HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.