NEJLEPŠÍ VŠECHNO

Václav zase slavil narozeniny, ale trochu se to přeci jen posouvá; umírněný večíreček pod slunečníky restaurace (dal tři piva) posléze zhodnotil slovy "bylo to hrozně příjemný a milý". Nikdo se neztratil ani nenašel a bavili jsme se o dětech a o práci.

Součástí tohohle (nejspíš) zmoudření je i zavedení tradice narozeninových dlouhých běhů. Loni jsme tak ve trojici zdolali v podstatě horskou trasu podél Berounky, letos jsem dostal dva úkoly: vzít si v pátek (před večírkem) dovolenou a naplánovat trasu.

Nasměroval jsem nás k Sázavě, ale končit se mělo u Vltavy. Sešli jsme se brzo ráno v metru, já s banánem, on s Brumíky k snídani. Malý vlak s velkou průvodčí a nefunkční toaletou dokodrcal do Pikovic, kde jsme vyrazili proti proudu a během prvních pár desítek metrů mi zvlhly boty a ponožky a představujme si, že to bylo kvůli ranní rose.

Hodinky nám začaly téměř synchronně počítat kroky či nastoupané metry, které začaly rychle přibývat poté, co jsme se po zhruba půlhodině odvrátili od sázavského údolí.

Kdyby počítaly i vyřčená slova, ty Václavovy by měly brzo plnou paměť.

Je to fascinující nepřerušovaný monolog, byť i v něm je občas i prostor pro otázky, ovšem ty jsou spíš řečnické anebo aby se neřeklo, protože odpověď Vašek zná nebo odhadne; známe se čtvrtstoletí.

Vlastně mě překvapuje, jak širokou škálu témat obsáhne(me), byť jsou ty hovory dost často odpíchnuté od společných vzpomínek, jako když jsme kolem řeky chodili na výpravy a Vláďa musel do vody pro míč, ne, tak to bylo až tohle hřiště, je větší, že jo?

Jak se odtamtud (kolem jakéhosi vodopádu) dostaneme k tématu jazykových dovedností, vlastně nejsem s to dosledovat, ale jsme tam. Nacházíme se v náročném terénu kdesi pod Teletínem a žlutá značka se ztratila někde ve svahu, otáčíme se a podvrtnu si přitom svůj špatný kotník a přecházím do chůze, zatímco Václav přechází do svérázné angličtiny, aby mi lépe přiblížil svůj nedávný hovor s lektorkou.

Kotník se mi podaří rozchodit a asi se v čase přece jen zlepšuje i ta angličtina, která tu s námi strávila asi pět kilometrů, jenže také tu jsme nechali za zády, je tady Pexův luh a u něj překrásný zrekonstruovaný mlýn.

Bohužel není čas o něm ztratit pár vět, intuitivní scénář Václavova podcastu nás nasměroval úplně jinam, baví(me) se bůhvíproč o nějakém pánovi, asi příbuzném, který snad tvrdil, že na vojně vesloval za Duklu, přitom ve skutečnosti jim dělal akorát kustoda a vesloval jen trošku. Jsem unavený.

Odtamtud je to jen kousek k hrázi Slapské přehrady a k příběhu o tom, jak (asi) Vaškova tátu povolali k pohraniční stráži, ale vložila se do toho babička a že jako žádný takový. On totiž měl blízko ke kynologům. Ne ten veslař, ten otec, teda asi.

Máme v nohách dvacet kilometrů a byť to není zrovna strhující tempo, nejde o zrovna nenáročný běh. Jinými slovy, ticho či soustředěné funění by byly zcela pochopitelné, takové chování by jen těžko mohlo být pokládáno za nezdvořilost.

Ne, my běžíme podél Svatojánských proudů, jak nesměle připomenu, a nevíme nic, nevnímáme malebné okolí a ani ten prakticky hmatatelný klid kolem, protože bůhvíproč porovnává(me) kvalitu jednotlivých rozluček se svobodou, jak se kolem nás před pár lety při svatební epidemii přehnaly. Zde musím ocenit, že můj parťák celkem soudně připustil, že ta jeho, kdy usnul už navečer, se ne zcela povedla.

Blíží se cílové Štěchovice a volby taky, každopádně vlastně nevím, proč se o nich teď bavíme. Máme po třech hodinách, které utekly, jak když si člověk na dálnici pustí rádio, 26 kilometrů v nohách – ale i kdybychom jich měli desetinásobek, jsem si naprosto jistý, že by ticho nebylo. Takže bychom příště mohli zkusit nějaký ultramaraton. Až Vašek vyzvedne děti ze školky a já doedituju články.

text a foto Řízek