TAKOVÁ BOTA.

Zaplatíš.
text a foto Řízek

Tamto ráno začínalo nenásilně a bez nápadu. Těsně nad ním si kocour Pepa brousil drápy o skříň, což je pravděpodobně zvuk způsobující pravidelnou každonoční dávku emocí mým sousedům. Snídaně byla silně marmeládová, pak slabá káva a přeslazený čaj, návrat pro zapomenutou peněženku a úprk na nádraží.

V práci jsem byl pozdě, po celý den jsem telefonem sháněl neznámé překlenovací tváře, které mi důvěrně sdělovaly otřelé fráze. A uprostřed toho všeho mi přišla zpráva, že mi kdosi obul už obuté auto.

Je obdivuhodné, jak rychle někdy dokážou asociace letět, zvlášť, jde-li o průser. Kropicí vůz šourající se slunným ránem naskočil zhruba stejně rychle, jako přenosné značky zakazující zastavení, jež jsem po okolí přece zahlédl v minulých dnech. No, aspoň ho nikdo neukradne, měl bych vlastně strážníkům poděkovat za ochranu a pomoc.

Dostalo se mi vlídného přístupu a téměř otcovského ponaučení, policistům zase pětikila. Z hlediska absurdity však vévodí fakt, že ani tahle bota, ani šestnáct dalších kopaček a kozaček roztroušených po Radotíně nikomu nepomohlo - pod uvězněnými auty samozřejmě zůstal bordel.

Nedávno jsme s kamarády přišli na to, že si neumím kupovat boty. Měli pravdu, tahle vydržela jen půl dne a chodit se v ní nedalo.
-----------------------------------------------

Toť infantilní pointa vypravování, které na zveřejnění čekalo rekordně dlouho, asi sedmnáct dní. Tahle nepodstatná příhoda se totiž stala 16. dubna a ještě večer, kdy jsem ten text dopisoval, jsem se domníval, že bude tím jediným zlem, co mě ten den potkalo.

Někdy nás trápí úplné malichernosti a jen nedaleko od nás se nám opravdové neštěstí vysmívá.