JIRKA + ŘÍZEK = 49

Večírek zamotaný v toaletním papíru
text Řízek, foto Řízek a jeho kamarádi

Jelikož mou výzvu žádné jednoroční dítě ani zvíře nevyslyšelo, oslavili jsme s Jirkou trapně společné nekulaté a velmi přibližné devětačtyřicetiny. A jestli dobře počítám, což v žádném případě není jisté, i příští rok nás kulatiny minou. Ledaže bychom někdy v létě oslavili jakési půlnarozeniny. A to by s námi mohlo slavit i to zvažované rožněné prase. Ovšem pokud by nebylo příliš staré, aby chatrné jubileum nenarušilo.

Sice nebylo ani prase, ani avizované karaoke, ba dokonce i návštěva nakonec poněkud zaostala za očekáváními (samozřejmě jen co se týče kvantity), avšak i tak to byl solidní večírek. Na jeho úplném počátku mi Jirka felicií oťukl felicii, na jeho úplném konci se Václav někam ztratil s půjčeným psem. Co se stalo mezitím?

Nejdříve jsme prozíravě natáhli na koberec plachtu; a to, že některým bohužel byla příliš úzká, nám rozhodně nikdo nemůže klást za vinu. Vlastík přinesl vlastnoručně vyrobený mazlavý dort z kompotovaného ovoce a čokoládové polevy. Maruška projevila obavy o mé útroby, když jsem střídavě ukusoval z něj a různých pomazánek rybičkového a česnekového charakteru. Ale dobře to dopadlo. Vlastův dort totiž večer chutná a ráno pomáhá a funguje jako takové ty protietanolové nesmysly. Však ho také nadaný kuchař v poledním jitru na tácku odnášel ženě jako chloubu a kořist.

Jak přibývali hosté, vršily se na stole i láhve. Nebylo těžké odhadnout, že dary tuzemácké provenience budou i letos převládat, vytáhl se však i Vašek s vizourem, kde je mu však konec. Dorazil i Davinci se svou podivuhodnou slečnou Šárkou, k níž jsem se raději příliš nepřibližoval, aby mě nezmlátila (ona, ne Maruška, i když ta asi taky). Podivuhodná byla i černá minutka na chodbě. Tomu byste nevěřili.

„Kéž bychom si mohli zahrát věž!“ vzdychl kdosi, načež Vlasta připustil, že jednu doma má. Šikovnostní hra proslavená zejména cyklistickým pobytem v Dobré Vodě se bezmála natotata objevila společně s Maňasem a stala se jednou z nejobletovanějších věcí večera, podobně jako klikující poražení.

Z beden vysokých jako věž se linula senzační hudba, aby taky ne, když mi samou radostí z jedné z nich spadl notebook. Přežil bez úhony, na rozdíl od Lukase, který prý někde nad ránem přelézal plot. Snad už se zotavil.


Jinak se tančilo a co bylo horší, někdo kdesi objevil obrovskou roli toaletního papíru. Zážitky s hajzlpapírem se sice našimi večírky táhnou jako červená nit, tentokrát toho bylo ale opravdu hodně.

No, ekologické a proindiánské to příliš nebylo, ale dušuji se, že jsme to vše aspoň vytřídili do oblíbeného odpadového boxu.

Kolem druhé hodiny mi věrný spolužák Honza naladil jedenáctistrunnou kytaru, a tak jsem s radostí odpálil i pár písní. Načež nás oba Maruška odvezla každého jinam domů, proto znám zbytek večírku jen z vyprávění a z uklízení.
Ale díky, bylo to pěkné.

VÝSLECH

Pokusná povídka tentokrát i včetně pointy
text a trochu ilustrační foto Řízek

„Krásný den, pane Pařízek,“ zahlaholil srdečně vysoký muž v uniformě. „Nebojte se a pojďte dál.“ Dveře za drobným čtyřicátníkem zapadly, octl se v umakartové místnosti s roky nemytými okny.

„Odložte si,“ zavelel dlouhán, Pařízek objevil věšák a obmotal jím šálu a zatížil jej kabátem.
„Děkuji, pane...?“ špitl host.
„Ježišikriste, úplně jsem se zapomněl představit. Strážmistr Láska,“ natáhl obrovitou pravici a s předstíranou bodrostí zatřásl s poloviční rukou návštěvníka. „Sedněte si a povídejte, co vás trápí.“

„Jak prosím?“ pozdvihnul obočí Pořízek, sotva přijal nabízenou židli. „Vždyť vy jste mě... to...“
„No jasně, to my jsme vás předvolali, už si vzpomínám!“ plácnul se strážmistr do stehen, chvíli se dusil předstíraným smíchem, načež usedl naproti drobnému muži. Tomu začaly na čele stékat kapky potu.

„Tak tedy jinak. Kde jsou?“ zvážněl najednou Láska.
„Prosím? K-kdo nebo co?“ zakoktal host a zalapal po dechu.
„No ty milióny! Těch třicet miliónů! Budeš ještě dlouho dělat blbýho, nebo se přiznáš?“ zařval policista, Pařízek si při vší té hrůze všiml zlatého zubu, který trčel z chrupu jeho protějška. Náhle však už neviděl nic, ostré světlo stolní lampičky mu zazářilo do očí.

„Já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ vzdychl Pařízek, zakrývající si rukama zrak před silnou září.
Láska usrkl z omláceného hrnku kafe. Náhle se neovládl a hrnek z výšky postavil na stůl, černá tekutina vychrstla na papíry a zmáčela i rukáv Pařízkovy košile.

„Nic se nestalo,“ rychle pronesl zdvořilost vyslýchaný.
„Jak jako, nestalo? Ty si jako myslíš, že přepadneš dodávku spořitelny, postřelíš řidiče a ty prachy někam schováš, a vono že se nic nestalo? Na mě si tady nikdo votvírat hubu nebude!“ křičel už brunátný Láska z několika centimetrů do ozářeného Pařízkova obličeje. Zlatý zub legračně lámal světlo, všiml si vyslýchaný.

„Pane strážmistře, to musí být nějaký omyl, já vážně nevím, o čem to mluvíte,“ šeptal zlomený Pařízek.
„Jo tak ty nevíš! No třeba si vzpomeneš v base. To máš na doživotí, chlapče. Leda že...“ odmlčel se na chvíli Láska. „Nechcete taky kafe? Ani jsem vám nenabídl,“pravil dočista změněným hlasem k třesoucímu se Pařízkovi.
„To ani ne, ale snad skleničku vody, kdybych mohl.“

„Hovno!“ křikl policista a chytl malého muže za košili, byla celá propocená. „Až se přiznáš a vrátíš ty peníze. Pak se o tom můžeme pobavit. Dřív ne,“ sykl Láska a zhoupl se na židli.
„Musel jste si mě s někým zaměnit,“ pokusil se o vzdor Pařízek.
„My se nepleteme. Jsi Miroslav Pařízek? Ročník 69? Jsi.“
„To ano, ale...“
„Jakýpak ale? Miroslav Pařízek, ročník 69, loupež, ublížení na zdraví, doživotí,“ přečetl z politého papíru policista.

„Doživotí,“ polkl Pařízek. „Ale pane, já jsem nevinný!“ rozplakal se bezmocný muž.
„Tohle mi už neříkej, to nesnáším. Radši mi řekni, kde jsou ty peníze. Rozumíš? Pe-ní-ze! Jinak doživotí,“ hřímal policista.

„Doživotí,“ slyšel znovu drobný muž, zatímco omdléval. Eskorta jej odvlekla do vazby. Na Lásku zatím nastoupily maskérky. Palec vzhůru, ukazoval režisér za polopropustnou stěnou směrem k policistovi. Reality show Nespravedlivě odsouzení měla ten večer poměrně slušnou sledovanost.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.