NUTRIJNÍ HODNOTY

 

V neděli po pěkném svatebním veselí rodiny Štěchů by bylo asi patřičné mít opici, ale naštěstí jsme měli k obědu jen srnku a po ní jsme vyrazili na nutrie. Další zvířata už v tomto článku významnější roli hrát nebudou, respektive to nepředpokládám.

Paní Marušková nás odnavigovala do malé obce Čtyřkoly, kam by bylo asi patřičnější jet nějakou čtyřkolkou. Ale zvládla to hravě i naše rodinná předokolka. Jeli jsme za zážitkem. Skepticky jsem spíš očekával, že uvidíme maximálně tak dvě tři kachny, rybáře a že ukrutně zmokneme.

Nicméně pod mostem ve Čtyřkolech se to na břehu hemžilo dětmi a barevnými deštníky a ve vodě - ve vodě se pohybovala strašně divná zvířata, z třetiny hrozivá, ze dvou třetin srandovní. Považte, fousky to má jak kočička nebo jako můj oblíbenec Filip Horký z České televize. Očička to má půjčená z plyšáků a vzadu to má na pacičkách blány jak obyčejná, průměrná kachna a zuby to má žluté a zaječí.  Z těch jediných jde celkem respekt.

Kdybych třeba plaval, a to se snadno může stát, a na něco takového narazil, řešil bych dilema, jestli si hrůzou nadělat do plavek, nebo smíchy polykat vodu. Jsou jich tam desítky, malé, velké, tlusté i tenké.

Nutrie, jak jsem se dočetl v odborné literatuře, se tady prý dřív celkem běžně chovávaly, ale nezájem spotřebitelů o jejich legrační kožíšky a dietní maso (asi má slabé nutriční hodnoty) způsobil mimo jiné to, že jsem tohle zvíře ve svých 28,5 letech viděl poprvé.

Ale Čtyřkoly z nich mají celkem turistickou atrakci, jichž jinak patrně mají poskrovnu, lidi je sem jezdí krmit a pozorovat. Zvířata tak nejsou vůbec plachá, naopak velmi oprsklá a dá se říci, že nejlépe jim chutná mrkvička. Naše mrkvička; za chvíli každý z tech bizarních tvorů třímá svou vlastní a děti, které se trapně snažily zaujmout jejich pozornost kousky housky či slupkami od brambor, zahanbeně odchází. Nutrie na rozdíl od nás maso prý nežerou, takže dost nudné kachny, které se pokoušejí si taky přihřát svou somráckou polívčičku, mohou být relativně v klidu.

No, jako je to hezký, ale už docela dost prší, takže zase jedeme, čau.

text a mobilní foto Řízek

MUŽI, KTEŘÍ MILUJÍ SVÉ ŽENY A HORY

Ty dny před krátkou dovolenou se strašlivě vlekly. Pravda, o moc rychleji neubíhala ani cesta do Rakouska. Jeli jsme divně a pomalu; přes Šumavu, Pasov a miliardu serpentin a kruhových objezdů, nesvítil nám pravý přední reflektor a na střeše fabie vyrostl nádor v podobě obří rakve. Ale hej, vo co de, když jedeme na hory...!

V malém bílém autě se tísnili dva blonďáci (Jiří a Maruška), dva bruneti (Eliška a já), několik lyží, Jirkovy plastové "zlaťáky" z Vimperka a žádné zvíře. I počet bábovek proti loňsku Jirka výrazně zredukoval. Popřel svou přirozenost, jen kvůli malému autu.

Jezero ukazuje, jak bylo hnusně.

Ti samí spolu strávili necelé čtyři dny v bytě v Zell am See, s výhledem na jezero, jehož hladinu čeřil silný vítr, déšť i labuť, jíž se srandovně zasekla jedna noha za křídlem, ale nakonec se z podivného klinče nějak dostala.

Lyžovali jsme jen dvakrát, poprvé ve čtvrtek ráno v Saalbachu. Nahoře bylo větrno, sníh zmrzlý, dole kašovitý až tekutý. Někomu byla zima, jiného bolely prstíky v nových botách, ostatní zápolili s namrzlým kopcem a rolbařem, který se svou profesi asi teprve učil. Naše obloučky nebyly elegantní, ba naopak, bylo to náročné dopoledne, bolelo to, ale čekal nás den volna.

Pátek totiž propršel, a tak jsme vyrazili do lázní, které tak trochu zavánějí blízkým hnojištěm, ale jsou jinak bezvadné. Parádně to v nich bublalo, tříhodinový relax nás zanechal unavené a v blažené náladě a s varhánky na prstech.

Hráli jsme deskové hry, od myšek v čokoládě přes scrabble až po populární mašinky. Ale hlavně jsme si pustili studené severské drama Muži, kteří nenávidí ženy. Je to o ošklivé lesbě a nesympatickém novináři, jež odhalují dávná i současná zvěrstva. Dočista nás to přikovalo k obrazovce, dokonce jsme až do hranice rizika oddalovali pauzy na čůrání. Naprostá atmosférická pecka!

Kdyby nebylo dvou následujících, podstatně slabších dílů trilogie Millenium, skoro bych i věřil tomu, že si Jirka tu pětisetstránkovou knižní předlohu přečte, tak byl nadšen.

Co do filmů byl poslední lyžovací den sice slabší, zato přinesl nejlepší sněhové radovánky. Vyjeli jsme na ledovec na Kaprun a do dna jsme si to užili na prosluněných svazích, které nahoře vymetal prudký vítr.

Trilogie Millenium si nás získala.

My muži jsme vyrazili lanovkou i na nejvyšší vrch Kitzsteinhorn, kde v kabince zavěšené mnoho desítek metrů nad zemí Jirka zalitoval, že si u Elišky nechal foťák. "Budeme si to muset uchovat jen ve vzpomínkách," konstatoval nejirkovsky a já se rozesmál. Holky se zatím někde dole připalovaly na lehátkách.

Cestou dolů z těch tří tisíc metrů Jirka havaroval a narazil si loket. Kvůli bebíčku pak odmítal i jezdit mimo sjezdovku. Bylo tedy jasné, že je to pro letošek šlus.

V neděli ráno jsem všechny vyhnal z domu už v půl deváté, museli jsme stihnout odpolední fotbal. Jeli jsme nudně po dálnici, jako ostatní lidé. Včetně dvou Slováků, které jsme někde před Salzburgem předjeli a poznali jsme v nich sympatický pár, s kterým jsme sdíleli o den dřív lanovku. To bylo k nevíře! A pak jsme spali, hodnotili, telefonovali domů a plánovali, kam příště...

text Řízek, fotky Řízek a kouzelná budka

PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.

Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška

VLTAVA S BUBLINKAMI

Každý rok probíhá v Praze festival Prague Proms. Není to žádné Mighty Sounds ani Rock for People, ale především klasika. Protože pořadatelé vědí, že dvě stě let staré fláky netáhnou úplně všechny, zařazují do programu i takzvanou jazzovou sekci. A tím se konečně prokousáváme k tomu, že letos byla ozdobou tohoto moderního chlívečku i kultovní sestava Vltava, kterou jsme prostě nemohli zmeškat.

Z letních festivalů a malých klubů však pro tuto příležitost známý boyband vyrostl, a tak na nás z lístku koukalo: Misto konání - Mercedes Benz Forum. "To je jako kde?" ptal se Lukáš nedůvěřivě. Odsekla jsem mu přesvědčivě, že to přece s jeho GPSkou najdeme. To ho asi uklidnilo a otcovsky mi poradil, ať netahám moc věcí, že půjdeme do kotle.

A tak jsme se vydali směr Chodov, chvíli jsme bloudili, až jsme spatřili parkoviště plné mercedesů nejrůznějších barev, cen a karosérií. Tušili jsme, že přihořívá. Prosklenná budova připomínala takové ty "hóch kancly" plné důležitých kravaťáků.

Trochu nejistě jsme vstoupili dovnitř, kde se mezi prvotřídními modely německých bouráků skvělo minipódium a desítky malých židliček. A všude byla spousta manažerů a jejich zelených vdoviček, kteří si nás měřili zvědavými pohledy.

Jak sloni v porcelánu jsme se radši vydali do toho "kotle" a sedli si za postarší pár do druhé řady. Dáma měla perlové náušnice a kostým od Versaceho. Já měla kecky za tři stovky a taštičku Skyline. Svůj doprovod jsem proto poslala pro skleničku sektu, aby se síly trochu vyrovnaly.

Vltava začala hrát na čas a Robert Nebřenský byl jako vždy okouzlující. To si ale asi nemysleli naši movitější kamarádi z první řady. Pán si sice chvíli podupával do rytmu, ale po prvním songu se i s kostýmkem Versace vymotávali směrem k východu.

Stejnou cestou jsme zmizeli i my, ale až za hodinu a půl po povedeném koncertu. S sebou jsme si vzali katalog automobilky na křídovém papíře; skončil na prestižní hromadě časopisů na záchodě. Nastoupili jsme do našeho mercedesu Škoda a odjeli jsme směr luxusní loft 2+1 za naším exotickým černým panterem ze Žižkova.

text Maruška, fotky Řízek

VE SVĚTĚ MOTORŮ

V sobotu ráno jsme z Barrandova vyjeli na den otevřených dveří do Mladé Boleslavi v sestavě Maruška, Luky, a já. Cestou jsme ještě naložili Vaška s jeho přítelkyní Hankou. Cesta byla poklidná až na dálnici, kde byla před Boleslaví zácpa, a na pána, co na Lukáše troubil, aby se mohl dostat do odstavného pruhu.

Podle počtu aut jsme předpokládali, že škodovácké parkoviště bude plné. Tak jsme focuse zaparkovali trošku dál, došli jsme to... A parkoviště ještě zdaleka zaplněné nebylo.

 
Tak jsme se konečně dostali mezi houfy lidí dovnitř, a po diskuzi jsme vstoupili do první haly, a to tuším byla lisovna. Řekl bych, že součástky se všem líbily rovnoměrně, až na Lukyho, kterému se líbil jistý blatník, se kterým by ten stávající na své fabii nejspíš nahradil. Škoda, no. Po delší prohlídce přes tu halu jsme narazili na další krásnou věc. Ovšem to nebyla soušástka, ale závodní vůz pro rallye.

 
Čas plynul dál, a my jsme se s Vaškem snažili marně přijít, odkud všichni ostatní berou lahve s Coca-Colou nebo Fantou, protože je měl snad každý pátý člověk. Jak jsme vyšli ven z haly, řešení naší malé hádanky bylo na světě. Venku stálo nespočet kiosků, které prodávali to stejné. A to Coca-Colu za 15 korun a podobně levný humus.


Netřeba se divit, že u nich byla obrovská fronta. Věc, která mne snad zaujala z celé naší výpravy nejvíce, byl simulátor nárazu auta v rychlosti 30 km/h. Lukáš, já, dokonce i Václav (!) jsme se nebáli, a zvládli jsme to. Ale nutno podotknout, že se holky měly čeho bát - Luky si před tím, než do simulátoru vlezl, o tu stejnou věc pěkně narazil palec. Ještě že ne zase kotník.

 
Poté jsme prozkoumali motorárnu, s jediným pánem, který nám o dané hale (a nejen o ní) něco řekl, a našli jsme venku hrát Monkey Bussiness. To bylo něco pro Marušku. Při odchodu z fabriky jsme akorát slyšeli hrát Pehu, Lukáše ptajícího se prodavačky s reklamními předměty, jestli nemá pro Marušku kalhotky s logem fabie (a neměla!), a konečně v autě jsme si na chvíli mohli oddychnout.


Pak jsme se vydali do Mladé Boleslavi hledat oběd. Ve třetí restauraci se na nás konečně usmálo štěstí. Nakonec se po obědě ukázalo, že jediný spokojený se svojí svíčkovou jsem byl já. Po prohlídce místního super náměstí a místního zmrlináře jsme se konečně vydali směr Praha.


Řekl bych, že se každému výlet moc líbil.

text Citri, fotky Řízek a Maruška

BĚŽKY, TYGR A DRAK

3+1 z Týdne jeli do Jizerek
text a mobilní fotky Řízek
 
Co opravdu prověří pevnost vztahu? Není to účast přítelkyně na narozeninové oslavě s kamarády ani večery v nucené společnosti Sexu ve městě. Ani návštěvy u tchyně, ha ha ha, nebo společné nakupování. Je to bezesporu výlet na běžky v Jizerkách.

Lidé jsou různí, někteří sobotu v zimě a potu neocení tolik, co jiní. Další se zase tváří, že lyžovat pojedou, ale nakonec vyměknou. Nakonec jsem se tedy snažil na běžkách odrovnat jen tři konkurenty z časopisu Týden, včetně Marušky.

Vláďa měl legendární artisky a péřovku, Vokurka byla celá windstopperová a nakažlivě nadšená. Já měl Kájovy dlouhatánské madshusy a hadry na kolo, debutující Maruška měla metr dvacet dlouhé běžky se šupinkami, na něž ještě někdo zlomyslně nanesl klistr, který jsme v několikastupňovém mrazu moc nevyužili.

Běžky se šupinkami mají tu nevýhodu, že neumí jezdit rychle. Do kopce to ještě jde. Vedle Marušky kráčí Vokurka, jejíž plíce jsou schopné udýchat kopec i nepřetržitý pokec z Nové louky až na Knajpu.

Je krásně. Není moc vidět, chvílemi sněží, ale je krásně. V Knajpě mají v akci čaj s rumem, Marušku zachaňuje liberecký párek a pomerančovka, na rozcestí ji přemluvím, aby jela dál. Měníme lyže; žena se na těch dlouhých stává královnou bílé stopy a jede jako tygr, tedy když se jede z kopce. Měním se na trenéra a motivátora. Tady se to láme. Kdo vydrží, vyhraje.

Po necelé dvacítce končíme v hospodě na Nové louce, pár metrů před koncem hází Maruška neuvěřitelnou tlamu a mění se v tygra. Scházíme se se zbytkem Týdne - se zpravodajstvím i publicistikou. Dlouhé čekání na volné místo kompenzuje fantastické všechno; od polévky přes kance po žemlovku, kterou tamní kuchařky povýšily z jídelnového blafu v gurmánský zážitek.

Jedeme domů, Liberec fabie projíždí smykem, na dálnici se dříme a Marušku budou pár dní bolet nohy a záda. "Docela se mi to líbilo," přizná po čase opatrně. Tenhle test jsme zvládli.

BÍLÁ ZA BÍLOU

Konec jedné éry, začátek další
text a fotky Řízek

Hrozně rád řídím malá bílá auta. Rád s nimi vozím Marušku, přátele, kamarády a kocoura do dáli i z hospody za rohem. A hrozně těžce se s bílými auty loučím, když je měním za další podobné. 

Felda byla kulturistka v upatlaném kabátu vyžilé líné knihovnice; její silný motor, sympaticky nepoddajný posilovač řízení, pár dalších tajných vychytávek a vymlácené tlumiče dělaly i z rutinní služební cesty do Kosoře něco mezi Dakarem a Monte Carlem. Jenže jedenáct let je mezi auty pomalu důchod a udržovat věkovitou krásku ve formě si žádalo nečekaně vysoká vydání.

Znáte Václava? Toho experta z primáckého Autosalonu, který dokonce svého času přerušil školu, aby mohl naplno pracovat jako pomocná síla v pneuservisu? Tak s ním jsme jednou jeli na lov aut na Moravu. Feldě se tam nechtělo, veděla, že tohle už je zlé a že jí do hustě popsaného techničáku jejího života brzo přibude další krotitel. Vzpomínky zůstanou a ještě jednou díky.

Cestou nám jednou varovně chcípla uprostřed ničeho, pak se odborník oddal spánku unavených expertů a moravské lány obalené neprostupnou mlhou proklimbal.

Moravský opel jsem si po nabušené feldě prostě nemohl koupit, byl velkej, pomalej, nemotornej a červenej a uvnitř vypadal jako holobyt po exekuci. Expert rovněž nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak usnul. Jeli jsme dál.

Další lány, mlha, tiráky, pošmourno, gumová bageta a pančovaný benzín na pumpě uprostřed ničeho. "Hej, chalani, máme akci. Argentinské víno, hej jen za pětadvacet, hoši, no nekupte to." Nekoupili jsme to.

Krasavici jsem si vyhlédl na internetu, dva kovozemědělci provozovali v jedné vsi se zámkem a zdvořilými liškami něco mezi skládkou a autobazarem.

Tříválcový turbomotor šlapal jako hodinky na palubní desce traktoru, vše bylo až podezřele krásné. "Chalani, že jste to vy, tak jen pro vás a jenom dneska akce. Za takovou cenu, no nekupte to." Nekoupili jsme to, tutově to byla čórka s přetočeným tachometrem, navíc ten chlap byl imbecil. Ke všemu jsme měli asi padesát korun.

Pole, krávy, mrholení, dálnice. Konečně civilizace, expert se budí a loučí se, jsme doma. Volám Mírovi, že nechci další bazary, nechci další Moravu. Tentýž večer přijíždí naše princezna - malá, bílá, útulná a usměvavá a (promiň, kulturistko!) tak mladá. Žena se zamilovala na první pohled, nemohli jsme jinak než ji koupit.

A tak vítej u nás, malé bílé auto.