bylo slovensky), ale teď je před nimi nějak na útěku či co.

Skončilo to pochopitelně tím, že jsme své dva nejvěrnější spoluhráče, které jsem odsoudil k šestému místu, a ještě jsem u toho trapně jásal jak v televizi, pozval k nám domů na panáka, přičemž Maruška nepředstíranou radostí protočila panenky. Co se asi podělá příště?

text Řízek, foto Kuba Plíhal

BEZ BODÍKŮ

Pojedenácté jsme uspořádali fotbalový Piškotův pohár a bylo to letos mimořádně spletité. Hráli jsme místo běžného března v úchylném termínu těsně před prázdninami. Dvě mužstva nám odřekla účast prakticky simultánně a nikde poblíž žádná další nebyla. Nemám Billa kartičku, takže jsme nedostali slevu při nákupu tatranek a dalších nezbytností. Václav zapomněl, že má jít na test, a tak vyrazil těsně před začátkem (ale stihl to). Chyběl nám náš nejlepší obránce, protože fotil spoušť po tornádu. Hedvika mi usnula v kočárku až padesát metrů před Děkankou, kde se hrálo, přesně na třicet pět sekund, takže nepochybně bude protivná. A ta záležitost s poháry, to si zaslouží vlastní odstavec nebo možná dva.

Drahocenně se tvářící, ale ve skutečnosti spíš plastové ceny pro vítěze k našemu turnaji patří podobně jako korková nástěnka a Václavovy proslovy. Každá prodejna, v níž jsem je historicky sháněl, má prakticky týž sortiment: vypadá to, že nakupují od stejného čínského dodavatele. Tyto prefabrikáty se následně kreativně vylepšují nalepením emblému s nějakým fotbalovým motivem (typicky míč), aby to "vypadalo hezky", dále zpravidla požaduji cca 5 ks štítků s nápisem Piškotův pohár - druhé místo, nejlepší střelec a tak. 

Není na tom nic zas tak složitého, bohužel jsem si chtěl usnadnit práci a ušetřil čas a hodlal poháry nakoupit v Benešově, protože máme poblíž chatu a zrovna jsme tam byli. Prodejna je na náměstí a kromě pohárů a sportovních potřeb nabízí kupodivu i hudební nástroje (nejen housle, haha). Z prvního kontaktu, desetiminutového telefonátu (v pondělí) jsem byl v rozpacích, ale osoba na druhém konci drátu si mé požadavky poznamenala a slíbila, že to bude tentýž den odpoledne připraveno. Nebylo, protože pán měl frmol – "lidi nakupovali nafukovací věci, jak je horko". Nebylo ani v úterý, "zapomněl jsem, že jdu na očkování" atd. Tím, že jsme v úterý odjeli z chaty, se plánované časové výhody nepodařilo dosáhnout, ba naopak . Nebylo to ani ve čtvrtek (už ani nevím proč, ale už to aspoň "měl na stole", ovšemže nehotové). V pátek tam tak musela zajet žena, cestou byla bouračka, zácpa a kdovíco ("přivezla jsem ty posraný poháry z posranýho Benešova"). Byly ale docela hezké a na nás zas žádný nezbyl.

Tím se dostáváme k průběhu turnaje, který se vydařil, třebaže byl prost překvapení. Zúčastnil se ho jeden silný tým, jeden o trochu slabší, kterému nedorazil brankář, a dva srovnatelně slabé. Předpokládal jsem proto, že si největší dávku ostudy uřízneme hned v prvním zápase proti Torolce, která si z loňska přivezla putovní pohár, jenže se sešlo vícero pozitivních faktorů: ještě jsme měli sílu běhat, soupeř se teprve rozjížděl a nám podobně jako ve zbytku turnaje zachytal gólman Kuba. Sice jsme prohráli, ale jen 0:3.

 

Není to samozřejmě k jásání, ale leckteré jiné týmy nám to mohly závidět. Začala se však bezezbytku, a možná až moc, naplňovat moje slova ze zahájení turnaje, a sice, že mě brácha Piškot mnoho věcí naučil, fotbal bohužel fakt ne. Co jsem se na sklonku řekněme kariéry přesunul do útoku, je to obzvláště vidět. "Nedostal jsem se ke střele, zejména proto, že jsem se nedostal k míči," analyzoval jsem svůj výkon za souhlasného pokyvování spoluhráčů a tušil, že bude ještě hůř. Vlastně jsem jednou vystřelil zády, když mě kapitán Matyáš trefil.

Brankář nedorazil týmu Na zdraví pana Macháčka, nicméně náš Kuba velmi ochotně zaskočil. Koza znezaneřáděná favorita trápila, ale nakonec utkání skončilo 3:1 a patřilo k těm vyrovnanějším. Na rozdíl od následujícího duelu, kdy jsme chtěli vlétnout na Macháčky, kteří hráli druhý zápas v řadě a nemohli ani střídat. Místo toho jsme předvedli něco divného a smutného a prohráli milosrdných 0:5. Fuj.

 

Šli jsme na pivo, Péťa předal funkci pokladníka (nebyla to reakce na předchozí ostudu, ale na to, že už několik let nehraje, nicméně pokladník byl výborný, díky moc za to – hrozný voser, mnohem horší než dělat vedoucího mužstva). Generační obměna je tím završena - Vašek už dříve předal pásku a já chtě nechtě rukavice. Mohli jsme se začít soustředit na to, co nám zbývalo, tedy boj o předposlední místo. Případně si dát ještě jedno pivo nebo limonádu, protože začínalo být fakt horko.

A pak se na hřiště vrátila Torolka, smetla Kozu znezaneřáděnou 4:0, a tak bylo jasné, že poslední dva zápasy ve skupině budou o ničem, respektive pouhou generálkou před finále a zápasem o třetí místo. Ti horší, tedy my a Koza, k tomu přistoupili jinak než ti lepší: vzájemný zápas byl kulantně řečeno chudý na zajímavé situace a nemohl skončit jinak než 0:0.

Když jsme se o půl hodiny později potkali naostro, bylo to přeci jen zajímavější. Zase jsme brzo prohrávali, ale šance byly. Já už jsem třeba vůbec nemohl, což jsem svérázně řešil tak, že jsem skoro nechodil ze hřiště střídat. Filip, náš nejlepší hráč v poli, trefil už asi čtvrtou tyčku, ale připravil Danovi krásným pasem vyrovnávací gól, náš jediný na turnaji. Jenže Koza pár minut před koncem šla znovu do vedení. 

S ubývajícím časem jsem byl bohužel stále častěji u míče. Filip mi nezištně nahrával v situacích, kdy by sám býval mohl třeba trefit tyč. Já jsem se zpravidla nějak divně zamotal, nebo mi to jako pár vteřin před koncem vyšlo na ještě nešikovnější levou, nebo jsem pro jistotu sám spadl a pak přesvědčoval rozhodčího, že to fakt faul nebyl. Prostě už to skončilo 1:2 a místo pohárů dostaneme dětské šampaňské, které jsme včera nevýhodně koupili bez Billa kartičky a bodíků.

Torolka si v generálce na finále pohrála s Macháčkem 8:0. Jeho hráči tak před odvetou celkem logicky hledali někoho ochotného stoupnout si do branky. Kuba byl unavený, tak jsem se nakonec odhodlal já. Přitom jsem (si) sliboval, že po blbě zlomeném prstu už chytat nebudu.

Utkání bylo přeci jen vyrovnanější, dokonce Torolka i poprvé inkasovala. Za stavu 1:1 jsem se odvážně nebo spíš nerozvážně vrhl komusi k nohám a pak se mi zatmělo před očima. Hlava ale vydržela (později potvrzeno rentgenem), jen mám teď díky čísi kopačce na pravém spánku tetování jako Robert Rosenberg (tím veškerá podobnost bohužel končí).

O poločase za pořád ještě přijatelného stavu 1:2 jsem dal na důrazné doporučení manželky a mlčenlivého souhlasu nemluvněte (které vůbec nebylo protivné) a vystřídal mě Kuba, jemuž zrovna schnul diplom pro nejlepšího brankáře. Finále skončilo 1:3, a pohár si tak může odvézt opět Torolka.

Jenže ne hned. Nejprve musíme nechat upravit a zvětšit podstavec, protože se tam už všechna její vítězství nevejdou. Přemýšlím, kde to nechám udělat – napadá mě Benešov...

text Řízek, fotky Ř., Péťa, Milhauz, Hanka a další

JEDEN HEZKÝ MOMENT

Jako se dnes dalo s úžasem sledovat přistání soukromé vesmírné lodi Crew Dragon vezoucí živé astronauty u Mezinárodní vesmírné stanice, koukal jsem s otevřenými ústy na rvačku pár minut před koncem finále Piškotova poháru v malém fotbale. Kvalita emocí byla, pravda, různá, nicméně v obou případech platilo, že něco takového tu bylo vůbec poprvé. Pokud tu vřavu Piškot odněkud pozoroval, musel z těch brunátných lidí, kterým ruply nervy, mít srandu. Slyším ty sžíravé glosy.

Desátý ročník jeho poháru, podobně jako jiné významné sportovní podniky s mnohaletou tradicí, bojoval s nemocí covid-19. Na rozdíl třeba od Bostonského maratonu se díky nezměrné píli organizačního týmu podařilo najít náhradní termín, který se hodil i šestici účastníků. Bylo to oproti minulým letům jisté zmenšení této události, ale ukázalo se v řadě aspektů jako velmi praktické.

Celý turnaj probíhal za zpřísněných hygienických opatření. Bylo to opravdu ostré: v předvečer turnaje, při tradičním nákupu tatranek, zlevněných sektů a dalšího občerstvení se kolega, spolupředseda turnaje zamyslel a zavrhl jablka jakožto ovoce, které se v polních podmínkách obtížně dezinfikuje. Banány naštěstí prošly, neboť jsou hermeticky obaleny sterilní slupkou. Měli jsme i dezinfekční gely. Ten náš nám ale někdo sebral.

Hrálo se na Děkance ve dvou tříčlenných skupinách. Do áčka jsem nalosoval nás, týmy Na zdraví pana Macháčka a Jedna noha netleská. Ve druhé skupině bojovali hráči dvojnásobného mistra Torolky, desetinásobného účastníka (a jednou i vítěze) Kozy znezaneřáděné a J.R. Clubu.

Náš FC Forejt prošel důkladnou proměnou, kterou doceníme asi až časem. Sešlo se nás neuvěřitelných jedenáct, což bylo na jednu stranu skvělé, na druhou stranu nikdo moc netušil, kde a co má hrát. Věděli jsme akorát, že gólman Karel bude muset na první zápas do pole, protože si Kuba nevzal kopačky (táta mu pro ně sjede) a že bývalý gólman (já) bude někde běhat mimo dění. Druhý problém je, že to obecně moc neumíme.

Macháček nás zcela převálcoval. Pomohl mu náš stoper Kubajz vlastňákem, další dva góly už zvládli hráči v modrém dát sami. Nedostali jsme se skoro za půlku. Já jsem byl u míče asi třikrát, z toho dvakrát jsem ho poslal do autu a jednou rovnou soupeři.

Byla to studená sprcha, byť ne tak zcela nečekaná. Druhý zápas s Jedna noha netleská tak byl poslední šancí, jak nezůstat mimo play-off. Tentokrát to bylo vyrovnanější, ale dost jsme vzadu hořeli, přestože nový kapitán Matyáš organizoval, jak mohl.

Karel, jehož příjmení si ještě nepamatujeme (jak se ukázalo později, když jsme mu chtěli dát diplom pro nejlepšího brankáře), chytil tři jisté góly, penaltu a asi patnáct střel. A pak zase zaúřadoval Kubajz a s druhým vlastním gólem se stal naším nejlepším střelcem. Mohli jsme ale aspoň vyrovnat: míč se zatoulal proti mé opírací levé noze, zavřel jsem oči a očekával, že střela skončí někde na zahradě před kolejní diskotékou Madona. Ale kupodivu to letělo do horního rohu branky, jenže zpropadený gólman to vytáhl. A měli jsme tam ještě jeden hezký moment, však o něm ještě uslyšíte. Ještě mnohokrát.

Prohráli jsme 0:1 a bylo jasné, že pohár ani jakékoli kvalitní umístění nás letos opět nečeká. Naopak, rychleji se z turnaje ani fyzicky nedalo vypadnout.

Zbývalo zhruba dvě a půl hodiny čekat na soupeře pro zápas o páté místo a sledovat, co se děje v druhé skupině, a zhruba stejně dlouho si spalovat pod nečekaně ostrým sluncem ksichty i pleši a čekat na zahrádce na krkovičky a kuřecí steaky z grilu. Čas jsme ukrajovali pivem a rozebíráním jediného zaznamenání hodného hezkého momentu: Kubajzovy geniální kolmice, která mě našla na pravém křídle a vyslala mě ke zteči s jediným obráncem. Tomu jsem prostě utekl; zbývalo jen nějak kloudně najít volného spoluhráče před brankou. To už jsem nezvládl. Ale ta kolmice! Ta kolmice neměla chybu.

Torolka zatím v brankově chudším béčku porazila J.R. Club 1:0 a ten si ve stejném poměru zase poradil s Kozou znezaneřáděnou. Málem mi pak zaskočil hranolek, když se Koza nečekaně ujala vedení 1:0 nad Torolkou. V tu chvíli totiž zavládla ve skupině B totální remíza, ekvilibrium, Achillova patová situace, nebo jak to nazvat. Kdo by za této situace postupoval, je ve hvězdách: řešení jsme nicméně bryskně vymysleli (penaltový megarozstřel s využitím neutrálního brankáře, jehož příjmení si nepamatujeme). I tak jsem ale nepokrytě jásal, když Torolka vyrovnala a vzápětí otočila na 2:1. A to mám Kozu moc rád.

Jelikož Na zdraví pana Macháčka přejeli i Jednu nohu netleská (4:2), v semifinále potkali J. R. Club a deklasovali ho. Torolka zase přešla přes Jednu nohu, no a na nás zbyla Koza znezaneřáděná.

Utkání, do kterého jsme nastoupili v krásných bílých turnajových trikách (další letošní "poprvé") s Piškotovou třináctkou na zádech, oboustranně ovlivnila dlouhá pauza, omamné a psychotropní látky a pivo. A taky to, že to moc neumíme. Nebylo to příliš ke koukání, ale to nám vždy vyhovovalo. Chvílemi to vypadalo, že nikdo žádný gól ani dát nechce, naštěstí brácha Kuba se už přezul a zblízka nezaváhal. Pak jsem si připsal ještě kanadský bod za špatnou přihrávku na Filipa, který opět ukázal, že fotbal hrát umí, a i přesto hraje s námi (2:0). Nebyli jsme poslední, čímž jsme splnili plán. A buďme realisté. Na druhou stranu, ta kolmice! Na té se dá stavět.

Když si J.R. Club poradil s Jednou nohou v zápase o třetí místo, nastalo finále. V bezesporu nejkvalitnějším zápase turnaje byla Torolka proti Na zdraví pana Macháčka lepší a šla do vedení. Druhá půlka začala obdobně, avšak z utkání se stával zápas v prapůvodním slova smyslu: sledovali jsme nervózní okopávanou s vytrvalým lkaním na údajnou nepřízeň rozhodčího, provokováním, nadávkami a více či méně zákeřnými fauly. Seděli jsme se ženou na lavici za plotem a čekali, až (a jak) to skončí. Skončil to Vašek, když se to skutečně začalo rvát. Stačilo, 1:0, vyhrála Torolka, gratulujeme.

Zhodnocení turnaje bylo rámováno němými i vyřčenými výčitkami, zpytováním svědomí, omluvami a usmiřováním. Zakopaný tomahavk měl podobu tácu s panáky tuzemáku. Už se k tomu nevracejme; raději jsme se vrátili k pivu a k diskusi o té geniální kolmici. Mimoto jsem se pokoušel našeho španělského technika, který se tak rád topí v kličkách, když je poslední, naučit vyslovovat "Kozel". Přes mou snahu trvá na [ko-sel]. Pak zůstalo zdravé, historické jádro Forejtu a Torolka s pohárem, který si (s pochopitelnými výhradami) zasloužila.

Tu vesmírnou loď jsem dnes samozřejmě prošvihl, zapnul jsem televizi o pár minut později. Takže jsem to neviděl. Jako vy tu kolmici. Všichni jsme o hodně přišli.

text Řízek, foto Kubajz, Alex, Maruška a další

P.S. Děkujeme všem, kteří nám jakkoli pomohli s organizací.
P.P.S. Více fotek zde.

PIŠKOTŮV NEPOHÁR

Měl to být nejlepší Piškotův pohár v dějinách. Místa v obou základních skupinách se vyprodala za 23 hodin. O putovní trofej se mělo utkat osm fotbalových týmů včetně obhájců loňského prvenství. Nejlepší střelec turnaje měl dokonce vyfasovat voucher na pobyt na Labské boudě pro dvě osoby se snídaní (takže si s sebou do 1340 metrů nad mořem mohl hypoteticky vzít třeba nejlepšího brankáře). Nakonec, když je to ten jubilejní desátý ročník, nechali jsme vyrobit trika. Jsou moc pěkná a mám jich plnou bednu.

Pointu není složité uhádnout: někde na druhém konci světa někdo sežral nedovařeného luskouna, který předtím sežral vadného netopýra, a rozjel se divný dystopický film s prvky blbé komedie. Jedním z bolestných, ale zároveň těch globálně nejméně tragických důsledků bylo odložení našeho turnaje na neurčito.

Zmatená tisková konference vlády kvůli hrozbě nákazy nejdříve zrušila akce nad sto osob. Na našem turnaji by se druhou březnovou sobotu pravděpodobně bývalo sešlo takových osmdesát, devadesát lidí. Přes různé vychytralé nápady jsme už tehdy byli o krok před ostatními, jak říká Babiš, a turnaj jsme odpískali.

Co dělat, když se nemůže hrát? Půjdeme aspoň týmově do hospody a dáme si na bráchovu počest do nosu (svíčková se šesti, výpečky, nebo možná smažák) a vzpomínkového panáka, nebo i dva. V sobotu ráno jdu v noci čurat, chci být nenápadný jako v reklamách na přípravky na prostatu, a tak v předsíni nerozsvěcím a cestou zpět zavadím dlahou na zlomeném prstu o prázdnou láhev od vína, která na botníku marně čekala, až ji někdo odnese do zeleného kontejneru.

Zatímco se láhev kymácí a snaží se to ustát, uléhám, načež nás o pár vteřin později vyžene z postele gong oznamující tříštění skla o dlaždice. Jsou asi tři hodiny ráno, žena mžourá do mobilu a zjišťuje, že se vláda v noci pod rouškou tmy rozhodla od sobotních šesti zavřít většinu obchodů a veškeré hospody. Zatímco v polospánku sepisuju článek na náš zpravodajský web (díky mé nešikovnosti budou čtenáři s insomnií informováni včas), rozmrzele mi dochází, že týmový oběd v nedaleké restauraci, na který se Piškotův pohár smrskl, se rovněž odkládá na neurčito.

Za úsvitu vymyslím alternativu: pozvu spoluhráče domů. Vezmu z našeho špajzu veškeré zbylé lahve z narozeninové sklizně a objednáme třeba pizzu, spíš několik. Péťa povypráví o tom, jak se mu učí ve škole bez dětí, Kája se svěří, jak mu dorůstá klíční kost, já budu mlít o práci za časů koronaviru a zbytek obstará Václavovo řečnění.

Ten z nápadu není překvapivě vůbec nadšen. Navrhuje, že místo toho vytvoříme hlouček v parku. A tak si říkám, proč vlastně ne.

A jdeme do Pankráckého parku, je krásný den. Sedíme na lavičce před zavřenou kavárnou, lidi ještě nemají roušky a legálně tvoří hloučky, na trávě dorostenky metají hvězdy a děti si hrají s červeným letadlem, které dokáže vyletět děsně vysoko, ale soustavně přistává v korunách okolních stromů. "Tak na Adama," zavelí kapitán a zavelí ještě několikrát. Než dorostenky zmizí a místo nich se objeví jeho žena a dvě děti. Procházka pokračuje v podobném duchu, ale v sousedním parku. Z Kavčích hor je vidět panorama Hradu a někde za ním se rýsuje hora Vlhošť, tvrdí Kája. Přijde mi to jako blbošť, ale kdoví. Koukej na ty psy, jak blbnou, nebo co to vlastně dělají.

Taky blbneme. Ale pohár letos bude. Musí, když už mám ty trička.

text a fotky Řízek