KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

ZÁZRAK VE KBELÍCH

Krátce poté, co pračlověk vynalezl míč, branky, simulování a kopanou, pravděpodobně vymyslel poslední zbývající nutnou věc, a sice rozhodčího. Druhy sudích jsou různé. Existují nekompromisní a přesní arbitři, kteří si svou posvátnou funkci užívají a možná ji berou jako poslání. Těch je málo. Pak jsou - zejména v Hanspaulské lize - rozhodčí z donucení. Pískají proto, že musí. Jako jsme pískávali my, ve strachu o život, než jsme si začali rozhodčí najímat. Zvláštní kategorií jsou sudí, kteří se pískáním hanspaulky mnoho let živí, ale ještě se to nenaučili. I takový je však lepší než ten druh, který odpískal náš poslední zápas, tedy rozhodčí chybějící.

Ve Kbelích se nás sešlo dost. Měli jsme hrát utkání čtvrtého kola proti týmu Bad Diablos spadajícímu patrně pod spediční firmu DHL, jehož jádro tvořili cizinci; i jich bylo dost. Chyběl jen ten sudí. Vyměňovali jsme si mezinárodně pochopitelná gesta jako krčení rameny a nerozhodné koukání směrem, odkud by se kýžený rozhodčí mohl vynořit. Ale on furt nešel. Jako vyjednávači se mi podařilo dohodnout, že nikdo z našich týmů pískat nebude, protože nikdo nechce. Dokonce jsem překonal ostych a zeptal se i několika přihlížejících, zda by se nechtěli stát Královcem, Zejdou či Collinou. Pochopitelně nikdo nechtěl. Tak jsme chvilku čekali, ale k ničemu to nevedlo. Tak jeden ze speditérů stopoval čas a my jsme prostě hráli fair play, nebo jsme se o to aspoň snažili.

Špatní ďáblové nás od začátku začali mlít i na naše poměry nevídanou měrou. Jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i oni trefovali tyčky, břevna a naše obrana hořela tak, že by s jejím požárem neúspěšně zápasilo i deset jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů včetně techniky. Jednou se třeba Vašek ocitl v pozici posledního zachránce, který může vyhlavičkovat míč neodvratně směřující do naší branky, anebo to může poplést, skórovat do vlastní sítě a být za osla. Všichni v oranžovém a všichni svatí mu drželi palce, což jsme mu po zápase říkali. On samozřejmě tvrdil, že to bylo všechno pod kontrolou, ale známe ty jeho hlavičky.

Hřiště ve Kbelích patří k těm nechutnějším, je hodně daleko a písek ze staré umělé trávy zaleze úplně všude. A když píšu úplně, tak myslím úplně. Třeba i do ponožek. To píšu jen proto, abyste nezapomínali na to, že jsme vlastně hrdinové, navzdory tomu, že hrajeme nejnižší ligu, a ještě k tomu blbě.

Určitě by zase někdo řekl, že to bylo vlastně docela vyrovnané, ale vůbec ne. Dostali jsme se za poločas ke dvěma šancím z brejků a blahosklonností osudu je obě Péťa proměnil - jednou krásně do šibenice, podruhé nasadil gólmanovi jesle. DHL reagovali očekávaným způsobem, zaťali zuby a začali nás v druhém poločase mlít ještě intenzivněji. Chvíli jsme odolávali, načež náš kapitán tečoval cizí střelu do naší branky a vypadalo to, že se konečně začne zápas vyvíjet tak, jak má.

Jenže štěstíčko, které občas sedne i na vola, se nás drželo jako klíště. Po ojedinělém rohovém kopu důrazný Kajetán dostrkal míč za čáru a vedli jsme 3:1. To byl moment, po němž soupeř definitivně odešel. Pak už se jen na neexistujícím rozhodčím dožadovali penalty a napomenutí Matyáše za ostrou hru, jenže neexistující rozhodčí rezolutně zavrtěl hlavou a naznačil: "Vstávej, hraje se dál".

"Já tyhle kecy nesnáším, ale co na to říct? Dali jsme víc gólů než soupeř," řekl už po zápase při rehabilitačním pobytu v hospodě Péťa. (Ano, při stejném pobytu, při kterém jsem tam zapomněl tašku s věcmi a musel jsem se tam z Krče vracet).

A víc se k tomu fakt asi nedá říct, snad jen, že bych byl rád, kdyby událost vešla do dějin jako Zázrak ve Kbelích. Ale pokud si na to někdy někdo vzpomene, bude se tomu spíš říkat Náhoda jak prase, anebo ještě nějak mnohem hůř.

text a ilustrační foto Řízek