LADA A JÁ A VY

Říct, že mi Studio 6 zpříjemňuje ráno, nemohu, neboť úplně stejně mi zpříjemňuje ráno kartáček na zuby anebo zapínání pásku u kalhot. Je to prostě něco, co ráno tak nějak je.

Šumí to kolem nás, mezi snídáním a krmením stíháme vnímat různě velké trhance živých vstupů z nepravděpodobných míst a rozhovorů vedených ze světle modrých pohovek i upoutávky na druhou volejbalovou ligu či na jednání vlády. Vlastně mě na tom baví, jak mě to nebaví; hypnotizován pozoruji, jak se ty rozhovory vlečou, protože je potřeba sisyfovsky naplnit tři vysílací hodiny, každý den kromě sobot a nedělí a už mnoho let. Ale pokud by to zrušili, chybělo by mi to.

Ostatně první televizní pořad, který kdy zaznamenala naše malinkatá dcera, bylo právě Studio 6. Podle pohybu jejích očí to působilo dojmem, že ji zaujal šot z jakési basketbalové ligy. Ne, nedáme ji na basket, protože pokud nenastala nějaká genetická anomálie, bude mít metr padesát.

Kdyby vydržela do 8.20 (což se nestává, protože tou dobou zpravidla probíhá první dopolední spánek), mohla v televizi, kterou nejraději pozoruje vypnutou, zahlédnout mě. Itinerář reportérky Lady Kolovratové se totiž toho dne náhodou protnul s mým nabitým diářem.

Před odběrovým místem krčské nemocnice důležitě parkovala televizní dodávka s majestátným satelitem, od níž se všichni soudní raději drží dál. Od šatny, kde dárci nechávají kabáty, protože přes jejich rukávy se špatně hledají žíly, se budovou až k dodávce táhly kabely. Když jsem stál ve frontě k registraci, konečně jsem Ladu zahlédl, jak efektivně diriguje svůj tým, tedy kameramana, muže, který soustředěně odmotává a namotává kabely, a primáře transfúzního oddělení, jenž bude zjevně respondentem.

Přes složitou dobu bylo v čekárně plno – možná právě o tom měl být živý vstup, který se zde zjevně chystal. Jeho přípravy trvaly přesně tak dlouho jako vypít kafe (před odběrem nutně bez mléka), vyplnit dotazník o zdravotním stavu a nechat si změřit tlak. Cestou do odběrové místnosti, což je jakési srdce pavilonu, jsem se musel protáhnout kolem kameramana a prodrat mírně napjatou a trochu slavnostní atmosférou blízkosti něčeho historického.

Zrovna u lůžkokřesla, kam mě sestry zavedly, stál drobný, trochu nervózní primář Thomayerova sanatoria v Praze 4- Krči, ve vypraném livreji a s černým mikrofonem (ano, ráčkoval, omlouvám se), a Lada Kolovratová v krvavě červené blůzce, nebo co to bylo. Slavnostnost celému okamžiku přidávalo i to, že si sestra, která se mě chystala napíchnout, dokonce vzala rukavice. 

"Koho se můžu na něco zeptat? Třeba jak dlouho darujete krev a proč to děláte?" otázala se reportérka pléna. Pochopitelně jsem gymnaziálně zabodl oči do podlahy a modlil se, aby mě nevyvolala. Nakonec trapné zbabělé ticho přerušil jiný dobrovolník a ze mě se regulérně stalo křoví, ale důležité. Kamera se rozjela, ráčkující primář vyprávěl o protilátkách, koronaviru, Praze, transfúzích a v každém slově bylo to R a ze mě poklidně tekla krev a z místnosti simultánně tekl obraz a zvuk do domácností v Česku.

Uprostřed vstupu se odehrálo kouzlo, to když Lada a její tým včetně kabelového navíječe elegantně přešli z odběrové místnosti do čekárny a dorazili až k okénku, kde se vydávají svačiny. Pak se přesně podle scénáře otočili a vrátili se k nám zrovna ve chvíli, kdy přístroj na mém stanovišti důležitě zapípal, kameraman zbystřil a zašvenkoval na mě.

"Jste televizní hvězda," špitla mi pak sestra, když se jí po úspěšném odběru napotřetí těmi fešáckými rukavicemi konečně podařilo zalepit náplast. Udiveně jsem na ni pohlédl. "Ta vaše nádherně naběhlá žíla. To se jen tak nevidí, krásně se to trefovalo," vysvětlila a tělem se rozproudil pocit ničím nezasloužené hrdosti a štěstí. A mohl jsem jít na párek, zatímco televize balila kabely a jela rozdávat radost a nudu zase do nějakého bizarního muzea nebo šperkařské dílny.

text Řízek, foto ČT

KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

ZÁZRAK VE KBELÍCH

Krátce poté, co pračlověk vynalezl míč, branky, simulování a kopanou, pravděpodobně vymyslel poslední zbývající nutnou věc, a sice rozhodčího. Druhy sudích jsou různé. Existují nekompromisní a přesní arbitři, kteří si svou posvátnou funkci užívají a možná ji berou jako poslání. Těch je málo. Pak jsou - zejména v Hanspaulské lize - rozhodčí z donucení. Pískají proto, že musí. Jako jsme pískávali my, ve strachu o život, než jsme si začali rozhodčí najímat. Zvláštní kategorií jsou sudí, kteří se pískáním hanspaulky mnoho let živí, ale ještě se to nenaučili. I takový je však lepší než ten druh, který odpískal náš poslední zápas, tedy rozhodčí chybějící.

Ve Kbelích se nás sešlo dost. Měli jsme hrát utkání čtvrtého kola proti týmu Bad Diablos spadajícímu patrně pod spediční firmu DHL, jehož jádro tvořili cizinci; i jich bylo dost. Chyběl jen ten sudí. Vyměňovali jsme si mezinárodně pochopitelná gesta jako krčení rameny a nerozhodné koukání směrem, odkud by se kýžený rozhodčí mohl vynořit. Ale on furt nešel. Jako vyjednávači se mi podařilo dohodnout, že nikdo z našich týmů pískat nebude, protože nikdo nechce. Dokonce jsem překonal ostych a zeptal se i několika přihlížejících, zda by se nechtěli stát Královcem, Zejdou či Collinou. Pochopitelně nikdo nechtěl. Tak jsme chvilku čekali, ale k ničemu to nevedlo. Tak jeden ze speditérů stopoval čas a my jsme prostě hráli fair play, nebo jsme se o to aspoň snažili.

Špatní ďáblové nás od začátku začali mlít i na naše poměry nevídanou měrou. Jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i oni trefovali tyčky, břevna a naše obrana hořela tak, že by s jejím požárem neúspěšně zápasilo i deset jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů včetně techniky. Jednou se třeba Vašek ocitl v pozici posledního zachránce, který může vyhlavičkovat míč neodvratně směřující do naší branky, anebo to může poplést, skórovat do vlastní sítě a být za osla. Všichni v oranžovém a všichni svatí mu drželi palce, což jsme mu po zápase říkali. On samozřejmě tvrdil, že to bylo všechno pod kontrolou, ale známe ty jeho hlavičky.

Hřiště ve Kbelích patří k těm nechutnějším, je hodně daleko a písek ze staré umělé trávy zaleze úplně všude. A když píšu úplně, tak myslím úplně. Třeba i do ponožek. To píšu jen proto, abyste nezapomínali na to, že jsme vlastně hrdinové, navzdory tomu, že hrajeme nejnižší ligu, a ještě k tomu blbě.

Určitě by zase někdo řekl, že to bylo vlastně docela vyrovnané, ale vůbec ne. Dostali jsme se za poločas ke dvěma šancím z brejků a blahosklonností osudu je obě Péťa proměnil - jednou krásně do šibenice, podruhé nasadil gólmanovi jesle. DHL reagovali očekávaným způsobem, zaťali zuby a začali nás v druhém poločase mlít ještě intenzivněji. Chvíli jsme odolávali, načež náš kapitán tečoval cizí střelu do naší branky a vypadalo to, že se konečně začne zápas vyvíjet tak, jak má.

Jenže štěstíčko, které občas sedne i na vola, se nás drželo jako klíště. Po ojedinělém rohovém kopu důrazný Kajetán dostrkal míč za čáru a vedli jsme 3:1. To byl moment, po němž soupeř definitivně odešel. Pak už se jen na neexistujícím rozhodčím dožadovali penalty a napomenutí Matyáše za ostrou hru, jenže neexistující rozhodčí rezolutně zavrtěl hlavou a naznačil: "Vstávej, hraje se dál".

"Já tyhle kecy nesnáším, ale co na to říct? Dali jsme víc gólů než soupeř," řekl už po zápase při rehabilitačním pobytu v hospodě Péťa. (Ano, při stejném pobytu, při kterém jsem tam zapomněl tašku s věcmi a musel jsem se tam z Krče vracet).

A víc se k tomu fakt asi nedá říct, snad jen, že bych byl rád, kdyby událost vešla do dějin jako Zázrak ve Kbelích. Ale pokud si na to někdy někdo vzpomene, bude se tomu spíš říkat Náhoda jak prase, anebo ještě nějak mnohem hůř.

text a ilustrační foto Řízek

PF 2015

Přejeme vám všechno dobré v novém roce. Ať se vám daří vše, na co sáhnete. A ideálně, pokud na to ani nebudete muset sáhnout. Pokud tančíte na tyči jako Maruška, přejeme, ať nemáte moc modřin a spálenin. Pokud běháte jako Řízek, přejeme málo výronů a řadu skvělých výkonů. Pokud se rádi válíte v pelechu jako kocour Pepan, přejeme vám, aby vás nikdo uprostřed zevlování netahal do divných výšek a nenutil pózovat na novoročenku. 

Hlavně se však mějte rádi, třeba jako Maruška, Pepan a Řízek.



Na viděnou v novém roce se těší

mnohočetný kolektiv Řízkových stránek

P.S. Takhle jsme vám přáli loni, předloni, předpředloni, předpředpředloni a ještě někdy dávno.

NA RAKOUSKÉM JEŠTĚDU

Na horách
text a fotky Řízek

Když chcete umakartovou ubytovnu s rozvrzanými dřevotřískovými postelemi s prkny místo roštů, vlažný titěrný radiátor v podobně velkém pokoji s okny otočenými do hlavní silnice, kterou se v několikametrové vzdálenosti nocí prohánějí tiráky stovkou, nemusíte pomocí důmyslného stroje času jezdit do Československa let sedmdesátých. Stačí v roce 2010 zajet do Rakouska.

Penzion Bertrand se honosil dvěma hvězdičkami, za nepatrný příplatek jsme si dopřáli cíp další hvězdičky v podobě vlastního záchoda. Zařizovali jsme vše na úplně poslední chvíli. Jen rychle. Připadal jsem si jako zrzavá Lola, co běžela o život, nebo filmový malátný gynekolog, který taky pořád někam utíkal, když jsem tak sprintoval v kolečku mezi bankomatem, cestovkou a prací. Ale vyšlo to.

Cestu tam jsme si zpestřili zkratkou přes rakouský venkov, navigátorka se červenala, ale opravené auto topilo a jelo! Objevili jsme senzační rozhlasovou stanici FM 4. Hrála a mluvila anglicky! Nedaleko Schladmingu nám otevřela vlídná paní, žádný rakouský kroj, preclíky ani sachrdort. Viděl jsem na Marušce, jak už už chce říct "Grüss Gott," volil jsem však slova lépe a paní nás za odměnu česky přivítala v domě, kde se zastavil čas. Lyžárna byla ve stodole.

Nesmíš si nechat zkazit výlet povrchnostmi. Pod peřinou je teplo kdekoli, když se srazí postele k sobě. Když je pod dveřmi škvíra, nevadí! Místo milostných dopisů si tedy můžeme prostrkávat třeba milostné videokazety. A paní vařila famózně a točila takové budvary, že chutnaly skoro jako plzeň. No a zahrát si s přítelkyní na notebooku Heroes V. a skoky na lyžích? Co víc člověk potřebuje?

Dovolená byla totiž báječná. Sněhu bylo méně habaděj než u nás, v pátek však dokonce svítilo sluníčko. Svahy obrušovalo jen málo lidí, tamní údolní Ještěd (viz snímek) byl sice směšný, ale sjezdovky by se zase vysmály Ještědu. A první osmisedačka ve Štýrsku měřila asi třicet metrů, byla na ni pokaždé fronta a cestou se vždy tak třikrát zastavila.



Je neděle a musí se domů. Za stěračem přibyl lísteček, snad ne pokuta. Uf, jen pozvánka na koncert Xaviera Naidoo. Děkujeme, nepůjdeme. Řítíme se směrem na Liezen a Linec skrz únavné tunely a mezi nenápadnými dálničními policisty, co se tváří jako sanitky. FM 4 hraje skvělou Eisbär od Dresden Dolls, zatímco rádio pomalu ustupuje hraničním horám a šumění a objevuje se Rádio Faktor s písní Príbeh nekončí a ČRo3 s Nejdřív kapučíno, pak červené víno. Hvíždalka je zavřená, večeříme jinde, príbeh pikodovolené končí. Lední medvědi ale nesmějí plakat.