MŮJ BABLBAM

Je to jako vrátit se z náročné a nebezpečné vesmírné mise a cestou domů na parkovišti kosmodromu urazit zrcátko. Smíšené pocity. Udělal jsem zkoušku a čerstvě se honosím certifikátem z angličtiny, jenže mi chyběly pitomé dva body, abych dostal "áčko", tedy abych místo pouhé C1 měl na diplomu prestižnější C2. Tak se mimochodem na vodáckých závodech označují deblkanoe.

Stálo mě to několik tisíc korun, pár let nespojitého studia a dost odříkání, když jsem třeba častokrát odřekl domluvenou lekci těsně před jejím začátkem. Nadto jsem se musel kvůli tomu vrátit mentálně do školy, což bylo na tom všem nejhorší.

Třeba si nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nervozní. Seděl jsem na chodbě neznámé budovy, se mnou slušně oděný hoch. Na internetu psali, že ústní část zkoušky skládáme ve dvou a že se hodnotí i to, jak navzájem fungujeme. Třeba že spolu můžeme i nesouhlasit, ale hlavně mluvit, mluvit, je jedno o čem, ale hlavně nedělat dlouhé dramatické pauzy přecházející do trapného ticha přecházejícího do bobříka mlčení.

Odkládám masku asociála a zahajuji konverzaci, abych nás (=sebe) rozptýlil. Chlapec je milý a skromně poznamenává, že se právě vrátil z Londýna, kde půl roku studoval. S rakouskou přítelkyní hovoří výhradně anglicky. Přemýšlím, čím kontrovat. Kdysi jsem byl na olympiádě v angličtině. Na školním kole. Pak mě vyhodili z anglistiky. A taky mám kurs vedoucího základní turistiky. V češtině.

Naštěstí už jdeme dovnitř, chlapec poprvé otvírá ústa a spustí kulomet dikcí a výslovností moderátora BBC a před dvěma zkoušejícími okamžitě zaujímá polohu týmového lídra. Já se měním v koktavého chybujícího přitakávače, jenž je po zkoušce uklidňován a konejšen, že to vlastně tak zlé nebylo. Kolega mi mává a vrací se domů do Cambridge, já jdu do práce.

Nazítří se přesouváme do Národní technické knihovny na písemné a poslechové části zkoušky. Vnímám i další adepty na certifikovaný jazyk. Studentky a studenti humanitních oborů a víceletých gymnázií. Vypadám nejspíš trochu jako školník. Nebo dokonce taťka, který se přišel podívat na ratolest.

Podmínky jsou přísné. Akreditovaní bachaři nás vedou do počítačové místnosti, kde jsou naše pracoviště ohraničena plastovými zábranami. Zabavují nám pochutiny a z tekutin v plastových lahvích strhávají etikety, aby se snad někomu nezachtělo používat nějaké necertifikované taháky. Knížku o Miloši Zemanovi jsem taky musel nechat v předsálí, což je samozřejmě další z podlých útoků Pražské kavárny.

Nejdříve gramatika a porozumění textu. To jsem se svou lektorkou na těch několika nezrušených hodinách nad drahým kafem piloval opravdu pečlivě a k uzoufání mi to nešlo. Ale někde to přece jen zanechalo stopu. Tentokrát válím a moje sebevědomí až nebezpečně narůstá. Vědom si zkušenosti, že když si to po sobě čtu, většinou opravuju původně správné věci na špatné, raději test odevzdávám mezi prvními a zvesela odcházím za odloženým Milošem na chodbu.

Následuje slohovka. Tu jsem nenacvičoval vůbec a ctím jedinou zásadu: esej musí být prošpikován výrazy jako "nicméně", "nadto" a "jak již bylo výše uvedeno". Není vůbec podstatné, o čem vlastně píšu, ovšem "nicméně" tam mám nejméně sedmkrát a jsem spokojen. Pak si ze tří možností volím "žádost". Píšu svému nadřízenému, aby mě poslal na týdenní kurz "jak se stát lepším šéfem" do Špindlu. Připadá mi to ohromně vtipné a píše se to tak nějak samo. Samozřejmě to po sobě nečtu a odevzdávám to zhruba v polovině časového limitu a při odchodu za svými zády přímo cítím, jak mladším kolegům padají ty jejich holé brady.

Před poslechem - poslední částí zkoušky - trénuji a poslouchám Zemanův legendární "bablbam" projev v Evropském parlamentu. Protože nám mimo jiného zabavili mobily, pouštím si ho na počítači v městské knihovně, zatímco ti pečlivější ještě píší sloh. Pustili mě na internet jen na patnáct minut, které nemám jak odměřit, protože mi zabavili i hodinky. Vyšoupnul jsem nějaké dvě holčičky, mají růžové aktovky (co tam v sobotu dělají?) a tváří se pěkně kysele. Taky jsem chodil do knihovny na internet, holky. V roce 1997 na XChat. Píšu ženě a lektorce, že na mě mají být hrdé, jak si to tam vodím.

Poslech je strašně rychlý. Když lidé na internetových diskusích uvádějí, že je nejtěžší, mají pravdu. Je potřeba se fakt půlhodiny neuvěřitelně soustředit. Nečumět k sousedům a nesmát se jim, jak jim ta univerzální sluchátka nesluší a jak blbě se tváří, když se snaží koncentrovat. Chvílemi mě to i baví. Poslouchali jsme třeba dva dřevorubce, jak řeší zajištění na důchod. Nebo vyhořelé sportovce, kteří museli navštívit psychologa. Jedu domů a jsem taky vyhořelý.

-----
Z Cambridge mi o čtrnáct dní později napsali, že jsem uspěl (přežil jsem svou vesmírnou misi). Dostal jsem prakticky plný počet bodů z gramatiky, čtení a poslechu. Nevídané. Popovídání se mnou však inspektoři ohodnotili jen jako průměrné a můj sloh dokonce jako podprůměrný, protože asi nepochopili ten humor, jako i ty dramatické pauzy v mluveném projevu. Takže tady máte béčko, have a nice day. Nejdřív jsem se chtěl odvolávat, soudit a hnát to nejdříve do Brna a pak až do Štrasburku, pak jsem se s tím smířil. Oni hlavně za přezkoumání chtěli 90 liber. Prostě mám místo deblkanoe jen kanoi. Ale i s tou se dá nepochybně zahrát velké divadlo.

text a foto Řízek

PAMĚTI

 

Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer

S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě

A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

LÁSKA, SEX A NĚŽNOSTI

Publikovat příspěvek na prestižním blogu Řízkovy stránky vyžaduje překonání řady překážek. Kromě zdrcující kritiky zakladatele je potřeba splnit také určitou kvalifikaci. V případě následujícího článku to obnášelo protrpění se více než šesti sty stránkami slovního průjmu (jak v průběhu čtení pochopíte, spíš zácpy).

A tak se opět po čase vracíme s kulturním okénkem. Po recenzi knihy Pavla Bušty, která u čtenářů i samotného autora vyvolala ohromný ohlas, vám představíme dílo Padesát odstínů šedi: světový erotický bestseller, „který žene čtenářky do sexshopů“.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je právě promující studentka americké vysoké školy, která se seznámí s mladým boháčem (vlastní helikoptéru, plachtí na kluzáku, má hromadu oddaného služebnictva, kecy kecy).

Tenhle zazobanec má ale jeden háček, je tak trochu úchyl a ujíždí na sadomaso, což chce provádět i s hlavní hrdinkou. Ovšem ta květinka je ještě panna, takže než poprvé dojde na bičíky, Anastasie „vybuchne ve zničujícím orgasmu“ už při první puse.

Ovšem je to erotický román, takže přece jen se to pak rozjede a na každé druhé stránce se miliardář a Anastasie stýkají na nejrůznějších bizarních místech (úchylákova sadomaso herna). No a té zamilované chudince se vlastně ty bičíky a pouta docela líbí, ale jak dámy vědí, chce víc! Chce jakože lásku, neboť její srdce nenaplní jen sex s panem Greyem, ačkoliv na každé desáté stránce autorka vychvaluje „působivé mužství“ zvrhlého krasavce.

Přemýšlím, jestli mám vám prozradit konec. Původně jsem se na straně 170 rozhodla, že to zabalím. Načež jsem si řekla, že už jsem přelouskala dost, a proto to dočtu do konce, který asi musí být fenomenální, když to všichni tak vychvalují. Jedná se totiž o první díl trilogie, autorka by nás měla chtít navnadit….

NE! Konec je vrcholem absolutního patlalství, které je zřejmé v celém tomhle veledíle. Je to jako kdybyste z několika ročníků bravíčka sesbírali všechny články v rubrice Láska, sex a trápení a vydali je jako „nejočekávanější erotický sborník“.

"U týhle knížky se nedá přestat," nebo "už aby byl přeložený druhý díl". Tak takhle o tom píšou moje známé na facebooku. Na moji výtku, že mi to připadá jako Bravo, mi bylo odpovězeno: "Je to přece román, nemusím pořád číst těžké knihy." Což je myslím dost extenzivní výklad knihy, kde jde o lásku. Román = romantika.

Nic to ale nemění na tom, že jsem tu knihu opravdu přečetla a pořád někomu cpu, jak je nekvalitní. Takže marketingová strategie vyšla i u mě. Už aby přeložili další díl, abych se zas mohla rozčilovat, že jo.

text Maruška, ilustrační snímek Pepan

VLAK DO STANICE TRAPNOST

Dostala se mi díky (anebo spíš kvůli) Ježíškovi do rukou kniha Pavla Bušty Expres Praha Radotín s podtitulem Adolescentovy zápisky. Byla mi věnována patrně proto, že je o Radotíně. Potud je vše v pořádku, doteď jsem však nepochopil, proč tohle někdo vydal – zvlášť, když na obálce hned v první větě správně konstatují, že popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Že to někoho netrklo. Vydavateli bych slovy někdejšího místního klasika vzkázal, aby se probral z tý diskotéky.

Neumím psát povídky ani literární kritiky, proto se omezím na nadávky. Knížka je to špatná hlavně proto, že nyní devatenáctiletý autor podobně jako já povídky neumí. Jeho humor není pythonovsky suchý, ale trapný a literární zážitek po přečtení se nedostavil, jen nasranost nad ztrátou času. Možná měli jeho učitelka slohu, rodiče, nebo on sám jiný názor, ale čím přesvědčili Mladou frontu, aby dílo v pevných deskách a s poměrně zajímavou obálkou pustila do světa, to mi hlava nebere. Deníček nebo blog to v pohodě snese, avšak tohle je přinejmenším troufalé.

V sedmnácti povídkách autor (a hlavní hrdina Petr) jako správný rozervaný uhrovitý teenager zažívá všechno poprvé (chlast, hulení, kouření a odmítnutí od dívek), brzy se ale začne opakovat a vše kombinovat a plácat dohromady. Nejčastěji píše o prvních láskách, to je pak většinou povídka postavena tak, že je hrdina nejprve odmítnut, pak se ožere, pozvrací a je mu blbě. Anebo se neožere, vystoupí z vlaku, nahodí sluchátka, pustí si Beatles (!) a hotovo. Do toho má neustále iritující potřebu něco k něčemu přirovnávat, nejčastěji k vtipným věcem jako k Bartošové, pyji Roberta Rosenberga a podobně.

To ještě není tak špatné, třeba erotická povídka Klasika, kde poněkud obrátí pořadí a ožere se hned zpočátku, by byla fakt dobrá, k věci, neukecaná a přímá a nad poměry pěkně napsaná, kdyby skončila o odstavec dřív prostým konstatováním, že soukromý dýchánek s dívkou odvedle narušila rodina, tu že ale zavřel venku. On to ještě ale musí ještě dovysvětlit, aby každému bylo jasné, že něco bylo. Proč, jako?

Mnohem horší jsou povídky na vážnější témata, jako když píše o svých zkušenostech s vírou (nuda), náměsíčností (nedočetl jsem) anebo moralizuje o vlivu slídivých rodičů na schizofrenii kamarádky (intenzivní pocit trapnosti). Úplné dno je pak vleklá (asi) satira, ale spíš slohovka, jak hloupí radotínští policajti vyšetřují zločin, v němž hlavní roli hraje Pitr předělaný na ženskou (snad jsem něco neprozradil). U ní jsem si jen dokola opakoval modlitbičku WTF? WTF?

A kde je vlastně ten Radotín? Kromě legendární hospody u Pigiho a naivních popisů mentality zdejších rodáků ve stylu „máme slámu v botách, ale je tu hezky a město je blízko“ v těch pár povídkách, které se skutečně odehrávají v Radotíně, to vlastně ani nepoznáte. Mohlo by se to klidně stát kdekoli jinde, kde je podchod pod tratí, základní škola, bezdomovci a úchylové a kde absentuje náměstí.

Možná jsem to celé nepochopil, třeba autorovo vyprávění opravdu postrádá sebestřednost, nadutost a neschopnost sebereflexe – byť si myslím, že vydání této knihy je spíš projevem pravého opaku. Na druhou stranu, v textu není moc chyb, povídky většinou tak nějak drží pohromadě a jejich zápletky jsou jednoduché a srozumitelné, tedy přístupné pro většinového čtenáře, je v nich sem tam erotično – a to asi stačí, takže zasedněme ke strojům a pojďme taky něco vyplodit.

text a repro Řízek