NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka

POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek

PAŘANI A RYBNÍKÁŘI

O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek

K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.

K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.

Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).

"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.

V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.

Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...

Nejlepší hráči:
První hvězda - Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku)
Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek)
Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)

HOKEJ S POLICEJNÍ ASISTENCÍ

Kanada - Španělsko 6:4 (nedohrálo se)
text a fotky Řízek

"Tak pánové, budeme to tady muset rozpustit," zavelela dvojice policistů poté, co doklouzala až k uříceným hráčům. Vždy bojovně naladěný Václav odložil hokejku, a dokonce tentokrát ani nemával svým takzvaným právním vzděláním. Policajti byli prostě sympaťáci, takže nemělo cenu se hádat ani protestovat. Dokonce se zeptali, kdo že to vyhrál. "Kanada," hlesl jsme a smutně dodal, že Španělé nestihli vyrovnat, ale že tlačili.


Důvodem pro rozehnání slibně rozjetého mače byl totiž nějaký tvrdohlavý mořský vlk, který si usmyslel, že Berounku učiní splavnou snad až do Plzně. Perfektně připravené kluziště (klobouk dolů, pánové!) tak muselo ustoupit, včetně nás. Pilot remorkéru se usilovně snažil nás rozehnat troubením, ale tomu se smáli i rackové, kteří mu i navzdory tomu dál káleli na jeho rezavou palubu. Ale uniformy jsou prostě uniformy.


Strašně dlouho jsem to nehrál, neměl jsem ani své brusle a hokejku. Ke všemu mi bylo neskutečně zle. Snad i proto jsem byl přiřazen do španělské reprezentace, po boku "es" typu Kubči a Vlastíka. Papírově to vypadalo, že se při rozdělování někdo zbláznil - šesti kvalitním hráčům (Kanadě) měli vzdorovat čtyři nekňubové a Franta s Ivošem.


Přesto jsme první mač prohráli jen asi 6:10, přičemž jsme drahně času drželi nadějnou plichtu. Zásluhou na tom měl především Vlasta, kterému sice ani nové brusle nepomohly k tomu, aby jeho pohyb bruslení připomínal aspoň nenáročnému divákovi, ale těch gólů!


Bylo s podivem, kolika možnými nehokejovými způsoby lze vůbec vsítit branku, ale výkon forvarda v modrozelené bundě spolu s asi třiceticentimetrovým ledem držely náš tým nad vodou.

Následnou odvetu poznamenala nervozita plynoucí z neustále se přibližujícího plavidla, ruku v ruce s mizejícím ledem. Snad i proto Franta při rozehrávce autu (ano, i to je v hokeji možné) zamířil přímo do vlastní branky, ovšem podivných věcí (bylo by) se událo ještě více. Jenže pak na břehu zastavila zelenobílá fabie, její posádka chvilku váhala, má-li se pustit na tenký led vyjednávání, když na jejich pokřikování nikdo nereagoval (na jejich místě bych asi volil střelbu do vzduchu). Nakonec se odhodlali a stali se závěrečnou sirénou.

Autority ukončily zápas, o jehož osudu pravděpodobně žádná komise nerozhodne. A ze stadionu se navíc hned po jeho slavnostním otevření stal průplav.

O HUKOVI Z PLAKÁTU

Jak na kyberšikanu
text, foto a montáž Řízek s využitím hcsparta.cz

Jako děti jsme častokrát balancovali mezi legrací a šikanou, to když jsme si třeba s výrazem nejhlubšího pohrdání a odporu ve třídě otírali ruce o spolužáky řkouce: „Fůůj – máš Zikovou!“ (to byla neoblíbená spolužačka a zároveň v tu chvíli asi i nějaká nakažlivá nemoc). Nebo když jsme jiného nepopulárního (nebo vlastně – jak se to vezme) člena kolektivu o přestávce trefovali fotbalovým míčem, až – a zde je potřeba přejít do jednotného čísla – jsem rozbil jakési okno.

Myslel jsem, že už jsem z toho vyrostl, ale asi ne tak docela. Ve čtvrtek jsme s mou oblíbenou blondýnou provedli mému současnému spolužáku Honzovi Hukovi zlou věc. Tento bývalý hráč FC Forejt, ale především básník a skalní (horolezci, zpestřete!) fanoušek hokejové Sparty se ničím neprovinil, a i přesto se stal terčem posměchu. Našeho, ale i dalších. Založili jsme totiž na facebooku skupinu nazvanou Honza Huk na plakáty! inspirovanou právě touto manipulovanou fotografií. V době uzávěrky tohoto textu v ní bylo 118 lidí a všichni až na jednoho se velmi dobře bavili.

Kdybyste se chtěli inspirovat, přináším stručný návod, jak něco podobného provést někomu z vašeho okolí:

1) Počkejte si, až vaše potrhlé spolužačky zase nebudou vědět, co roupama, a uspořádají večírek v retro stylu. Vezměte s sebou fotoaparát a vyfoťte někoho, kdo vypadá jako kříženec Elvise a Top Guna. Ta fotka se Vám může hodit, však ještě uvidíte.

2) Pročítejte si při cestování hromadnou dopravou černobílé sparťanské asi motivační billboardy, na nichž hovoří zřejmě samotní hráči. Po všech těch ztečích, živlech, proroctvích a biblích vám dojde, že ty plakáty jsou sice fotogenické, ale jejich texty zoufale nablblé. Co s tím?

3) Chce to úderný slogan. Hodí se někdo s dokonale rýmovacím jménem. Třeba básník Huk. Počkat – někde přece máme jeho famózní podobiznu! Kde jen to bylo…?

4) Zde se dostáváme na první hranu. Je správné využít pěkně vypadající billboard i s logem Sparty a s roztřeseným rukopisem jakéhosi pana hokejisty Gulašiho? Patrně ne. Ale když už jsme do toho šlápli, nelze jinak, než to rozmazat.

5) Pan Gulaši díky sofistikovanému grafickému programu mizí pod nánosem křížence Elvise a Top Guna. Úderný slogan už máme, stačí jím aktualizovat hráčova slova. Hodí se na to klonovací razítko (když už máte hotový puk, ze dvou třetin jste hotovi i s příjmením!), nástroj štětec a stará uběhaná myška, tak vhodně simulující roztřesený hokejistův rukopis. Polovině týmu Řízkových stránek to zabralo tak půl hodiny, a to se za to stydím.

6) Nadšená žena, která má trpělivost experimentálně hodinu a půl zakládat novou fanouškovskou skupinu na facebooku, je nezbytností. Nebude se Honza zlobit? Tuhle otázku nemá cenu řešit. Jasně že bude. Hlavně tam ale nezapomenout napsat, že třeba když se sejde 500 lidí, Honza Huk se skutečně objeví na plakátech v metru.

7) Doufat, že se těch 500 lidí nesejde.

Přejeme příjemnou zábavu vám i vaší oběti!