NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka

REFERÁTNÍCI

Jsou mladí, úspěšní, hovoří různými jazyky a zlákala je státní správa. Jsou tedy především divní. V běžném hovoru používají tajuplná slova jako referátník a skloňují krkolomné zkratky různých evropských i tuzemských institucí - všechny mi znějí jako IKEA, jen si je nejsem schopen zapamatovat. Znají Brusel jako své nablýskané boty. Vědí, kam zajít na ústřice a šampaňské, kde je čůrající chlapeček i čůrající holčička, a že hnědým autobusem 71 dojedeme až na kraj světa, nebo přinejmenším na kraj belgické metropole.

Balkónovka a la Třeštík

Já jsem naopak v šedivém Bruselu poprvé, tak se jimi nechám vést. Baví mě honosné pasáže v centru. Jsou jako Lucerna nebo Světozor, jen dvakrát vyšší, prosklenější a světlejší a bez točené zmrzliny. Výhodou také je, že v nich neprší. Hlavní náměstí je velkolepé, ze všech stran obehnané monumentálními domy a čekám, co bude dál, ale ono je to vlastně všechno. Čurající chlapeček je převlečený za něco žlutého a jeho protějšek, holčička, je o kus dál za mříží.

V Bruggách

Hustě prší, zalézáme do hospody s upřímným názvem Delirium a objednáváme si za osm eur něco, co se svou počínající nizozemštinou překládám jako Poloviční muž. Sladké pivo s obsahem alkoholu jedenáct procent pravděpodobně slouží k projasňování ponurých dní. Jen to s nimi není radno přehánět, nebo se úřednické diety rozutečou dost rychle a stejně tak i škrobenost a důstojnost.

Čertisko

Bydlíme v domě plném Čechů; v bytě je nás v jednu chvíli asi deset včetně dvouleté Sáry a mohutného zrzavého kocoura Čerta. Ačkoli se jim oběma líbí složitě vybudované nafukovací lůžko, mají protichůdné zájmy - zatímco Sára naši dočasnou postel využívá coby skákací hrad, Čert si na ní začal brousit drápy. A nebudeme chodit okolo horké kaše, po návratu z jednoho výletu nacházíme lůžko z poloviny vypuštěné a mechanoskopická expertiza jednoznačně ukáže na zrzavého viníka. Naštěstí větší část trampolíny zůstává neporušená, dá se tedy s různými tetami a strýci dál skákat za zpěvu debilních písniček dětské hudební teroristické organizace Čiperkové. (Zpívat dětem refrén "vosy, vosy, vosy, co lítaj' kolem svojí osy" hraničí se zločinem proti lidskosti).

Tety a strejda

Sára má taky ráda vafle a hranolky. Seznávám, že mi tahle kuchyně nevadí. V sobotu, kdy je v Bruselu den bez aut, ochutnávám ústřice. Na něčem, co vypadá jako farmářský trh na náplavce, ale je to na náměstí pod rezavým kovovým slonem, se dá, pokud zahodíme stud, celkem obstojně najíst jen z ochutnávek u jednotlivých stánků. Zahazuji stud.

Jak ta auta zmizela, z cesty do centra se stal blešák. Lidi na dlažbě vystavili určitou část svých domácností. Omlácená autíčka, knížky o Hitlerovi, ublemcané skleničky i sešlapané tenisky. Když jejich predátoři museli zůstat před branami města, radikalizovali se cyklisté a jezdí divoce a všude. Jen na tu naši jednasedmdesátku je spolehnutí, akorát se motá ještě divočeji než obvykle.

Slizké a slané

Jedeme vlakem do Brugg. Připomínám novým kamarádům, že v Bruggách se natáčel film V Bruggách. Nikdo se nesměje. Mladý vyšňořený muž, který vypadá jak ze Škvoreckého a jmenuje se Měsíc, nás provádí historickým městem, prý Benátkami severu. Na jedné ulici je hned několik pivovarů a náležejících hospod. Pan Měsíc nás vede kolem jednoho z pivovarů, který se rozhodně nejmenuje Poloviční muž, ale Půlměsíc, protože na obrázku má půlměsíc. Moje nizozemština má zjevně ještě trhliny, podobně jako ta nafukovací matrace. Už zase prší, tak pojďme do kavárny. Kapučíno tu vyrábějí ze šlehačky a doktorka Cajthamlová by si tohle určitě odpustila. I zelený dort, který si Sára vybrala a samozřejmě nesní, za což jí děkuji.

Legrace

Celkem překvapivě se mi v naší smršťující se skupině podaří prosadit výlet do Antverp, třebaže tam vlastně nikdo nechce. Tohle město má především fascinující čtyřpatrové nádraží, které připomíná obchodní dům. Vydržel bych tam bloumat několik hodin, ale to už se mi prosadit nepodaří. Procházíme se místo toho po místních Příkopech a nutíme Marušku, aby si koupila něco hezkého, když už musí za pár hodin do nenáviděného letadla. Ona se těší na návštěvu jakéhosi ráje všech secondhandů, jenže ten je podobně jako u nás muzea a zámky v pondělí uzavřen.

Smíchovské nádraží

Tak dojdeme až k přístavu, fotíme se s ovocným pivem a otáčíme to směr Praha. Kdybych byl bruselským úředníkem, do referátníku bych napsal, že to byl přinejmenším zajímavý výlet. Udělal bych si kopii, odnesl to na podatelnu a spustil Solitaire.

text a fotky Řízek

KOLEČKOVÝ VÝLET

Můj druh má spoustu hobby. Takže v bytě se nám válí koule na bowling, obrovský drak (říká se tomu „kajt“), kytara, dva foťáky, turistické mapy a v neposlední řadě kolečkové běžky. Právě posledně jmenovaný předmět jsme se rozhodli provětrat v mé učící pauze. Vzali jsme běžky, vzali jsme brusle a hurá do Poděbrad. Ne do lázní, jak si určitě myslíte, alebrž na cyklostezku podél Labe.

Bylo 26 stupňů, sun was shining a my vyrazili na cyklostezku směr Poděbrady-Nymburk. Nejdřív teda hezky pozvolna, takže po dvou kilometrech jsme zastavili na točenou limonádou. Kousek od nás zrovna probíhaly jakési hasičské závody, tak jsme se radši po dopití žlutky rychle sebrali, abychom neviděli, jak bude v alejích nablito.

Svištěli jsme dál, dokonce se mi na mých nových bruslích značky Fila (product placement musí být) podařilo předhonit Lukyho. Určitě by vám tvrdil, že je to tím, že neměl k těm suprběžkám suprhůlky, ale to mu nevěřte. Než jsem stačila zajásat, jak jsem si ho namazala na prsa, svalil se za mnou jak pytel. A výsledkem byl silniční lišej na pikantním místě… Určitě by vám tvrdil, že i za ten karambol může absence hůlek, ale to mu taky nesmíte věřit.

Skaut chvíli fňukal, ale než jsme dojeli do Nymburka k mostu a stavidlům a závodům dračích lodí, bylo po breku. Abyste nám věřili, tak jsme se tam vyfotili a v kolečkách jsme měli tak 9 kilometrů. Teprve? No hergot, tak šup šup. Přeběhli jsme na druhý břeh (bez registrace) a namířili jsme si to zpět do Poděbrad. Trochu jsme bloudili, ale blondýně nakonec poradil domorodec a tak jsme se vydali po tom hezčím břehu pěkně zpátky.

A to vám bylo bájo. Nikde nikdo, cesta uzoučká, ale přitom tak akorát. No idylka. Luky už nespadl, mě po 18 kilometrech začaly ty nové brusličky tlačit, tak už jsem si finále přes město odpustila a doploužila se do cukrárny. Ale to byla taková cukrárna, že i Homer Simpson by doughnuty vyměnil za jejich dobroty.

Břicha jsme si naládovali zmrzlinou, pan Odřený zadek dokonce nějakým jogurtem s živou kulturou a uťapaní jsme to zalomili autem směr Praha-Budějovická, kde už se ostatním krámům stýskalo po Lukyho běžkách. Hned druhý den si skaut pořídil nějaká udělátka, díky kterým teď může jezdit na běžkách i s hůlkami. Takže teď jestli spadne, tak už nám nebudeme moct tvrdit, že za to můžou ty hůlky, co nemá.

text a mobilní fotky Maruška, mapička Endomondo.com

LED V LEDCÍCH

Ledce jsou bývalá divná vesnička na břehu Sázavy, kousek od Nespek. Přesnější by bylo říct, že je to kdysi zplundrovaný a nově opravený kostelík a pár domů, tedy dva, uprostřed pastvin. Samota. Kolik toho tam bylo dřív, nevím. Není však sporu o tom, že je tam parádní rybník.

Podle nespecké internetové kroniky blízko dvora (a tedy i dnešního rybníka) stávala tvrz, v níž dlili vladykové z Ledec. Ves však zřejmě v patnáctém století zanikla při obléhání nedalekého hradu Kostelec (jak to s ním dopadlo, napoví jeho nynější název Zbořený Kostelec). Zbyl jen kostel svatého Bartoloměje, který byl opuštěn v roce 1640. V padesátých letech se k neúprosnému zubu času přidali komunisti, po revoluci se ale najednou objevili dobří lidé, kteří kostelík opravují, a za to jim dík.

Tolik historie a souvislosti.

Někdy tam chodívám běhat, je to pěkná cesta, vine se pod lesem a nad řekou a loukami a nikdo nikde. O víkendu to vše bylo ale zmrzlé, hlavně tedy ten rybník, kam jsme šli bruslit - protože jsme s Maruškou na chatě konečně našli brusle. Skoro stejně důležité bylo, že Ledce kromě nás nenašel nikdo.

Dokážete si představit nehlučné bruslení? Nebo jste odkojeni hudebním či výskavě fakaním doprovodem při kroužení kolem zimáku či uřvanými kamarády při hokeji? Zkuste někdy Ledce. Zpočátku je to trochu zvláštní, ale bezesporu je to úplně jiná dimenze zážitku. Nezpívají ani ptáci, neboť zmrzli.

Někdo před námi, kdo však už odešel do tepla, dokonce odmetl a odhrabal z rovného ledu sníh a vytvořil dvě rychlobruslařské dráhy a jedno kolbiště pro případné hokejisty.

Mrzlo, až praštilo - dokonce doslova; když nože krájely led jantarovo-karamelkové barvy, v kterém byly bílé bublinky od kapřích pšouků, sem tam se ozvalo zlověstné dunění. A to tedy nejen při mých pádech.

Drandili jsme v pustině nedaleko od kostela asi půl hodiny, byla fakt ukrutná zima. Ale stálo to za to.

text Řízek, mobilní fotky Ř. a Maruška

NÁZORY NA SILVESTR, DÍL I.

text Máňa, Venál, Kamča T., Smígl, Pája, Marťas, Bejk, fotky Řízek a Maruška, smajlík Milan

Nový rok si žádá odvážné projekty. Oslovili jsme proto asi všechny, kdo s námi byli na Silvestra v Rožmberku, a chtěli jsme po nich stručný souhrn jejich zážitků a dojmů. Jelikož nás nečekaně téměř nikdo neposlal do háje, povídání zde vyjde ve dvou částech. To pro ty, kteří se nenašli.

Po roční pauze tu byl opět silvestr, a tak se celkem velká skupina sešla v růžové ubytovně v Rožmberku. Dělo se toho mnoho, pilo, jedlo, na procházky se chodilo, na běžkách se běhalo, někteří si zajeli do cizí země na lyže a na brusle na Lipno jsme se taky dostali. Každý si odvezl různé vzpomínky, ale zjištění, že náš milovaný muflon přes noc zmizel a nikdo nevěděl, kde je, se jistě vrylo do paměti každému. Všichni jen věděli, kde není a kde by měl být. Co ještě dodat? Snad se sejdeme zase za rok!
/Máňa/
------------------------------------------------------------------------------

S otevřenou náručí a srdcem na dlani nás přivítal pan správce. Byl moc milý, a tudíž jsme s ním neměli vůbec žádný problém. Co se týče lidí, nebylo nic, co by mne překvapilo. Lukyk jel brzy domů, Lucka se rozloučila se slovy „Tak na tohle jsem moc velký Mirek Dušín,“ ačkoliv nevím o nikom, který by se jako Dušín nechoval, a další tři prostě odjeli. Silvestr se mi moc a moc líbil. Skvělý lidi, super akce (např. bruslení na Lipně), pohoda, pecka prostředí, skvělý Česko, skvělý fotbálek, skvělá...

/Venál/
------------------------------------------------------------------------------

Předčasný odjezd, ječící Kajetán, zamrzlé Lipno, ožralé osoby, omrzlé tváře, bordel všude, nádherné město, černé historky, dáme panáky, zelená felicie.

/Kamča T./
------------------------------------------------------------------------------

Schizofrenní silvestr. Zvláštní název, ale mě to tak opravdu přišlo. Náladový pan správce, náckové na místní geronto-zábavě, Rychlé šípy opustivší naší "zkaženou" společnost, novoroční předsevzetí a mazání starého a špatného. Přiznávám, že toto dolehlo i na mě. Nicméně užil jsem si všeho. Super lidí, zábavy, zdvižených palců (ještě teď mě bolí:-)), muflona... Vyvenčil jsem i lyže, byť to vyšlo až na třetí pokus.

Všem fajn lidem a i ostatním přeju šťastný rok a zase někdy!

/Bejk/
------------------------------------------------------------------------------

Uvítali mě myslivci, hodný pan správce a muflon. Šel jsem spát sám. Ráno jsme vypili Pájovu vodu a pan správce už nebyl tak hodný. Dvakrát jsem šel na autobus a dvakrát jsem neodjel, všechno bylo dvakrát. Eisberg. Večer Itálie bez pizzy, věž a Řízek. Nešel jsem spát sám. Ráno jsme vypili Pájovu vodu a podmáslí. Muflon zmizel. Odjelo pět lidí, které to sralo. Lipno. Běžky, homoobleček, vítr a ostrov pro králíky. Večer mistrovství ve fotbale, bílá liga a silvestr. Ráno podmáslí, uklidit a domů.

/Smígl/
------------------------------------------------------------------------------

„Dáme panáky?“ bylo slyšet z jedné strany a „federální agent“ z druhé. Kdo? Radši nikdo. Pět lidí jelo domů. Proč? Protože se jich víc do auta nevešlo. Chytit autobus není sranda, ani střízliví. A Maruška není pí**, ale to všichni víme. Jó ještě muflon.

Doufám, že jsem nebyl jediný, komu se to líbilo. Chtěl bych s váma jet zase. A přijďte, až bude promítání. Snad se to stihne ještě letos.
/Pája/
------------------------------------------------------------------------------

Klid, pohoda, dobrý den, NE, nedotýkat se, UF, jídlo, pití, povídání, pití, hádka, usmiřování, panáky. Panáky, Hanka, procházka, psi, vrazi, zábava, Česko, panáky, střepy, nostalgie, panáky.
Bordel, zloba, běžky, panáky, Pája pryč, věž, panáky, řeka, zima, krev, panáky.

Bordel, zloba, jdu pryč, neví, panáky, loučení, výlet, pivo, fotbálek, 3, 2, 1 bum, písnička, pivka, panáky. Únava, úklid, panáky, návrat, kamera, mají mě rádi, Kajetán, nashledanou, sbohem.

Tak zase za rok!
/Marťas/

Pokračování najdete zde v pátek či v sobotu, dle nálady.

LEDNÍ REVUE

Bruslení s Ájou Vrzáňovou a kouzelníkem ze sklepa
text Hanka z Loun, mobilní fotky Řízek, Kája a Maruška

Ve čtvrtek jsme se sešli na bruslení v plnější sestavě než před týdnem. Na stadion na Lukách došel Luky, Maruška, Kajetán, Petr, Hanka, Vašek a Vaškův klobouk vytažený ze sklepa (který všichni – až na tříletého chlapečka – přešli taktním mlčením).

Lukáš nejdřív zjistil, že tam brusle nepůjčují (i když mu Vašek sliboval, že je tam „sto péro mají“), a tak se pro ně vypravill do nedalekého Tesca. My ostatní jsme mezitím nazuli brusle a vydali se na ledovou plochu. Tam jsme nejdřív nudně jezdili kolem dokola proti směru hodinových ručiček (někteří zvládali jízdu pozadu, otočky a dokonce i výskoky s otočením!), ale pak si s námi nějaké děti chtěly hrát na babu.

Kajetán rázně odmítl a radši postával u mantinelu, Petr s Vaškem do toho ochotně šli a my se s Maruškou taky přidaly. Po tom, co se mi asi metrová holčička vysmála se slovy: „Ty jsi byla chycená první, tak teď máš babu,“ jsme ale druhé kolo radši opustily. Ostatním nejistým bruslícím se naše nebezpečně rychlá hra taky moc nelíbila, hlavně Ája Vrzáňová si stěžovala, takže to vzalo rychlý konec.

Mezitím se vrátil Lukáš, bez bruslí (v Tescu měli ze zimní výbavy jen rukavice), ale zato se starým koláčem a kolou. K sedmé hodině už jsme toho bruslení měli dost, tak jsme to zabalili. Zranění nebylo žádné, pádů málo.

(Jo, aby ten Vaškův klobouk nedopadnul tak, jako pistole, ze který se nevystřelí: Potom za něj na koncertě v šatně musel navíc platit jako za tašku 20 Kč. No jo, taková paráda se holt vyplatí :)).

HOKEJ S POLICEJNÍ ASISTENCÍ

Kanada - Španělsko 6:4 (nedohrálo se)
text a fotky Řízek

"Tak pánové, budeme to tady muset rozpustit," zavelela dvojice policistů poté, co doklouzala až k uříceným hráčům. Vždy bojovně naladěný Václav odložil hokejku, a dokonce tentokrát ani nemával svým takzvaným právním vzděláním. Policajti byli prostě sympaťáci, takže nemělo cenu se hádat ani protestovat. Dokonce se zeptali, kdo že to vyhrál. "Kanada," hlesl jsme a smutně dodal, že Španělé nestihli vyrovnat, ale že tlačili.


Důvodem pro rozehnání slibně rozjetého mače byl totiž nějaký tvrdohlavý mořský vlk, který si usmyslel, že Berounku učiní splavnou snad až do Plzně. Perfektně připravené kluziště (klobouk dolů, pánové!) tak muselo ustoupit, včetně nás. Pilot remorkéru se usilovně snažil nás rozehnat troubením, ale tomu se smáli i rackové, kteří mu i navzdory tomu dál káleli na jeho rezavou palubu. Ale uniformy jsou prostě uniformy.


Strašně dlouho jsem to nehrál, neměl jsem ani své brusle a hokejku. Ke všemu mi bylo neskutečně zle. Snad i proto jsem byl přiřazen do španělské reprezentace, po boku "es" typu Kubči a Vlastíka. Papírově to vypadalo, že se při rozdělování někdo zbláznil - šesti kvalitním hráčům (Kanadě) měli vzdorovat čtyři nekňubové a Franta s Ivošem.


Přesto jsme první mač prohráli jen asi 6:10, přičemž jsme drahně času drželi nadějnou plichtu. Zásluhou na tom měl především Vlasta, kterému sice ani nové brusle nepomohly k tomu, aby jeho pohyb bruslení připomínal aspoň nenáročnému divákovi, ale těch gólů!


Bylo s podivem, kolika možnými nehokejovými způsoby lze vůbec vsítit branku, ale výkon forvarda v modrozelené bundě spolu s asi třiceticentimetrovým ledem držely náš tým nad vodou.

Následnou odvetu poznamenala nervozita plynoucí z neustále se přibližujícího plavidla, ruku v ruce s mizejícím ledem. Snad i proto Franta při rozehrávce autu (ano, i to je v hokeji možné) zamířil přímo do vlastní branky, ovšem podivných věcí (bylo by) se událo ještě více. Jenže pak na břehu zastavila zelenobílá fabie, její posádka chvilku váhala, má-li se pustit na tenký led vyjednávání, když na jejich pokřikování nikdo nereagoval (na jejich místě bych asi volil střelbu do vzduchu). Nakonec se odhodlali a stali se závěrečnou sirénou.

Autority ukončily zápas, o jehož osudu pravděpodobně žádná komise nerozhodne. A ze stadionu se navíc hned po jeho slavnostním otevření stal průplav.

O HUKOVI Z PLAKÁTU

Jak na kyberšikanu
text, foto a montáž Řízek s využitím hcsparta.cz

Jako děti jsme častokrát balancovali mezi legrací a šikanou, to když jsme si třeba s výrazem nejhlubšího pohrdání a odporu ve třídě otírali ruce o spolužáky řkouce: „Fůůj – máš Zikovou!“ (to byla neoblíbená spolužačka a zároveň v tu chvíli asi i nějaká nakažlivá nemoc). Nebo když jsme jiného nepopulárního (nebo vlastně – jak se to vezme) člena kolektivu o přestávce trefovali fotbalovým míčem, až – a zde je potřeba přejít do jednotného čísla – jsem rozbil jakési okno.

Myslel jsem, že už jsem z toho vyrostl, ale asi ne tak docela. Ve čtvrtek jsme s mou oblíbenou blondýnou provedli mému současnému spolužáku Honzovi Hukovi zlou věc. Tento bývalý hráč FC Forejt, ale především básník a skalní (horolezci, zpestřete!) fanoušek hokejové Sparty se ničím neprovinil, a i přesto se stal terčem posměchu. Našeho, ale i dalších. Založili jsme totiž na facebooku skupinu nazvanou Honza Huk na plakáty! inspirovanou právě touto manipulovanou fotografií. V době uzávěrky tohoto textu v ní bylo 118 lidí a všichni až na jednoho se velmi dobře bavili.

Kdybyste se chtěli inspirovat, přináším stručný návod, jak něco podobného provést někomu z vašeho okolí:

1) Počkejte si, až vaše potrhlé spolužačky zase nebudou vědět, co roupama, a uspořádají večírek v retro stylu. Vezměte s sebou fotoaparát a vyfoťte někoho, kdo vypadá jako kříženec Elvise a Top Guna. Ta fotka se Vám může hodit, však ještě uvidíte.

2) Pročítejte si při cestování hromadnou dopravou černobílé sparťanské asi motivační billboardy, na nichž hovoří zřejmě samotní hráči. Po všech těch ztečích, živlech, proroctvích a biblích vám dojde, že ty plakáty jsou sice fotogenické, ale jejich texty zoufale nablblé. Co s tím?

3) Chce to úderný slogan. Hodí se někdo s dokonale rýmovacím jménem. Třeba básník Huk. Počkat – někde přece máme jeho famózní podobiznu! Kde jen to bylo…?

4) Zde se dostáváme na první hranu. Je správné využít pěkně vypadající billboard i s logem Sparty a s roztřeseným rukopisem jakéhosi pana hokejisty Gulašiho? Patrně ne. Ale když už jsme do toho šlápli, nelze jinak, než to rozmazat.

5) Pan Gulaši díky sofistikovanému grafickému programu mizí pod nánosem křížence Elvise a Top Guna. Úderný slogan už máme, stačí jím aktualizovat hráčova slova. Hodí se na to klonovací razítko (když už máte hotový puk, ze dvou třetin jste hotovi i s příjmením!), nástroj štětec a stará uběhaná myška, tak vhodně simulující roztřesený hokejistův rukopis. Polovině týmu Řízkových stránek to zabralo tak půl hodiny, a to se za to stydím.

6) Nadšená žena, která má trpělivost experimentálně hodinu a půl zakládat novou fanouškovskou skupinu na facebooku, je nezbytností. Nebude se Honza zlobit? Tuhle otázku nemá cenu řešit. Jasně že bude. Hlavně tam ale nezapomenout napsat, že třeba když se sejde 500 lidí, Honza Huk se skutečně objeví na plakátech v metru.

7) Doufat, že se těch 500 lidí nesejde.

Přejeme příjemnou zábavu vám i vaší oběti!