KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.