Rádošova narozeninová oslava potěšila nejen jeho kamarády a přátele, ale bezesporu i secondhandy v okolí. Letošním tématem tradiční maškarády byla totiž osmdesátá léta - a kdo nemá hluboké skříně, musel do hrabárny, jejichž tržby patrně letěly strmě vzhůru.
Přestože převlékání obvykle moc neřešíme, anebo úplně sabotujeme, tentokrát jsme si udělali pěkný sobotní výlet za kostýmy. Protože osmdesátky, to je větší výzva než vesmír, lidi s divnými klobouky nebo Afrika.
Tak jsme zajeli na Točnou, kde je asi ten nejvíc megasekáč ze všech, jak jsme si našli na internetu; kolem poměrně honosné budovy, která vypadá spíš jako nějaká moderní továrna, parkují luxusní auta (aha, tak takhle se šetří!).
Uvnitř je umělohmotný smrad, hrají pěkné písničky z Impulsovic krabičky a celé rodiny přehrabují v obrovské hale naprosto strašné hadry, které by z fleku mohly tvořit kostýmy pro cokoli. Na sítnici mi zůstal obraz malé holčičky, kterak s výrazem původního Davida Copperfielda přehrabuje v drátěném koši plyšáčky. A nakonec ji čísi ruka táhne pryč, asi do luxusního auta. A ona se pořád dívá tím směrem. Hráli k tomu myslím Neckáře. Ša-la-lala-li... Brr! Ať už jsme venku!
Nechtěl jsem být anonymní normalizační nula, chtěl jsem si připomenout nějakého svého tehdejšího hudebního idola. Třeba Roxette, Depeche Mode anebo aspoň Freddieho Mercuryho, ale žena mi to soustavně vymlouvala - namítala, že mi chybí vlasy, anebo že jsem moc tlustý. Že prý bych mohl dělat Michala Davida, pěkně děkuju. Postavu bych na to měl, ale zase mi chybí ty jeho přenosné klávesy s úžasným pyrotechnickým efektem.
Nicméně když jsem v oddělení kožených hrůz objevil super lesklé černé kalhoty, které mi kupodivu byly, rozhodl jsem se, že budu Freddie stůj co stůj. A že nemá cenu přemýšlet nad tím, kdo a k čemu ty kalhoty používal přede mnou. Nechal jsem si pod nosem knírek a večer se našli i lidé, kteří poznali, co jsem (byl) zač. Jiní si bezpochyby mysleli, že jsem německý pornoherec.
Maruška měla legíny a koženou bundičku a vlasy á la trvalá, takže něco mezi Madonnou a Petrou Janů. A taky měla červené lodičky.
I na kostýmech ostatních bylo znát, že ta doba byla taková neuchopitelná a vyblitá. Tuzexové kreace a divoce natužené účesy střídaly normalizační teplákové modely s céčky a nátělníky. Sem tam se objevil i nějaký ten do kůže oděný zbohatlík. A Bobíkovo černobylské strašidlo, tak to byl jedním slovem úlet.
Jaká byla vlastně párty? Nejvíc asi napoví fotogalerie, nicméně mejdan byl tradiční s vícebojem dvojic, kterému jsme se vyhnuli. Bylo tam hodně lidí, které jsem neznal, někteří byli nesympatičtí, ale málem jsme se poprali jen jednou.
text Řízek, fotky Řízek a Kubča
