PO VZORU VELKOKLUBŮ

Stejně tak jako tomu je běžné u všech velkoklubů, dokonce i středoklubů, ba co víc, již i minikluby mají svá soustředění. Tak se stalo, že i fotbalový FC Forejt měl své úplně první soustředění. To se odehrálo na začátku v malebném kraji Kutnohorska, v obci Rašovice, kde zároveň leží Wernerovic hospodářství.

Soustředění bylo koncipováno jako příprava na nadcházející sezonu s dvoufázovými tréninky a nácviky herních situací, se kterými se setkáváme i v „ostrých“ zápasech. Měli jsem k dispozici velmi hezké tréninkové prostředí spolu s hřištěm v nedaleké vesnici, které jsme využili prakticky celou sobotu.

Vyvážená strava je základ.

Soustředění ovšem nebylo jen a jen o nácviku herních situacích či hraní fotbalu. V dnešní době do každého týmu, jenž se chce neustále zlepšovat (a to je i náš případ), patří kondiční trenér.

Brigáda prověřila fyzičku hráčů.

Naším kondičním trenérem byl Milda. Bohužel nakonec nedošlo na velmi obávanou dvanáctiminutovkou (takzvaný Cooperův test), které se hodně lidí děsilo, ale odnesli jsme se informace o tom, jaký bychom měli mít tep při zátěži, jak optimálně trénovat a spousty dalších informací, jež se hodí k našim tréninkovým účelům.

Nepovinný ranní výběh

Samozřejmě se na soustředění nedá koukat jenom z perspektivy sportovní. Jedná se i o společenskou událost, kde se zpevňuje kolektiv, upevňuje se morálka, představují se cíle na nadcházející sezonu, hovoří se o preferovaných systémech hry, diskutuje se o tom, co je třeba zlepšit a co změnit a jak by měl klub fungovat.

Dvoufázový trénink

Nám se to všechno povedlo, a navíc jsme si užili perfektní víkend. Sezona už začala a naše výsledky... no, to by bylo na další tři články.

Třífázové spinkání

Všem díky za účast a díky moc Lubošovi a Radce.

Váš kapitán.

text Venál, fotky táta Luboš, Řízek a Jirka

VELIKONOCE CELNÉ REVIVAL

Ubytovna na kraji Celného po dvou letech
text Zuzka foto Řízek (z fotbálku Julie)

Ve středu jsme se již tradičně sešli na radotínském nádraží. Poté jsme společně vyrazili na hlavní nádraží, kde jsme po drobných potížích s hledáním nástupiště úspěšně našli vlak, kterým jsme se vydali do Hradce Králové.

Na nádraží jsme se bohužel na pár dlouhých minut zdrželi, po čekání jsme dojeli do Ústí nad Orlicí a dále do Mladkova. Z Mladkova jsme šli asi necelou půl hodinu a ve večerních hodinách jsme dorazili do ubytovny. Po vcelku náročné cestě jsme něco málo vybalili a šli spát.

První den jsme zahájili chutnou snídaní v podobě napečených mazanců od maminek a poté jsme se vydali na malou obhlídku okolí. Večer jsme si zahráli pár her a dozvěděli se týmy na etapovku.

V následujících dnech jsme hráli hry na louce, v lese i chatě a etapovou hru. Také jsme navštívili tvrz Bouda a někteří znás i Suchý vrch. Rozepsala bych se o těchto aktivitách podrobněji, ale bohužel už si přesně nepamatuji, co jsme jaký den dělali. Neděli jsme zasvětili pletení pomlázek a barvení vajíček, večer pak byla vyhlášena etapová hra a týmy si pro sebe vybraly odměny.

Pondělí se k nám celou dobu neodkladně blížilo a než jsme si stihli pořádně užít volno, bylo tady. Kluci ráno od půl deváte s neskrývanou radostí chodili po chatě a vyšlehali každou dívku, na kterou narazili.

Všechna vajíčka byla rozdána a bylo na čase zabalit a uklidit. Vše se povedlo, a tak jsme se okolo poledne vydali na mladkovské nádraží. Odtud jsme jeli do Ústí nad Orlicí, na hlavní nádraží a do Radotína, kde již netrpělivě čekali rodiče některých z nás. Tento výlet se opravdu povedl a myslím, že se již všichni těšíme na příští rok a jakékoliv další akce s turisťákem.

Velikonoce dva jedenáct

Tolik tedy milé shrnutí od Zuzky a já přebírám slovo, abych vás pozval do rozsáhlého velikonočního fotoalba, kde si můžete prohlédnout, jak jsme si velikonoční prázdniny užili. Autory fotek jsou především Basítek a Řízek, ale foťák dostali do rukou také Julie, Sikina a pár snímků je od Marťase. Výstižné komentáře jsem sepsal já, několik je Řízkových.
Věřím, že účastníci si rádi zavzpomínají a neúčastníci že budou závidět :-)

Milan

POMALU NAHORU A RYCHLE DOLŮ!

Kola na lanovce
text a mobilní fotka Řízek

Žádná vteřina nesměla přijít nazmar! Neděle byla našlapaná k prasknutí; kdybych měl tiskovou mluvčí, její minutovník by byl hustě popsán v několika vrstvách a žadatelé o interview se mnou by museli být nemilosrdně odpálkováni. To bylo tak, jeli jsme s Jankem do Jizerek sjíždět na horském kole prudký svah a za pár minut nám jela první lanovka.

„Co mám mít s sebou? Asi akorát kraťasy a nějakou bundu, ne?“ Byl jsem totálně netknutým elévem a neználkem a doufal jsem, že mi všechno půjčí pod lanem. Janek mě vyvedl z omylu. Mám si prý sehnat veškeré možné chrániče. Jenže vteřiny a hodiny do startu utekly příliš rychle, a tak jsem vyrážel vyzbrojen pouze chráničem páteře a stajlovými šusťáky. A dost jsem se bál.

Možná se bál i můj nedělní spolujezdec. Coby šofér jsem totiž dokazoval, že dopravní předpisy jsou někdy celkem ohebnou entitou a díky kvalitní GPS navigaci lze jet do Rokytnice i přes křivolaké dřevěné mosty přes propasti a strže jak vystřižené z Pána prstenů či Avatara, jen ne tak modré.

I proto jsme oproti původnímu plánu přijeli nakonec téměř o hodinu později – to, že jsme chtěli být první na lanovce, nebyla jen čecháčkovská chamtivost. Museli jsme se totiž už brzy odpoledne vrátit, čekala mě v Praze hanspaulka. Paní z půjčovny nám předala zamluvená celoodpružená sjezdová kola, helmy – a když mě viděla, dokonce někde vylovila i chrániče svého muže, za což jsem jí byl velmi vděčný. Narval jsem všechno pod šusťáky a vypadal jsem jako secondhandový Robocop. A už nás to vezlo vzhůru.

Sjezdová trať vede přímo pod lanovkou. Začíná se takovým legračním korýtkem na travnatém svahu, zatáčky, sem tam skoky. Pokračovalo se skrz lesík, překonala se vysoká dřevěná lavice, pár dalších skoků a ve zběsilém tempu padala cesta do nejprudšího krpálu na trati. Veliké balvany a kořeny absorbovaly mohutné pneumatiky a odpružení kola; přesto mi nebylo jak v bavlnce. Vlál jsem na tom dost nepřesvědčivě, proto jsem i celkem uvítal spodní stanici lanovky a patnáctiminutové čekání na další jízdu.

(Takhle nějak jsme jezdili, jen o trochu líp a rychleji...)

Každou půlhodinu adrenalinových krotitelů kol přibývalo. My jsme si zase byli čím dál jistější – rampy, které jsme dříve s respektem objížděli, jsme využívali k nesmělým skokům. Až jsem při třetí jízdě zahlédl, jak při jednom takovém pokusu Jankovo kolo svého dočasného majitele jaksi zalehlo. Borec musel následkem toho vyhledat vlekařské ošetření, zatímco já jsem si vychutnal sólo čtvrtou jízdu, při které jsem nad překážkami létal jako kolibřík, albatros a další ptactvo, nemoha se dočkat další a další cesty pomalu nahoru a velmi rychle dolů.

Jenže vlekaři coby lékaři veškeré další plány zkomplikovali. Janek s tržnou ranou na ruce nejenže potřeboval šití, navíc jim prý i na chvíli omdlel. Takže do nemocnice. Jenže minuty a vteřiny byly proti nám, a tak začalo další ohýbání předpisů a rychlý přesun zpět do Prahy. Ve Strašnicích jsme slavně vyhráli, jak víte. A Janek v nedaleké Vinohradské nemocnici vyhrál pár stehů a čtrnáct dní v klidu. Pěkný výlet to byl.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.