SNĚHEM ZA MEDVĚDY

Sobota 14. ledna byla významným dnem nejen pro tři táborníky, kteří s námi jeli na jednodenní výlet do Berouna, ale taky třeba pro tamní medvědy. Berounští zámečtí chovanci se totiž po narozeninové oslavě probudili o rok starší. Tradiční tábornický zimní výlet si připsal čtvrtý ročník a nabídl kromě medvědů i čerstvý sníh, bloudění, bahno a srandu. 

V Radotíně ke mně do vlaku přistoupili tři vedoucí a tři táborníci a pokračovali jsme směr Beroun. Po výstupu na konečné jsme se přes centrum vydali za berounskými medvědy, kteří jsou známí tím, že před několika lety účinkovali ve Večerníčku. To byla ale ještě malá roztomilá medvíďata.

Nyní jsou to však už obrovští dvanáctiletí medvědi (docela by mě zajímalo, jestli si na své vystupování před kamerami někdy vzpomenou; uznávám, je to asi nesmyslná úvaha, ale co my víme...). Když jsme dorazili k jejich obydlí, byl venku zatím jen jeden. Měli totiž den před naší návštěvou oslavu narozenin, tak zbylí dva ještě odpočívali.

Za chvíli ale vylezli i oni, a tak jsme se mohli pokochat pohledem na všechny tři sourozence. Vzpomněl jsem si, jak na prvním výletu do Berouna se dva z nich docela drsně rvali. Ale tuto sobotu byli úplně v klidu a pohodě.

Po rozloučení s medvědy jsme se vydali do Svatého Jana pod Skalou. Cesta do této obce byla úžasná. Z pátku na sobotu totiž v podstatě poprvé tuto zimní sezonu pořádně v Praze a okolí sněžilo, a proto jsme si mohli užít chůze po sněhu a užívat si zasněženou krajinu.

Po příchodu do Svatého Jana pod Skalou a seznámení se s jeho historií jsme se nasvačili. Původně jsme se chtěli občerstvit teplou polévkou v jednom z místních restauračních zařízení, ale měli zavřeno, tak jsme byli vděčni alespoň za místní autobusovou zastávku.

A pak následoval výstup na vyhlídku nad Svatým Janem. Nevím proč, ale vždy mě ten pohled z této vyhlídky dostane. Byl jsem tu již několikrát, ale pořád mě to tu fascinuje.

Z vyhlídky jsme pak pokračovali na Bubovické vodopády. Po menším zabloudění přes Solvayovy lomy (rozsáhlá technická památka těžby a dopravy vápence), která však náš výlet příjemně zpestřila, jsme dorazili k oněm vodopádům (malé, ale parádní). Po jejich překonání jsme se vydali do obce Srbsko.

To již někteří z nás byli celkem dost slušně na kalhotách zabahněni, protože sníh se začal částečně s bahnem mísit. Avšak i přes tuto skutečnost jsme se rozhodli navštívit místní hospůdku a dát si polévku a pití. Z milé hospůdky nás nevyhodili, naopak, paní čísnice byla velice ochotná. Dokonce při placení ji musel Milan upozornit, že by po něm za jeho útratu měla chtít víc peněz.

A pak už nám zbýval jen přesun po mostě přes Berounku na vlakovou zastávku a odjezd do Radotína (v mém případě samozřejmě až do Bohnic). Myslím si, že se výlet (ostatně jako každým rokem) vyvedl, a už se těším na jeho jubilejní pátý ročník. 

text Péťa, fotky Milan

ZVÍŘÁTKÁM JE HEJ!

Zvěř v kleci, umístěná v kleci
text a foto telefonem Řízek

A jeli jsme do zoo. Řízek dal na jeden den vale práci, než mu dá na týden vale Maruška, a tak napotřetí nastartoval auto a vyjeli jsme za konzervovanými zvířátky.

Uplynulo asi padesát metrů a dostali jsme pokutu. „Pane Werner… chlape! Víte, co jste udělal?“ Věděl jsem. V té křižovatce se světly jsem se asi neměl otáčet. „Žijeme v ekonomickém státě,“ mudroval strážník, zatímco jsem se loučil se stokorunou. Ale poučné to bezesporu bylo.

Další kilo stálo vstupné pro jednoho studenta, i studentka platila stejně. Ale vyplatilo se to. Nejenže jsme se stali návštěvníky číslo 3 737 a 3 738 (startovní čísla jsme nedostali), navíc nám letně naladění tvorové poskytli i celou řadu diváckých zážitků.

Nebyl bych to já, kdybych nezačal želvami. Už zdálky se z jejich „výběhu“ (jak tomu říkat jinak? Výplaz?) ozývalo v pravidelných intervalech takové ufff! --------------- ufff! --------------- ufff! a podobně. Maruška se strachovala, jestli želvákovi něco není, když tam tak leží v křoví na balvanu a heká. Jenže balvan byla želva. Asi vám to přijde samozřejmé, ale želvy i při milostných hrátkách volí rozvláčné tempo. Želví sex byl tak napínavý a inspirativní, že nás doslova přikoval k plotu.

Sympatického outloně na dálku adoptovali manželé Outloňkovi, což mi přišlo přinejmenším případné. Žádného wernera ani wernerka, kterého bych si osvojil, jsem však cestou nepotkal. Ale zaujali nás lední medvědi. Jeden – radostný – celou dobu plaval, dokonce naznak, a roztomile vystrkoval pacičku z vody. Druhý – mrzout – jen přešlapoval kolem a i přes povzbuzování se do chladivé tekutiny neponořil. Za pár dní na táboře budu na břehu ledového potoka vypadat stejně, jen nejsem tak chlupatý.

Jiného mého kamaráda naopak nevědomky připomněla gorila. Nevím, zda jí nechutnalo, nebo zda si potravu chtěla jen ještě jednou prohlédnout, nicméně nějak jí to „vypadlo z pusy.“ Zvědavé zvířátko se však nerozpakovalo a napodruhé to spapalo.

Plameňáci byli celí růžoví a emu koukal neskutečně hloupě, když jsme se navzájem tak prohlíželi. Osinák je ztělesnění „osiny v pr…“, místo ocasu má obilí! Sloní šou nám utekla, ale zase můj sportovní vůz byl následně vybrán mezi ty pojištěné. Byť ten jouda z pojišťovny, jenž přijel v čemsi ještě oťukanějším, drze poznamenal, že „s odřenýma ušima“. A večeře byla dobrá.

Zoo je cajk, víš co.