SKLEP

Jistě by se dalo napsat pár odstavců o tom, jak jsme ve čtvrtek byli se ženou v Rudolfinu na Zkoušce orchestru a jak to bylo skvělé a že mi to sako pořád ještě je, i když neběhám, akorát bylo z balkonu slyšet Ebenovy vtipy skoro stejně blbě, jako když mám zrovna home office a pokouším se vnímat poradu z redakční zasedačky. Vyprávět však budu o následujícím večeru, který bude buďto přirozeným kontrapunktem nádherné Mé vlasti, nebo rovnou její nedopsanou větou, kterou by to mohlo končit: hodláme jít s Péťou a Vaškem do hospody a nejspíš to dopadne tak, že se vylijeme jak vázy.

Samozřejmě jsem dělal vofuky, že se mi tam nechce, ale Václav tyhle moje tendence zná, proto se mi snaží ubourat všechny bariéry a umetat chodník: před domem mi třeba staví autobus a vysype mě až před hospodou. Tam trochu zaváhám, neboť jsme zjevně v komorní sestavě, a ta ještě k tomu stojí u baru a nevábnou, ale oblíbenou nálevnou se rozléhá hlomoz jakési country kapely. 

Nakonec na chvíli najdeme kus volného stolu a jsme chvilku trpěni, než se cizí večírek rozjede. A řeči plynou a připíjíme si na nový rok s asi rekordním zpožděním, načež přicházejí další a další mládežníci a můj spásný nápad, abychom jim, než nás od rezervovaného stolu vyhodí, zkontrolovali občanky, ostatní jednomyslně zavrhují a ocitáme se v rozpacích vně hospody. 

Václav naštěstí bydlí v docházkové vzdálenosti a má sklep. To zní jako trochu zoufalé útočiště, ale tohle je sklep s velkým S, tedy až nám Vaškova žena otevře, protože si zapomněl klíče. Je to sklep disponující záchodem, basou piv, načatým rumem, dětským koutkem a pingpongovým stolem, což jsou všechno Čechovovy pušky visící na zdi, byť má každá jinou důležitost. 

Staré heslo říká, že dva lidé jsou společnost, tři jsou obíhačka, a tak jsme ten stůl rozložili a bylo to vlastně hrozně pohodlné, protože jsme nemuseli řešit nemovitosti, automobily, vztahy, tchyně, práci, děti a ani proč Péťa už nikdy nepůjde na Mňágu (ale půjde), jen jsme si každý počítali písmena velmi krátkého vulgárního výrazu. Jakmile se neúspěšný hráč stal tím celým slovem, odešel do dětského koutku pro rum.

Takhle to pokračovalo několik hodin: nejdřív hodně prohrával Péťa, pak chvilku já, ale hlavně jsem v pádu rozlil část nápojů na dětské hračky, tak snad je nebudou moc olizovat, a zápas se musel přerušit pro nutný úklid, ale na záchodě je naštěstí mop, a pak začal dost výrazně prohrávat pořadatel.

Nakonec jsme si v šatně, což byla už téměř prázdná basa, vyzvedli kabáty a vyrazili zase ven, sice trochu vratce, ale šťastni, že to takhle dopadlo, že jsme nemuseli poslouchat to country.

text a fotky Řízek

PEKLO 4 - KRČ

Kde vzít na poslední chvíli vánoční dárky? říká si zřejmě hodně Ježíšků z nás. U nás ve sklepě! odpoví někteří z nich a v noci, když Zelená liška i ta protivná bába odnaproti zamhouří očka, vyrazí. Nevědí ale, že ve sklepech jsou jen plísně na stěnách a nedůležité předměty, jelikož ty cennější už mnozí jiní Ježíšci vybrali dříve. Takhle my si tu žijeme.

Že to dneska nebude předvánoční selanka, jsem pochopil, když mě v sedm ráno vzbudilo zvonění. U dveří stál topič, aspoň to tvrdil, a dožadoval se vstupu do domu. Tady je nutné odbočit - měl jsem za to, že topiči vymřeli spolu s parními lokomotivami a existují už jen v písničkách. Domníval jsem se, že vytápění našeho domu i celého liščího těla mají na starost dobře ukrytí skřítkové (otočíš-li kolečko na radiátoru, začnou třít nějaké větývky, vyskočí jiskřička, rozjede se nějaký stroječek a tak); takoví, jako v továrnách vyrábějí čokoládu. Jenže tu stál opravdový topič a upozorňoval, že dveře se nedají otevřít, a že tedy nemůže vykonat svou topicí činnost, ať už je jakákoli.

Pokud by stačilo vpustit topiče dovnitř a pokusit se znovu usnout, než se bude Pepan násilně dožadovat snídaně, bylo by to příliš jednoduché. Sklepení totiž na první pohled jevilo známky násilného vniknutí. Dveře byly pootvírané, zámky chyběly či byly rozbity. Ledva topič (to slovo se mi hrozně líbí, ale už je tu fakt dnes naposledy) zkontroloval ty svoje stroječky a opustil scénu, zavolal jsem na tísňovou linku a se ženou jsme vyčkali příjezdu strážců zákona.

"To jste jen jeden?" neodpustila si žena při příjezdu uniformovaného muže se stříbrným kufříkem, který tak dobře známe z televizních seriálů. Nevadí, posily patrně jsou v závěsu, zadoufal jsem. Bohužel muž navzdory kufříku připomínal směsí žoviálnosti a rezignace spíše nějakého inspektora z Čapkových povídek. "Buď by to mohl být Vomáčka, ale ten sedí, ale ty rozbité zámky, paninko, to vypadá spíš na Lojzu vodnaproti," představoval jsem si, zatímco muž už si v hlavě rovnal, jak do protokolu napíše "neznámá osoba násilně pronikla do sklepení a nic nezcizila." Ne, mnohem lepší bude "v nezjištěné době došlo k násilnému proniknutí t. č. neurčené osoby do prostoru sklepení a následnému nezcizení ničeho". Fakt na první pohled nic nechybělo. Jen někdo zničil veškeré dveře a otevřel veškeré sklepy. Jen náš ne. Jízdní kola, Lukiho draka, bowlingovou kouli pro Marušku, elektrickou příklepovou vrtačku od táty a drahé víno od švagra už jsem přece vzal loni, řekl si nejspíš lapka. Buď byl ohleduplný, anebo se dovtípil, že v tom sklepě opravdu už nic není a ani nikdy skladováno nebude.

Zásahová jednotka, psovod a vrtulník s termovizí furt nikde, nicméně policista se snažil. Fotil si, zapisoval jak o život a z kufříku něco lovil. Dělal jsem mu Watsona nebo Hastingse - baterkou jsem mu suploval blesk, došel jsem mu pro křížový šroubovák (ten zapomněl v jiném kufříku), když chtěl ze dveří dostat předmět doličný zničený - zámkovou vložku. "Mechanoskopie," odvětil inspektor a já přispěchal se znalostí ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Nějaký z němčiny předabovaný koprodukční zloduch dojede na to, že jeho kladivo, hasák či jiný loupežný nástroj zanechává pokadé stejnou stopu. "Je to něco jako balistika," dodal policajt a já byl doma, což jsem ostatně byl celou dobu.

Ptali jsme se, jestli toho mají hodně, takových kauz. A prý že jo. "Kde to žijeme?!" povzdechla si žena. "V pekle, mladá paní," odpověděl inspektor. "Já bych tady v životě nebydlel," dodal s tím, že v téhle pekelné části je objasněnost trestných činů dvacetiprocentní. Což se asi netýká našeho nešťastného sousedství.

Kromě ustanovení pachatele, k němuž patrně nikdy nedojde, zbývalo vyřešit jedinou otázku. "Proč si ten člověk odnesl ty zbylé vložky z těch zámků?" musel jsem se zeptat. "Buď je to sběratel, nebo ví, že po něm jdeme, tak nechtěl zanechat stopy," řekl policista a všichni jsme mu věřili, i on sám.

Jsem sice jen samozvaný Watson, ale mám také svou teorii: jsou přece Vánoce. Kdybyste tedy někdo našel pod stromečkem v úhledném balíčku rozbitou zámkovou vložku, dejte vědět. Podrobíme vás něžné mechanoskopii, nebo to z vás s kolegou prostě nějak vymlátíme.

text a ilustrační foto pekla Řízek

VELKÉ ODHALENÍ

Je Řízek tím, za koho ho máme?
text a foto Nikol

Jdu si takhle nic netušíc na zkoušku. Snažím se všemi možnými zbůsoby ukrátit tu chvilku, než dorazí profesorka a vtáhne mě do laborky a zahltí kupou zvídavých otázek…. Nu a jak tak čekám, těkám očima po nástěnkách. Většině nevěnuji pozornost, neboť těm věcem, jež jsou na nich uvedeny, stejně nerozumím. Ale toto...

A tak se tedy ptám: je tvůrce těchto stránek opravdu žurnalista, nebo chemik, který si psaním článků léčí depresi ze samoty v dejvických sklepích chemické školy?