MILHAUZOVA POBŘEŽNÍ HLÍDKA

 Neměl jsem v sobotu v osm ráno nic na práci - znáte to, vstanete si o víkendu tak ze zvyku v sedm, nevíte coby, tak si řeknete, že se podíváte do práce. Odpoledne bude teplo, tak jsem si řekl, že pojedu na kole, dokud je ještě ranní umrzlá rosa.

Začnu reklamou na nový díl cyklostezky z Braníka do Modřan, přímo po břehu Vltavy. Potkáte bagříky, Ukrajince a ceduli zákaz vstupu, kterou všichni zařadili do ignore-listu, tak jsem se společensky připojil.

Cesta je díky novému asfaltu republikovým unikátem, čili je vhodná i pro silniční kola, která na českých silnicích a chodnících s láskyplně namalovanou značkou cyklisty mají jinak asi velice dlouhou životnost, viděl bych ji tak na osmičku posléze ležatou.

Cesta je to adrenalinová, poněvadž ještě nejsou nainstalovány sítě podél golfového hřiště. Magistrát či osoba zodpovědná sa jistě včil stydí. Nicméně i přes lehce přehlédnutelný nádech nihilismu je to cesta romantická a po dokončení bude jistě příjemnou změnou, oproti industriálnější částí vedenou cestou současnou.

Na Přístavišti se flákalo pár policistů fotících kachny. Nic, co by člověka překvapilo či zaujalo. Když však připlouvala i policejní bárka, začal jsem mít pocit, že možná nepůjde jen o sobotní dýchánek zašívajících se strážníků. Všiml jsem si ležící osoby, která vypadala tak trochu, jako že dýchánek už nerozdýchá. Když přišli strážníci s černým pytlem, začalo to vypadat, že opravdu o piknik asi nepůjde. Začal jsem si připadat trochu jako v americkém seriálu typu CSI Přístaviště.

Všechno šlo rychle, precizně, foťáky ověnčené několika blesky, kufříky forenzních doplňků, dobře vypadající a slušně oblečení vyšetřovatelé. Bylo vidět, jak jsou zkušení, jeden odkryl osobu ve "spacáku", hned znovu zakryl, pokrčil rameny a fotil kachničky. Jednoznačně mluvili tajným policejním kódem, jelikož se bavili o kafi, o tom, co bylo včera a jak je na houby, že tam musí čekat na nějakýho blbečka.

Rybář o pár metrů vedle se nezalekl, s vidinou obdobného úlovku poctivě čekal s prutem v ruce a nervózními prstíky na navijáku. Flákající se strážníci si ovšem nevšimli neomalených labutí na břehu. Vydal jsem se k nim na výslech. Viditelně něco zatajovaly.

"Přiznej se, nebuď labuť!" pravil jsem zostra. Labuť zasyčela. Za ní se čistila druhá, nepochybně komplic zbavující se důkazů. Nemusím být policejní psychoveterinolog, abych viděl jasné znaky poukazující na podezřelé chování. Strážníky však jasně více zaujaly kachny, je fakt, že ty se tam taky seskupovaly jak nějaký gang. Uvidíme, kam vyšetřování povede dále. Jen aby labuť nemigrovala.

Cestu zakončím drive-inem na náplavce. Musím říci, že oproti loňským čtvrtečním trhům bylo množství stánků na farmářském trhu mnohem vyšší. Ovšem k půl deváté, kdy se stánky ještě částečně budovaly, bylo označení drive-in docela přesné, jelikož dodávkáři se vždy zastavili v uličce mezi prodejci. Zvlášť ten mrak čmoudu ze studených aut jako ochutnávka zdarma byl vážně vábný. Měl jsem už v této fázi to štěstí pospíchat, takže jsem ušetřil.

V práci jsem otevřel návštěvě a obdržel láskyplná slova Představoval jsem si to tu z fotek trochu jinak, ale to jsou holt fotky a realita. Na mou odpověď Tak snad se vám tu bude i přesto líbit se mi nedostalo reakce. Tak to mám rád.

text a fotky Milhauz

TADY KOSTNICE!

O zubu času a tak
text a foto Řízek

„Tady kostnice,“ nevzrušeně zvedla zvonící telefon, cukaly nám koutky směsí cynična s morbidnem. „Jasně, klidně sem pošlete další autobus,“ položila sluchátko a prodala nám každému po studentské vstupence za třicet korun kus. Taky jsme si mohli koupit malou lebku jako těžítko. Ale to už mi přišlo trochu moc.

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako už tolikrát, unikal. Trochu se za to stydím, ale byl jsem ohromen, dokonce tolik, že jsem nedával pozor a letmým dotykem objektivu o mříž jsem zapnul alarm. A to na vstupence psali, abychom zachovali úctu k mrtvým...

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek systematicky navršené do úhledných komínků. Opodál najdeme erb Schwarzenberků. Kostra ptáka (jako živý!) právě vyklovává oko Turkovi – jestlipak byli důslední a pro „reliéf“ nechali poslat pro lebku do Turecka?

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.


Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.

Bohužel byla zavřená, ta galerie. Litovali jsme zejména proto, že uvnitř měla být výstava věnovaná ranému „depresivnímu období“ malíře (lacině se vbízí dotaz, zda to bylo po svatbě či před ní). Jenže nedalo se svítit, a když už ano, tak jen lustrem s andílkem. (Promiň, pořád na to musím myslet).

Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.

Dost dobře to vím.