ZAVOLAT SYNOVI ŠÍLENÉHO STŘELCE? (ANKETA)

Řešili jsme zásadní rozpor v našem manželství. Náš společný známý v nejmenované redakci odmítl zavolat synovi muže, který v Uherském Brodě zastřelil osm lidí, s prosbou o reakci. Maruška to považovala za obdivuhodný akt vzdoru, já za nepochopitelné selhání a pózu. A tak jsme se zeptali kolegů a kamarádů ze serverů iDNES.cz, tn.cz, týdeníků Euro a Týden, jak to vidí oni, a ať nás rozsoudí. A vzniklo nám takové povídání o morálce, mediální logice a hranici hyenismu.

HONZA:
Těžká otázka! Mám hrozně alibistickou odpověď: ne každej člověk může dělat rozhovor s každým, chce to na to mít žaludek. Já bych takový rozhovor asi vést nedokázal, ale řemeslně cítím, že by se o to redakce pokusit měla - vybrat někoho, kdo to dá. Ale dát tomu časovej odstup, čtrnáct dní, měsíc minimálně (i když tohle by bylo zajímavý i po půl roce). Tohle má totiž smysl jedině rozhovorem, vždycky to bude hodně emoční - páčit z něj "já vod vás potřebuju jen krátký vyjádření, jak se cejtíte" je samozřejmě kokotina.

Ale já mám občas takový fosilní myšlenky. Jako třeba že máš brát ohledy na lidi a nesnažit se bejt první, kdo přinese vyjádření někoho, kdo se ještě nevyjádřil, i když to lidem fakticky moc neřekne. Navíc je právě rozdíl mezi "jako editor to chci, zavolej mu" a "jdu mu zavolat".

PETR I:
To je těžký... Hodně záleží na konkrétním volajícím, jestli na to má žaludek (já bych asi neměl), a zároveň na médiu (pro Blesk je to OK, pro ČT nikolivěk). Ale pořád mi to přijde víc v pořádku než otravovat rodiny obětí, i když jen o ždibec...

Víceméně souhlasím s tím, co to odmítl, ale jak říkám, je rozdíl v médiu. Respektive odmítnout v seriózním deníku mi přijde OK, v bulváru je to pokrytectvé, protože ten z podobných postupů žije. A shánět toho člověka takhle brzo po útoku je hyenismus, nicméně se nedá vyloučit, že ten člověk řekne něco zásadního, co ten telefonát zpravodajsky zlegitimizuje.

PAVEL:
Já bych to asi neudělal, nemám na to žaludek, ale spousta novinářů ano. Ale dá se to udělat i citlivě, poslat mu esemesku, jestli se třeba nechce za rodinu nějak vyjádřit a tak. Záleží na tom, jak se to formuluje. Ale já sám bych do toho asi nešel. Tomu střelci, kdyby žil a byla ta možnost, bych asi zavolat dokázal, ten syn za to nemůže.

ČENDA:
Musím říct, že celkem respekt k tomu, kdo to odmítl. Ono je často těžký říci, že tohle je hrana, za kterou už nejdu. Já jsem podobnou situaci zažil ještě v regionech, šéf mě tehdy hnal do Písku za rodiči ajťáka, který zabil doktora, jenž ho operoval, a pak sebe. Jel jsem, rodiče jsem našel. Poslali mě do háje. Já jsem z toho byl špatnej a kolegyně, se kterou jsem byl v kontaktu, to na mně poznala. Pak mi šéf psal dopis, že se to stává a k naší práci to patří.

Asi mi nevadí pokusit se slušně o kontakt, ale taky přijmout odmítnutí a nenahánět toho člověka za každou cenu. Zažil jsem i situaci, kdy se paní učitelka potřebovala vypovídat po tom, co jí na školním výletě zemřelo dítě. Byla to nešťastná událost, v noci se ztratilo. Po pátrání našlo mrtvé a ukázalo se, že za tím byl nádor mozku. Je to dost na hraně. Veřejným zájmem bys to už v tomhle případě neuhádal. Nicméně nikomu to nepřeji a odmítnutí chápu. Tyhle situace jsou pro redaktora fakt náročné.

Větší problém vidím ve zveřejnění jména útočníka. To odnese spousta lidí.

PETR II:
Jde o to, co to bylo za noviny nebo web. Chápu, že v bulváru je to OK. Na webu bych to viděl tak napůl, jestli to dávat, přeci jen net je víc bulvárnější než papír a potřebuje kliky. Já osobně bych to na webu typu Týdne nebo iDnesu asi taky odmítl, ale byl jsem v podobný situaci v Nedělním světě, a tam jsem se zapřením zavolal paní, jejíž kluk přejel ožralej autem jinýho kluka. Zpětně mi to přijde, že už bych to nedělal. Teda i když paní byla nakonec docela v pohodě.

Podle mě měl právo se na to vykašlat, ale zase vlčáci z iDnesu ucejtěj téma a jdou po masu, znáš to.:-)

HANKA:
To je těžká otázka. Ten chlap (vrah) nebyl oběť, zároveň syn nemusí být odpovědný za chování svého otce… Asi bych nechala na individuálním rozhodnutí každého novináře, zda chce do takovéto věci jít. Pokud je venku jméno vraha, ten syn může být stigmatizovaný… Na druhé straně už kvůli tomu je fér mu dát možnost se k věci vyjádřit.

Osobně bych toho syna vraha kontaktovala, ale velmi opatrně a kladla bych důraz na dobrovolnost jeho vyjádření. Pokud by se ale nechtěl vyjádřit, respektovala bych to. A pokud by se vyjádřil, vyjasnila bych si s ním důkladně, zda chce uvést své jméno. Určitě více taktu bych věnovala příbuzným obětí. U těch bych velmi váhala, zda a jak je kontaktovat. A kdy.

Epilog:
První, kdo se synem střelce mluvil (nebo jinak komunikoval), byl Český rozhlas. Krátká zpráva založená na jeho stručné reakci se objevila krátce po poledni ve stejný den, kdy jsme se ptali kolegů na jejich názory. Jeho vyjádření pro rozhlas citovaly další servery včetně média, jehož redaktor se vzepřel a synovi pachatele volat nechtěl.

text Řízek s přispěním Marušky, ilustrační foto Ř.

VÝSLECH

Pokusná povídka tentokrát i včetně pointy
text a trochu ilustrační foto Řízek

„Krásný den, pane Pařízek,“ zahlaholil srdečně vysoký muž v uniformě. „Nebojte se a pojďte dál.“ Dveře za drobným čtyřicátníkem zapadly, octl se v umakartové místnosti s roky nemytými okny.

„Odložte si,“ zavelel dlouhán, Pařízek objevil věšák a obmotal jím šálu a zatížil jej kabátem.
„Děkuji, pane...?“ špitl host.
„Ježišikriste, úplně jsem se zapomněl představit. Strážmistr Láska,“ natáhl obrovitou pravici a s předstíranou bodrostí zatřásl s poloviční rukou návštěvníka. „Sedněte si a povídejte, co vás trápí.“

„Jak prosím?“ pozdvihnul obočí Pořízek, sotva přijal nabízenou židli. „Vždyť vy jste mě... to...“
„No jasně, to my jsme vás předvolali, už si vzpomínám!“ plácnul se strážmistr do stehen, chvíli se dusil předstíraným smíchem, načež usedl naproti drobnému muži. Tomu začaly na čele stékat kapky potu.

„Tak tedy jinak. Kde jsou?“ zvážněl najednou Láska.
„Prosím? K-kdo nebo co?“ zakoktal host a zalapal po dechu.
„No ty milióny! Těch třicet miliónů! Budeš ještě dlouho dělat blbýho, nebo se přiznáš?“ zařval policista, Pařízek si při vší té hrůze všiml zlatého zubu, který trčel z chrupu jeho protějška. Náhle však už neviděl nic, ostré světlo stolní lampičky mu zazářilo do očí.

„Já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ vzdychl Pařízek, zakrývající si rukama zrak před silnou září.
Láska usrkl z omláceného hrnku kafe. Náhle se neovládl a hrnek z výšky postavil na stůl, černá tekutina vychrstla na papíry a zmáčela i rukáv Pařízkovy košile.

„Nic se nestalo,“ rychle pronesl zdvořilost vyslýchaný.
„Jak jako, nestalo? Ty si jako myslíš, že přepadneš dodávku spořitelny, postřelíš řidiče a ty prachy někam schováš, a vono že se nic nestalo? Na mě si tady nikdo votvírat hubu nebude!“ křičel už brunátný Láska z několika centimetrů do ozářeného Pařízkova obličeje. Zlatý zub legračně lámal světlo, všiml si vyslýchaný.

„Pane strážmistře, to musí být nějaký omyl, já vážně nevím, o čem to mluvíte,“ šeptal zlomený Pařízek.
„Jo tak ty nevíš! No třeba si vzpomeneš v base. To máš na doživotí, chlapče. Leda že...“ odmlčel se na chvíli Láska. „Nechcete taky kafe? Ani jsem vám nenabídl,“pravil dočista změněným hlasem k třesoucímu se Pařízkovi.
„To ani ne, ale snad skleničku vody, kdybych mohl.“

„Hovno!“ křikl policista a chytl malého muže za košili, byla celá propocená. „Až se přiznáš a vrátíš ty peníze. Pak se o tom můžeme pobavit. Dřív ne,“ sykl Láska a zhoupl se na židli.
„Musel jste si mě s někým zaměnit,“ pokusil se o vzdor Pařízek.
„My se nepleteme. Jsi Miroslav Pařízek? Ročník 69? Jsi.“
„To ano, ale...“
„Jakýpak ale? Miroslav Pařízek, ročník 69, loupež, ublížení na zdraví, doživotí,“ přečetl z politého papíru policista.

„Doživotí,“ polkl Pařízek. „Ale pane, já jsem nevinný!“ rozplakal se bezmocný muž.
„Tohle mi už neříkej, to nesnáším. Radši mi řekni, kde jsou ty peníze. Rozumíš? Pe-ní-ze! Jinak doživotí,“ hřímal policista.

„Doživotí,“ slyšel znovu drobný muž, zatímco omdléval. Eskorta jej odvlekla do vazby. Na Lásku zatím nastoupily maskérky. Palec vzhůru, ukazoval režisér za polopropustnou stěnou směrem k policistovi. Reality show Nespravedlivě odsouzení měla ten večer poměrně slušnou sledovanost.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.