DVA VÝFUKY

S otcem máme, nepřekvapivě, mnoho společného. Oba jsme kupříkladu mívali nejdříve dlouhé, později nějaké vlasy, které nám při jízdě na našich milovaných strojích vlály anebo vstávaly hrůzou na hlavě. U mě tím strojem bylo a je horské kolo značky RB, u otce to býval podivný skútr Čezeta přezdívaný prase. Trosky různých exemplářů tohoto typu se o mnoho let později, když jsme byli malí, válely u dědy na zahradě a svými nevšedními tvary podněcovaly naši představivost.

Pro následující příběh je podstatná ještě jedna společná vlastnost: dáváme si navzájem zvláštní dárky, které neumíme pořádně přijímat. Nedostatečně projevujeme emoce, začneme třeba odcházet uprostřed procesu předávání, nejspíš věnovat se zábavnějším věcem; dárce je pak v rozpacích. Jako když se onehdy moje žena, která na kytaru nehraje, naučila brnkat mou oblíbenou skladbu a na mé narozeninové oslavě ji předvedla, pokýval jsem hlavou a šel jsem si pro chlebíček a rum s kolou.

Přes tato rizika jsme tátovi k šedesátinám sehnali prasečí skútr. Vymyslel jsem to už před časem a nikdo mi to včas nerozmluvil. Měl jsem dojem, že vepřové období je jedno z těch, na něž rád vzpomíná. Historku, jak jeli na Karlštejn a měli výfuk přidělaný páskem a ulomené zrcátko a místo klaksonu měli zvonek a zastavili je policajti, ale dobře to dopadlo, protože policajt jim jen chtěl říct, že je silnice zavřená, ať jedou jinudy, jsem slyšel v různých variacích xkrát a nepřestává mě bavit. Dá se říct, že zraje jako víno.

A jako já mám ikonickou fotografii, na níž jako (hodně malé) dítě ujídám slepicím starý chleba z kastrůlku, táta má drsňácký portrét vsedě na divném motocyklu, který vypadá, jako by návrhář původně kreslil lokomotivu nebo motorový člun a po náhlé změně zadání se mu to už nechtělo moc předělávat.

Když se na narozeninové zahradní slavnosti hosté rozestoupili a zpod hnusné plachty vykoukl otlučený rypák 59 let starého stroje, můj otec několik dlouhých vteřin stál bez hnutí a mlčel. Pravděpodobně mu hlavou běžely vzpomínky na všechny ty upadlé výfuky a kilometry tlačení, kdykoli si tenhle nevýkonný, zato obézní motocykl usmyslel, že prostě dál nepojede.

"Prase!" zvolal nakonec táta do nervózního ticha. Pak se zeptal, jestli skútr má jeden, nebo dva výfuky. "Dva," přiznal jsem nejistě, neznaje "správnou" odpověď. Otec spokojeně pokýval hlavou, usadil se na sedlo, zatroubil, poděkoval a šel se věnovat grilu.

Momentálně má stroj výkon jen 1 k. 

(Děkoval pak během večera mnohokrát, až moc, a byl opravdu dojatý, jako jsem byl i já tehdy s tou nacvičenou písní. Jen nám to prostě déle trvá. Pomaleji startujeme).

Oslava byla skvělá. Příbuzní i kamarádi dorazili v hojném počtu. Hejno juniorů víc než hodinu sestavovalo gril a bylo legrační i inspirativní to pozorovat. Načež se snědlo hodně masa i buchet. Promítala se difamující rodinná videa a bezvadné fotky z legendární motocyklové expedice za spolužačkami. Té se tehdy otec zúčastnil na náhradním stroji, neboť prase bylo zrovna chromé.

Ostatně i tohle darované ještě ráno před oslavou jezdilo, ale po troufalém, a proto neúspěšném pokusu dojet z Rudné do Modřan po vlastní ose nás sledovalo jen coby statický exponát. (Dojeli jsme k ceduli TACHLOVICE). Začínal jsem chápat, že to vlastně není dárek, ale tak trochu i kletba. Přesto se hrozně těším, až s tátou a strýcem zjistíme, co tomu je, a ze dvou výfuků se vyvalí typický dvoutaktní smrad.

Otci, který teď chudák hledá původní návod k použití a údržbě a klíč na svíčky, nicméně slibuji, že k sedmdesátinám dostane zcela konvenční dárek. Luxusní dovolenou, seskok padákem, výlet hyperloopem do Brna, elektromobil Tesla nebo normální motorku.

text Řízek, foto Ivan Tatíček, Hanka, Maruška a Ř.

NALEPENÁ IDENTITA

 Přetvářka je v módě a je hrozně jednoduchá. Nevýrazný šedivý úředníček ze sebe dělá nejlepšího možného lídra státu tím, že všude, kam přijde, zběsile gestikuluje rukama, asi mu to řekli poradci. Starý noblesní pán se stylizuje do pankáče - pravda, jen na plackách a tričkách. A podobně starý jezevec zase předstírá, že je aligátor. Není pak snadné se v tom dnešním světě vyznat. Co teprve, když se přetvařujete a nevíte, kdo vlastně jste.

Prý tu hru předvádějí v Partičce, avšak já jsem ji neznal. Na čelo ti nalepí papírek a ty máš hádat, co je na něm napsané - a tedy kdo či co vlastně jsi. Zároveň se dlouze zamyslíš a vytvoříš identitu někomu jinému. Když hádáš správně, můžeš se ptát dál. Jinak hraje další bytost.

Zní to, pravda, trochu primitivně, ale na silvestru v Pacově jsme se s tím docela dobře zabavili.

Nevím, dál.

Hlavně se mi splnil klukovský sen: stal jsem se během jednoho večera kancem se šípkovou omáčkou a vzápětí Ježíšem. Obě tyto osobnosti v běžném životě respektuji, byť nestejnou měrou.

Velmi srandovní situace nastávají, když se v kolektivu objeví dva totožní jedinci, což samozřejmě navzájem netuší. Stalo se nám to v případě cmundy po kaplicku a taky Ježíše. 

Tak co se tak ježíš?

Ačkovi vím, že do stejný řeky nevstoupím, troufale jsem onehdy Marušce zabavil její lepicí papírky, jimiž si ve svém zkouškovém období značkuje postup skrze kodexy. A zkusili jsme to zahrát i s dětmi.

Tady jsme narazili na několik problémů, a to ten, že jim lepítka na čelech zpocených z právě skončeného fotbalového mače nedržela, byl ten nejmenší.

Bieber, kníže, Čech a tuším Obama.

Všeobecný přehled žáka druhého stupně je v průměru asi celkem přijatelný, ovšem existují mezi nimi obří rozdíly, což se právě zde ukázalo.

Tak třeba Michal David. Člověk by řekl, že je to už málem učivo prvouky. A ono ne. "Jak můžu zpívat pop, když jsem plešatý?" dumal Viktor. Podobně i další. Hlavně postup typu Jsem sportovkyně? - Ano. - Hmm.... Jsem zpěvačka? - Ne! nás neustále dostával do kolen.

Majkl Dejvid.

Z našeho exkluzivního sociologického zkoumání tedy vypadlo, že celkem snadno odhalitelní jsou sportovci (Jágr a Čech, ovšem Špotáková ne), složitější je to u umělců (Lucka Bílá, Justin Bieber a Božena Němcová ještě jo, ale Polívka vůbec) a politiků (Obamu jsme zvládli, ale Schwarzenbergovi jsme nemohli přijít na jméno).

Ale bylo to fajn. Jen se na konci schůzky nenašel nikdo, kdo by po nás v klubovně uklidil. Tak jsem zametal já. Ježíšovi to nevadilo, ale kanec ve mně se cukal.

text a fotky Řízek a foto kance Maruška

POHÁDKA O POLOVINĚ PRASÁTKA

Maso jede
text Maruška (kurzívou) a Řízek, fotky Ř.

Za devatero horami, několika dálničními sjezdy a desítkou ďábelských serpentin leží ves Rašovice, kde máme chalupu a pohodu. A tam jsme zabíjeli prase. Zase asi po patnácti letech. A bylo to mastný.

A protože od prasete není daleko k našemu kocourovi, vzali jsme na tu podívanou taky Pepu. Aby věděl, co se mu přihodí, když bude ráno budit Marušku chrasticím míčkem.

Osvěta asi vyzněla naprázdno, protože kocoura daleko víc zajímali ptáci u krmítka nebo zuřivý pes Nela, kvůli kterému rozlil hrozně moc kafe a Lukiho podrápal až na půdu. Zbylí tvorové se ale věnovali spíš polovině prasete. To asi ani netušilo, kolik radosti nám může přinést.
Co na tom, že pan řezník není řezník. Hlavně že bude ovar, tlačenka a prejt! Guláš ne. Na pánvi voní škvarky, prase je příliš dietní, Maruška se proto řítí do sousedního městečka pro rezervní sádlo. Ve velkém hrnci se vaří voda. Prase je i v troubě, vyhřáté ještě od vynikajících buchet.

Bude nám moc dobře.

Zabijačka ovšem není jen o čumendě, ale musíte přiložit ruku k dílu, vlastně obě. Takže poté, co pan řezník nadšenec ukroutí vepříkovi nožičky a rozkuchá ho, začíná maraton vaření. Jeden krájí, druhý míchá, třetí plní směs na tlačenku do speciálních pytlíků. Je to fuška, ale padesát kilo flákoty za to stojí. Naše lednice teď díky tomu oplývá vepřovým bohatstvím různých konzistencí.

Každé svinstvo (a že tohle o svini bylo) se většinou neobejde bez kritiků a ani tento labužnický masakr nebyl výjimkou. A tak, jako si lehají na koleje němečtí aktivisté proti jádru, si lehnul i náš kocour na nabízený symbol zabijačky - na prejt. Neochutnal, sabotoval a s pohrdavým pohledem sledoval orgie umaštěných lidských červů a určitě hluboce soucítil s tím tvorečkem, který zatím plnil naše bříška.

SÓLISTA MATYÁŠ POPRAVIL TYGRY

Forejt – Tigers Kobylisy 2:1 (po poločase 1:1)
text Řízek, fotky Kája

Třetí zápas, třetí vítězství. Jeden by řekl, že to letos fotbalovému FC Forejt jde jako po másle nebo po něčem podobně kluzkém. Jenže jeden by byl vedle. Promoklý Forejt v neděli s odřenýma ušima z Děkanky přivezl hubenou výhru 2:1 nad předposledním týmem tabulky, což může být varovné.

PÁJA. Spolehlivý obránce.

„Vyhráli jsme, zapomeňte,“ bychom nejspíše vzkázali fanouškům, kdyby na nás nějací přišli. Po dvou slušných výkonech s celou řadou pěkných gólů tentokrát v mači proti Tigers Kobylisy nebylo moc koho chválit. Naštěstí jsme se brzy ujali vedení. Po vtipně zahraném autu z úhlu z první pálil Matyáš a v cestě byla už jen děravá síť. A i dál to vypadalo celkem slibně.

Nejkrásnější fotbalovou vteřinou byla jednoznačně parádní táhlá rána Luboše téměř do vinglu, kterou se z nějakých nepochopitelných důvodů hostující gólman rozhodl chytit. A tak se nemohlo stát nic jiného, než že soupeř srovnal. Jejich akce začala paradoxně u Václava, který v souboji ztratil brýle. Když je našel a znovu zaostřil, bylo už vyrovnáno. Tři soupeři se podivnou sérií nekoordinovaných odrazů dostali až k brance a moje válení v tom nasáklém bordelu už bylo zbytečné.

GÓL. Matyho rána prošla vším, i sítí.

Po vyrovnání se hra na obou stranách doslova zhroutila. My jsme se nedostali do šance, já jsem soustavně překopával celé hřiště, Matyáš se vytrvale prokličkovával až do autu a Vlasta zase nedobíhal míče. O poločase si pak navzájem vynadali do „tlustých prasat“ a „zasraných sólistů,“ čímž se velmi pročistila atmosféra. Hlavně přestalo pršet.

Matyáš dál působil dojmem, že nás všechny zabije. Jeho negativní motivace a snaha pokud možno nepřihrát vůbec nikomu a nikdy ale naštěstí vyvrcholila ve vítězný gól. Supervolného Páju nechal bez povšimnutí, od půlící čáry trefil vnitřní stranu tyčky. A zatnul ruku do vítězného gesta. Pak už se jen nenápadně toulal po hrací ploše.

GOLEMOVÉ. Někteří soupeři měli
dokonce váhovou převahu.

Další podívaná už bohužel nepřišla. Několikrát všem zatrnulo, když mi vypadl z rukou mokrý balon – je třeba jen pochválit Pecena za bezchybné stoperství Řepkových kvalit. Na druhé straně se gólu nedočkal Luboš po hezké přihrávce – opět se předvedl gólman.

„Co jste za ligu?“ ptali se pak další příchozí hráči, když s kroucením hlavou nevěřícně sledovali, kterak některým hráčům kluzký míč evidentně překáží a jiní zase jako by si nemohli zvyknout na pohyb. Přiznal jsem, že hrajeme osmou ligu, načež se všichni tvářili mnohem chápavěji.

A pak to naštěstí rozhodčí odfouknul. "Jsem rád, že jsme vyhráli, ale nemám z toho radost," s typickou schizofrenní rozpolceností to glosoval Vlastík.