MALÁ PÁRTY

Nemám úplně spolehlivou paměť a vím to o sobě, přesto jsem si skoro jistý, že jsem své čtvrté narozeniny onehdy oslavil diskrétně jen v rodinném kruhu. Možná ještě s babiččinou slepicí, které jsem v té době rád ujídával namočený chleba z jejího kastrůlku, jak hovoří (pravdivá) rodinná legenda.

Ale větší show jsme z toho nejspíš nedělali. Pozvánky s velmi unikátní malbou jsme nikomu neposlali. Herničku s cukrárnou v obchodním centru jsme nezamlouvali. Drobné dárkové předměty jsme pro příchozí do vkusných pytlíčků nebalili. 

Jenže doba se změnila, to je nezpochybnitelný fakt. Druhý je, že oslavy přece měly Lily i Emmička. No a největší roli hraje to, že já svoji holčičku tak odporně rozmazluju, že z vlastní vůle iniciovat dětskou oslavu, což je za normálních okolností šílené a mně krajně nepodobné, je vlastně úplné minimum, co se pro ni dá udělat. (K Vánocům jsem předběžně zamluvil poníka.) 

Taková Emmička slavila na zahradě vily s bazénem. To jsme zavrhli, ale samozřejmě ne proto, že nic z toho nemáme. Přece jen by zkraje prosince bylo v bazénu chladno. 

Celou sobotu protivná Heda strašně zlobila, měla různé záseky a měl jsem opravdu chuť to celé zrušit, čímž jsem ostatně hrozil, aniž to mělo jakýkoli efekt. 

Podle pravděpodobného scénáře nás měly druhý den čekat tři hodiny velmi hlučného dětského skotačení prokládané pláčem, hygienickými nehodami, donášením a boji o atraktivnější kusy mobiliáře. To vše budou provázet rozpačité pokusy o společenskou konverzaci s navzájem neznámými rodiči, spousta třpytek a plastových jednorázových předmětů s motivy Tlapkové patroly. Plus protivná Heda. A ještě se určitě navzájem nakazí řadou chorob, které pak dostaneme i my, zato s horším průběhem. To celé v ceně zpátečních letenek do slušnější evropské destinace, kam je ale už pozdě prchnout.

Ale víte co? Ono to vlastně bylo bezva. Přišli všichni, které má Heda nejradši, nervali se, kamarádili a chvílemi bylo v dětské části harmonické až podezřelé ticho. Jejich rodiče byli úplně fajn. Taky se jim děti zasekávají a usínají ve čtvrt na jedenáct po absurdních pohádkových maratonech. Taky pijí čtvrté kafe i v neděli (ti rodiče). Heda dostala parádní dárky a z dortu téměř nenápadně sezobala maliny. Nikdo se neporval ani nepoblinkal a zapomenutého jednorožce Natálku nám druhý den vrátili.

A já vím, že příští rok zas udělám cokoli. Ale pokud bude chtít místo toho slavit se slepicí a kastrůlkem, budu to respektovat.

text a foto Řízek

RYCHTA

Za nultý svátek vánoční se dá označit setkání kamarádů v jedné z restaurací v centru Prahy. Na pár hodin vypnout od svátečního shonu a vyrazit do míst, kde na nás nečíhají žádné vánoční stromy ani podobné ozdobené věci, se stalo jakousi tradicí. Je to takové naše lití olova, pohříchu bez olova. Nehrozí tam koledy ani kapři. Jen ty následky bývají horší než shánění dárků.

Tradice prestižních vánočních setkání kdysi započala v zakouřené hospodě U černýho vola, kde nás nenáviděli, jakožto patrně nenáviděli i ostatní hosty. Zato tam měli výbornou sekanou. Když Václav onehdy večírek přesunul do Baráčnické rychty, vztekal se patrně málokdo. Restaurace je o poznání honosnější a dražší, zato na nás třeba vrchní nekřičí a neobviňuje nás z věcí, které jsme neudělali (jako tehdy na tom záchodě).

Letošní ročník naší besídky začal s poměrně komorní účastí - někteří třeba napsali "Jsem tu," přičemž byli úplně jinde. A večírek jsme rozběhli poměrně zvolna, jak se na maratonce, jichž se sešlo hned několik, sluší. Ono taky vánoční lití není žádný sprint.

Pomalé tempo konverzace (o Lubošových namalovaných lodích a pomerančích, budoucnosti hudebních nosičů, Rodenově karavanu s květináči, opravování kytar v žižkovském sklepení a dalších svátečních tématech) však poněkud narušil organizátorův tlak na výkon a následná smršť karlovarských minerálních lihovin. Zato přicházela celá řada opozdilců a nakonec bychom mohli vytvořit i pěkný betlém, kdybychom trochu chtěli. I jedna žena se mezi námi dokonce našla, než se zase vzdálila.

Na baru se pak mezičasy ještě výrazně zrychlily. Po zavírací době a navazující návštěvě oblíbené večerky a následném nákupu plechovek a dalšího litru moku, který kdysi znepopularizoval současný prezident a nápoj ho na oplátku zle poznamenal, začal večírek směřovat do typického cíle. Na rozdíl od maratonu v něm nečekaly davy rozjásaných diváků, zdravotnická pomoc ani nakrájené banány a tatranky.

Jenže na Kampu a Karlův most, který tak rádi v podroušeném stavu překonáváme hovoříce s kolemjdoucími i oblíbenými sochami, jsme tentokrát nějak netrefili. Namísto toho organizátor vytrvalecky "narazil do zdi", v čemž mu sekundoval bohnický závodník, takže jsme se se zbytkem rozloučili a vydali se cestou nočních tramvají a autobusů, jejichž konečnou stanicí - prosíme, vystupte - je ranní nevolnost a celodenní bolehlav.

A ty Vánoce ať klidně přijdou, teď už jsme teoreticky připraveni na vše.

text a fotky Řízek

POSLEDNÍ NÁKUP U MRTVOL

Jsou dny, kdy svítá o něco později. V hlavě leží tupo a máte pocit, že místo budíku jste si natáhli sbíječku. Ztěžka začnete uvažovat, jak k takovému omylu mohlo dojít, a usilovně a pracně zkoušíte rekonstruovat průběh předchozího večera. A pak vám ze tmy vystoupí obraz Hurďasova krámu a rázem se vše vysvětluje (i když na vaši svěžest toto zjištění nemá absolutně žádný vliv). A zatímco se snažíte uvést se do jakžtakž funkčního stavu, pomiliónté si slibujete, že se tímto démonickým místem víckrát polapit nedáte. Od konce září bohužel toto předsevzetí půjde splnit, jelikož Hurďas zavírá.

Hurďasův krám existuje, co si pamatuju. Babička mu sice vždycky říkala U Růžičků, ale to je pro mně prehistorie. Respektive ten název, protože interiér, zařízení, atmosféra a způsob prodeje se za celou historii změnily jen nepatrně. V krámě se zastavil čas. Což bylo poněkud nepraktické, pokud jste třeba potřebovali chytit vlak.

„Dobrý den, Ondro, jak se máte?“
„Dobrý den paní Hurdálková, jo, dobře, prosím čtyři rohlíky.“
„A jak se má pejsek,“ zajímá se paní Hurdálková cestou od centrálního pultu do rohu s rohlíkama o vašeho jezevčíka, kterého vycvičila prdelkami od salámu tak, že za semaforem automaticky přechází ulici a maže skrz krám nejkratší cestou pod pultem rovnou pod nářezák.
„No jo, furt štěká...“, koukáte na hodiny nade dveřmi do skladu.
„A chcete sypaný, nebo hladký?“ zastavuje se paní Hurdálková na půl cesty.
„Sypaný.“
„Ale sypaný už nemám,“ slyšíte za moment nešťastný hlas od pečiva.
„To je jedno, tak hladký.“
„Čtyři jste říkal?“
„Jo jo, čtyři. A deset deka vysočiny.“
„Pavel byl ráno s Badem a prej ho vůbec neposlouchal. Tu vysočinu nakrájet?“
„Ano prosím,“ a vzápětí víte, že jste udělali taktickou chybu, protože paní Hurdálková se staví do fronty u nářezáku za kolegyni, která krájí zákazníkovi před vámi šunku, rozebírajíc s ním u toho novinky v obci.
„Ještě něco?“ balí paní Hurdálková salám a píše cifry na rolující se proužek papíru.
„Ne ne, díky,“ urychlujete to s nadějí, že vlak bude mít trochu zpoždění.
„Tak devatenáct korun.“
„Díky, to je dobrý,“ platíte dvacetikorunou.
„Ale ne, to nejde, počkejte,“ loví paní Hurdálková korunu, vy máváte rukou a spěšně odcházíte, zatímco paní Hurdálková s korunou obíhá chlaďák a snaží se vás dostihnout u brambor.

V dobách, kdy jsem bydlel na Rymáni a v krámě se stavoval cestou na nádraží pro snídani, to byla vyšší škola time managementu. Trvalo mi dost dlouho a stálo mě to několik sprintů a ujetých vlaků, než jsem experimentálně vysledoval, že jsou-li v krámě dva lidé a více, je mi moje desetiminutová časová rezerva k ničemu a nezbývá než jet na lačno. Koneckonců přezdívka U Mrtvol se váže na rychlost obsluhy, nikoliv na stav po nočních nákupech. Noční život vynesl podniku přízvisko Krám smrti.

To máte tak. Slavíte, dejme tomu narození něčího potomka, a vyhodí vás z hospody kvůli takové banalitě, jako je zavírací hodina. „Jde se do krámu,“ zachrastí v takovou chvíli Hurďas klíčema a jde se. Uvelebíte se na basy s pivem, na balíky s nealkem, na pult, když vám dojde pivo, stačí sáhnout pod sebe, máte-li chuť na tatranku nebo nakládané okurky, sáhnete do regálu a je vám blaze, žvaníte a dohadujete se, sypete moudra, diskutujete a analyzujete a nadáváte, řešíte a pomlouváte a vzpomínáte a tlemíte se a popíjíte a když to na vás přijde, odskočíte si za Fučíka, o kterém vzhledem k anonymitě pomníku už jen málokdo ví, že to je Fučík. A Hurďas rozlévá a hostí. Tumáš panáčku, koly je málo, zato rumu dost a víno teče ze zdi. A když vám začnou svítit kontrolky a usoudíte, že je načase jít do pelechu dostatečně včas, abyste tam došli, pohádá se s vámi Hurďas o placení.

„To si schovej, panáčku,“ cpe vám zpátky bankovku, kterou mu nutíte.
„Hovnajs, koukej si to vzít,“ snažíte se otevřít šuplík od pokladny a napchat peníze tam.
„Na to se vyprdni, panáčku,“ jen tak tak vám Hurďas šuplíkem nepřerazí prsty.
„Hele to nejde,“ zastrkáváte peníze pod pokladnu.
„Tak mi to dáš ráno,“ chlácholí vás Hurďas a strká vám prachy do kapsy u bundy.

A tak se necháte přesvědčit a odpotácíte se k domovu v předtuše dne, kdy svítá o něco později. A ráno se jako bumerang vrátíte, s kruhy pod očima a hlasem posazeným někde mezi Louisem Armstrongem a Daliborem Jandou požádáte o čtyři rohlíky. „Já jsem tady něco dlužen od večera, to je dobrý,“ zaplatíte dvoustovkou paní Hurdálkové, která se tváří poněkud naštvaně, protože Hurďas sice vyřídil v pět ráno pekaře, ale ty jogurty od rumu musela umýt ona.

A pak se dovlečete do práce, kde se kolegové soucitně ptají, co se vám stalo. „Ále, zasekl jsem se v krámě,“ odvětíte a musíte vysvětlit, že v Radotíně je normální, že se v noci chodí nakupovat k Hurdálkům. A že se tam taky slaví Vánoce, čímž se v očích kolegů zařadíte do kategorie exotického zvířectva.

Vánoce v krámě byly vrcholem Štědrého dne. Před jedenáctou proudí kolem Smaltovny zástup slavnostně naladěných občanů a vzápětí se rozděluje. Zhruba polovina jde do krámu, zatímco ti druzí jdou nejprve na půlnoční. V krámě svítí svíčky, na pultu se skví pečivo, které každý donesl na ochutnání, a panuje sváteční atmosféra. Ivan přijímá gratulace ke svým štědrodenním narozeninám. A teče víno ze zdi a voní koření do svařáku. Ale není to kalba a pařba. Jsou Vánoce.

Krám se teď zavírá. Zmizí místo setkávání. Místo, které sloužilo jako úschovna předmětů. Místo, kde byla zapita celá generace dětí, vlastně možná dvě. Místo oslav lakrosových titulů i zcela náhodných party. Místo srazu před mnoha výlety a výpravami a místo, kde tato výpravy končily. Příležitostná střelnice. Kouzelné místo. Třeba tím, že krám poslední rok úplně normálně fungoval i bez jakéhokoliv označení na nové fasádě domu. Úkaz, na který cizinci, které jsme tam čas od času pozvali, civěli jako na zjevení a usazeni v basách piva s lahváčem v ruce se nejistě ptali „Is this legal?“

Nedá se nic dělat. Svět se pootočil. Budeme se muset obejít bez krámu. Akorát teda nevím, kam teď budeme chodit pro fenomenální teplou davelskou sekanou, jejíž vůní s oblibou s Tondou zamořujeme náš openspace v práci.

Naposledy bylo otevřeno v pondělí 14. září. Vykoupilo se skoro všechno, snad jen kromě plechovek kachní krve. Sešla se spousta lidí. Ale přece jen zbylo ještě pár piv a ze zdi ještě něco vína načepovat půjde. Takže definitivně poslední kapku v krámě vypijeme v úterý 29. září večer. Tak doražte.


Fotky z posledního nákupu jsou tady: https://www.flickr.com/photos/mikina14/albums/72157658259244028 

text a fotky Ondra Mika

TO JE NA ŠITÍ

Kdo koho vlastně podpírá? A kdo na fotce chybí? Kdo raději usnul u televize, než aby vyrazil na procházku na vyhlídku? Nejasná fotografie z rozlučky mého nejlepšího přítele se svou někdejší až příliš živelnou svobodou příliš odpovědí nenabízí, spíš naopak. A to jsem se kvůli ní válel v prachu cesty, jako ten generál z šestasedmdesáté sloky hrozné trampské odrhovačky. V ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.

Nebyl to pochopitelně šátek od přítelovy nevěsty. Ta by ostatně byla nejradši, kdyby žádná rozlučka neexistovala. Tento postoj je však společný většině nadcházejících nevěst, jak jsem vypozoroval, a podtrhuji, že ho nekritizuji, ani v nejmenším. Stejně tak nechci (tentokrát) hanit nikoho z účastníků. I proto jsou následující řádky striktně anonymizované.

Začíná to dobře.

Zhruba desítka mužů, z nichž někteří jsou objektivně mladí a další se tak aspoň cítí, se naskládala do vlaku a vyrazila společně strávit víkend. Pro jediného abstinujícího účastníka i pro obyčejné cestující byl už samotný průběh přesunu do ošuntělého města T. v podhůří jedněch z pohraničních hor možná málo pochopitelný a mohl budit rozpaky. Třeba když paní průvodčí v náhradním autobuse někdo z nás překřtil na průvodkyni České pošty a jal se jí tleskat, či když jiní na autobusovém nádraží nastavili klimatizaci ve veřejném WC na 42,5 stupně a další si zase v nádražce vyžádali červencovou dívku smějící se z kalendáře s argumentem, že srpen už je za rohem.

Chvilkové zamyšlení.

Chalupa B. pojmenovaná po zdrobnělé ženě byla po dlouhé cestě v podstatě vysvobozením. Někdo dokonce neváhal a už v půl deváté usnul v křesle. Jiní třeba hráli nekonečné šipky anebo mlátili do kytar. Další po probuzení rozšlápli lopatku a nechali o tom nad ránem hlasovat. Jiní zase v noci strašně chrápou.

Situace se změnila v sobotu dopoledne. Trojice aktivních účastníků vyrazila běhat, čtvrtý je koučoval ze sedla kola, než ho šnečí tempo unavených mužů znudilo. Vzhledem k okolnostem i terénu bylo jedenáct kilometrů v horách ažaž. "To je na šití!" hořekoval jeden z běžců nad rozbitým kolenem a tento nářek se stal jakýmsi leitmotivem zbytku víkendu.

Za stálého bědování jsme se přesunuli do blízké restaurace, která měla tu výhodu, že byla ještě k tomu z kopce. Přesto nám přesun trval poněkud déle, neboť část výpravy zaujal na veřejnoprávním kanále dokument o příbuzných nechvalně proslulého diktátora. Dozvěděli jsme se krásným hlasem známého českého herce s pleší a výraznou bradou, že tento nejmenovaný vůdce měl i "odporného" synovce. Kromě nápojů z chmele a sladu jsme v restauraci konzumovali třeba i kyselou polévku s koprem a houbami a já si konkrétně pochutnal i na jídle pojmenovaném po jihoevropském drobném opeřenci.

V restauraci jsme zůstali dlouho, měli tam totiž dokonce i vířivku (nenavštíveno) a hřiště a trampolínu (obojí využito). "Mohli bychom vás poprosit o basketbalový míč a abyste nám ukázala prsa?" ptal se jeden z účastníků servírky a ta vyhověla jen zčásti, bohužel té méně zajímavé. Basket mě opravdu nikdy nebavil a nešel mi. Zato výrony kotníku ano. "To je na šití, to je na šití," halekali jsme a šířili jsme mezi ostatní hosty radost.

Tato skladba se odjakživa
nazývá Cikánský géčko.

Večer se grilovaly stovky bílých klobás z německého diskontu L. A taky jsme po sobě chvíli házeli žebry v marinádě. Většina účastníků rozlučky pak vyrazila aspoň na symbolickou procházku na vyhlídku. Tam jsme zalitovali, že jsme nevzali karty. A pak jsme se živelně fotili na cestě zpět. V chalupě B. už se pospávalo. Brzy opět usnul i jeden z podstatných účastníků výletu.

Le Grill.

V neděli ráno jsem nikoho k běžeckému výletu nepřemluvil, což mě nepřekvapilo. Udělali chybu; kromě kopců a kamení jsem zažil i jedovatého hada, jehož rovněž nebudu jmenovat. Odjížděli jsme nadvakrát: první várka už dopoledne, druhá se zdržela v jiné restauraci a o jejich osudu mám jen protichůdné, třebaže velmi legrační zprávy.

Karty jsem pak doma našel ve futrálu od kytary. Tak holt na příští rozlučce s další živelnou svobodou.