LÁSKA, SEX A NĚŽNOSTI

Publikovat příspěvek na prestižním blogu Řízkovy stránky vyžaduje překonání řady překážek. Kromě zdrcující kritiky zakladatele je potřeba splnit také určitou kvalifikaci. V případě následujícího článku to obnášelo protrpění se více než šesti sty stránkami slovního průjmu (jak v průběhu čtení pochopíte, spíš zácpy).

A tak se opět po čase vracíme s kulturním okénkem. Po recenzi knihy Pavla Bušty, která u čtenářů i samotného autora vyvolala ohromný ohlas, vám představíme dílo Padesát odstínů šedi: světový erotický bestseller, „který žene čtenářky do sexshopů“.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je právě promující studentka americké vysoké školy, která se seznámí s mladým boháčem (vlastní helikoptéru, plachtí na kluzáku, má hromadu oddaného služebnictva, kecy kecy).

Tenhle zazobanec má ale jeden háček, je tak trochu úchyl a ujíždí na sadomaso, což chce provádět i s hlavní hrdinkou. Ovšem ta květinka je ještě panna, takže než poprvé dojde na bičíky, Anastasie „vybuchne ve zničujícím orgasmu“ už při první puse.

Ovšem je to erotický román, takže přece jen se to pak rozjede a na každé druhé stránce se miliardář a Anastasie stýkají na nejrůznějších bizarních místech (úchylákova sadomaso herna). No a té zamilované chudince se vlastně ty bičíky a pouta docela líbí, ale jak dámy vědí, chce víc! Chce jakože lásku, neboť její srdce nenaplní jen sex s panem Greyem, ačkoliv na každé desáté stránce autorka vychvaluje „působivé mužství“ zvrhlého krasavce.

Přemýšlím, jestli mám vám prozradit konec. Původně jsem se na straně 170 rozhodla, že to zabalím. Načež jsem si řekla, že už jsem přelouskala dost, a proto to dočtu do konce, který asi musí být fenomenální, když to všichni tak vychvalují. Jedná se totiž o první díl trilogie, autorka by nás měla chtít navnadit….

NE! Konec je vrcholem absolutního patlalství, které je zřejmé v celém tomhle veledíle. Je to jako kdybyste z několika ročníků bravíčka sesbírali všechny články v rubrice Láska, sex a trápení a vydali je jako „nejočekávanější erotický sborník“.

"U týhle knížky se nedá přestat," nebo "už aby byl přeložený druhý díl". Tak takhle o tom píšou moje známé na facebooku. Na moji výtku, že mi to připadá jako Bravo, mi bylo odpovězeno: "Je to přece román, nemusím pořád číst těžké knihy." Což je myslím dost extenzivní výklad knihy, kde jde o lásku. Román = romantika.

Nic to ale nemění na tom, že jsem tu knihu opravdu přečetla a pořád někomu cpu, jak je nekvalitní. Takže marketingová strategie vyšla i u mě. Už aby přeložili další díl, abych se zas mohla rozčilovat, že jo.

text Maruška, ilustrační snímek Pepan

ZVÍŘÁTKÁM JE HEJ!

Zvěř v kleci, umístěná v kleci
text a foto telefonem Řízek

A jeli jsme do zoo. Řízek dal na jeden den vale práci, než mu dá na týden vale Maruška, a tak napotřetí nastartoval auto a vyjeli jsme za konzervovanými zvířátky.

Uplynulo asi padesát metrů a dostali jsme pokutu. „Pane Werner… chlape! Víte, co jste udělal?“ Věděl jsem. V té křižovatce se světly jsem se asi neměl otáčet. „Žijeme v ekonomickém státě,“ mudroval strážník, zatímco jsem se loučil se stokorunou. Ale poučné to bezesporu bylo.

Další kilo stálo vstupné pro jednoho studenta, i studentka platila stejně. Ale vyplatilo se to. Nejenže jsme se stali návštěvníky číslo 3 737 a 3 738 (startovní čísla jsme nedostali), navíc nám letně naladění tvorové poskytli i celou řadu diváckých zážitků.

Nebyl bych to já, kdybych nezačal želvami. Už zdálky se z jejich „výběhu“ (jak tomu říkat jinak? Výplaz?) ozývalo v pravidelných intervalech takové ufff! --------------- ufff! --------------- ufff! a podobně. Maruška se strachovala, jestli želvákovi něco není, když tam tak leží v křoví na balvanu a heká. Jenže balvan byla želva. Asi vám to přijde samozřejmé, ale želvy i při milostných hrátkách volí rozvláčné tempo. Želví sex byl tak napínavý a inspirativní, že nás doslova přikoval k plotu.

Sympatického outloně na dálku adoptovali manželé Outloňkovi, což mi přišlo přinejmenším případné. Žádného wernera ani wernerka, kterého bych si osvojil, jsem však cestou nepotkal. Ale zaujali nás lední medvědi. Jeden – radostný – celou dobu plaval, dokonce naznak, a roztomile vystrkoval pacičku z vody. Druhý – mrzout – jen přešlapoval kolem a i přes povzbuzování se do chladivé tekutiny neponořil. Za pár dní na táboře budu na břehu ledového potoka vypadat stejně, jen nejsem tak chlupatý.

Jiného mého kamaráda naopak nevědomky připomněla gorila. Nevím, zda jí nechutnalo, nebo zda si potravu chtěla jen ještě jednou prohlédnout, nicméně nějak jí to „vypadlo z pusy.“ Zvědavé zvířátko se však nerozpakovalo a napodruhé to spapalo.

Plameňáci byli celí růžoví a emu koukal neskutečně hloupě, když jsme se navzájem tak prohlíželi. Osinák je ztělesnění „osiny v pr…“, místo ocasu má obilí! Sloní šou nám utekla, ale zase můj sportovní vůz byl následně vybrán mezi ty pojištěné. Byť ten jouda z pojišťovny, jenž přijel v čemsi ještě oťukanějším, drze poznamenal, že „s odřenýma ušima“. A večeře byla dobrá.

Zoo je cajk, víš co.

MEZIPATRA

O hráčích a lidech
text Ř. a foto Basítek

Před téměř x lety napsal možná zapomenutelný a tehdy zřejmě notně zpruzený novinář Radovan Holub do Reflexu článek s nezapomenutelným obsahem. A zejména titulkem. Jmenoval se Kultura kriplů, kulturou byly míněny počítačové hry a společenství kolem nich (časopisy Level a Score – proboha, existuje to ještě? Ví to někdo? Čte to někdo?); hráčům, a zejména autorům z herních periodik pak patřilo to nelichotivé označení. Tamní pisálci totiž nechápali rozdíl mezi recenzí, reportáží, rozhovorem, nekrologem a úvahou, do hovorové češtiny pletli módní cizí slovíčka (wow, cool, sex atd.). A hlavně namísto esteticky hodnotného obsahu svým lačným a pubertálním čtenářům nabízeli převážně jen návody, jak nejlépe kulometem dekapitovat teroristu či rozpárat střeva mutantovi. Aby byl tuhej.

Z našeho včerejšího večírku by se panu Holubovi nejspíš zatočila hlava, možná by svůj výtvor po létech celý podtrhl, nebo napsal i něco ostřejšího. Čtveřice více méně zdravých chlapců se se svými počítači na celý večer zavřela v temném domě a na jeho studeném schodišti. Prostě proto, že je nenapadlo nic lepšího než hrát neustále dokola bezduchou střílečku. Hezký.

Kromě obvyklých kamarádských vazeb je po téměř třech hodinách snažení propojily sítě a kabely, a to v množství značném. Leckterý z hráčů, když z nějakých nejasných, nebo naopak zcela jasných příčin ucítil potřebu vstát a kamsi popojít, byl okamžitě omotán nestejně tlustými hady znemožňujícími jakýkoli pohyb. Pak prostě musíš vzít nůž a kuchat do nich hlava nehlava. Pak jsou tuhý.

Sakra, tohle jsme zas projeli. Ale tak teď si je už konečně dáme, Slipouši. Ty vole, ty naši boti jsou úplný debžoti! Podívej se, jak se tam blbec zaseknul! No ten se tam zaseknul jak hovado! Jak s tímhle materiálem můžeme vyhrávat? Už jsi někoho, Petře, zabil, nebo ještě pořád nic? Ne? Střílí se levým tlačítkem, víš? Hehehe, ty vole, Basete, tys tam šel jak na procházku s pejskem nebo s Eliškou!
- Drž hubu!

Po přibližně dvou stovkách her a asi sto padesáti virtuálních smrtí se kripl plíží domů nočním Radotínem. Chodit prostředkem chodníků je nesmysl, snajpři mohou být všude. Radši se prodrat skrz křoví – ať ten pámelník tolik nešustí! Nervózní z toho, že cestou nepotkal vůbec žádné teroristy, se neslyšně svalí se do postele.

Do minuty je tuhej.