VYSMÁTÍ HOŠI V ZELENÝCH DRESECH

Fotbalový tým FC Forejt letos dostal občanku a já se zařadila mezi třicátníky. To už je slušný důvod k oslavě. Slovo dalo slovo a s Vaškem a Řízkem jsme se dohodli, že ta naše jubilea spojíme. Ušetříme na nákladech, a navíc přijde hodně lidí, že jo. Když jsem ale rozeslala pozvánky, přišlo mi akorát pár omluvných e-mailů, že dotyčný nedorazí. Tedy kromě Péti Forejta, ten poctivě nahlásil účast. Po dosmažení tří kil řízků a uvaření asi dvou kil uzeného jsme si s mamkou říkaly, že si Péťa docela pošmákne.

Cestou do turisťáku to na mě všechno padlo: nikdo nepřijde, zbude pivo, bude to trapný… Ale asi je lepší nic neočekávat a být pak příjemně překvapen. Když jsem před šestou hodinou přijela do klubovny, byli tam Špína s Řízkem a partnerkami a sud se špatnou narážečkou. Řízek mě nejistě vítal se slovy: „Myslíš, že někdo přijde?“.

Přišel! Nejdřív Jimmy s narážečkou správnou a pak plná klubovna kamarádů.

Možná budoucí kapitán

Kluci si připravili sérii promítání fotek mapující dosavadní historii FC Forejt. Řekla bych, že už při první fotce na všechny padla sentimentální nálada. Tábor 2002 v Čimelicích, kde se vysmátí mladí hoši v zelených dresech mačkají v bráně z kmenů stromů. Jó, kde ty časy jsou. Od té doby FC Forejt dal a dostal mnoho gólů a dneska jsou z těch kluků ženáči a otcové od rodin. Jen Piškot už to celé dění bohužel pozoruje tam seshora.

Vrcholem večera byly bezesporu videopozdravy od Ládi Vízka a moderátora Jana Smetany, které Špína pro spoluhráče s těmito osobnostmi natočil jako překvapení. Když Láďa Vízek říkal do videa něco jako: „Přeji panu Forejtovi a jeho ambicióznímu týmu hodně zdaru“, všem spadla brada. Tohle se Špínovi opravdu hodně povedlo. Pak ještě společnou fotku, aby bylo za dalších patnáct let na co vzpomínat.

Po ní už jen teklo pivo proudem, zpívalo se, povídalo. Přišel i polský Milan, který se předtím omluvil, že nepřijde, a spolu s ním spousta dalších kamarádů, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Řízky se snědly, pivo se vypilo, všechno to zkrátka dobře dopadlo.

Díky, že jste s námi ta naše jubilea takhle pěkně oslavili, kamarádi. Byl to fajn večer!

P.S.

Oslava to byla důkladná, vzhledem k tomu, že jsem celou neděli strávila nad záchodovou mísou. Bylo to tak špatný, že jsem se zvládla napít vody až v sedm večer. Jako vážně. Ta třicítka je asi fakt zlomová…?

text Ála, fotky Řízek a Maruška

V ORANŽOVÉ VESTĚ

Když opadla voda po povodni, přihlásila jsem se (tak jako mnozí mí kamarádi) na radotínské radnici jako dobrovolník na pomoc s úklidem. Po absolvování nezbytných formalit nutných k obdržení kartičky dobrovolníka jsem nafasovala 1,5 l vody, holiny, gumové rukavice a svítivě oranžovou reflexní vestu (asi kdybych zapadla někam do bahna, abych byla dobře vidět) a vyrazila do terénu.

V zátopové oblasti už se to hemžilo vozy integrovaného záchranného systému, technických služeb, všude zněly dieselagregáty a hučely vapky. Osobně mě překvapilo, jak dobře byl ten rej koordinován: každý přesně věděl na jakou adresu má jít, co má dělat. Potřebujete agregát? Není problém, starosta vám ho osobně doveze a pomůže nastartovat.

Za jediné pozitivum velké vody bych s trochou nadsázky považovala fakt, že jste nuceni konečně vyhodit ty krámy, co skladujete deset let v zadním kamrlíku. Alespoň tak to bylo u starších manželů, kterým jsem v pátek pomáhala za lahváče a kus chleba s lovečákem vynášet všechny ty zabahněné nefunkční mikrovlnky a lednice, které chtěl pán už deset let opravit, porcelánové slony a hrníčky po pratetičce, které je škoda vyhodit, a desítky skleniček od marmelád a okurek – co kdyby se paní
jednou hodily v kuchyni?

Pokud máte pocit, že se snažím následky povodní zlehčovat, není tomu tak. Vlastníma rukama jsem u jiné radotínské rodiny vyhazovala zabahněné reproduktory k domácímu kinu nejmíň za desítku do kontejneru na ulici, vymetala bahno z obýváku a snažila se vcítit do tragédie, kterou rodina právě prožívá. Jasně, jsou to všechno jen věci. Ale ty věci dělají domov, který jste léta budovali, a najednou vám v něm pochodují cizí lidé v oranžových vestách a ptají se, zda mají vyhodit váš sváteční ubrus a umělý vánoční stromeček.

Večer už mi povodně připomínaly jen ruce smrdící od gumových rukavic. Z koncertního pódia letohrádku Hvězda bylo to bahno najednou tak strašně vzdálené. Stejně tak je asi vzdálené všem, kteří o něm jen čtou v novinách či sdílejí fotky na Facebooku.

"Opravdu vám moc děkujeme." Věta, která je spolu s dobrým pocitem jedinou odměnou za hodiny v zapařených rukavicích, smradu, bahně a horku. Věta, ve které je tolik vděku, že se nedá slovy vyjádřit. Věta, pro kterou půjdu dobrovolničit znovu.

text a fotky Ála

VYPSANÁ MŇÁGA

Mňágu naživo jsem neviděla již hezkou řádku let. Vlastně už ji ani moc neposlouchám, ale přišlo mi jako dobrej nápad zavzpomínat na starý dobrý časy.

Koncert, který byl 13.3. v pražském Lucerna Music Baru, byl ale trochu jiný, než jsem byla zvyklá, neboť Mňága je právě na turné s Vypsanou Fixou zvaném Tugedr tůr, a fanoušci tak mají možnost slyšet některé fixí písničky v mňágovském a ty mňágovské zase ve fixím obalu. Vzhledem k tomu, že nejsem fixí fanda, tak těžko můžu posoudit, zda bylo mňágovské provedení některých vypsaných songů lepší než originál. Ale Márdiho rockové „posléze zametééén“ mělo rozhodně šťávu.

Musím konstatovat, že za ta léta, co jsem nebyla na koncertě Mňágy, se řada věcí změnila. Třeba už nemusíš čekat ve frontě na lístky v pasáži Lucerna, ale koupíš si je z tepla domova a drsňáckému vyhazovači u vchodu pak ještě víc drsňácky ukážeš třeba smsku. Hustý, co?

Nebo že se před koncertem nepředkalíš cestou ve vlaku becherovkou s tonikem, abys ušetřil za drahý pivo, protože seš těžce pracující student a na to pivko prostě máš (nebo sleduješ v televizi volbu papeže a na předkalení prostě nějak nemáš pomyšlení a čas). :-)

Co se ale nezměnilo, je fronta na šatnu a začátek koncertu o dvacet minut později.

Mňága uvedla svůj hodinový blok Hodinovým hotelem a v duchu starých vypalovaček se pak neslo celé její vystoupení.

Zhruba po hodině vystřídala kapelu z Valmezu kapela z Pardubic a jelo se dál. Předpokládám, že Fixa nezapomněla do repertoáru zařadit ty největší pecky, protože davy šílely, pod pódiem v kotli to vřelo a i Maruška se chvílemi začala pohupovat do rytmu. Na Fixe mě asi nejvíce zaujal její bosý bubeník hulící jednoho jointa za druhým.

Jak jsem psala o změnách, tak je tu ještě jedna, kterou bych měla zmínit. A to, že Petr Fiala se stal optimistou. Jak jsem se dočetla v jednom rozhovoru s ním, jeho žena Zuzana - zpěvačka a manžerka v jedné osobě - mu prý ukázala, jak se prokopat ven. Mám pocit, že když měl ty deprese, tak jsem mu ty písničky nějak víc věřila. Ale vzhledově se nijak moc nezměnil, pořád vypadá „jako po chemoterapii“, jak poznamenala Maruška.

Abych to shrnula, koncert jsem si moc užila. Bylo fajn po čase vidět Novozélanďana Frantu, Petra s Domčou, Lukyho s Maruškou a Péťu F. s kamarádkou - učitelkou Bárou (říkala, že je na ní to učitelství vidět hned na první pohled, tak ať to taky víte, až se na ni kouknete :-)) a zazpívat starý dobrý hity.

Tak zase příště, snad to bude dřív než za pět let.

text Ála, fotky Řízek

AMATÉŘI PROHRÁLI, CO MOHLI

Jak jsem byla poprvé na bowlingu
text Ála, fotky Ála a Řízek

Mělo to být opakování jednoho nezapomenutelného dámského večírku, který se uskutečnil zhruba před rokem v jednom smíchovském lokálu. Dvě spolužačky ze střední probíraly u láhve červeného chlapy, práci a školu, až se u toho povídání (tenkrát asi žalem) totálně sťaly. Letos jsme začaly zlehka, já půllitrem červeného a Mariana dvoudeckou.

Přes zahřívací téma „můj pobyt v Německu“ jsme se dostaly k hlavní části programu, k chlapům. Na obou stranách se toho za ten rok poměrně hodně změnilo, takže bylo rozhodně co probírat.

Vzhledem k poměrně vysokým cenám alkoholu i jídla jsme se po dvou hodinách rozhodly přesunout na Nové Butovice, kde se kluci účastnili turnaje v bowlingu. Doběhly jsme tedy metro, změnily téma rozhovoru na neutrální a dorazily do Galerie Butovice, kde se onen koulecí turnaj odehrával. Pozdravily jsme se s „Amatéry“ ve hvězdném složení Vlastík, Řízek, Péťa a Radim a odebraly se objednat si červený mok a něco dobrého k jídlu. Téma rozhovoru se změnilo opět na typicky ženské, po očku jsme sledovaly na plátně přenos curlingového zápasu z Vancouveru a občas si přisedl nějaký z kluků, aby nám sdělil, jak mu to dneska ale vůbec nejde.

Marianě včera pití, narozdíl ode mě, moc nešlo, navíc si narazila koleno, byla unavená, tak si zbytek večera asi moc neužila. Já jsem pobíhala s foťákem sem a tam a zajímala se, jestli už se bude někdo ženit a jestli má Péťa novou babu. Nebude a nemá, bohužel. Ani tu medaili ze štafety dvojic na běžkách jsme nevyhráli, i když ta jednička u české vlaječky nás na chvilku přivedla k úvahám, jestli to znovu necinklo.

Turnaj skončil, rozloučili jsme se s Péťou a felicie nás vezla večerní Prahou směrem na Radotín. V Řepích si Luky odbyl dýchací premiéru a pak už si jen pamatuju, že si mám zařídit voličský průkaz a napsat tenhle článek. Historie se v alespoň v mém případě opakovala. Kocovinka ráno přišla. Jo, a ještě jak dopadl ten bowling. Prý tři prohry a dvě náhody.:-)

KOTÝLEK A DVOJNÍCI

Hm... + wrghapowu v La Fabrice
text Ála a foto Řízek

Jsem rockový analfabet. Co se totiž týče koncertů rockových kapel, byla jsem jen na koncertech Mňágy v Lucerně nebo Akropoli. Takže návštěva Hm… v La Fabrice byla opravdu, ale opravdu zážitkem. Dle slov jednoho z majitelů kanceláře Fávotrans (možná by se měli přejmenovat na Felitrans, pozn. autorky), se sešlo nebývale mnoho účastníků. Kromě majitelů již zmiňované cestovky do bývalé holešovické továrny dorazili ještě Piški, Sikina, Žvejk, Kuna, Dita, Lucka, Dominika, Maruška, Marťas a já – všem, na které jsem zapomněla, se hluboce omlouvám.

Překvapením večera byl ovšem Frantův dvojník. Bohužel se fotografovi nepodařilo jej s originálem zvěčnit v jednom záběru. V rámci úspory našeho studentského rozpočtu jsme začali ředit krev alkoholem již ve vlaku. Do La Fabriky jsme přesto trefili a kolem osmé začala po důkladném zvučení hrát předkapela.

I když se to může zdát, WRHAPOWU není jen bezmyšlenkovité bouchnutí do klávesnice, ale seskupení přibližně osmi hudebníků zabývajících se alternativní hudbou. V jejich nástrojovém arzenálu nechybí příčná flétna, housličky, klavír, kytary, dokonce hrají i na violoncello. Styl jejich hudby je směsicí rocku, vážné hudby, možná by tam pozorný posluchač našel i lidovky a špetku ostatních žánrů. Určitě zajímavý muzikantský počin.

Jejich první tři písničky nebyly špatné, ale ten zbytek byl bohužel stejný jako první tři, takže jsme se nezávisle na sobě sešli po chvilce u barového pultu, kde nám moje dvojnice z profilu nalila pár panáčků… Posilněni alkoholem jsme se nemohli dočkat hlavní hvězdy večera.

Dost mě překvapilo, že poslech byl téměř soustředěný. V sále bylo ticho, všichni spořádaně stáli pod pódiem a poslouchali. Jen ke konci koncertu účastníkům našeho zájezdu pití už trochu stouplo do hlavy, takže vytvořili něco jako kotýlek (možná trochu ostuda, ale nevím, jak to probíhá na ostatních koncertech Hm…). Celkově se mi moc líbili, úplně něco jiného než partička z Valmezu. A překvapivě mi vůbec nevadilo, že jsem neznala texty. Publikum si na závěr vytleskalo největší hitovky a my se mohli odebrat na tramvaj.

Ukázalo se však, že někteří účastníci zájezdu nemají svůj stav úplně pod kontrolou.

Tramvaj, mrcha, ujela, a jsme byli tedy nuceni zvolit pěškojízdu na metro, která však byla osudová. Metro, kterým bychom bývali byli stihli poslední vlak, ujelo. Naštěstí Fávotrans je na takové situace připraven a zajistil pro nešťastníky odvoz do Radotína (tímto bych chtěla veřejně jménem všech vyjádřit velký dík Frantovu tatínkovi, který nás zachránil před nočním výletem na Barrandov).

I když (nejen) mně druhý den nebylo zrovna do skoku, doufám, že až bude Hm… zase hrát v Praze, půjdu. A naučím se jejich texty. Alespoň některé.