Hrozně rád řídím malá bílá auta. Rád s nimi vozím Marušku, přátele, kamarády a kocoura do dáli i z hospody za rohem. A hrozně těžce se s bílými auty loučím, když je měním za další podobné.
Felda byla kulturistka v upatlaném kabátu vyžilé líné knihovnice; její silný motor, sympaticky nepoddajný posilovač řízení, pár dalších tajných vychytávek a vymlácené tlumiče dělaly i z rutinní služební cesty do Kosoře něco mezi Dakarem a Monte Carlem. Jenže jedenáct let je mezi auty pomalu důchod a udržovat věkovitou krásku ve formě si žádalo nečekaně vysoká vydání.
Znáte Václava? Toho experta z primáckého Autosalonu, který dokonce svého času přerušil školu, aby mohl naplno pracovat jako pomocná síla v pneuservisu? Tak s ním jsme jednou jeli na lov aut na Moravu. Feldě se tam nechtělo, veděla, že tohle už je zlé a že jí do hustě popsaného techničáku jejího života brzo přibude další krotitel. Vzpomínky zůstanou a ještě jednou díky.
Cestou nám jednou varovně chcípla uprostřed ničeho, pak se odborník oddal spánku unavených expertů a moravské lány obalené neprostupnou mlhou proklimbal.
Moravský opel jsem si po nabušené feldě prostě nemohl koupit, byl velkej, pomalej, nemotornej a červenej a uvnitř vypadal jako holobyt po exekuci. Expert rovněž nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak usnul. Jeli jsme dál.
Další lány, mlha, tiráky, pošmourno, gumová bageta a pančovaný benzín na pumpě uprostřed ničeho. "Hej, chalani, máme akci. Argentinské víno, hej jen za pětadvacet, hoši, no nekupte to." Nekoupili jsme to.
Krasavici jsem si vyhlédl na internetu, dva kovozemědělci provozovali v jedné vsi se zámkem a zdvořilými liškami něco mezi skládkou a autobazarem.
Tříválcový turbomotor šlapal jako hodinky na palubní desce traktoru, vše bylo až podezřele krásné. "Chalani, že jste to vy, tak jen pro vás a jenom dneska akce. Za takovou cenu, no nekupte to." Nekoupili jsme to, tutově to byla čórka s přetočeným tachometrem, navíc ten chlap byl imbecil. Ke všemu jsme měli asi padesát korun.
Pole, krávy, mrholení, dálnice. Konečně civilizace, expert se budí a loučí se, jsme doma. Volám Mírovi, že nechci další bazary, nechci další Moravu. Tentýž večer přijíždí naše princezna - malá, bílá, útulná a usměvavá a (promiň, kulturistko!) tak mladá. Žena se zamilovala na první pohled, nemohli jsme jinak než ji koupit.
O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek
K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.
K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.
Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).
"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.
V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.
Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...
Nejlepší hráči:
První hvězda - Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku) Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek) Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)
Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.
Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.
BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.
Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.
Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.
MOBILY. Ruka s telefonem netleská.
Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…
… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.
KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.
První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.
Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.
Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.
DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.
Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!
Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.
... A taky lásku, štěstí, zdraví, laskavé vyhazovače, tolerantní nadřízené, milující partnery, čistotné mazlíčky, teplo pod peřinou, vítr do plachet a svíčkovou se šesti.
Nezapomenutelný rok všem štamgastům i náhodným kolemjdoucím přeje
Večírek zamotaný v toaletním papíru text Řízek, foto Řízek a jeho kamarádi
Jelikož mou výzvu žádné jednoroční dítě ani zvíře nevyslyšelo, oslavili jsme s Jirkou trapně společné nekulaté a velmi přibližné devětačtyřicetiny. A jestli dobře počítám, což v žádném případě není jisté, i příští rok nás kulatiny minou. Ledaže bychom někdy v létě oslavili jakési půlnarozeniny. A to by s námi mohlo slavit i to zvažované rožněné prase. Ovšem pokud by nebylo příliš staré, aby chatrné jubileum nenarušilo. Sice nebylo ani prase, ani avizované karaoke, ba dokonce i návštěva nakonec poněkud zaostala za očekáváními (samozřejmě jen co se týče kvantity), avšak i tak to byl solidní večírek. Na jeho úplném počátku mi Jirka felicií oťukl felicii, na jeho úplném konci se Václav někam ztratil s půjčeným psem. Co se stalo mezitím?
Nejdříve jsme prozíravě natáhli na koberec plachtu; a to, že některým bohužel byla příliš úzká, nám rozhodně nikdo nemůže klást za vinu. Vlastík přinesl vlastnoručně vyrobený mazlavý dort z kompotovaného ovoce a čokoládové polevy. Maruška projevila obavy o mé útroby, když jsem střídavě ukusoval z něj a různých pomazánek rybičkového a česnekového charakteru. Ale dobře to dopadlo. Vlastův dort totiž večer chutná a ráno pomáhá a funguje jako takové ty protietanolové nesmysly. Však ho také nadaný kuchař v poledním jitru na tácku odnášel ženě jako chloubu a kořist.
Jak přibývali hosté, vršily se na stole i láhve. Nebylo těžké odhadnout, že dary tuzemácké provenience budou i letos převládat, vytáhl se však i Vašek s vizourem, kde je mu však konec. Dorazil i Davinci se svou podivuhodnou slečnou Šárkou, k níž jsem se raději příliš nepřibližoval, aby mě nezmlátila (ona, ne Maruška, i když ta asi taky). Podivuhodná byla i černá minutka na chodbě. Tomu byste nevěřili. „Kéž bychom si mohli zahrát věž!“ vzdychl kdosi, načež Vlasta připustil, že jednu doma má. Šikovnostní hra proslavená zejména cyklistickým pobytem v Dobré Vodě se bezmála natotata objevila společně s Maňasem a stala se jednou z nejobletovanějších věcí večera, podobně jako klikující poražení. Z beden vysokých jako věž se linula senzační hudba, aby taky ne, když mi samou radostí z jedné z nich spadl notebook. Přežil bez úhony, na rozdíl od Lukase, který prý někde nad ránem přelézal plot. Snad už se zotavil.
Jinak se tančilo a co bylo horší, někdo kdesi objevil obrovskou roli toaletního papíru. Zážitky s hajzlpapírem se sice našimi večírky táhnou jako červená nit, tentokrát toho bylo ale opravdu hodně. No, ekologické a proindiánské to příliš nebylo, ale dušuji se, že jsme to vše aspoň vytřídili do oblíbeného odpadového boxu. Kolem druhé hodiny mi věrný spolužák Honza naladil jedenáctistrunnou kytaru, a tak jsem s radostí odpálil i pár písní. Načež nás oba Maruška odvezla každého jinam domů, proto znám zbytek večírku jen z vyprávění a z uklízení. Ale díky, bylo to pěkné.
O setkání, které téměř změnilo můj život text a ilustrační foto Řízek
Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.
„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil. „...?“ zareagoval jsem. „Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.
„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl. „Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem. „Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma. Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.
„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.
Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.
Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.
Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...
Podzim se hlásí o slovo! Prsty vtělenými do chladnějšího větru ťuká na okno a předznamenává brzký příchod dalších tradičních klišé, jako je jakési nostalgické babí léto a posléze barvami pohmožděné listy stromů, draci, chřipka.
Ale! Když bylo ještě úplně hezky, naložil jsem do auta tři pěkné slečny, to se nestává tak často. A vyrazili jsme do Tábora, což je snad ještě vzácnější. Ta nejmenší tam jela za nějakým tajnosnubným účelem, který jsem coby zastánce přísného racionálna se špetkou vytrvalé naivity nebyl s to pochopit. Další mířila domů, kam ta třetí, nevím. Já jsem rozhodně vyrazil na výlet.
Tak jako tak, vedro nám bylo společné. V mém bílém voze s nekritickými koly nepatří klimatizace k silnějším stránkám. Naštěstí byl po cestě Miličín a jen kousek stranou od hlavní silnice utajený kamenolom. Co na tom, že plavek nebyl dostatek? Zatímco vesničanům padají oči z důlků a jejich někdejší majitelé bezmála zapomínají, kvůli čemu to vlastně do lomu přišli, plaveme v průzračné vodě. Je krátce před triatlonem, a tak trénuji v těch nejrychlejších plavkách.
Oázu necháváme za koncovými světly a blyštivým výfukem. Blíží se Tábor. Nahlížíme do Míšina přestavovaného sídla, dostáváme vynikající polévku a dezert a vyrážíme do města na hlavní chod. Město je hezké, pozdně letní, oběd ucházející, zmrzlina výborná. Maruška plní svůj tajemný úkol. Projdeme se zbylými okolo Vajgaru, načež mě zbývající ženy rovněž opouští.
Už jen dva mlčíme a vracíme se do Prahy. A o nějakých čtrnáct dní později si na to nad notebookem vzpomenu.
Tamto ráno začínalo nenásilně a bez nápadu. Těsně nad ním si kocour Pepa brousil drápy o skříň, což je pravděpodobně zvuk způsobující pravidelnou každonoční dávku emocí mým sousedům. Snídaně byla silně marmeládová, pak slabá káva a přeslazený čaj, návrat pro zapomenutou peněženku a úprk na nádraží.
V práci jsem byl pozdě, po celý den jsem telefonem sháněl neznámé překlenovací tváře, které mi důvěrně sdělovaly otřelé fráze. A uprostřed toho všeho mi přišla zpráva, že mi kdosi obul už obuté auto.
Je obdivuhodné, jak rychle někdy dokážou asociace letět, zvlášť, jde-li o průser. Kropicí vůz šourající se slunným ránem naskočil zhruba stejně rychle, jako přenosné značky zakazující zastavení, jež jsem po okolí přece zahlédl v minulých dnech. No, aspoň ho nikdo neukradne, měl bych vlastně strážníkům poděkovat za ochranu a pomoc.
Dostalo se mi vlídného přístupu a téměř otcovského ponaučení, policistům zase pětikila. Z hlediska absurdity však vévodí fakt, že ani tahle bota, ani šestnáct dalších kopaček a kozaček roztroušených po Radotíně nikomu nepomohlo - pod uvězněnými auty samozřejmě zůstal bordel.
Nedávno jsme s kamarády přišli na to, že si neumím kupovat boty. Měli pravdu, tahle vydržela jen půl dne a chodit se v ní nedalo. -----------------------------------------------
Toť infantilní pointa vypravování, které na zveřejnění čekalo rekordně dlouho, asi sedmnáct dní. Tahle nepodstatná příhoda se totiž stala 16. dubna a ještě večer, kdy jsem ten text dopisoval, jsem se domníval, že bude tím jediným zlem, co mě ten den potkalo.
Někdy nás trápí úplné malichernosti a jen nedaleko od nás se nám opravdové neštěstí vysmívá.
Moravský opel jsem si po nabušené feldě prostě nemohl koupit, byl velkej, pomalej, nemotornej a červenej a uvnitř vypadal jako holobyt po exekuci. Expert rovněž nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak usnul. Jeli jsme dál. 
