PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.

Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška

VYHRÁLI JSME VLASTNÍ TURNAJ

 Došlo i na mě. Byl jsem povolán do služby FC Forejt. Bylo nadmíru jasné, že se musí jednat o krizi týmu, asi neměli na gáže lepších hráčů. Zřejmě si někteří řekli třeba o tatranky místo horalek. Laxnost hráčů se projevila už od počátku, kdy to vypadalo, že Forejt nastoupí ve čtyřech a povolá ještě Marušku ve svých chlupatých botách. Chyběl mi kocour Pepa, byli bychom Dream Team. Alespoň bylo hezky pochmurné počasí.

Přizvali jsme dva další týmy, jejichž
hráči na rozdíl od nás chodí včas.

Po chvíli klepání se zimou a čekání na déšť, který by mi dovolil turnaj zatáhnout, se začali objevovat další hráči. Soupeři, to proto, aby hostující nabrali na jistotě. Já, sportovec hodný hanspaulské 15. Fň skupiny, jsem se ujistil, že jsem se dostavil nějakým omylem, když soupeři vystoupili v dresech se sponzorem. Neměl jsem však výmluvu, značky od zastávky mne dovedly rychle ke hřišti, to by se mi v Praze (jako té části, kde se neprojevují vesnicismy) nestalo.

Organizátoři už oslovovali i kolemjdoucí, zda-li by nechtěli býti součástí porážky domácích. Abychom získali trochu optimismu, druzí soupeři přijeli rovnou týmovým transitem. Poslali jsme je do šaten a doufali, že se mezitím alkoholicky osvěží v hospodě ve stejné budově, čímž by se nám dostalo šance alespoň pozdržet start.

Divactvo mělo svou nezastupitelnou
roli. Například vyrábělo tabulku.

V deset hodin nás bylo za Forejt snad už i pět, tak jsme se vydali vstříc slavnostnímu zahájení Piškotova poháru. Přítomny byly dva týmy a jedno sdružení potencionálních hráčů říkajících si organizující tým. Po minutě ticha věnované Piškotovi bylo odpískáno. Začaly funkční týmy, Forejtští zřejmě tušili, že jejich hráči se vynoří a zachrání svoji pověst.

Hrál za nás i Jimi, měli jsme neobvyklé
modré dresy - abychom se poznali lépe.

Bylo nás... osm a jako správní zálesáci jsme nepotřebovali šatny, jelikož by byla škoda připravit imaginární diváky o ta skvostná těla hrdých fotbalistů. Možná jsme také chtěli destabilizovat psychiku soupeře, kdo ví, asi vítr, který nás donutil k pohybu a dokonce i mírnému rozcvičení mimo jiné s apartním nohy lámacím míčem. Z ochozů se vynořila další fanynka, pro změnu Maruška. Marušky čekala úctyhodná činnost zapisování údajů ze zápasů, které marně získávaly od netušících hráčů.

Po úvodním dvacetiminutovém utkání nastoupil Forejt na první zápas za zvuku projíždějícího vlaku. Hráli jsme proti Pirátům a ačkoliv jsme byli kvalitativně horší, nějak jsme docílili výhry. Jednu z prvních šancí jsem měl dokonce já, asi abych dal spoluhráčům najevo, že když mi nahrají na střelu, netrefím vůbec balón. Od toho tu byli ale zkušení Forejťáci, kteří Piráty potopili.

Hned jsme si natěšeně dali další zápas s Kozama. Vypadalo to velice slibně, prohrávali jsme jen dva nula. Jako hráč předvádějící svou neschopnost pouze na futsale (uzavřený prostor, málo posměchu) jsem měl dost co dělat si zvyknout. Ostatním taky došlo, že posledním hráčem bych opravdu býti neměl. To se stalo asi jediným jistým pravidlem týmu. Nakonec jsme se ale s Kozami poprali dobře, po dvougólovém manku jsme přešli na jinou, předem řádně nacvičenou taktiku, a Kozy odklopítaly s bečením. Maruška vypadala zklamaně, že tak krásně započatý Řízkový ementál tak rychle skončil.

Druhé kolo a zápas Pirátů s Kozami pískal pan Řízek, k jeho veliké radosti. Dokonce mu byla naskytnuta krásná šance nechat se zmlátit hráči, když rozhodoval o sporném gólu. Nakonec tušim remizovali. Forejt se znovu pustil do Pirátů v poloruské sestavě. Bylo to skoro jak mezinárodní utkání, to by byla událost pro Radotín. Po solidní hře ze strany natěšených imigrantů a neschopné obraně místních expertů se Maruška dočkala svého touženého ementálu 0:4. Chtěli jsme pouze turnaj zdramatizovat, toť vše. Bylo to cílené, ehm, velice, ehm, taktizování, ehm.

Debutant v týmu, ale nikoli zde na
stránkách, řečený Milhauz.

Po projetí druhého metra Radotínem za naší přítomnosti jsme se frustrovaně vydali porazit Kozy. Šlo o vítězství. O čest. Vlastíkův gól nám zajistil vedení za cenu obličeje brankáře. No co, pouze soupeř. Vyhráli jsme, a tím jsme si zajistili vedení v tabulce.

Zbýval však čas a jako sebejistí vítězové jsme se rozhodli přidat ještě jedno kolo. To víte, když se daří, musíte se snažit to pokazit, to nepřijde samo. Naštěstí jsme Pirátům předtím řekli, že už klidně můžou začít chlastat. Trochu poprchávalo, to abychom byli ujištění, že prodloužení turnaje byl skvělý nápad. Marušky to nevydržely a radši utekly.

FC Forejt však dostal posilu, hráči jsou zřejmě zvyklí chodit na konec zápasů. Jako správný zdroj informací píšící článek vůbec netuším, jak poslední zápasy dopadly. Vím jen že jsem měl jednu dobrou střelu, a tím splnil své hodnocení "nic moc s občasným záchvatem geniality a demence" a cíl nedat vlastňáka. Od dob hraní za ABC Braník také předsevzetí "nenakopnout vlastního brankáře do objemného mužství, když chytá míč". Se svou neschopností jsem byl jako vždy spokojen a Forejt jsem nepotopil. Za to jsem si posléze dopřál vyhlídkovou jízdu 172kou.

Pohár nakonec skončil přesně tam,
kde mu bude nejlíp. U nás.

Pohár byl u konce a hráči se odebrali do prostor hospody, kde se rozhodovalo o vítězích ankety nejlepší hráč, brankář a útočník. Nastala chvíle napětí při hlasování typu "ten Rus?" či "dredáč byl dobrej". Vítězi turnaje jsme byli nenápadně my jako pořádající, nejlepšího útočníka jsme měli taky my a abychom si nedali všechny poháry, další týmy dostaly, téže náhodou, po jednom.

Hráči si zvesela rozebrali získané trofeje a hlavně alkoholy. Radotín zažil opravdový fotbalový pohár. Zase jsem na konec dostal do ruky Řízkovu pětikilovou zrcadlovku, takže jsem dnes skoro převzal celý jeho blog. Jste rádi? Jestli ne, tak si to nechte, aspoň více doceníte jeho další informativní a velice povedené, vtipné články (to aby mi to zveřejnil).

text Milhauz, fotky Řízek a Maruška. Více snímků najdete ve fotoalbu opodál.

POKLAD

Pirátská povídka o národním obrození
text a koláž Řízek s využitím obrázku z Wikipedie a fotky z buycostumes.com

Škuner se pohupoval na vlnách, kapitánova dřevěná noha vyťukávala do podlahy rytmus nějaké pirátské odrhovačky. Muž měl v ruce šavli, druhou měl zakončenou hákem, jedno oko měl zakryté páskou a na ramenou mu seděl papoušek.

Bylo bezvětří, pod tropickým sluncem se potilo vše živé, ze stožáru zplihle visela vlajka s lebkou a zkříženými hnáty a ze smradlavé kajuty čtveřice pochopů vytáhla dvě zmítající se těla.

„Rozvažte je!“ zavelel kapitán. Námořníci uposlechli. Pod vrstvou provazů se objevil Josef Jungmann a jeho žena. „Jungmanne!“ štěkl šéf pirátů. „Dávám vám poslední šanci. Kam jste schoval ten poklad? Wohim haben Sie den Schatz versteckt?“ zahřmělo v horkém poledni.

„Nedám vám jej, ni se vás nebojím,“ opáčil bledý muž.
„Josefe, prokrista, dej jim ho,“ zaúpěla jeho žena. „Prosím vás, pusťte nás, má zámožná rodina vám předá zlaťáky, šperky, démanty, vše, čeho si budete žádat!“ vzkřikla Johanna, rozená Světecká z Černčic.

„Kušuj,“ zavrčel vrchní zbojník. „Chceme Jungmannův poklad. Jinak žraloci okusí vaše tkáně.“ „Jo, poklad. Jo, tkáně,“ přidali se ostatní piráti.

Lingvista pokrčil rameny. „K ničemu vám nebude, je to jen taková knížka.“
„Cože? Knížka? Was? Ein Buch?“ zahulákal kapitán a papoušek na jeho rameni se konečně probudil. „Žádná knížka, sto dvacet tisíc. Dejte je sem, jinak se připravte na slanou vodu a ostré zuby,“ řekl a okousanou šavlí dloubal Jungmannovi do brady.

„Sto dvacet tisíc hesel. Hesel, pánové,“ pochopil konečně obrozenec, zatímco jeho žena padala do mdlob. Piráti ji neurvale vzkřísili, pak se vrhli na jejich osobní věci a co nevidět kapitán třímal objemné dílo. Prolistoval jej a hodil do vln.

„Beztak neumíme číst,“ zasmál se kapitán, jeho pochopové vystrčili z levoboku lodi prkno a pod ním se ve vlnách rýsovaly siluety žraločích ploutví. A nad palubou se rozléhal zběsilý ryk krvelačných divochů. Johanna opět omdlela.

Josef Jungmann johohó
napsal knížku johohó
pirát tohle johohó
nedocení johohó.
A žralok už teprve ne, hej!

Prkno se začalo pohupovat pod tíhou manželů, piráti se dobře bavili a hladina se stále přibližovala. Zbýval poslední krůček. Obrozenec se propadl do hlubin, voda se nad ním zavřela a čelisti vodních šelem ani nevnímal.

Josef Jungmann se zpocený uprostřed noci probudil vedle své ženy.

„O čem se ti zdálo, drahý?“ zeptala se Johanna. „Křičel jsi a zmítal ses, jako by tě na nože brali.“
„Nic zvláštního. O tom, jak házím perly sviním,“ odtušil Jungmann.
„Tak ještě spi, drahý. To byl jen sen. Zítra tě zase čeká slovník,“ konejšila jej žena.
„Vždyť já vím,“ zabručel lingvista a usnul.