MOJI POKÉMONI

Tak už jsem asi velký, mohu konstatovat po necelých dvou týdnech přerušovaného slavení čtyřicátých narozenin. Nebylo to pro všechny jednoduché, o čemž ještě bude řeč, nicméně nebyla nouze o zábavné momenty: 

Jako když mi dvě svérázné břišní tanečnice, z nichž ani jedna nemá břicho, ale obě mám strašně rád, předávaly letenku do Istanbulu a hrála u toho píseň legrační norské skupiny Ylvis o muži s kouzelným hudebním nástrojem a o jeho trudném konci. 

Nebo když se mezi gratulanty najednou (prostřednictvím videa) objevil Petr Fiala. Ne ten premiér, ale ten, který svého času zaklel mou kytaru, aby hrála jen sledy akordů přibližně odpovídající repertoáru Mňágy a Žďorpa. Fiala ve své objednané zdravici zmínil i kamaráda Péťu, skalního, ale momentálně trucujícího fanouška. Ten sice před časem ukončil aktivní část svého protestu proti personálním změnám v kapele a na koncerty už sice zase chodí, ale tráví je mlčky v rohu, ostentativně se přestal hýkavě smát a demonstrativně netleská. Možná tam v příští dekádě taky dorazím, abych ten úkaz viděl. 

Nebo když se Vaškova máma mylně domnívala, že ty peníze, které se její syn pokoušel vybrat mezi kamarády na společný dárek, poslouží na nákup vlasové přehazovačky. Totéž, nechápu proč, napadlo i moje kolegy, když mezi sebou vybírali peníze. Podle všeho je přehazovačka něco, co bych měl vyzkoušet.

Nebo když se můj otec bůhvíproč rozhodl předat mi finanční dar ve stokorunách. To mu však umožnil právě jeden jediný bankomat a jen tehdy, kdy po něm chtěl částku 300 korun, takže k nepochybnému údivu a podezření obsluhy bezpečnostních kamer vybíral asi třináctkrát za sebou.

Také se stalo, že v určitý den přesně v 10:50 vtrhla uprostřed editorské porady do zasedačky Deníku N početná a halasná skupina gratulantů, jenže já jsem byl teprve v metru cestou do práce, konkrétně mezi Pankrácem a Povstáním (kupoval jsem všem chlebíčky a trvalo to strašně dlouho), takže jsem to celé sledoval přes video, což bylo podobně nevšední, jako když jsme jiné kolegyni před časem společně zpívali Hodně štěstí, zdraví šeptem, neboť se vedle natáčel podcast.    

Úplně k smíchu to není, ale taky se stalo, že si uprostřed mé oslavy v karlínské hospodě servírka, která se o nás strašně ochotně starala, zlomila pravý kotník (pracuje tam deset let a nikdy se jí nic podobného nestalo). Protože se zlomenými pravými kotníky mám celkem zkušenosti, nabídl jsem jí aspoň kontakt na skvělého ortopeda a popřál brzké uzdravení. A taky jsem zaplatil tu útratu. 

Na té hospodské oslavě bylo nejlepší, že to byl průřez lidmi a kolektivy, které mám rád. Zdaleka tam nebyli všichni, na druhou stranu to taky neměl být lov Pokémonů. Chytře jsem oslavě určil termín tak blbý, že se z něj leckdo mohl vykroutit tím, že byl třeba s dětmi na horách, neb měly ještě prázdniny, nebo bůhvíkde jinde. Navíc jsem do dotazníku sondujícího předpokládanou účast prozíravě dal i možnost "Přijdu, ale na poslední chvíli mi do toho něco vleze, takže vlastně ne". Nebo někdo nemusel napsat vůbec nic, což je vždycky možné. Vzdor tomu všemu někdo přišel, za což jsem byl upřímně vděčný.

Vašek taky spolu s paní Petrou, která vyhrála nějakou televizní soutěž v pečení, vytvořili naprosto parádní dort. To, co tam všem nejvíc chutnalo, můj nejlepší přítel označoval za "lemon kord", což byl nepochybně důvod, proč to chutnalo tak špičkově.

A nakonec se dokonce podařilo i to, že do zasedačky vtrhli moji kolegové a já tam tentokrát i byl. Kromě krásné plavecké čepice mi předali i příspěvek na tu přehazovačku. Beru to jako závazek, snažím se, ale roste to zatím velmi pomalu. 

text Řízek, foto Simki

VNĚ OSLAVY

A co bychom to nezvládli? Je tedy pravda, že od té doby, co Heda přinesla ze školky růžovou pozvánku na narozeninovou oslavu starší spolužačky pořádanou v luxusním hračkářství v centru, jsem si v hlavě maloval různé černé scénáře, jak to celé asi tak může vypadat. Průběžně jsem si je upravoval a ztmavoval, jak přicházely další pokyny organizátorů. Nebojte: v deset si děti převezme animátorka a rodiče budou konverzovat a popíjet kávičku a pak si děti zase ve dvanáct vyzvednou. To víš že jo.

Maruška nevypadala ve formě, pojedeme tedy sami. A co bychom to nezvládli? Beru Hedu na koně a cváláme po Václaváku. Přece nepřijdeme pozdě. Hamley's, kde jsem nikdy nebyl, prý už přes 260 let otevírá prodejny stejným způsobem, asi se jim to osvědčilo. Zaměstnanci mají zvony a něco křičí, poněkud vyděšená oslavenkyně taky zvoní, pak se brány otevřou a předvánoční koupěchtivý dav vniká do prodejny, jíž vévodí obří kolotoč. Heda se ke mně tiskne a já na to všechno čumím asi jako ten starý pán, když ho Karlík vezme do továrny na čokoládu. 

Napodruhé najdeme školkové děti, přiléhající rodiče a animátorku. Pozdě jsem pochopil, že ty monstrózní tašky přes rameno, které jsem rezolutně odmítl, jako že já rozhodně nakupovat nejdu, neboť jdu slavit, ve skutečnosti byly určené pro naše svršky. Ale ostatní jsou na tom i hůř. Paní Emilová kromě kabátů vleče odrážedlo.

Paní nás skrz mraky lidí vede ke kolotoči s očekávaným výsledkem: Heda se ho bojí, takže zůstáváme vně oslavy. Další jedno až dvě děti brečí, což je pořád vzhledem k okolnostem celkem slušné skóre. 

Dotočeno, míříme o patro výše. Jsou tam zajímavě vypadající stavebnice a různé vodní srandičky, kde se dítě chce zmáčet, ale program mu to neumožňuje. Místo toho míříme do zrcadlového bludiště, jenže kromě toho, že část dětí potřebuje čůrat, je potřeba všem ještě natáhnout bílé rukavice, aby se víc než 260 let stará zrcadla neuprasila. Což ukrojí další nemalou část oslavy.

Pak se už krájí i dort a předávají dary. Některé děti nepřekvapivě sedět u stolku nebaví a chtějí se jít zmáčet, jenže na to teď není čas, protože se jdeme podívat do motýlího domu a cestou tlumeně kleju, neboť se obávám, že se Heda obává motýlů. Její osa zla se vyvinula - sekačky a vysavač už ji tolik neděsí, momentálně nám vadí kolotoče a motýli. Dáme tomu i tak šanci, jenže pak na mne jeden zákeřně usedne a to už je moc a jsme zas vně oslavy a budeme zčásti neprávem považováni za asociály.

Vracíme se ke stolečku s dortem. Teď se čeká na bubble tea, ale ten se porouchal, což mě tedy hrozně mrzí. Holt půjdeme znovu na kolotoč. Tady mě naše nadstandardně bojácné dítě překvapí, protože spolu nejdříve sjedeme obří skluzavku a nakonec jako mistři ovládneme i ten kolotoč. Společenská konverzace nad kávou neproběhla, tak snad příště. Ještě ukořistit balonek a hurá domů. 

Podaří se mi ulovit kafe v kelímku, což mi částečně rozjasní den. A odpoledne půjdeme na loutkové divadlo! A co bychom to nezvládli?

text a foto Řízek

OSLAVOBĚH 25

Mívám divné, někdy snad až bláznivé nápady. Moc se to o mně neví. Nemám je často a když už, tak se o nich příliš nešířím.

Liším se tak od autora tohoto blogu. Má bláznivé nápady často a ví se to o něm (dalo by se snad i říct, že bláznivé nápady jsou součástí jeho pověsti).

Vystavěním tohoto úvodu jsem si připravil půdu pro konstatování, že se mi jednou podařilo trumfnout Lukáše na jeho domácí půdě. Když se počet předplatitelů Deníku N přiblížil natolik hranici 25 tisíc, že jsem už i já uvěřil, že bude dosažena, navrhnul jsem mu, že bychom tento nepochybný milník ve vývoji novin, kterým společně pomáháme na svět, mohli oslavit během na vzdálenost 25 kilometrů, ergo uběhnout za každého předplatitele Enka jeden metr.

Lukáš se nejdřív optal, jestli si skutečně myslím, že tato hranice padne, a pak mému návrhu přitakal něčím na způsob „je to bezva nápad“. Nevím úplně proč, ale tato reakce mě od něj nepřekvapila.

Co nás překvapilo, byli noví předplatitelé Deníku N. Domnívali jsme se, že máme na naplánovaní trasy pro náš oslavoběh nějaký týden či spíše dva. Lidé, tedy spíš Petra Procházková, mínili jinak. Petře se podařilo nabrat a sepsat rozhovor-těžko-k-uvěření s pánem, který je na ruském státním televizním kanále častěji než Šídlo s Romancovem na ČT24 dohromady a šíří tam Putinovu propagandu (na rozdíl od Šídla s Romancovem na ČT24). Odvedla statečnou práci a my se ji rozhodli naservírovat čtenářům ještě před tím, než zmizeli na víkend, minulý pátek kolem šesté večer. Nová předplatná začala naskakovat takovou rychlostí, že hranice 25 tisíc abonentů Enka byla dosažena hned v sobotu.

Uskutečnit náš plán v sobotu nešlo: Lukáš byl s rodinou na výletě v Liberci, já s ženou ve Svatém Petru. Ujistili jsme se, že první možnost je jít v neděli večer.

Když jsme někdy po páté v neděli nabrali ze Špindlu kurs Praha a Jaruška se jala řídit, abych já mohl vyřizovat pracovní věci, napsal jsem Lukášovi rychlý dotaz, zda to chce s tím během „ještě dneska hrotit“. Mohu to tu s takřka týdenním zpožděním přiznat, byl to ten typ otázky, který se tváří jako dotaz, a přitom je umně skrytou manipulací (pracuju docela usilovně na tom, abych se tohoto zlozvyku zbavil). Lukáš odpověděl, že by šel. Nevím proč mě tato jeho odpověď překvapila.

Domluvili jsme se, že zavolám, až přijedeme domů, a že by Lukáš dorazil na Suchdol a že tudíž mám vymyslet nějakou trasu tady u nás kolem.

Volal jsem pro jistotu už z Blanky, jako že se blížíme. Lukáš byl právě na večeři u tchyně a plánoval koupání a uspávání Hedy. Dohodli jsme se, že běh zůstává variantou na tento večer, ale že bychom dali nějaký kratší, a ta pětadvacítka by přece jen asi počkala na nějaké příště.

Lukáš dorazil na Suchdol v půl devátý. Nasadili jsme na čela Lucifery, ujistili se, že není zima a není tak třeba se přioblékat a vyběhli jsme na mou nejtradičnější trasu Roztockým hájem do Tichého údolí, bez očekávání, kam až poběžíme. Když jsme vyběhli double trouble (kdyby tu náhodou byl někdo, kdo není na Stravě, tak tam se označují úseky pro běh a dávají se jim jména, toto je taková cesta mezi Úněticemi a krajem Kozích hřbetů) a měli tou dobou v nohách necelých osm kilometrů, optal jsem se Lukáše, jestli chce běžet zhruba desítku, anebo o kousek víc, nějakých těch dvanáct třináct kilometrů. Odvětil mi, že jsem snad přece chtěl běžet těch pětadvacet, ne?!

Fakt jsem si tou dobou neuměl představit, že běžíme dalších 18 kilometrů, nicméně jsem se rozhodl pokračovat bez náznaku hlasitého protestu dál, prozatím, prostě tak nějak dokud to půjde. Běželi jsme přes pole na kraj Horoměřic, další polní alejí do Lysolají, přes ně na horní okraj Tiché Šárky, podél něj a podél polí k sanatoriu a pak začali klesat k Nebušicím. Tou dobou jsme měli v nohách tak třináct kilometrů a mně se začalo běžet dobře a začal jsem věřit, že to dneska skutečně asi bude „ten oslavoběh“.

Od nebušického hřbitova jsme to vzali dolů směrem na Jenerálku. A tam, v údolí u potoka, jsme minuli jediného člověka, co nás za víc než dvě hodiny potkal. Netvářil se do svitu našich Luciferů úplně nadšeně. Taky tam nám začalo být přece jen trochu zima.

Ještě štěstí, že po zaběhnutí do Tiché Šárky nás čekal krpálkovitý výběh strání směrem zpátky na Lysolaje (jo, ten zahřál). Byl to krpálek, a tak se stalo, co se stává na krpálcích vždy: Lukáš se odpojil na vzdálenost ne delší než deset metrů (jo!), v důsledku čehož jsme se na malý moment ztratili, poté, co jsem ho na stěží rozpoznatelné „křižovatce“ poslal zpozvdálí omylem doleva.

Zbývalo popoběhnout zase kus kolem pole a pak si malinko zaběhnout okolo kraje pole, abych si byl jist, že kýžená pětadvacítka padne. Na moment jsem Lukáše předběhl, abych vzápětí zaslechl, že za mnou neběží. Upadl. Asi dvě minuty poté, co zavzpomínal na jeden z našich prvních společných běhů před rokem a půl, kdy si při obíhání téhož pole zvrtnul kotník. Jak moc zavzpomínání na tento incident souviselo s pádem, na to musí odpovědět sám Lukáš.

Pak už zbývalo jen se vrátit z Lysolají přes pole na Suchdol, vyhnout se ulici Stržná, kam si to Lukáš po paměti namířil (asi celkem důrazně jsem ho varoval, že na žádný další, sebemírnější stoupání nemám sil), a vběhnout přímo do cílové rovinky v naší ulici, kterou Lukáš pro daný okamžik přirovnal k Pařížské (jakože tou se sprintuje do cíle Pražského maratonu, aby bylo jasné, že se nepominul na rozumu).

Doběhli jsme, na tachometrech našich hodinek bylo zhruba 25 400 metrů (i tato naběhnutá rezerva na počet našich předplatitelů je už v čase psaní tohoto blogu vyčerpaná). Jako obvykle na konci běhu, zmocnil se mě z něj euforický pocit. Doprovázený tentokrát pocitem uspokojení z toho, jak jsem dokázal trasu pro náš oslavoběh naměřit, ačkoli jsem ji v této podobě a délce nikdy neběžel (ani nemohl, Strava mi po nahrání běhu oznámila, že jsem právě uběhl nejdelší vzdálenost ve svém životě). Bylo sice už skoro jedenáct a Jaruška spala, přesto mi přišlo kolegiální pozvat Lukáše na něco k pití. Vyzunkli jsme každý dvě skleničky coly a rozloučili se.

Šel jsem se zahlásit do potemnělé ložnice, abych se dozvěděl, že Jarušku probudila vrzající branka. Druhý den po příchodu z práce jsem ji naolejoval. Už nevrže. No, nemějte oslavoběh za sukces, když má takovéto důsledky.

text Pavel T., foto Strava

OSLAVÝLET

Bylo nás přesně pět a půl, neboť Péťa byl zaevidován pouze jako polovina, jelikož byl jako účastník nedělního výletu nejistý: v sobotu večer měl rodinnou sešlost, která se občas protáhne. Schrödingerův Péťa.

Kluci popadli batohy a plechovky a opustili vyhřáté BMW zaparkované na plácku před zbraslavským nádražím, od Prahy se s dieslovým bubláním blížil vlak a z okénka na nás mával Vašek. No, mával... Spíš gestikuloval. Péťa doma dospával, takže nás nakonec bylo přesně pět. Pět fotrů! Záměrně nebudu říkat "jenom", vždyť pět je dobré číslo - pět bylo Rychlých šípů, hrdinů z Rychlé roty i knižní série Správná pětka. Ale třeba šest by bylo taky bývalo fajn.

A proč jsme vlastně vyrazili: touhle dobou, když jsme ještě bývali populární a před zenitem, jsme s Jirkou slavívali společně narozeniny. Kromě toho Vašek tradičně pořádal svoje Vánoční posezení (spíš posezení než vánoční). S číhajícím covidem je veškeré slavení takové pitomé, a tak jsme si vymysleli společný výlet kolem Sázavy, na úplně čerstvém vzduchu zhruba v místech, kudy jednou povede dálnice D3. 

Byl jsem tím (Maruščiným) nápadem zcela nadšen, načež jsem byl malinko kyselý z toho, že mé nadšení nesdílí vůbec nikdo, neboť mi na mou pozvánku odpověděl v podstatě jen systém hlásící čísi plnou schránku (a pak jsem si řekl, že je mi to vlastně fuk, ostatně pět je dobré číslo). Nakonec jsem sám musel start o hodinu odložit a skoro nestihl, protože jsem ještě ráno vezl tchyni na test. 

Ale jsme tu a poloprázdný vlak se plazí nad řekou a pak je čas vystupovat a na peroně vytáhne Václav z batohu (pro sebe) bagetu a dvě bohemky. Nejdříve to moc nechápu, protože mi to na zahřátí nepřijde jako úplně vhodná tekutina, ale on je to vlastně dárek pro nás, když máme (plus minus) ty narozeniny. Svačíme sekt a bagety, už jsme ušli nula metrů. Našel jsem na skále tenisák, co kdyby se hodil – strčím ho do batohu a úplně ve stejné pozici jej i donesu domů.

A pak už se jde a je to tak parádně pomalé, jako když jsme tudy chodili s oddílovými dětmi. Pořád někde stavíme. Hanička nám posílá tyčinky. To je milé. Očmuchává nás pejsek Mařenka. Dáváme se do řeči i s cizími lidmi; připadá nám, že jsme zábavní.

Naše manželky hlídají, máme od dětí volno, takže se pochopitelně celou dobu bavíme o dětech. A o táboře Rejdice 2009. Není divu, děti a tábor Rejdice jsou patrně to nejintenzivnější, co nás v životě potkalo.

Jirkův batoh ukrývá kromě nečekaného množství objektivů i jeden obrovský vařič, na Raisově, nebo té druhé vyhlídce vybalí polní kuchyni. Medvědí mléko zahřeje podstatně víc než sekt, ale musíme trochu šlápnout do kroku neboli kopnout do vrtule, jestli nechceme na nádraží čekat hodinu a půl. A to nechceme, ostatně ani naše rodiny nechtějí, abychom někde čekali hodinu a půl. Poslední dva kilometry do kopce na nádraží tak jdeme prakticky bez zastavení, ostatně vše už jsme probrali a rum došel.

Vlak se pak poplazí zpátky, nás bude pořád pět, Péťa se dobře vyspí a večer půjde do divadla, Milan na sedadle zapomene mobil a do mě se dá zimnice. Jinak to nebude mít chybu.

text a fotky Řízek

JEDNA SVÍČKA

Loni v polovině listopadu Heda ještě neexistovala, takže se psaly články na blog i jindy než ve vzácných okamžicích odpoledního nebo nočního spánku a pod stolem se nám neschovávaly rozžvýkané maliny a kiwi. Určitě by se našly i podstatnější změny, které s jejím narozením nastaly (a o nich zas jindy), jako i celá řada bizarních povinností, jež nám přibyla. 

Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky. 

Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.

Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.

Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort. 

Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti. 

Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.

Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.  

V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!

text a foto Řízek

TECUMSEH OBÍHÁ

Petr se mě ve vlaku do Radotína ptal, jestli jdu večer na tu Jirkovu narozeninovou oslavu. Aby ne, když je to i moje oslava, odvětil jsem dotčeně. Pravděpodobně jsem radotínským lidem sešel z mysli. Přitom jsem polovinu soboty strávil tím, že jsem pro ně ve friťáku chystal tři kila řízků, čímž jsem z tchynina domu vytvořil imitaci provozovny KFC (přepálený tuk se nedal vyvětrat). Třetina byla nicméně vepřových, protože Václav kuřecí nejí. Večer jsem pak Václava mimochodem bedlivě sledoval - nevzal si žádný. 


Na začátku to bylo v klubovně komorní. Když jsme přišli, bylo tam asi osm lidí a hrála naprosto strašlivá hudba, což okamžitě zaujalo mou manželku. Dozvěděla se, že je to přece Voxel. Postupem času se v přehrávači uhnízdily Tři sestry a hrály pořád dokola jako vždycky a nikdo neprotestoval.


Kromě krajně neobvyklých řízků, jež do budoucna budou sloužit jako mnemotechnická pomůcka, že je to i moje oslava, se objevila tradiční česneková pomazánka a bramborový salát. Abych byl spravedlivý a na chvilku opustil populární ublížený tón, tekutých dárků jsem dostal přibližně stejně jako Jirka a dost často měly i stejnou etiketu s plachetničkou. A navíc mám i poukázku na půjčení psa pro účely běhání, bez čehož se chudák Jirka bude muset obejít. Zato obdržel obrázek s medvědím párem oddávajícím se erotice, jenže to neocenil, protože každý až na Milana ví, že Jirka potřebuje tekuté dárky. (Od nás mimochodem dostal ponožky, však měl taky každou jinou).


Pak někdo dostal skvělý nápad, že se postaví pingpongový stůl. Obíhačka v době největší popularity přitáhla asi patnáct lidí a hráli jsme ji asi pět hodin. Pálek bylo dost, ale Péťa se rozhodl, že bude hrát s Tecumsehem. S náčelníkem kmene Šavanů vytvořili dobrý tým a inspirovali řadu dalších, kteří si řekli, že běžné pálky jsou pro lidi bez fantazie. Já jsem si zvolil ještě drsnější cestu ke hvězdám (a - a to je podstatnější - mermomocí jsem chtěl být zajímavý) a hrál jsem třeba s lopatkou na uhlí, bowlingovým pohárem, hubicí od vysavače i várnicí na čaj. A hrál bych i lapačem snů, kdyby ho někdo tak důkladně nepřidělal.

Stejně jako se po Tecumsehově smrti zbytky indiánské koalice rozpadly, po odjezdu Marušky, Péti, Vaška a Haninečky spěla oslava do terminální fáze. S Petrem jsme se pokoušeli hrát na kytary, ale Tři sestry to odmítaly zabalit. V půl třetí jsem objevil u školy zbloudilého taxíka a zase jsem se ztratil Radotínským z mysli.


Druhý den jsem trochu zaspal a vařil oběd tak dlouho, až jsem na uklízení po oslavě dorazil přesně ve chvíli, kdy Jirka zamykal dveře vysmýčené klubovny. Koneckonců, je to jeho oslava.

text a fotky Řízek

JAK JÁ SE TĚŠÍM!

 Už teď se těším na další ročník naší oslavy! To bude polovina prosince 2014 a zase se sejdou oslavenci Jirka a Řízek a taky třeba Šárka, Petr, Ivan, Radek, Eva a Karel a společně oslavíme naše další dvojité narozeniny. To nám bude už asi dohromady devětapadesát. Je potřeba to pokaždé přepočítat. Bohužel to nikdy nebude kulaté, protože i příští rok budu o rok starší než Jirka.

Přezujeme se, zatopíme v klubovně v kamnech a na stůl rozložíme česnekovou pomazánku od maminky Jirkové a dort od Marušky Řízkové. Vybalíme veky, zapojíme pípu i hudební doprovod a pak na chvilku znervózníme, protože nikde nikdo. Trochu se zalekneme, jestli naše aura už nevyhasla, jestli naše charisma nevyvanulo, jestli naše pozvánka nenašla adresáty či jestli jsme na ni nenapsali blbé datum.

A pak se tam lidé začnou hrnout.

Přijde třeba legrační pán, co pracuje na úřadě, a začne se ládovat chlebem obloženým chlebem. Bude nám vyprávět o tom, jak se má správně řídit auto, a všichni si přitom budou vybavovat veškeré dramatické i komické situace, které s ním v autě zažili.

Ukážou se i nějaké dívky, což nikdo moc nečekal. Anebo svalnatý horolezec, který si česnekovou pomazánku rozhodně nedá, protože jí jenom tvaroh. Proto bude přítomným ženám ukazovat pekáč buchet, bicepsy i tricepsy, možná i kvadricepsy, a dívky, v tváři samý ruměnec, budou tleskat ručkama.

Dostaneme spoustu lahví, povětšinou nazrzle rumových, ale objeví se i nějaký ten snadněji mrznoucí alkohol. A taky spoustu pus, což se musí, když budeme ti oslavenci.

Po půlnoci se ti méně vytrvalí začnou trousit k domovu, anebo prostě někam úplně pryč. Mám tušení, že zrovna v tu dobu se objeví Marťas oblečený jako slušňák, který přitáhne z jakéhosi plesu.

 Šárka s Petrem a Ivanem se bezmála propadnou do oblíbeného debilia, na kterém budou celý večer poctivě pracovat. 

Předtím ale vyrazí spolu s dalšími hledat ztraceného Karla, zatímco se přetopenou místností ponese nadšené hulákání a břinkot neladících kytar a hlaholení.

A pak pojedeme domů taxíkem s divným nemluvným řidičem a já se budu těšit na prosinec 2015, až se budu zase v klubovně těšit na prosinec 2016.

text a fotky Řízek

KILA NAVÍC

Pokud jste mimořádné vysílání na zpravodajské čtyřiadvacítce náhodou minuli, tak vězte, že náš věhlasný kocour Pepan nedávno oslavil páté narozeniny. A velkolepě: obdržel drahou hračku, kterou nepochopil, pak se sjel kozlíkem lékařským a nakonec se poblinkal z kočičí trávy, kterou dostal na lepší trávení. Samozřejmě se i hodně jedno a pilo. Slušnej mejdan, řeklo by se. Jenže s tím je teď utrum.

Náš kocour je totiž tlustý. Zjistí se to třeba tak, že si na vás v noci lehne a vy se nedokážete pohnout, natož nadechnout. Anebo když aportuje, vrací se místo sprintem jen kolébavým volným krokem, při němž mu trochu srandovně vlaje sádlo na bocích. A při tom funí jak přetopený motorák.

Ještě na jaře jsme se přitom společně s jeho osobním lékařem radovali, jak jdou deka dolů - navzdory mému občasnému, skoro sporadickému rozmazlování a naší vzájemné džentlmenské dohodě: když já sním k snídani dvě housky se šunkou a sýrem, bylo by nespravedlivé, abych si to nechal pro sebe, že jo...

Jenže teď se váha u veterináře prohnula a ukázala téměř sedm kilo, tedy víc než o kilogram silnější osobnost než při poslední prohlídce.

"Tohle jsem dostal k narozkám
a upřímně nevím, co je to za klauni."

Kdyby uměl mluvit, asi by argumentoval tím, že má těžké kosti nebo že to jsou všechno svaly. A kdyby měl mimické svaly, možná by se přesto tvářil trochu provinile. Takhle tam jen sádelnatě ležel a koukal po panu doktorovi, kterému Maruška říká sexáč. Patrně by pro něj měl úplně jiné pojmenování.

Pepan dostal nové dietní krmení a přísný zákaz jiných pamlsků. Vysvětlil si to po svém, šunku teď "nenápadně" krade přímo ze stolu, dohoda nedohoda. Opět se to dá těžko odhadovat, ale řekl bych, že je z diety naštvaný. A že už po dvou dnech by ji nejraději vyměnil za jinou hru.

Dostávám se k tomu, co z toho pro vás vyplývá. Pokud jste chovatel, nenechte to dojít tak daleko a raději se cpěte sami. To zvíře je totiž v podstatě hloupé a sežere vše, co mu dáte, Cajthamlovou nezná. Pokud jste Pepanovi příznivci, držte mu palce, ať se brzo dostane zase do formy. A pokud máte taky nadváhu, stavte se, těch hubnoucích granulí máme pytel.

text a fotky Řízek

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

ING. VENÁL

Anebo taky ing. Vašek, Vašík, Václav. Nicméně v pátek večer bylo nakonec úplně jedno, jak se kdo vlastně zrovna jmenuje ani co že má za titul a z jaké skoly. Když si půjčím slova Haničky, bylo to intenzivní. Seděli jsme už asi od pěti hodin v legendární hospodě s legendárním diplomovaným expertem přes fotovoltaiku a těsně kolem nás procházely různé ostudy.

Von je Súdánec. A já mu povídám, Jásine, ty musíš něco jíst, vypadáš jak Somálec, vyprávěl hrdina dne o svém kolejním spolubydlícím a my se smáli. Turistům, štamgastům a obsluze restaurace U Černého vola na Pražském hradě to však nepřišlo vůbec vtipné. A ani další historky a náš hlasitý smích i zapálené diskuse o hanspaulce.

Pan vrchní neměl rád lidi, tím méně ty slavící a rozjařené, a s přibývajícím časem a čárkami na lístku nacházel nové významy pro tradiční českou nepohostinnost. A navzdory tomu, že byl pátek, čas pro párty - tak jako ostatní dny -, lidé, kteří neznali žádného čerstvého absolventa, kvapně opouštěli ratejnu a hrnuli se na vzduch na Loretánské náměstí.

Sestavu pijáků ozvláštnila jediná žena, a to Maruška, která si dala víno přinesené stylově ve sklence od limonády a celou tu spoušť fotila. Nečekaný byl i Vaškův externí kamarád Pendrekáč, jenž nám líčil, jak se na pustých širokých chodbách policejní akademie cvičí taktická příprava. Musíte oběma rukama imitovat, že držíte zbraň (nabitou). Jenže na chodbách je málo úkrytů i zákrytů, takže to není snadné. Pendrekáč se těšil na další Vaškovy přátele Kajetána a Hurikána, což jsou podle Marušky kamarádi z komiksu.

Oba se objevili vzápětí a s nimi přišli i další Radotínští, kteří se předtím zasekli pod kopcem. A taky panáky.

Péťa nasypal na Kajetánovu omeletu snad tři kila soli. A pak se jej ptal, jestli to nemá slaný. Když se přiblížila Hanička vracející se z natáčení, byl uz večírek nezadržitelně rozjetý. Václav bryskně změnil pokřik Dáme kořalky na Haničko, jenže to bylo už pozdě. Naštěstí jsme najednou šli pryč, ven a dolů a další ostudy jsme si nechali až na cestu domů.

Kde jinde křičet oblíbený slogan o pražských kurvách než na Hradě? A kolik lidí se vejde do budky hradní stráže? A proč nepoponést nějaký květník u turistické restaurace v podhradí a po upozornění servírky ho potupně nevrátit? O takových otázkách se mluvilo na konci bleskového večírku, který i matadoři Kajetán či Luboš označili za nezapomenutelný.

text Řízek s přispěním Milana, mobilní fotky Maruška a Řízek

TŘIAPADESÁT PŘEKVÁPEK

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak ty naše oslavy pokaždé hrozně rychle utečou. Člověk se ani nenaděje a jsou tři ráno. Naštěstí už za rok podnikneme s Jirkou další narozeninovou párty. Ta tentokrát nikam utíkat nebude, a když jo, tak ji nepustíme.

Ani jsme to nevěděli, ale strefili jsme se tentokrát do blbého termínu. Slavilo se totiž, ovšemže bez nás, paralelně i ve slavném doupěti bitek.

Milan!

Tak to chvíli vypadalo, že zůstaneme v klubovně jak ten zprofanovaný kůl v plotě s dvěma sudy, Maruškou, berlemi, česnekovou pomazánkou, bramborovým salátem a sýrovými roládami, jednou dobrou a druhou lepší.

Naštěstí v dalším průběhu večera se dveře do klubovny netrhly (a pro ty, kdo mají s idiomy stejné potíže jako já, to opravdu znamená, že přišlo dost lidí, ne naopak).

A byly tam i holky, a né, že né!

Nosili mně víno (bude mi 27, mám na to věk), děkuju, Jirkovi rum (aby ne, bude mu teprve 26). Přišla spousta lidí, které máme rádi. A nikdo z nich se nepřezul. Koberec z toho byl smutný.

Milan!

Ze všeho nejneuvěřitelnější bylo, když mi Maruška k mému nezměrnému údivu zahrála s Milanem Baumaxův song na mou kytaru (Maruška na žádnou kytaru nehraje!). Z toho jsem byl tak v šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně radovat (za což se oběma ještě jednou omlouvám).

Od Milana jsem dostal komiksového panáčka od firmy Kyanid a štěstí, který dostal vtipné jméno Milan. Našim ostatním plyšákům a kocourovi teď vypráví - a kreslí - sprosté a drsné vtipy, zatímco jsme pryč.

Co tohle bylo za disciplínu, si nepamatuji.

Vlastík nás obdaroval kakaovými kulíšky. A Jana na místě vytvořila nepochopitelný instantní dort, který vhodně doplňoval ty sýrové rolády. S Jirkou jsme si navzájem nic nedali. My si prostě nikdy navzájem nic nedarujeme. Ostatním děkujeme.

Pája jde příkladem.

A co se tam vlastně dělo? Především pařilo, nebo sedělo v křeslech a usínalo.

Pouštěli jsme si reprodukovanou hudbu z digitálního nosiče. Někteří hráli pingpong, někdo trsal, někdo hrál na kytaru převlečenou za smeták.

Když se kecají blbosti, tak spím.

Pak najednou byly tři hodiny patnáct minut a venku za plotem čekal taxík a oslava byla najednou za námi, ztrácela se za zatáčkou v potřísněné klubovně s unaveným nešťastným kobercem a ten taxikář jel jak dobytek pořád dál a dál a kužely dálkových světel poskakovaly po krajnici vstříc dalším neuvěřitelným dobrodružstvím.

 text Řízek, fotky Maruška a Ř.

(Články o minulých ročnících této taškařice najdete tady a hned vedle).

VOLEJBAL V AFRICE

Oslava desátých čtrnáctin

text Rádoš, fotky Řízek

Víte, co se stane, když máte na volejbalovém zápase sedm hráčů, hrajete s liberem a jeden z hráčů se zraní? Zápas skončí a zbytek bodů se napíše ve prospěch soupeře. Říkáte si, že se to nemůže stát v druhé lize, kde se přece nejezdí na zápas v tak malém počtu? Já od sobotního odpoledne vím, že se to stát může a taky stalo. Ovšem jednu výhodu to mělo. Jeli jsme domů o půl hodiny či o hodinu dříve, a tím pádem jsem nepropásl vlastní oslavu.

Začátek byl v sedm, ale první host přišel až půl hodiny po mně, tedy v osm. Měl jsem tudíž dost času uklidit „dárek“, který mi přichystali Honzina se Žvejkem v podobě jakési „kanceláře“ zřízené v oblasti náčelnického křesla.

Bohužel já, již trochu vystresovaný z pozdního příjezdu a rychlého balení všech potřebných věcí, jídla a pití, jsem v tom neviděl nic jiného než bordel na stole, který mi dalo dost práce uklidit. Jak tedy sami uznáte, celý večer nezačínal zrovna nejlépe (a to nepočítám dopolední prohru v tie-breaku 14:16). Nicméně v osm hodin se karta obrátila, přišel Zelík, hned za ním Řízek s Maruškou a zakrátko další hosti a vše bylo hned veselejší a nepovedené pasáže sobotního dne byly natotata zapomenuty.

Letos jsem se rozhodl tradiční turisťácký kádr rozšířit a pozvat i některé svoje další kamarády, které ale většina nás už zná ze zpívacích večírků. Přesto jsem si nebyl jist, nevyrábím-li časovanou nálož. Naštěstí se ukázalo, že spíše naopak. Alespoň tedy dle mého soudu. Všichni jsme se do klubovny vešli a celkem pospolu jsme vydrželi dlouho do noci. Někteří až do časných ranních hodin.

První překvapení pro mne nastalo, když jsem sháněl soutěžící do tradičního čtyřboje s netradičními disciplínami, letos převzatými z různých koutů Afriky, která byla motivem celého večera. V seznamu soutěžících byli totiž neturisťáci oproti turisťákům ve značné přesile. Čím to bylo? Jistě tím, že turisťáci již mají zkušenosti z minulých let, kdežto neturisťáci zkrátka nevěděli, do čeho jdou. (Tak nevím, kde seženu příští rok nějaké nezasvěcené soutěžící...)

Tradičním účastníkem čtyřbojů je Žvejk, který se každoročně umísťuje na předních příčkách. Ani letos nezklamal. Ve dvojici s neturisťácko-turisťáckou Kamčou-Jipkou získali čtyřikrát třetí místo a celkové jasné vítězství. Druhý v rodinném souboji i celkově skončil Petr, který spojil své síly s Luckou S.. Třetí skončil se Zdenkou soutěžící Tomáš (Kaplická Cmunda), který se následně v euforii pokusil pomocí sektu napodobit Michaela Schumachera po získání titulu mistra světa. Výsledek jeho počínání však připomínal spíše Berounku z roku 2002.

A v čem se soutěžilo? V přechodu přes řeku krokodýlů, v lovu lva pomocí foukaček (byl jsem Bobíkem bohužel pozdě poučen o tom, že tyto zbraně nejsou africké, takže teď už to vím). Největší úspěch měla disciplína, ve které se stavěly pyramidy z vypitých panáků od „vody“ a fyzicky nejnáročnější, a tudíž nejvíce okecávaný byl závod na velbloudech. To stavění pyramidy vyhrál Vašan, musím to sem napsat, on si na tom hodně zakládá...

Když bylo dobojováno, vypukla zábava naplno. Doufám, že se všichni bavili alespoň z poloviny tak dobře jako já, protože i to by znamenalo, že se bavili výborně. Dokonce došlo i na kytary a zpívání. Na závěr bych měl zmínit skutečné vítěze oslavy, tedy ty, kteří vydrželi nejdéle: Poslední odcházeli Nikol, Maruška M., Zelík a já. Teda možná se ještě někdo schovával ve skladu, ale to už je jiný příběh...

Díky všem, kdo jste přišli, moc se mi to líbilo a těším se zase za rok!

Rádoš

JEDNAPADESÁTILETÝ NEPŘÍPITEK

L+J se rovná 51
text Venál, fotky Řízek

Nikdo z nás nemá bohužel smlouvu s bohem jako Joey Tribbiani, zaručující stárnutí všech ostatních mimo jeho osoby, a tak když se opět sešel rok s rokem, naši stále mladí chlapci Luki s Jiříkem si na pažbu života přikreslili další čárku. A že bylo co oslavovat.

Nejenže jsme slavili naše oslavence, ale rovněž jsme si několikrát za večer připomenuli triumfální postup do 7. hanspaulské ligy bouřlivými výkřiky “Mistři, mistři, mistři.“

Výkřiky byly oceněny posléze dokonce i Ježíškem, když se zčistajasna objevil pod stromečkem dárek pro FC Forejt. Balón se nám skutečně bude hodit. Díky, Ježíšku.

Po těchto událostech nabrala oslava na grádech. Klubovna se zaplnila, hudba sílila na decibelech, jídlo začalo ubývat, světlo se zeslabilo, lidi tančili, pili, kecali, spali, a já si užíval svou střízlivost.

Vencán: „Měl jsem pro vás ještě přípitek, ale něják jsem to promeškal. Nejdřív tady bylo málo lidí a pak až moc“. Lukáš: „ To je v pohodě. A co jsi chtěl říct?“ „Asi tohle…..“ 

Třeba někdy prozradím.

Jinak ještě jednou všechno nejlepší oslavencům. Hlavně zdraví, štěstí, lásku, pohodu.

Made by Vencán 313