VLAK DO STANICE TRAPNOST

Dostala se mi díky (anebo spíš kvůli) Ježíškovi do rukou kniha Pavla Bušty Expres Praha Radotín s podtitulem Adolescentovy zápisky. Byla mi věnována patrně proto, že je o Radotíně. Potud je vše v pořádku, doteď jsem však nepochopil, proč tohle někdo vydal – zvlášť, když na obálce hned v první větě správně konstatují, že popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Že to někoho netrklo. Vydavateli bych slovy někdejšího místního klasika vzkázal, aby se probral z tý diskotéky.

Neumím psát povídky ani literární kritiky, proto se omezím na nadávky. Knížka je to špatná hlavně proto, že nyní devatenáctiletý autor podobně jako já povídky neumí. Jeho humor není pythonovsky suchý, ale trapný a literární zážitek po přečtení se nedostavil, jen nasranost nad ztrátou času. Možná měli jeho učitelka slohu, rodiče, nebo on sám jiný názor, ale čím přesvědčili Mladou frontu, aby dílo v pevných deskách a s poměrně zajímavou obálkou pustila do světa, to mi hlava nebere. Deníček nebo blog to v pohodě snese, avšak tohle je přinejmenším troufalé.

V sedmnácti povídkách autor (a hlavní hrdina Petr) jako správný rozervaný uhrovitý teenager zažívá všechno poprvé (chlast, hulení, kouření a odmítnutí od dívek), brzy se ale začne opakovat a vše kombinovat a plácat dohromady. Nejčastěji píše o prvních láskách, to je pak většinou povídka postavena tak, že je hrdina nejprve odmítnut, pak se ožere, pozvrací a je mu blbě. Anebo se neožere, vystoupí z vlaku, nahodí sluchátka, pustí si Beatles (!) a hotovo. Do toho má neustále iritující potřebu něco k něčemu přirovnávat, nejčastěji k vtipným věcem jako k Bartošové, pyji Roberta Rosenberga a podobně.

To ještě není tak špatné, třeba erotická povídka Klasika, kde poněkud obrátí pořadí a ožere se hned zpočátku, by byla fakt dobrá, k věci, neukecaná a přímá a nad poměry pěkně napsaná, kdyby skončila o odstavec dřív prostým konstatováním, že soukromý dýchánek s dívkou odvedle narušila rodina, tu že ale zavřel venku. On to ještě ale musí ještě dovysvětlit, aby každému bylo jasné, že něco bylo. Proč, jako?

Mnohem horší jsou povídky na vážnější témata, jako když píše o svých zkušenostech s vírou (nuda), náměsíčností (nedočetl jsem) anebo moralizuje o vlivu slídivých rodičů na schizofrenii kamarádky (intenzivní pocit trapnosti). Úplné dno je pak vleklá (asi) satira, ale spíš slohovka, jak hloupí radotínští policajti vyšetřují zločin, v němž hlavní roli hraje Pitr předělaný na ženskou (snad jsem něco neprozradil). U ní jsem si jen dokola opakoval modlitbičku WTF? WTF?

A kde je vlastně ten Radotín? Kromě legendární hospody u Pigiho a naivních popisů mentality zdejších rodáků ve stylu „máme slámu v botách, ale je tu hezky a město je blízko“ v těch pár povídkách, které se skutečně odehrávají v Radotíně, to vlastně ani nepoznáte. Mohlo by se to klidně stát kdekoli jinde, kde je podchod pod tratí, základní škola, bezdomovci a úchylové a kde absentuje náměstí.

Možná jsem to celé nepochopil, třeba autorovo vyprávění opravdu postrádá sebestřednost, nadutost a neschopnost sebereflexe – byť si myslím, že vydání této knihy je spíš projevem pravého opaku. Na druhou stranu, v textu není moc chyb, povídky většinou tak nějak drží pohromadě a jejich zápletky jsou jednoduché a srozumitelné, tedy přístupné pro většinového čtenáře, je v nich sem tam erotično – a to asi stačí, takže zasedněme ke strojům a pojďme taky něco vyplodit.

text a repro Řízek

POKLAD

Pirátská povídka o národním obrození
text a koláž Řízek s využitím obrázku z Wikipedie a fotky z buycostumes.com

Škuner se pohupoval na vlnách, kapitánova dřevěná noha vyťukávala do podlahy rytmus nějaké pirátské odrhovačky. Muž měl v ruce šavli, druhou měl zakončenou hákem, jedno oko měl zakryté páskou a na ramenou mu seděl papoušek.

Bylo bezvětří, pod tropickým sluncem se potilo vše živé, ze stožáru zplihle visela vlajka s lebkou a zkříženými hnáty a ze smradlavé kajuty čtveřice pochopů vytáhla dvě zmítající se těla.

„Rozvažte je!“ zavelel kapitán. Námořníci uposlechli. Pod vrstvou provazů se objevil Josef Jungmann a jeho žena. „Jungmanne!“ štěkl šéf pirátů. „Dávám vám poslední šanci. Kam jste schoval ten poklad? Wohim haben Sie den Schatz versteckt?“ zahřmělo v horkém poledni.

„Nedám vám jej, ni se vás nebojím,“ opáčil bledý muž.
„Josefe, prokrista, dej jim ho,“ zaúpěla jeho žena. „Prosím vás, pusťte nás, má zámožná rodina vám předá zlaťáky, šperky, démanty, vše, čeho si budete žádat!“ vzkřikla Johanna, rozená Světecká z Černčic.

„Kušuj,“ zavrčel vrchní zbojník. „Chceme Jungmannův poklad. Jinak žraloci okusí vaše tkáně.“ „Jo, poklad. Jo, tkáně,“ přidali se ostatní piráti.

Lingvista pokrčil rameny. „K ničemu vám nebude, je to jen taková knížka.“
„Cože? Knížka? Was? Ein Buch?“ zahulákal kapitán a papoušek na jeho rameni se konečně probudil. „Žádná knížka, sto dvacet tisíc. Dejte je sem, jinak se připravte na slanou vodu a ostré zuby,“ řekl a okousanou šavlí dloubal Jungmannovi do brady.

„Sto dvacet tisíc hesel. Hesel, pánové,“ pochopil konečně obrozenec, zatímco jeho žena padala do mdlob. Piráti ji neurvale vzkřísili, pak se vrhli na jejich osobní věci a co nevidět kapitán třímal objemné dílo. Prolistoval jej a hodil do vln.

„Beztak neumíme číst,“ zasmál se kapitán, jeho pochopové vystrčili z levoboku lodi prkno a pod ním se ve vlnách rýsovaly siluety žraločích ploutví. A nad palubou se rozléhal zběsilý ryk krvelačných divochů. Johanna opět omdlela.

Josef Jungmann johohó
napsal knížku johohó
pirát tohle johohó
nedocení johohó.
A žralok už teprve ne, hej!

Prkno se začalo pohupovat pod tíhou manželů, piráti se dobře bavili a hladina se stále přibližovala. Zbýval poslední krůček. Obrozenec se propadl do hlubin, voda se nad ním zavřela a čelisti vodních šelem ani nevnímal.

Josef Jungmann se zpocený uprostřed noci probudil vedle své ženy.

„O čem se ti zdálo, drahý?“ zeptala se Johanna. „Křičel jsi a zmítal ses, jako by tě na nože brali.“
„Nic zvláštního. O tom, jak házím perly sviním,“ odtušil Jungmann.
„Tak ještě spi, drahý. To byl jen sen. Zítra tě zase čeká slovník,“ konejšila jej žena.
„Vždyť já vím,“ zabručel lingvista a usnul.

VÝSLECH

Pokusná povídka tentokrát i včetně pointy
text a trochu ilustrační foto Řízek

„Krásný den, pane Pařízek,“ zahlaholil srdečně vysoký muž v uniformě. „Nebojte se a pojďte dál.“ Dveře za drobným čtyřicátníkem zapadly, octl se v umakartové místnosti s roky nemytými okny.

„Odložte si,“ zavelel dlouhán, Pařízek objevil věšák a obmotal jím šálu a zatížil jej kabátem.
„Děkuji, pane...?“ špitl host.
„Ježišikriste, úplně jsem se zapomněl představit. Strážmistr Láska,“ natáhl obrovitou pravici a s předstíranou bodrostí zatřásl s poloviční rukou návštěvníka. „Sedněte si a povídejte, co vás trápí.“

„Jak prosím?“ pozdvihnul obočí Pořízek, sotva přijal nabízenou židli. „Vždyť vy jste mě... to...“
„No jasně, to my jsme vás předvolali, už si vzpomínám!“ plácnul se strážmistr do stehen, chvíli se dusil předstíraným smíchem, načež usedl naproti drobnému muži. Tomu začaly na čele stékat kapky potu.

„Tak tedy jinak. Kde jsou?“ zvážněl najednou Láska.
„Prosím? K-kdo nebo co?“ zakoktal host a zalapal po dechu.
„No ty milióny! Těch třicet miliónů! Budeš ještě dlouho dělat blbýho, nebo se přiznáš?“ zařval policista, Pařízek si při vší té hrůze všiml zlatého zubu, který trčel z chrupu jeho protějška. Náhle však už neviděl nic, ostré světlo stolní lampičky mu zazářilo do očí.

„Já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ vzdychl Pařízek, zakrývající si rukama zrak před silnou září.
Láska usrkl z omláceného hrnku kafe. Náhle se neovládl a hrnek z výšky postavil na stůl, černá tekutina vychrstla na papíry a zmáčela i rukáv Pařízkovy košile.

„Nic se nestalo,“ rychle pronesl zdvořilost vyslýchaný.
„Jak jako, nestalo? Ty si jako myslíš, že přepadneš dodávku spořitelny, postřelíš řidiče a ty prachy někam schováš, a vono že se nic nestalo? Na mě si tady nikdo votvírat hubu nebude!“ křičel už brunátný Láska z několika centimetrů do ozářeného Pařízkova obličeje. Zlatý zub legračně lámal světlo, všiml si vyslýchaný.

„Pane strážmistře, to musí být nějaký omyl, já vážně nevím, o čem to mluvíte,“ šeptal zlomený Pařízek.
„Jo tak ty nevíš! No třeba si vzpomeneš v base. To máš na doživotí, chlapče. Leda že...“ odmlčel se na chvíli Láska. „Nechcete taky kafe? Ani jsem vám nenabídl,“pravil dočista změněným hlasem k třesoucímu se Pařízkovi.
„To ani ne, ale snad skleničku vody, kdybych mohl.“

„Hovno!“ křikl policista a chytl malého muže za košili, byla celá propocená. „Až se přiznáš a vrátíš ty peníze. Pak se o tom můžeme pobavit. Dřív ne,“ sykl Láska a zhoupl se na židli.
„Musel jste si mě s někým zaměnit,“ pokusil se o vzdor Pařízek.
„My se nepleteme. Jsi Miroslav Pařízek? Ročník 69? Jsi.“
„To ano, ale...“
„Jakýpak ale? Miroslav Pařízek, ročník 69, loupež, ublížení na zdraví, doživotí,“ přečetl z politého papíru policista.

„Doživotí,“ polkl Pařízek. „Ale pane, já jsem nevinný!“ rozplakal se bezmocný muž.
„Tohle mi už neříkej, to nesnáším. Radši mi řekni, kde jsou ty peníze. Rozumíš? Pe-ní-ze! Jinak doživotí,“ hřímal policista.

„Doživotí,“ slyšel znovu drobný muž, zatímco omdléval. Eskorta jej odvlekla do vazby. Na Lásku zatím nastoupily maskérky. Palec vzhůru, ukazoval režisér za polopropustnou stěnou směrem k policistovi. Reality show Nespravedlivě odsouzení měla ten večer poměrně slušnou sledovanost.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.