NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka

POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek

NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek

PAŘANI A RYBNÍKÁŘI

O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek

K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.

K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.

Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).

"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.

V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.

Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...

Nejlepší hráči:
První hvězda - Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku)
Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek)
Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)

V BAKALÁŘSKÉM SEMIFINÁLE

Malý krok pro lidstvo
text a foto Řízek s využitím ČTK

Měli jsme dnes úspěšný den, já i pan hokejista Rolinek, chtěl jsem tou napůl vypůjčenou fotkou vtipně říci. Podobně jako český výběr učinil významný krok v boji o medaili, i já jsem se dnes posunul do semifinále mistrovství Řízka v získávání jakéhokoli akademického titulu.

Těsně před koncem základní hrací doby jsem totiž dopsal, vytiskl a nechal svázat svou bakalářskou práci plnou nácků, grafů a Dělnické strany. Šampaňské už se chladí v ledničce a fanynky, které už asi moc nedoufaly, namalovaly na tváře zjednodušené podobizny mne. Po pěti letech snahy, odříkání, drilu a studijní dřiny na dvou přetěžkých školách je totiž titul pro mistra světa bezmála nadosah.

A ono to obecně vzato vlastně není zas tak výjimečné, ale pro mě jo. Jestli to vyjde, tak to totiž bude poprvé v historii.

Spousta z mých spolužáků, přátel a kamarádů začala s psaním už asi loni na podzim, tím pádem v době, kdy začaly vonět šeříky, vybírali barvu vazby a rovnali číslování. Já jsem tou dobou vyčkával, až se dostaví nějaká múza. A vyčkával. A taky si mě na prvního máje natočil nějaký dělnický soukmenovec na mítinku spolu s Vandasem (asi kolem patnácté sekundy, dál na to nekoukej).



Múza nepřišla, zato dorazil stres. A pod tlakem to dílo rychle přibývalo a rostlo, až mi přerostlo přes hlavu. Jako nějaké nevycválané děcko, které rodičům prohlubuje vrásky na čele svým klackovitým vzdorem, se ta věc vzpírala a bránila vybroušení do klenotu mezi kvalifikačními pracemi. A když už to vypadalo, že jsem vyhrál, tak jsem si to včera v noci nějak neuložil a musel jsem brousit znovu. Ale už to je. Má to osmdesát stránek, 130 tisíc znaků a význam pro budoucí badatele? No nezměrný.


Tak jen doufat, že v cestě za titulem nepřekvapí nějaký hokejový trpaslík typu obhajoby.

HOKEJ S POLICEJNÍ ASISTENCÍ

Kanada - Španělsko 6:4 (nedohrálo se)
text a fotky Řízek

"Tak pánové, budeme to tady muset rozpustit," zavelela dvojice policistů poté, co doklouzala až k uříceným hráčům. Vždy bojovně naladěný Václav odložil hokejku, a dokonce tentokrát ani nemával svým takzvaným právním vzděláním. Policajti byli prostě sympaťáci, takže nemělo cenu se hádat ani protestovat. Dokonce se zeptali, kdo že to vyhrál. "Kanada," hlesl jsme a smutně dodal, že Španělé nestihli vyrovnat, ale že tlačili.


Důvodem pro rozehnání slibně rozjetého mače byl totiž nějaký tvrdohlavý mořský vlk, který si usmyslel, že Berounku učiní splavnou snad až do Plzně. Perfektně připravené kluziště (klobouk dolů, pánové!) tak muselo ustoupit, včetně nás. Pilot remorkéru se usilovně snažil nás rozehnat troubením, ale tomu se smáli i rackové, kteří mu i navzdory tomu dál káleli na jeho rezavou palubu. Ale uniformy jsou prostě uniformy.


Strašně dlouho jsem to nehrál, neměl jsem ani své brusle a hokejku. Ke všemu mi bylo neskutečně zle. Snad i proto jsem byl přiřazen do španělské reprezentace, po boku "es" typu Kubči a Vlastíka. Papírově to vypadalo, že se při rozdělování někdo zbláznil - šesti kvalitním hráčům (Kanadě) měli vzdorovat čtyři nekňubové a Franta s Ivošem.


Přesto jsme první mač prohráli jen asi 6:10, přičemž jsme drahně času drželi nadějnou plichtu. Zásluhou na tom měl především Vlasta, kterému sice ani nové brusle nepomohly k tomu, aby jeho pohyb bruslení připomínal aspoň nenáročnému divákovi, ale těch gólů!


Bylo s podivem, kolika možnými nehokejovými způsoby lze vůbec vsítit branku, ale výkon forvarda v modrozelené bundě spolu s asi třiceticentimetrovým ledem držely náš tým nad vodou.

Následnou odvetu poznamenala nervozita plynoucí z neustále se přibližujícího plavidla, ruku v ruce s mizejícím ledem. Snad i proto Franta při rozehrávce autu (ano, i to je v hokeji možné) zamířil přímo do vlastní branky, ovšem podivných věcí (bylo by) se událo ještě více. Jenže pak na břehu zastavila zelenobílá fabie, její posádka chvilku váhala, má-li se pustit na tenký led vyjednávání, když na jejich pokřikování nikdo nereagoval (na jejich místě bych asi volil střelbu do vzduchu). Nakonec se odhodlali a stali se závěrečnou sirénou.

Autority ukončily zápas, o jehož osudu pravděpodobně žádná komise nerozhodne. A ze stadionu se navíc hned po jeho slavnostním otevření stal průplav.