NEDĚLE, OSVÍCENÍ A VODOPÁDY

Zapomněl jsem doma klíče od auta, které jsme si chtěli vyzvednout, až se budeme vracet z výletu do Berouna a okolí. Ujel nám vlak, koupil jsem snoubence šneka s rozinkami, které nesnáší, a zkazil jsem nám neděli. A na hlavním nádraží, sotva jsme se vynořili z metra, zhasla všechna světla, informační panely i Burger King a proud prý vypadl i v podstatné části Prahy. I za to jsem patrně mohl já. V neděli se mi totiž zpravidla moc nedaří.

Naše výlety vedou vždy do kopce.

Když proud zase nahodili, ve vlaku v koženkovém kupé jsme se od dvou turistek (jedné dominantní, druhé výrazně submisivní) ve středním věku omylem dozvěděli, že Tomáš tu dovolenou vždycky skvěle zařídí, Daníka akorát budou muset omluvit ve škole a další důležité věci.

Maruška zarytě mlčela, protože k tomu neměla co říci a protože jsem nám zase zkazil neděli. Tak jako minulý týden, kdy jsme museli jet na blbej závod do kopce, kde jsem schválně moc zatáhl ruční brzdu u auta, aby se Maruška nemohla rozjet, navíc jsem pak musel na fotbal a nakonec jsem při vyklápění rozbil skvělou bábovku.

Abych to trochu zachránil, slíbil jsem Marušce modré z nebe a vodopády a hodlal jsem to splnit. Po červené jsme kolem smetištního okraje Berouna dospěli k tamní nemocnici, která vypadá luxusně, a navíc jí přistavují další křídlo a něco, co vypadá jako golfové hřiště. "Jen co si pan doktor vylepší hendikep, vrhne se na ten váš," žertovali jsme cestou do táhlého kopce k nejmladšímu památnému dubu v okolí a dále do Svatého Jana pod Skalou.

Tady je hrozně nebezpečná lávka.

Prohlédli jsme si podzemní poustevníkovu sluj a přesunuli jsme se do hospůdky U Krobiána na honosný oběd pod modrým z nebe s antikoncepční přísadou uřvaných dětí a vrzajícího kolečka, na němž se tyto uřvané děti soustavně vozily. Přes rozcestí Propadlé vody a další dlouhé kopce jsme se pak opravdu vynořili u vodopádů. Seděla u nich divná meditující paní v nezjištěné fázi nirvány a cosi si pobrukovala. V potůčku vinoucím se lesem zatím dováděli pejskové.

Tady se natáčejí horory.

Bubovické vodopády jsou moc pěkné, ale co do velikosti skromné, takže jsem se trochu obával, že se jim snoubenka vysměje, jako asi pětimetrovému pokusu o ferraty opodál anebo mým jakýmkoli snahám o romantiku. Ale Maruška vypadala spokojeně. Potůček se snažil, hezky šuměl a po dopadu do asi metrové hloubky vytvářel i jakési vodopádovité šplouchání a hučení. A vyloženě nadšení potom vzbudila nedaleká Kubrychtova bouda, v níž pan Kubrick určitě natočil snímek Osvícení.

Kdyby výluka byla delší, přespali
bychom tady.

Nadšení opadlo, když jsme došli do Srbska a zjistili jsme, že nám o pár minut ujel vlak a další se na nádraží objeví asi za padesát minut, kvůli jakési zpropadené výluce. Navíc v Srbsku, kde není normální nádraží, ale jen jakási kukaň, kupodivu prodávají lístky, což jsme zjistili až ve vlaku.

Zahanbeně jsem zaplatil přirážku, ale jelikož do nedělní půlnoci už žádný lapsus podobný zničení bábovky nepřišel, dá se očekávat, že příští neděle bude už dokonalá.

text a fotky Řízek