“Radku, já mám plán,” napsal mi Lukáš a já hned věděl, že to nebude nic normálního. Původně jsem za ním přišel s myšlenkou, že bychom se po dlouhé době mohli zase potkat při běhu. Při něčem, čemu se mezi námi běžci říká long run. Jenže Lukáš mě ani nenechal prezentovat mou představu o společném sobotním dopoledni a ujal se organizace:
“Nastuduj si Radotínské kolo Jardy Baráka,” odkázal mě už na 54. ročník turistické akce, kterou pořádá tamější oddíl Klubu českých turistů. Lidé si zaplatí 25 korun (pozor, členové klubu jen 20!) a od časného rána vyrážejí od radotínské sokolovny na různě dlouhé okruhy krajinou Českého krasu a po cestě sbírají na kontrolních bodech razítka.
Jeden z okruhů měří 28 kilometrů, další 37. Nemusíme plánovat trasu a dokonce máme na výběr, pomyslel jsem si. Vlastně mi to přišlo jako fajn nápad, což mě mohlo hned zarazit. Lukáš nemívá dobré nápady. A ani tenhle nebyl bůhvíjak skvělý.
Hned vzápětí se totiž ukázalo, že každý má o onom long runu trošku jiné představy. Součástí Radotínského kola Jardy Baráka je totiž i padesátikilometrový okruh. “A ten je právě nejhezčí,” vysvětloval Lukáš, proč chce běžet zrovna tenhle. Jako by člověku, který 24 hodin v kuse jezdí na kole po osm kilometrů dlouhém okruhu, záleželo na tom, jak je daná trasa krásná.
Nicméně jsme se nakonec dohodli, i když jsem věděl, že mi to dost naruší tréninkový plán. Pondělní intervalový trénink tak padá. A pobolívající zadní stehenní sval budu raději taky ignorovat. I přesto jsem si to před svým ne moc dobrým trenérem, tedy sám sebou, nějak obhájil. Nabulíkoval jsem mu, že kdybych cítil, že budu mít hodně unavené nohy, tak to na 35. kilometru v Dobřichovicích ukončím a zpátky dojedu vlakem.
V Radotíně jsme si dali sraz hned ráno. Bylo slunné počasí, ale v půlce října dost chladné. Tak akorát na to, abych poprvé po létě oblékl na běhání dlouhé kalhoty. I tak se mi z auta ven do zimy nechtělo. Lukáš už netrpělivě přešlapoval u radotínské sokolovny. V kraťasech, tričku a slabé mikině. “Jsi nějak nalehko, ne?” divil jsem se jeho oblečení. Mou poznámku vyslyšel, odběhl do auta a vrátil se. V kraťasech, tričku a bez mikiny. Chvilku jsem si vedle něho připadal nepatřičně. Zvlášť když se sám občas divím, jak zbytečně moc nabalení někteří lidé běhají.
Brzy mě však zachránil náhodný kolemjdoucí. “Tak já přemýšlel, jestli si už mám vzít zimní bundu, a teď vidím vás,” nechápal starší pán.
A pak už se prostě běželo. Chvilku po silnici, chvilku po cyklostezce, ale hlavně po krásných trailových cestičkách. Bylo se čím kochat. A to tak, že jsme málem zašlápli ohroženého mloka skvrnitého.
První lidi na padesátikilometrovém okruhu jsme potkali až za několik kilometrů. Neběželi, šli. Koneckonců taky je to turistická akce, ne běžecká. Jestliže oni nestačili našemu běžeckému tempu, my zase nestačili jejich tempu pití. Zatímco mně v softflasce chybělo sotva pár loků, oni už finišovali s lahví rumu. Co na tom, že ještě nebylo ani poledne. I když jim nápoj ve flašce docházel (nicméně tuším, že v batohu měli ještě další), nabídli i nám. Odmítli jsme.
Zastávku na hody jsme si totiž naplánovali až do Dobřichovic. To, že bych to tam ukončil a dojel zpátky vlakem, nepřipadalo v úvahu. A věděl to i Lukáš. Vůbec se mě neptal, jestli to teda s ním poběžím celé. Zato mě opakovaně vyzýval, ať klidně běžím napřed a nezdržuji se s ním.
V Dobřichovicích jsme našli útulnou kavárnu, která se vyznačovala tím, že všechno nabízené zboží mělo dvě cenovky – jednu pro platbu kartou, druhou pro platbu v hotovosti. Jelikož jsem z podobných několikahodinových běhů zvyklý konzumovat takřka výhradně sportovní stravu, především gely, poprosil jsem prodavačku pouze o kofolu a jeden makový koláč. Na víc jsem chuť neměl.
Jenže pak jsem se otočil na Lukáše a viděl jsem před ním kávu a hlavně velký čokoládový sachr. “Tak ty koláče prosím dva,” vypadlo mi neuvážlivě z úst. Nejdříve jsem nemohl dopustit, že by Lukáš odběhl víc, teď ani to, že by toho víc snědl. Jaká chyba!
Zatímco Lukáše enormní příjem cukrů vytáhl z krize, mě dva makové koláče, které vlastně ani moc nemusím, do krize hodily. Zatímco Lukáš na závěrečných patnácti kilometrech slušným tempem upaloval, já jsem bojoval s tím, aby z makových koláčů nebyly koláče na silnici, které většinou člověk potkává před nepříliš dobrými bary. Koláče jsem nakonec udržel a jen tak tak jsem se udržel i za letícím Lukášem.
Po nějakých pěti hodinách, přičemž půl hodiny jsme strávili v kavárně, jsme se vrátili na místo, odkud jsme startovali. Za výkon jsme dostali propisku, horký čaj a pár sušenek. Organizátoři si nás pak fotili, jako bychom právě oběhli celou republiku. Ne, Lukáši, na to nemysli!
Jedinou kaňkou nakonec bylo to, že Lukáš se rozkmotřil se svým kamarádem Vaškem. Chtěl běžet taky. Jenže Lukáš mu řekl, že je “prostě moc pomalej”. Pak dodal, že si myslí, že ho “trochu nasral”.
Ukázalo se, že to nebylo jenom trochu. K usmíření ale nakonec přece jen došlo. To je také důvod, proč tento blog vychází se zpožděním. Cítil jsem se provinile, ač nevinně, a nechtěl jsem Vaškovi prohlubovat bolest způsobenou kamarádovou zradou.
Nebýt toho, bylo to krásné sobotní dopoledne. “Příště vymýšlíš píčovinu ty, jo?” loučil se mnou Lukáš u radotínské sokolovny. Tak jo!
